Přeskočit na hlavní obsah

Společník do nepohody

 Psi mají schopnost najít lidi, kteří je potřebují. Plní prázdnotu, o které ani nevíme. 

Každý kdo má doma zvíře mi dá jistě za pravdu, že je to ten nejlepší společník, a to hlavně v tom případě, pokud člověk žije jinak úplně sám. S přítelem máme fenečku Žofinku, křížence trpasličího pinče a srnčího ratlíka a je to miláček. Přítel pejska zdědil po rodičích, to jsem tu tehdy ještě nebydlela, a když jsem se přistěhovala, tak Žofince i mně trvalo, než jsme si k sobě našly cestu. 

Až po delší době jsem pochopila, jak silné je pouto mezi člověkem a psem. Máme spoustu společných zážitků, je to velký kamarád a i když se zvířatům říká "němá tvář," nemůžu s tím úplně souhlasit. Vždycky když je mi nejhůř, ať už fyzicky nebo psychicky, tak Žofka za mnou přijde, lehne si, a mě to uklidní. Před lety jsem mívala vždycky první den při ženských problémech silné křeče a bolesti, celý den jsem proležela v posteli, jednou měsíčně jsem si vždycky napsala omluvenku i do školy, protože se to opravdu nedalo. 

A Žofka se mnou proležela celý den, šla se jen najíst a rychle se vyvenčit. Ona už jen ta přítomnost toho pejska mi hrozně moc pomohla. Zvláštní věc se stala taky, když jsem měla těsně před porodem. Ten večer byla Žofka hrozně neklidná, pobíhala po obýváku, kňučela a nechtěla si za mnou jít lehnout do postele. A to se mnou lehává vždycky. Nakonec si lehla na gauč, a tu noc jsme jeli do porodnice. Jsem si jistá, že vycítila, že se něco děje, že už se Julinka bude drát na svět, a byla z toho nervózní. 

Když jsem pak byla v porodnici, přítel mi posílal fotky. Žofce se udělala na srsti jakási vyrážka nebo co, nevím jak to popsat, takové zvláštně rozježené chlupy měla - žádné strupy nebo něco podobného. Dlouho jsem byla doma na nemocenské, se Žofkou jsem byla prakticky pořád, a ona pak z přítele cítila pach nemocnice, když za námi chodil na návštěvy, tak si jsem jistá, že Žofka o mě měla strach. Vidět fotky, jak leží smutná u mě na posteli a teskní za mnou, to mi trhalo srdce.


A to přivítání, když jsme přijely s Julinkou domů, to bylo moc krásné, Žofka se radostí počurala, jak mě dlouho neviděla. Krásně přijala i miminko jako nového člena rodiny, očichala si ho a po pár dnech pochopila, že už tu zůstane s námi. Dávám samozřejmě vždycky pozor a nenechávám Julinku se Žofkou samotnou, protože Žofka někdy divočí, ale pochopila, že na miminko musí opatrně. Jen ji podle mě mrzí, že si s ní Julinka zatím nehraje a Žofka tomu moc nerozumí. 

Ale v dětství jsem měla raději kočky. Doma jsme vždycky měli hodně koček, bývali s námi i doma, máma je měla strašně ráda, vyráběly jsme jim spolu domečky a když byla velká zima, někdy kočky spaly s námi i doma na pohovce. Milovala jsem to kočičí vrnění, ale s kočkami je to těžké, že? Neochočíte si je tak jako psa, jsou hrdé a tak trochu samotářské, rády si dělají, co chtějí. 

My Češi jsme velcí chovatelé psů a koček. Každá druhá domácnost má nějakého zvířecího kamaráda doma, celkově tu máme 3,2 milionů chovatelů. Nejčastěji si mazlíčka pořizují senioři a bezdětné páry do třiceti let. V Evropě jsme na třetím místě v počtu zvířat v domácnosti na majitele. Před námi je jen Polsko a Rumunsko. 

Nejméně domácích mazlíčků pak chovají lidé v Rakousku a Švédsku. 

Podle spousty lidí je domácí mazlíček vzpruha pro duševní zdraví. Poslední výzkumy ale říkají, že efekt pro zlepšení duševního a fyzického zdraví není tak velký, jak se často traduje. Samozřejmě že je to tak, že zvíře nemůže nahradit medikaci. Pokud má někdo těžkou depresi, potřebuje léky, ale to zvířátko může hodně pomoci. 

