Přeskočit na hlavní obsah

Společník do nepohody

 Psi mají schopnost najít lidi, kteří je potřebují. Plní prázdnotu, o které ani nevíme. 

Každý kdo má doma zvíře mi dá jistě za pravdu, že je to ten nejlepší společník, a to hlavně v tom případě, pokud člověk žije jinak úplně sám. S přítelem máme fenečku Žofinku, křížence trpasličího pinče a srnčího ratlíka a je to miláček. Přítel pejska zdědil po rodičích, to jsem tu tehdy ještě nebydlela, a když jsem se přistěhovala, tak Žofince i mně trvalo, než jsme si k sobě našly cestu. 

Až po delší době jsem pochopila, jak silné je pouto mezi člověkem a psem. Máme spoustu společných zážitků, je to velký kamarád a i když se zvířatům říká "němá tvář," nemůžu s tím úplně souhlasit. Vždycky když je mi nejhůř, ať už fyzicky nebo psychicky, tak Žofka za mnou přijde, lehne si, a mě to uklidní. Před lety jsem mívala vždycky první den při ženských problémech silné křeče a bolesti, celý den jsem proležela v posteli, jednou měsíčně jsem si vždycky napsala omluvenku i do školy, protože se to opravdu nedalo. 

A Žofka se mnou proležela celý den, šla se jen najíst a rychle se vyvenčit. Ona už jen ta přítomnost toho pejska mi hrozně moc pomohla. Zvláštní věc se stala taky, když jsem měla těsně před porodem. Ten večer byla Žofka hrozně neklidná, pobíhala po obýváku, kňučela a nechtěla si za mnou jít lehnout do postele. A to se mnou lehává vždycky. Nakonec si lehla na gauč, a tu noc jsme jeli do porodnice. Jsem si jistá, že vycítila, že se něco děje, že už se Julinka bude drát na svět, a byla z toho nervózní. 

Když jsem pak byla v porodnici, přítel mi posílal fotky. Žofce se udělala na srsti jakási vyrážka nebo co, nevím jak to popsat, takové zvláštně rozježené chlupy měla - žádné strupy nebo něco podobného. Dlouho jsem byla doma na nemocenské, se Žofkou jsem byla prakticky pořád, a ona pak z přítele cítila pach nemocnice, když za námi chodil na návštěvy, tak si jsem jistá, že Žofka o mě měla strach. Vidět fotky, jak leží smutná u mě na posteli a teskní za mnou, to mi trhalo srdce.


A to přivítání, když jsme přijely s Julinkou domů, to bylo moc krásné, Žofka se radostí počurala, jak mě dlouho neviděla. Krásně přijala i miminko jako nového člena rodiny, očichala si ho a po pár dnech pochopila, že už tu zůstane s námi. Dávám samozřejmě vždycky pozor a nenechávám Julinku se Žofkou samotnou, protože Žofka někdy divočí, ale pochopila, že na miminko musí opatrně. Jen ji podle mě mrzí, že si s ní Julinka zatím nehraje a Žofka tomu moc nerozumí. 

Ale v dětství jsem měla raději kočky. Doma jsme vždycky měli hodně koček, bývali s námi i doma, máma je měla strašně ráda, vyráběly jsme jim spolu domečky a když byla velká zima, někdy kočky spaly s námi i doma na pohovce. Milovala jsem to kočičí vrnění, ale s kočkami je to těžké, že? Neochočíte si je tak jako psa, jsou hrdé a tak trochu samotářské, rády si dělají, co chtějí. 

My Češi jsme velcí chovatelé psů a koček. Každá druhá domácnost má nějakého zvířecího kamaráda doma, celkově tu máme 3,2 milionů chovatelů. Nejčastěji si mazlíčka pořizují senioři a bezdětné páry do třiceti let. V Evropě jsme na třetím místě v počtu zvířat v domácnosti na majitele. Před námi je jen Polsko a Rumunsko. 

Nejméně domácích mazlíčků pak chovají lidé v Rakousku a Švédsku. 

