Láska přes inzerát?

 Když jsem v patnácti nastoupila na učňák, neměla jsem žádnou zkušenost s klukama. Krom nevinné první dětské lásky ve školce, kdy jsme si dali pár pusinek. Byla jsem silný introvert, neměla jsem moc kamarádů, a seznámit se s někým jen pro mě nebylo jednoduché. Jednou jsem zkusila oslovit kluka, co studoval stejný obor, jen byl o ročník níž, a skončilo to (já to tak vnímala), pořádným trapasem, protože dotyčný neměl zájem. 

Takže jsem získala dojem, že "normálně" se s nikým nemám šanci seznámit. Tudíž jsem si založila profil na seznamce. Tehdy ještě frčel portál lide.cz, který před třemi lety skončil v propadlišti internetových dějin. Nenahrála jsem si tam ani fotku, tu jsem měla v plánu poslat až případně po delší konverzaci s dotyčným. 

Tuším že jsem tam vyplnila křestní jméno, okres, kde bydlím, věk, koníčky, a pak to nejdůležitější, o jakého kluka mám zájem. Když jsem si tam projížděla profily, které mi vyjely jakožto "žádoucí," tak jsem z toho nebyla moc nadšená. 

Zkusmo jsem napsala pár klukům. Ale nebylo to o ničem. A když už někdo napsal mě, tak dotyční se rozhodně nechtěli opatrně poznávat, nýbrž mi chodily nabídky na sex, někdy vážně dost neurvalé. "Přijedu za tebou do školy, vykouříš mi ho...?" To je ještě jedna z těch slušnějších...

 Tudy tedy cesta nevedla, takže jsem to vzdala, a rozhodla se zkusit sílu Facebooku. Před lety tu byly skupiny, které byly založeny čistě za účelem hledání partnera.

Občas jsem tam něco "olajkovala," nebo tak, a příjemně mě překvapilo, když mi jednoho dne napsal Pavel. Příjemné překvapení bylo to, že napsal úplně normálně. Hledá přítelkyni, projel si můj profil, a nebydlíme zase tak daleko od sebe - dvacet minut autobusem. Odpověděla jsem mu, že jsem přes týden na intru. On odepsal, že je také na intru, a že bychom se mohli vídat o víkendech, pokud bych měla zájem. 

Má teď čerstvě osmnáct, studuje na automechanika, a je sám. Podle fotek vypadal celkem sympaticky - trochu delší vlasy, zarostlý, šlo vidět, že má rád metal a rock. 

Přišlo mi to takové dost uspěchané, ale dál jsme se bavili celkem normálně. Hodně jsme si psali o muzice a filmech - až na pár výjimek jsme měli překvapivě stejný vkus. Trochu otravné už mi přišlo to, že mi olajkoval každou fotku na profilu. Jako správná puberťačka jsem tam měla i fotky s vyplazeným jazykem. A to už mi tam začal psát věci jako "rád bych tě do toho jazyka pořádně kousl," a podobně. 

To už mi přišlo... Divné, ale musím říct, že na druhou stranu jsem se cítila polichocená, já vím, zní to asi dost ulítle, ale byla jsem ráda, že o mě má někdo zájem. Ale dál jsme si psali, a nakonec jsme si po měsíci domluvili schůzku. Říkala jsem si, že za zkoušku nic nedám. Auto sice neměl, ale mohl by přijet autobusem, a večer se vrátit na intr. 

Domluvila jsem to na středu, protože to jsme měli vycházky. Jako nejlepší mi přišlo sejít se u školy, kde byla hned autobusová zastávka. Tuším že jsme se domluvili někdy na třetí hodinu. Psal, že se strašně moc těší, že mi dá velkou pusu, a kdybych chtěla, třeba bychom se mohli i trochu pomazlit, ne? Moje odpověď byla jen šklebící se smajlík.

Nejprve jsem přemýšlela, jestli s sebou nemám vzít na schůzku nějakou kamarádku, kdyby náhodou něco. Ale to jsem zavrhla, a rozhodla jsem se jinak. Naproti školy je papírnictví, odkud jde náramně vidět na předek celé budovy. O třičtvrtě na tři jsem zapadla do papírnictví, a s bušícím srdcem vyhlížela přes prosklenou vitrínu ven. 