Benefit je už to, že člověk není sám. Když jsem bývala sama se Žofkou, povídala jsem si s ní. O všem. Co zrovna budeme dělat, co bude k obědu, kam půjdeme dneska na procházku. Mám opravdu někdy pocit, že ten pejsek mi rozumí, dokáže se tak nějak naladit na stejnou vlnu. Dalším plusem je to, že ten pes nás vytáhne ven, ať venku sněží nebo paří slunce. Vyvenčit ho zkrátka musíme! 




Pejsek je často používán i v psychoterapii, kde pomáhá v komunikaci mezi pacientem a terapeutem, protože takzvaně "prolomí ledy." Hojně jsou využíváni i asistenční psi, ale najdeme je často i v nemocnicích či domovech důchodců, kde jejich "pouhá" přítomnost zvedne starým lidem náladu. 

U většiny lidí totiž přítomnost zvířete vyvolává hormony štěstí a mírní úzkost. Nejde totiž jen o psy a kočky. Ale i ty kočky si dokáží vytvořit silné sociální vazby a mohou být emocionální podporou. I kočičí předení má prokazatelně silný účinek na lidský nervový systém. Terapie, kde pomáhají kočičky, se nazývá felinoterapie. 

Významně přispívá k úspěšné terapii po ochrnutí nebo k rozvoji dovedností mentálně postižených dětí. 

Hipoterapie je také známý pojem - pamatuji si, že na základce jsme na toto téma měli přednášku a mě to hrozně zaujalo. Koně mám ráda, párkrát jsem si i zajezdila, jsou to opravdu moudrá a krásná zvířata. V mnoha studiích se prokázaly příznivé fyzické účinky terapie s pomocí koní na koordinaci, flexibilitu, vytrvalost, zlepšení chůze a rovnováhy. 

Existuje ale i terapie hospodářskými zvířaty. Už přeci jen ta představa práce na farmě, kde jsem daleko od svých problémů a soustředím se jen na zvířata, to je něco úžasného! Kontakt s prasaty, krávami nebo slepicemi přináší pocit návratu k jednoduchému a prostému životu - návrat ke kořenům. 

Farmingterapie představuje specifickou formu terapie, která zahrnuje kontakt se zvířaty žijícími na farmě. Zahrnuje ošetřování zvířat - dojení, mytí, ale třeba i asistenci při porodu, což musí být zajímavý zážitek. Zvířata tady představují katalyzátor, který zprostředkovává interakci mezi klientem a terapeutem. 

Taková práce mimo jiné prohlubuje i pocit zodpovědnosti. Což ale funguje i u psa, nebo obyčejných rybiček v akváriu. Zvíře nás učí odpovědnosti, ale také mu předáváme lásku a něhu, kterou nám to zvířátko stonásobně vrací - u psů tohle opravdu platí! 

Zvířátka jsou přátelé, životní parťáci a nesouhlasím s tvrzením, že to jsou němé tváře. Sice nemluví naším jazykem, ale svými výrazy a hlasovými projevy nám dávají své emoce pořádně najevo! 

Co si o tomto myslíte Vy? Máte doma pejska nebo kočičku? Nebo jiné zvířátko? Je to pro Vás společník do nepohody? Může být zvíře pomocník při psychologické terapii a tak trochu nápomocné v boji třeba s depresí? Slyšeli jste o hipoterapii? Lákala Vás někdy práce na farmě a chtěli byste si ji vyzkoušet? 

Napište mi do komentářů!

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥

Komentáře

  1. Zvířata jsou dar z nebes . U nás jsme vždycky nějaký měli - kočku , psa a nebo i oba najednou . Na hipoterapii jsem jezdila od mala a koně jsem vždycky měla ráda . Mít doma nějaký zvířátko je určitě prospěšný a to jak pro zvíře , tak pro člověka .

    OdpovědětVymazat
  2. Krásně a pravdivě napsané. Psi umí krásně !mluvit" a kdo jim "naslouchá", tak i pochopí a rozumí. pochopí.

    OdpovědětVymazat
  3. Máme kočičku a kocourka - už přes 12 let. Rozumí, co jim říkáme a máme podezření, že vědí i to, co si myslíme...

