Nový začátek ve škole se vždy nese v duchu seznamování a oťukávání s novými spolužáky a učiteli. Pomoci tomu měl i "třídní den." To jsme se nikdy neučili, a místo toho dělali takové ty aktivity typu: "Každý se teď postaví sem před tabuli, a ve stručnosti se nám představí." Tohle jsem vždycky nenáviděla. Jak v prváku na učňáku, a později na střední. Stoupnout si před celou třídu, představit se, a něco o sobě říct... Vždycky jsem byla rudá až za ušima a přišlo mi to extrémně trapné. Přitom třeba přednést referát na nějaké téma nebo řečnit o tom, jak se plete vánočka, to mi nikdy problém nedělalo. Ale mluvit o sobě, představit se, popsat se, jak vidím samu sebe, to už je o něco těžší oříšek! ¨
A pak tu samozřejmě byly i testy na to, který typ temperamentu je nám nejbližší. Nejprve jsme měli napsat na papírek pět svých kladných, a taky pět záporných vlastností. A ono to není někdy úplně jednoduché. Jak vidím sám/sama sebe? Jinak se vnímám já, a jinak mě vnímají ostatní lidé. Ale to je přirozená věc.
Mezi nejzákladnější měřítka temperamentu patří Eysenckův model osobnosti.
Labilní člověk může být více úzkostný a mít menší odolnost více stresu. Naproti tomu stabilní člověk je vyrovnaný, odolný vůči zátěži a emočně stálý. V tom případě patřím spíše mezi ty labilnější jedince. Úzkostná teď už nebývám tak často, ale menší odolnost vůči stresu určitě mám, a nechám se snadněji rozhodit.
A když se tak podívám na ten model osobnosti, tak se částečně vidím jak v melancholikovi, ale také částečně flegmatikovi. Naproti tomu cholerická moc nebývám. Už mě musí něco hodně vytočit, abych vybuchla, a jsem prostě taková, že takové věci raději potlačuji. Než abych začala křičet, raději se stáhnu, což také není nejlepší cesta, vše držet v sobě. Ale třeba cholerici bývají neklidní, což často bývám. V tom smyslu, že moc neposedím, neumím odpočívat, musím být v pohybu. Nejraději bych celé dny trávila s Julinkou venku, a doma si pořád taky hledám nějakou zábavu. Uklízení, vaření, různé organizování věcí a tak.
Ale čas na relax s knížkou si najdu, to zase jo.
Náladová nebývám. Myslím že mám spíše problém s projevováním vnějších emocí - takže lidi třeba moc často nemůžou ani poznat, jakou mám vlastně náladu. Rigidita se projevuje lpěním na určitých rituálech a zavedené rutině. A opustit tuto komfortní zónu může být pro takové jedince těžké. Je pravdou, že já ráda plánuji dopředu, a když se něco pokazí, dost mě to rozhodí. Třeba i to, že s Julinkou jezdím do města v určitý čas a vracíme se pravidelně zpátky domů o půl jedenácté, to je taky takový rituál. A když už musím jet později, až v jedenáct, tak už mi to úplně neladí. Ve městě je víc lidí, což mi vzhledem k tomu, že bývám někdy nespolečenská, dost vadí.
Jsou dny, kdy mi lidi chybí. Ráda si popovídám se známými v autobuse, ale zase jsou naopak dny, kdy si raději sednu sama a nemám potřebu si povídat. Někdy je fajn třeba i to, ty lidi kolem sebe mít, a není třeba si povídat.
Střízlivý člověk má vážný vztah k životu. To o mě myslím tak úplně neplatí, ale v minulosti tomu tak bylo. Dnes se snažím brát věci s nadhledem, více si užívat, a věci tak moc nevztahovat a nehrotit. Ale není to často jednoduché.
