Méně znamená více

 Na babičku z máminy strany mám zajímavé vzpomínky. Babička mě často hlídala, když jsem byla nemocná a nemohla jsem jít do školky. Ale vždycky chodila babička na návštěvu k nám, nepamatuji i, že by mě hlídala u sebe doma, jen jednou jsem u ní spala přes noc, a to když naši byli bráchovi na maturitním plese. 

Babička byla totiž notorický "kramář." Nic nechtěla vyhodit, takže na stole se jí povalovaly stohy časopisů, na skříních zase neuspořádaně knihy, ovšem to nebyl zdaleka ten největší problém. Prázdné krabice od mléka, obaly od sušenek, staré oblečení, a co teprve mražák a lednička. Babička nakoupila hromadu zmrzlin - tehdy u nás na vesnici ještě jezdilo auto Family Frost - a pak to nikdo nejedl, takže se to vyhodilo. 

Mamka vždycky jednou za čas k babičce naběhla s čistícími prostředky a pytli a daly jsme se spolu do úklidu, ovšem brzy to bylo zase ve stejném stavu. Babička hrozně bědovala, že tohle se ještě může hodit - potrhané boty, obaly od čaje - no k čemu se to jednou může hodit? K ničemu, do smetí s tím! Když pak babička umřela a dům se vyklízel, museli jsme objednat kontejner. 

Tohle je tak trochu nemoc, může se jednat i o jakousi formu psychické poruchy. No a po babičce tuto "vlastnost" podědila teta. Teta bude mít letos sedmdesát, žije sama v domku - bydlí kousek u Prahy, takže se navštěvujeme tak jednou dvakrát do roka, ale jsme v kontaktu po telefonu. No a mamka mi minule říkala, že teta musela na chvíli do nemocnice, a sestřenice jí hospodaří v domácnosti. Teta měla v mrazáku tři roky staré maso, špatně skladované, takže komplet plesnivé. Ale když zjistila, že jí to sestřenice vyhodily, to bylo křiku.

Na půdě plno plastových lahví, staré, plesnivé peřiny, sbírka knižních kuchařek znehodnocená tak, že se do knížek dala plíseň. Staré oblečení, hračky po vnoučatech, se kterými si dávno nikdo nehrál. Teta se z nemocnice vrátila, takže nemohly skoro nic vyhodit. To ani nemluvě o nepořádku na dvorku - pneumatiky, staré nářadí, hromada nepotřebného harampádí. 

Je spousta lidí, co se takto zavaluje věcmi. U nás ve vesnici také bydlel jeden starý pán, který se po smrti manželky zbláznil, začal domů tahat věci z kontejnerů, nic nevyhodil, a nakonec měl doma jen uličky, kterými procházel. Všude nepotřebné krámy, odpadky, a když pán umřel, to bylo kontejnerů! 

Odborně se tomu říká Diogenův syndrom, ten může vzniknout třeba i jako následek traumatu právě ze smrti blízké osoby, ale napomoci může i dlouhodobý stres, a u někoho se může objevit v pubertě. Je to smutné, protože ti lidé za to často opravdu nemohou a neuvědomují si, že jsou nemocní a pomoci jim může být velice těžké. Oni prostě pak už nevidí, v jakých špatných podmínkách vlastně žijí...

Nehledě na to, že v takových podmínkách se výborně daří potkanům a jiné havěti... Je to na jednu stranu smutné, protože lidé, co chorobně sbírají nepotřebné věci, se takto snaží zaplnit určitou duševní prázdnotu, což ale není řešení problému. 

A tady znamená - méně je více. Já osobně se nerada obklopuji věcmi, mám ráda hodně otevřené prostory. Nemáme doma moc nábytku, nesnáším přecpané byty, kde je chaos, všechno chaotické, neuspořádané - snažím se být minimalistická. 

Ale přiznám se, že i já cítím k některým věcem příliš zbytečný sentiment - při třídění skříně najdu tričko, které jsem půl roku neměla na sobě, ale co když si ho někdy obléknu? A v čem tedy nejsem schopná dodržet méně znamená více, to jsou knihy. Mám doma troje police s knihami, další se tam už prostě nevejdou, a stejně pořád kupuju další, případně si donesu další na výměnu z knihobudky. A časopisy si taky kupuju ráda, ale ty po přečtení daruju buď do knihovny, nebo odnesu do právě zmíněné knihobudky. 

Oblečení, které už třeba nebudu nosit, dám do kontejneru na oblečení či využiju jako hadr na uklízení. Ale jak už jsem zmínila, někdy je těžké se s těmi věcmi rozloučit! Teď, když mám doma miminko, mám hodně dětských oblečků. Švagrová pracuje v porodnici, tak jí vždycky oblečky předám, spolu s plenkami. Nač tu budu skladovat to, co už nevyužiji? A navíc mi udělá radost, že to někomu poslouží. 

Předloni se i u nás ve městě otevřelo Re-use centrum. Lidé zde můžou přinést věci, které už nevyužijí, ale je jim líto je vyhodit. A za pár desetikorun si je může někdo odkoupit. Co jsem koukala tak se tu dá pořídit drobný nábytek, hračky, knížky, ale třeba i obrazy nebo rámy. 

To je určitě super věc.

On totiž úklid ve skříni znamená i takovou duševní očistu. Ruku na srdce - není strašně fajn zbavit se věcí, které už nevyužiju? A když je někomu daruju, tak je to obzvlášť parádní pocit. Naučit se třídit potřebné od nepotřebného je přeci důležité, že? 

Lpění na věcech může být fajn, ale jen do určité míry. Není lepší si uchovávat místo toho zážitky a zažívat třeba rodinnou pohodu? Jasně, mít doma pár předmětů, suvenýry z cest, ke kterým se vážou opravdové vzpomínky, to je v pořádku. Ale hlavně to nepřehánět! 

Minimalismus je fajn věc, protože mně se žije dobře v bytě, který není přeplácán nábytkem a zbytečnostmi. A jenom doufám, že ke stáří nebudu jako babička a nebudu chorobně sbírat zbytečné věci a zavalovat se šatstvem a prázdnými krabičkami. Ale co já vím, co mě jednou potká? 

Co si o tomto myslíte Vy? Preferujete doma minimalismus, to jest co nejméně nábytku a dalších zbytečných prvků? Máte doma nějaké kousky oblečení, které třeba zase tak často nenosíte, ale nedokážete se jich vzdát? Setkali jste se s někým, kdo chorobně hromadil věci, které jsou nepotřebné? Děláte pravidelně "jarní" úklid a zbavujete se jich? Darujete oblečení nebo jiné věci do Re-use Center? Napište mi do komentářů!

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji Vám krásný víkend, Vaše Eliss ♥