Podle spousty lidí je domácí mazlíček vzpruha pro duševní zdraví. Poslední výzkumy ale říkají, že efekt pro zlepšení duševního a fyzického zdraví není tak velký, jak se často traduje. Samozřejmě že je to tak, že zvíře nemůže nahradit medikaci. Pokud má někdo těžkou depresi, potřebuje léky, ale to zvířátko může hodně pomoci. 

Benefit je už to, že člověk není sám. Když jsem bývala sama se Žofkou, povídala jsem si s ní. O všem. Co zrovna budeme dělat, co bude k obědu, kam půjdeme dneska na procházku. Mám opravdu někdy pocit, že ten pejsek mi rozumí, dokáže se tak nějak naladit na stejnou vlnu. Dalším plusem je to, že ten pes nás vytáhne ven, ať venku sněží nebo paří slunce. Vyvenčit ho zkrátka musíme! 




Pejsek je často používán i v psychoterapii, kde pomáhá v komunikaci mezi pacientem a terapeutem, protože takzvaně "prolomí ledy." Hojně jsou využíváni i asistenční psi, ale najdeme je často i v nemocnicích či domovech důchodců, kde jejich "pouhá" přítomnost zvedne starým lidem náladu. 

U většiny lidí totiž přítomnost zvířete vyvolává hormony štěstí a mírní úzkost. Nejde totiž jen o psy a kočky. Ale i ty kočky si dokáží vytvořit silné sociální vazby a mohou být emocionální podporou. I kočičí předení má prokazatelně silný účinek na lidský nervový systém. Terapie, kde pomáhají kočičky, se nazývá felinoterapie. 

Významně přispívá k úspěšné terapii po ochrnutí nebo k rozvoji dovedností mentálně postižených dětí. 

Hipoterapie je také známý pojem - pamatuji si, že na základce jsme na toto téma měli přednášku a mě to hrozně zaujalo. Koně mám ráda, párkrát jsem si i zajezdila, jsou to opravdu moudrá a krásná zvířata. V mnoha studiích se prokázaly příznivé fyzické účinky terapie s pomocí koní na koordinaci, flexibilitu, vytrvalost, zlepšení chůze a rovnováhy. 

Existuje ale i terapie hospodářskými zvířaty. Už přeci jen ta představa práce na farmě, kde jsem daleko od svých problémů a soustředím se jen na zvířata, to je něco úžasného! Kontakt s prasaty, krávami nebo slepicemi přináší pocit návratu k jednoduchému a prostému životu - návrat ke kořenům. 

Farmingterapie představuje specifickou formu terapie, která zahrnuje kontakt se zvířaty žijícími na farmě. Zahrnuje ošetřování zvířat - dojení, mytí, ale třeba i asistenci při porodu, což musí být zajímavý zážitek. Zvířata tady představují katalyzátor, který zprostředkovává interakci mezi klientem a terapeutem. 

Taková práce mimo jiné prohlubuje i pocit zodpovědnosti. Což ale funguje i u psa, nebo obyčejných rybiček v akváriu. Zvíře nás učí odpovědnosti, ale také mu předáváme lásku a něhu, kterou nám to zvířátko stonásobně vrací - u psů tohle opravdu platí! 

Zvířátka jsou přátelé, životní parťáci a nesouhlasím s tvrzením, že to jsou němé tváře. Sice nemluví naším jazykem, ale svými výrazy a hlasovými projevy nám dávají své emoce pořádně najevo! 

Co si o tomto myslíte Vy? Máte doma pejska nebo kočičku? Nebo jiné zvířátko? Je to pro Vás společník do nepohody? Může být zvíře pomocník při psychologické terapii a tak trochu nápomocné v boji třeba s depresí? Slyšeli jste o hipoterapii? Lákala Vás někdy práce na farmě a chtěli byste si ji vyzkoušet? 

Napište mi do komentářů!

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥

Komentáře

  1. Zvířata jsou dar z nebes . U nás jsme vždycky nějaký měli - kočku , psa a nebo i oba najednou . Na hipoterapii jsem jezdila od mala a koně jsem vždycky měla ráda . Mít doma nějaký zvířátko je určitě prospěšný a to jak pro zvíře , tak pro člověka .

