Ty neumíš počítat?

 Jako snad každý předškolák jsem se do první třídy moc těšila. Velkou výhodou pro mě bylo i to, že jsem uměla už ve školce poznávat písmenka, a celkem pěkně plynně číst. Milovala jsem obrázkové knížky, pohádky a různá říkadla.

Tak jsem si říkala, že to bude ve škole fajn. Měla jsem i jakousi mlhavou představu o tom, že se tam bude učit také počítání. Ale co - věděla jsem, že jedna plus jedna jsou dvě. A tak jsem si naivně myslela, že mi tato poučka vydrží po celou základní školu! Ze začátku mě to ve škole opravdu moc bavilo. Našla jsem si nové kamarády, líbily se mi krásně lesklé a voňavé učebnice, a celkem mi to šlo.

Jenže zlom nastal ve druhé třídě. Místo hodné paní učitelky jsme dostali novou. Radka byla známá mojí mámy, nějakou dobu se ty dvě navštěvovaly, a já si hrála s jejími o dva roky staršími dcerami. A tak nějak jsem měla z Radky strach, protože mi přišla strašně přísná. Dokonce i optikou dítěte jsem pochopila, že si na mě z nějakého důvodu zasedla. Nechápala jsem to. 

Začala jsem být ve vyučování vystresovaná, což se projevovalo hlavně v matematice. Hrozně dlouho mi trvalo, než jsem se dobrala výsledku, a když se mělo něco počítat, cítila jsem se nejistá. A také jsem nakonec dostala v obou pololetích jedinou dvojku, a to právě z matematiky. Pamatuji si, jak mi to bylo hrozně líto, protože mi to zkazilo vysvědčení se samými jedničkami...

Ve třetí třídě mě z popudu školní poradkyně poslali do pedagogicko-psychologické poradny. Krom slabších výkonů v matematice jsem měla problémy se začleněním do třídního kolektivu. Někdy v té době jsem začala být silný introvert, a nedovedla jsem se normálně, kamarádsky bavit se spolužáky. 

Nicméně vyšetření v poradně nic hrozného nepotvrdilo. Ve zprávě jsem měla napsáno mírně oslabena schopnost jemné motoriky, a mírně oslaben matematický úsudek. Doporučeno zohlednění ve výuce. I díky této zprávě mě rodiče zapsali do výtvarného kroužku, to aby se zlepšila ta "jemná motorika." Je fakt, že jsem měla jednu dobu hrozný rukopis, psaní psacím písmem po mě bylo nečitelné, a pravidelné malování mi vážně pomohlo.

Nemám pocit, že by na mě učitelé brali ve výuce matematiky nějaký zvláštní ohled. A tak když jsem v osmé třídě v pololetí z matematiky propadla, navštívila jsem poradnu znovu. Tehdy už pro mě hodiny matematiky byly doslova peklem. Učivu jsem skoro nerozuměla, domácí úkoly jsem raději začala psát před hodinou a neváhala jsem falšovat tátův podpis pod úkolem.

Raději jsem domácí úkoly z matematiky vypracovávala s tátou. Ten měl se mnou opravdu svatou trpělivost. Zato máma na mě často z nervů už začala křičet, já začala brečet, a bylo po úkolech, protože to už jsem se nemohla vůbec soustředit.

Vážně to bylo strašně frustrující. Kromě matiky mě totiž všechny předměty bavily. Milovala jsem hodiny literatury, přírodopis, hlavně povídání o různém hmyzu. Neměla jsem nijak špatné známky, dvojky, trojky, kdyby se mi chtělo se více učit, mohla jsem mít jedničky. Ale matika byla začarovaný kruh.

Největší problém bylo okamžité zapomenutí toho, co jsem se zrovna naučila. Za pět minut už jsem nedokázala znovu vypočítat příklad, který jsem předtím pracně vypočítala správně. Nechápala jsem, jestli jsem opravdu tak hloupá? Já se to totiž strašně chtěla naučit, chtěla jsem to pochopit, ale prostě to v té hlavě nezůstalo.

V osmé třídě mě školní poradkyně poslala do pedagogické poradny znovu. Důvodem byla pětka z matematiky, kterou jsem dostala v pololetí. Byl to strašný pocit. Tak hrozně jsem se za tu pětku styděla. Rodiče už tenkrát chápali, že za to tak nějak nemůžu, že nepropadám schválně, ale stejně to bylo hrozné.

Tentokrát byly testy v poradně převážně na počítání. A konečně se přišlo na to, že mám poruchu učení - dyskalkulii. Začala jsem chodit na doučování, při písemkách jsem vždycky dostala o něco jednodušší příklady, které jsem z dané látky byla schopná zvládnout. Obrovsky se mi ulevilo, protože jsem už tehdy měla z hodin matematiky obrovský komplex méněcennosti.

V deváté třídě jsem se rozhodla jít na učební obor pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami, konkrétně obor zahradnické práce. Ve třídě nás bylo málo, škola byla jednoduchá - tady jsem měla z matiky dvojky a jedničky, a to jsem se nemusela připravovat...

Horší byla praxe. Moc mi nešlo aranžování květin, tady byla potřeba právě ta jemná motorika. Neměla jsem pro takovou práci cit, ale o to více mě bavilo zahradničení - sázení, odplevelování, rytí, nevadilo mi ani jezdit s těžkými kolečky na kompost. 

Takže jsem se vyučila v oboru. Chtěla jsem ještě ale dál studovat. Nastoupila jsem nakonec na učební obor pekař - to už bylo střední odborné učiliště. Tam už to bylo s matikou horší. Ve třetím ročníku jsem dokonce musela na opravné zkoušky. Nakonec to díky mým nedostatkům, i v odborném výcviku, dopadlo tak, že jsem třetí ročník opakovala.