Přijel. Ale ne autobusem. A vůbec to nebyl kluk z Facebooku. U školy nervózně stepoval asi třicetiletý chlap, ostříhaný na ježka, který chvíli předtím přijel zeleným autem. Přešlapoval kolem, díval se na hodinky, pak na mobil - telefonní číslo jsem "Pavlovi" nedala. Už bylo po třetí, autobus už musel dávno přijet, to jsem si předtím zjistila na internetu. Ale můj kluk z inzerátu nikde. 

Jen ten divný, ostříhaný chlap. Prošla jsem si celé papírnictví, koupila jsem si strouhátko a dvě propisky, a když jsem byla u pokladny, chlap i auto bylo pryč. S bušícím srdcem jsem pádila na intr. Cestou jsem potkala kamarádku, takže jsme šly spolu. Měla jsem z toho divný pocit.

Cestou se ale nic zvláštního nestalo. Na intru jsem se přihlásila na Facebook, a zjistila, že Pavlův profil nemám dostupný. Pravděpodobně si mě zablokoval. Já vím, že se v "podstatě" nic nestalo. Ale mohlo, ne? Profil byl pravděpodobně falešný, fotky také. Zase si říkám, proč se semnou chtěl sejít přes den, a ještě u školy? 

Takto skončilo moje internetové seznamování. Už nikdy jsem se na žádnou seznamku neregistrovala, ani jsem si nepřidávala neznámé kluky na Facebooku. Ale i dnes mi občas někdo napíše, že jsem krásná, a podobné nesmysly. Nepřidávám si do přátel nikoho, koho neznám. Nemám zájem o podobné sladké řečičky.

Se svým současným přítelem jsem se seznámila v hospodě. A to jsem měla strach, že mi to takhle "živě" nepůjde. Moje spolubydlící na intru mi jednou řekla, že by se jinak než v online prostoru seznámit nemohla. Láska přes inzerát jí vyšla, už je s partnerem více než deset let, a mají dvě děti. 

Je mi jasné, že trend seznamování přes internet je na vzestupu. Podle odborníků stále více lidí udává, že je těžší se seznámit - například ještě před deseti lety to bylo jednodušší. A to je dnes k dispozici hromada seznamovacích aplikací, včetně těch opravdu prověřených, kde nehrozí, že natrefíte na nějakého pošuka. 

Dokonce je větší pravděpodobnost, že se seznámíte s potencionálním partnerem přes internet, než že na něj narazíte v okruhu známých Podle průzkumu, který byl zveřejněn v americkém týdeníku, se v roce 2009 poznalo něco málo přes 22% partnerů. V roce 2017 už šlo o 44%. 

Nevím, jestli bych ještě někdy využila služeb internetové seznamky. Ale je očividné, že trend online seznamování je sílící. Myslím, že je to pro spoustu mladých lidí prostě jednodušší. Nemusí nikam chodit, složitě někoho oslovovat, což pro spoustu lidí také není jednoduché, udělat ten první krok. A s tím jde ruku v ruce i trend mizejících restaurací a hospod, zejména těch vesnických. Ten úpadek je opravdu značný, u nás na vesnici funguje pořádně jedna jediná hospoda, ještě před deseti lety jich tu bylo pět. A taky myslím, že spousta mladých už tolik není na to, chodit ven. Ale nevím, třeba se mýlím.

Věřím, že lze přes inzerát najít opravdovou lásku. Ale je potřeba být velmi opatrný, s kým si píšu, jestli ten člověk vůbec existuje, a vše si ověřit, pokud je to možné. Já byla naivní, mladá a hloupá, a skoro jsem naletěla, no, ani nevím komu. Bohužel, všechno má své stinné stránky.

A co Vy? Seznamovali jste se někdy v online prostoru? Byli jste na schůzce s potencionálním partnerem, se kterým jste se seznámili přes inzerát? Nebo je pro Vás toto seznamování tabu? Je lepší se s někým seznámit osobně? Mají dnešní mladí problém najít si partnera větší, než tomu bylo před lety? Co myslíte? Napište mi do komentářů!

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