    OdpovědětVymazat
  2. Krásně a pravdivě napsané. Psi umí krásně !mluvit" a kdo jim "naslouchá", tak i pochopí a rozumí. pochopí.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Nezpracované zážitky...

 Dnešní článek bude poměrně osobní, ale stalo se tento týden dost věcí, a mám prostě potřebu se z toho vypsat.  Přítel je už týden pryč, a od pondělí sem začala chodit každý den moje máma i se svým partnerem. Tak nějak mi prostě řekla, že když budu sama doma, musí sem každý den přijít a se vším mi pomoct. Jenže ono jaksi není pořádně s čím. Nakoupím si, sama si zatopím, dřeva do kamen i třísek tu mám nachystaných dost. Takže sem máma prostě vůbec chodit nemusela.  Nemám nic proti tomu, když mi přijde domů návštěva. Jenže máma mi začala být spíše na obtíž, pokud to  mám až takto napsat.  Vrchol všeho přišel ve čtvrtek. To mi přinesla bednu na dřevo s tím, že prostě nemůžu mít dřevo do kamen nachystané v obýváku. Prý jak to tu vypadá, když přijde návštěva... Podotýkám, že dřevo mám u kamen vyskládané do hraničky, kde to snad nikomu vadit nemůže. A že by mi sem domů chodilo tolik návštěv, to se rozhodně říct nedá... První problém byl tedy s dřevem. Druhý problém na...

Tak si užíváme...

 Co jsem přijela z nemocnice cítím se líp, zvykám si na nový režim s miminkem, je to sice náročné, ale strašně krásné. Porod trval necelé tři hodinky, Julinka se narodila pětadvacátého srpna v 9:14, měřila 48 centimetrů a vážila 2 695 gramů.  Termín jsem měla dvanáctého září, narodila se o maličko dřív, ale je donošené miminko, a to je nejdůležitější. Všechno proběhlo celkem bez komplikací, akorát malá má novorozeneckou žloutenku, ta ale pomalu mizí. Rodila jsem přirozeně, v jednu hodinu v noci mi praskla plodová voda, ani jsem ještě necítila kontrakce, ty přišly až v autě. V porodnici mě vyšetřila doktorka, kontrakce byly ještě slabé, tak mě poslala na pokoj, ale do pár hodin se to začalo tak bolet, že jsem nemohla už ani sedět - a to jsem se předtím ještě na pokoji houpala na balonu, protože to jediné pomáhalo. A pak už se to rozjelo, v lékařské zprávě mám, že porod trval celkem 02:46. No nebylo to nic příjemného, ale řídila jsem se instrukcemi doktorky, ohledně dýchání a tl...

To je pravé štěstí...

 Nový režim s miminkem se nám už pomalu zabíhá, zítra jdeme k dětské paní doktorce na další kontrolu, Julinka hezky roste, oblečky, které měla velké, už jsou jí pomalu akorát. Pořád intenzivně kojím, malá má hlad co dvě tři hodiny, v noci vydrží někdy i trochu déle, ale nemusím ji kvůli krmení budit.  Fyzicky už se cítím dobře, žádné bolesti nemám, mám dojem, že se to všechno pěkně hojí. Poslední dny mám strašnou chuť na mléčné věci, prakticky pořád piju mléko, jogurty, sýry, ale to je asi kvůli tomu kojení.  Už se nám ten nový režim tak trochu zaběhl. Ale sranda je, že se Julinka skoro vždycky při přebalování buď počůrá nebo pokaká, takže jsem nejprve dala na přebalovací podložku bavlněnou plenu - jenže tu musím pořád dokola přepírat - samozřejmě jich mám několik, ale je to vody a vody! A na tu gumovou přebalovací podložku ji nechci pokládat, protože mi přijde studená.  Už jsme byli i na ortopedii, na ultrazvuk kyčlí, zatím je vše v pořádku, na další jdeme v říjnu....