    OdpovědětVymazat
  4. Ke zvířátkům mám od malička velmi kladný vztah. Jezevčice Ťapinka je strejdova, ale máme ji napůl adoptovanou. Každý víkend si ji půjčujeme k nám. Vždycky se k nám těší a bere nás jako druhé majitele. Měla hrozně ráda dědečka a on ji. Když se blížil jeho odchod, vycítila to dříve než my... Začala se ho bát. Je hrozně zajímavé, co zvířata vycítí daleko dříve než lidé. S hipoterapií jsem se setkala. Do klubu jezdili postižené děti a koníci jim hodně pomáhali.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Nezpracované zážitky...

 Dnešní článek bude poměrně osobní, ale stalo se tento týden dost věcí, a mám prostě potřebu se z toho vypsat.  Přítel je už týden pryč, a od pondělí sem začala chodit každý den moje máma i se svým partnerem. Tak nějak mi prostě řekla, že když budu sama doma, musí sem každý den přijít a se vším mi pomoct. Jenže ono jaksi není pořádně s čím. Nakoupím si, sama si zatopím, dřeva do kamen i třísek tu mám nachystaných dost. Takže sem máma prostě vůbec chodit nemusela.  Nemám nic proti tomu, když mi přijde domů návštěva. Jenže máma mi začala být spíše na obtíž, pokud to  mám až takto napsat.  Vrchol všeho přišel ve čtvrtek. To mi přinesla bednu na dřevo s tím, že prostě nemůžu mít dřevo do kamen nachystané v obýváku. Prý jak to tu vypadá, když přijde návštěva... Podotýkám, že dřevo mám u kamen vyskládané do hraničky, kde to snad nikomu vadit nemůže. A že by mi sem domů chodilo tolik návštěv, to se rozhodně říct nedá... První problém byl tedy s dřevem. Druhý problém na...

Procházky a výlety

 Nejen v dnešních extrémně teplých a horkých dnech vyrážíme s přítelem na procházky. Většinou chodíme alespoň na menší procházku či výlet. Máme to štěstí, že bydlíme na vesnici, hned za domem máme pole a les, a je tam opravdu krásně.  Z tohoto důvodu jsem ráda, že bydlím na vesnici, a ne ve městě. Tam bych si asi zvykala už těžko, jsem zvyklá na ten kus přírody kolem a čistý vzduch bez smogů a jiných zplodin. Na procházkách také často fotím, ať už přírodu, nebo momentky s pejskem. A dnes bych Vám chtěla ukázat pár svých fotografických výtvorů. Většina je z loňského roku, ale něco málo i z letoška. První dvě fotky pocházejí z pole, které máme přímo za naší bytovkou. Tam chodíme nejčastěji na procházky se psem, tady jsem si hrála už jako malá a pořád Pro mě to místo má stejnou atmosféru a mám s ním spjato plno hezkých vzpomínek.  Tuto třetí fotku s plošticemi, které hodují na pavoukovi, mám opravdu ráda. Vyfotila jsem to náhodou po cestě do obchodu, když mě cosi upoutalo na...

Obrovský průšvih?

 Řetězce rychlého občerstvení nepatří zrovna mezi podniky, kde bych se pravidelně stravovala. U nás ve městě nemáme McDonalds ani KFC, jen pár čínských bister a kebab. A pak je tu taky malý kiosek, kde se prodávají párky v rohlíku a hamburgery. Sem tam si tady koupím párek v rohlíku, v čínském bistru jsem měla párkrát nudle, ale to je tak jednou do měsíce, když fakt dostanu chuť na něco nezdravého.  V McDonaldu jsem byla poprvé v životě vloni, to když jsme jeli na genetiku do Olomouce. Snídani jsme si dali až po vyšetření, nevěděla jsem, jestli nemám být nalačno, takže jsem raději ráno nic nejedla, dala jsem si jen vodu. Pro mě to byla nová zkušenost, prostředí bylo takové typicky americké, řekla bych. Brácha si dal nějaký burger, já si objednala lívanečky a nějaký mléčný nápoj.  Jako jo, nebylo to špatné, hotová kalorická bomba, a tak si zpětně říkám, že je fajn, že jsem tenkrát nemohla jíst to maso. V KFC jsem nikdy nebyla, tenkrát jsme jeli kolem něj, ale brácha mávl p...