Spolehlivá a klidná, tak to jsem většinou taky. Když někomu něco slíbím, je to pro mě důležité. Kdysi jsem měla kamarádku, která chodila na domluvená setkání věčně pozdě, a mě to hrozně rozčilovalo. Zato ji, s povahou věčného flegmatika, vůbec. Já raději přijdu o deset minut dřív, tak chodím třeba i na autobus, ačkoliv ten většinou jezdí se zpožděním.
Obezřetná bývám taky, a to i ve vztahu k jiným lidem. Trvá mi dlouho, než někomu uvěřím, a dotyčného si "pustím k tělu." A když mě někdo zklame, už mu znovu neuvěřím, a pak takové zklamání hrozně moc a dlouho bolí. Obezřetnost se hodí i co se týče financí, žádné pochybné půjčky, raději si na vše v klidu našetřím.
Ale neumím být moc bezstarostná a nenucená. To je problém i té emoční nestability - hlava pořád jede na plné obrátky a nejde často vypnout. Nenucenost mi není vlastní, kdysi jsem mívala hrozný stres třeba i z toho, mluvit s lidmi po telefonu. Mluvila jsem jako stroj a přišlo mi, že se hrozně ztrapňuji. Dávala jsem přednost SMS zprávám, a když jsem začínala randit s přítelem, styděla jsem se po telefonu mluvit i s ním. Postupem let už je tohle o moc lepší, ale ještě před deseti lety bych se styděla zavolat i do školy a omluvit se z výuky.
Dobrý vůdce by ze mě nejspíš nikdy nebyl. Ale optimista jsem, to ano. Moje máma si vždycky představuje ty nejhorší scénáře, zatímco já se snažím myslet pozitivně. Tohle mi třeba hrozně pomohlo prožít pohodové těhotenství. Nestresovala jsem se ničím, myslela jen na to, jak budu mít svoji holčičku, a nebála jsem se ani porodu. "Nějak do dopadne," říkala jsem si. A dopadlo to jak jen nejlépe mohlo.
Čilá a aktivní jsem povětšinou taky. Jak už jsem zmínila, pořád jsem v pohybu, ale všeho moc škodí. Posledně jsem na to doplatila, když jsem měla dojem, že horečku a nachlazení můžu přechodit, a skončilo to ještě horším onemocněním. Které mě následně vyřadilo z aktivity úplně.
Temperament je nám do jisté míry dán - výchovou, prostředím, ale je také podmíněn geneticky. Asi se z cholerika nikdy nestane melancholik, to jistě ne, ale věřím tomu, že se všemi špatnými vlastnostmi se dá pracovat. A ty dobré naopak prohlubovat a dělat tak sami sebe lepšími lidmi. Ale někdy to není úplně jednoduché, ale je rozhodně fajn poznat sám sebe - ono sebepřijetí není někdy jednoduché. Mě třeba překvapila zpráva od mojí psycholožky, kterou jsem měla tenkrát pro praktického lékaře. Paní doktorka se opravdu strefila, jak v těch dobrých, tak těch špatných věcech.
"Jsou lidé, díky kterým je svět krásnější jenom proto, že tu jsou."
Jak jste na tom Vy se svým temperamentem? Jste introvertní, nebo naopak extrovertní? A vyhovuje Vám více stabilita v životě, nebo do jisté míry i labilita? Dělali jste si někdy testy osobnosti a byli překvapení výsledkem? Napište mi do komentářů!
Děkuji Vám za přečtení a komentáře, užívejte si pěkné jarní dny, Vaše Eliss ♥
Jsem jasnej melancholik, ale je zajímavý , že do střední školy jsem byla zase ukázkovej flegmatik . Všechno se změnilo , když jsem musela jít na obor , na kterej jsem nechtěla a hlavně pobyt na intru , to bylo peklo na zemi . Totálně jsem se díky tomu změnila , i když si myslím ,že nějakej ten melancholik ve mě trochu byl odjakživa . Možná jsem to tím flegmatismem tak nějak zakrývala .
OdpovědětVymazat