Rozhodla jsem se tak ale z vlastní vůle. Bylo mi totiž jasné, že bych nezvládla praktickou zkoušku z praxe - já byla tenkrát na tu pekařinu úplně levá. To jsem si ale zavinila sama, svým laxním přístupem a chováním k mistrové, která se mě snažila něco naučit...

Ten rok navíc byl ale fajn. Začala jsem na sobě opravdu makat, i ta matematika nakonec nebyla tak strašná, protože jsem vyvázla se čtyřkou, a navrch s výučním listem pekař. Byla jsem na sebe hrdá. Nabízela se otázka, co dál? 

Rozhodla jsem se ještě si prodloužit mládí, a dál studovat. Nastoupila jsem na obor kuchař-číšník. Tady bylo fajn, že jsem chodila jen na odborné předměty - na češtinu, angličtinu a matiku jsem nemusela, protože jsem to měla již jednou splněno. Bohužel mě ale obor absolutně nebavil. Takže jen z legrace jsem si dala přihlášku na dvouleté nástavbové studium, obor podnikání.

Počítala jsem s tím, že neudělám přijímačky a nevezmou mě. Jaké bylo ale mé překvapení, když přišel dopis, že jsem přijata! Ukončila jsem tedy studium kuchaře, a začala chodit na střední. Musím říci, že až tady jsem se cítila za dobu svého studia šťastná.

Nikdo mi to ale s mým učebním handicapem nedoporučoval. Učitelka z poradny mě přesvědčovala, že bude lepší ten učební obor. Dodnes si pamatuji ten její výraz. Seděla proti mě, dělala se mnou kontrolní test z matiky, který jsem potřebovala donést do školy. Strouhala si pastelky a trochu skepticky si mě prohlížela.

Samozřejmostí bylo, že nebudu maturovat z matematiky, ale z angličtiny. Ale i tak jsem se matice nemohla vyhnout. Učitelka byla ale moc hodná, brala na mě ohledy, dávala mi doučování, i když se mnou nemusela trávit tolik času.

Bylo to strašně těžké. A znovu hrozně frustrující. Do toho ještě účetnictví, z kterého se maturovalo z praktické části maturity. Paradoxně to nebyla matika, která mi zlomila vaz. Z té jsem měla čtyřku. Ale nakonec jsem neodmaturovala z praktické části - účetnictví.

Všechno ostatní jsem zvládla - angličtinu, češtinu, ústní zkoušku z ekonomiky, práva... Jen to účetnictví. Ono se tam totiž taky počítá, ale hlavně je nutné pochopit účetní principy, bez toho se člověk nehne. 

Přiznám se, že na poprvé jsem na zkoušku z účetnictví kašlala. Prostě jsem se neučila, do testu skoro nic nenapsala, a naivně doufala, že dostanu čtyřku. Samozřejmě že to bylo za pět. Napodruhé taky - ve své nadutosti mě nenapadlo se na opravnou zkoušku učit, prolistovala jsem si předtím učebnici, a zase doufala... A zase nic.

Na třetí, poslední pokus, jsem přišla až po roce. A tentokrát jsem opravdu dřela a s kamarádkou jsem se drtila účetnictví celé tři týdny před termínem. Cítila jsem, že je to lepší, že látku chápu - stačilo přitom jenom chtít, makat na sobě... A hlavně jsem to chtěla, strašně jsem si přála mít maturitu.

No a vyšlo to. Zkoušku jsem napsala na trojku. Učitelka mi později řekla, že to samozřejmě poznala, že jsem se na ty první dva testy vůbec neučila. Takže mi čtyřku prostě za to jedno velké nic nemohla dát. Musím říct, že když už nic, tak jsem se sebe hrozně vnitřně hrdá, že jsem se zvládla ve škole takto poprat s čísly, a mám maturitu.

I když mi nikdo nevěřil, a snad se mi i smáli. Dělám sice pořád manuální práci, ale třeba si časem najdu něco jiného. Je mi jasné, že nebudu dělat účetní, nebo nějakou ekonomku. On totiž tento problém s čísly je na celý život. Ale dá se s tím pracovat.

Nemám problémy s placením v obchodě, dokážu si v hlavě zhruba spočítat nákup. Raději si ale doma kontroluji lístky. Zvládám používat internetové bankovnictví, ale vždy několikrát kontroluji, zda správně zadávám čísla účtů a částky. A zlomky jsou také stále zakletý problém. V běžném životě je člověk moc nevyužije. Někdy je to ale trochu úsměvné.

Minule mi přítel napsal na nákupní lístek: 1/2 kila vepřové plece. A já se začala divit, proč mám kupovat kilo a čtvrt masa, když jsme jen dva? Samozřejmě že teď už zase na nějakou chvíli vím, že je to znak pro jednu polovinu - čili půl kila masa. Ale můj mozek stále takové věci odmítá zpracovat...

Není to jednoduché mít poruchu učení. Ale když se nevzdáte a bojujete s tím, dá se s tím žít a fungovat. Někdo neumí pořádně číst, někdo umí psát jenom s hrubkami... A já zase neumím pořádně počítat, neumím zlomky, mám problém s tím, určit kolik je hodin na ručičkových hodinách - trvá mi, než si to správně odpočítám. 

Ale i tak se snažím to celé brát pozitivně. Jsou tu kalkulačky, dokonce i ty hodně chytré, a ty opravdu usnadňují život.

Budu moc ráda za Vaše postřehy a komentáře, přeji krásný zbytek víkendu a pěkný začátek pracovního týdne, Vaše Eliss ♥