První záchvěvy jara

 Zítra nás čeká první jarní den. Vcelku neobvykle, ale opravdu to připadá na dvacátého března. A to z toho důvodu, že Slunce v tento den protne nebeský rovník. To je pro nás skvělá zpráva, jelikož se začnou znatelně prodlužovat dny. Více slunce, více hřejivých paprsků, a určitě taky hned lepší nálada. U nás na horách bývají noci a rána ještě chladivé, a přes den dnes bylo kolem jedenácti stupňů, zítra má být přes den devět, a v noci zase mrazík. 

Ale už je toho sluníčka víc, dneska bylo tak polojasno, takže pokud to jde, jsem hodně s Julinkou venku. Včera zase pršelo, ale tak vláha pro půdu je taky důležitá. 

Na pondělí jsem měla domluvenou návštěvu u babičky. Nebyla jsem u ní od Vánoc, protože jsme na střídačku byli všichni nemocní, pak byla babička nějakou dobu v nemocnici kvůli zádům, a tak jsem babičce v sobotu volala a domlouvala se s ní na návštěvu. Babička má už nějakou dobu Alzheimerovu chorobu, ale jinak je na tom zdravotně, myslím tedy fyzicky, na svůj věk dobře. Letos babička oslaví již sedmaosmdesáté narozeniny. 

Chystala jsem se k babičce na desátou hodinu. Autobus nám jel po čtvrt na deset, a na nádraží nás čekal ještě jeden přestup na další autobus - babička bydlí až na sídlišti na konci města. Tak jsme přijely k paneláku a zazvonila jsem. Nic, babička neotvírala. Tak jsem to zkusila ještě jednou, a pak jsem babičce zavolala. A už z telefonu jsem slyšela, jak je babička zmatená. Slyšela jsem tam zvonit ten bzučák, a říkám: "Babičko, prosím otevři mi, jenom zmáčkni ten knoflík pod sluchátkem." Jenže babička buď nepochopila, co po ní chci, nebo nevěděla, které tlačítko to je.

Bohužel nemám náhradní klíče, tak jsem nevěděla, co dělat. A po pár minutách babička přišla dolů a otevřela mi takto. Tak jsem dovnitř vytlačila kočárek, který jsem nechala v chodbě, a s Julinkou jsme šly nahoru. 

Koupila jsem babičce bonboniéru, tak jsem jí ji položila na stůl v obýváku. Babička poděkovala, a v tom jsem si všimla, že nemá ponožky. Doma měla celkem teplo, ale nepamatuji si, že bych někdy viděla doma babičku bez ponožek. A tak mi babička říká, že neví, kde má ponožky. Respektive mi tedy řekla: "Já nevím, kde mám nohy." 

Tak jsem šla do ložnice hledat ponožky. Babička pořád, že si nemůže vzpomenout, kde má ponožky. Nakonec jsem jedny našla v šuplíku, babička si je navlékla a bylo vidět, že z toho má radost. A pak si sedla do křesla, a ptala se mě, kde se tady na stole vzala ta bonboniéra. "To jsem ti donesla já, babičko." A tak jsem babičce povídala, že Julinka hezky roste, že jsme všichni doma už zdraví. No a pak najednou začala babička mluvit o nějaké oslavě, co byla včera, a o tom, že se pohádala s tetou - přitom si jsem stoprocentně jistá, že se nic u nás v rodině neslavilo.

Ona ta návštěva byla i tak dost náročná, protože Julinka v cizím prostředí je sice fajn, líbí se jí všude, ale chtěla všechno brát do rukou, babička má na stole a na takovém velkém regálu různé ozdoby, hrníčky a upomínkové předměty, co jsme jí dovezli z rodiny z dovolených, takže jsem prostě musela Juli stát pořád za zády a kontrolovat, co dělá. 

Julinka samozřejmě ví, co znamená "ne," ale byla tam dost rozjívená. 

A tak na chvíli zabralo když jsem Julince donesla prádelní koš s hračkami. Jsou to hračky, se kterými jsem si hrála i já a moje sestřenice, a teď si s nimi hraje Julča. Ale tu stejně zajímalo všechno možné kolem...

Tak jsem pobyla asi hodinku, a dost mě to tedy sebralo, když jsem viděla na vlastní oči, jak se to s babičkou zhoršilo. Teta mi nedávno říkala, že doktorka jí ubrala nějaké léky, a tak není babička už tak utlumená, což je na jednu stranu asi dobře. Bylo vidět, že babička je ráda, že tam jsme, i když má už svůj vlastní svět, a spoustu věcí si nepamatuje. Ale jsem z toho smutná, když vím, jaká babička bývala, a jak se teď nenávratně mění. Jenže s touto diagnózou se nedá nic moc dělat. 

K babičce chodí i pečovatelka dvakrát týdně, někdy prý spolu hrají třeba nějakou deskovou hru, babičce nachystá jídlo a obstará, co je třeba. 

Babička je pro mě hrozně důležitá osoba, v mnoha ohledech jsem jí důvěřovala více než svojí mámě, a to nejmenší, co pro ni můžu udělat, je chodit tam častěji na návštěvy, chystám se tam hned zase příští týden, snad do toho nic nevleze. Udělalo mi radost to, že si babička pamatovala, že se za ní chystám, takže to pro ni určitě bylo moc důležité. 

A jinak je to teď všechno celkem fajn. Co jsem dobrala antibiotika a prošla kontrolou na ORL se cítím moc dobře. Zatím se ani o slovo moc nehlásí alergická rýma, takže si užíváme sluníčka co to jde. Navštívila jsem bazárek s dětským oblečením, v úterý byl výkup - každý mohl na osobu donést dvacet kousků, já jich tedy měla méně - a středa čvrtek se prodává, v pondělí bude vyúčtování. 

No nechala jsem tam víc peněz než jsem měla v plánu, ale z čeho mám radost, tak Julinka má nové papučky. "crocsy." U nás doma to jsou nejoblíbenější papuče, s přítelem máme jedny na doma, jedny na ven, další už skoro ošoupané jen tak na lítačku. 

A ani jsem nečekala, že bude Julinka z papučí tak unešená. Jak viděla, že má stejný styl jako my, hrozně se jí to líbilo, začala píchat prstama do těch dírek a strašně se smát. A jak nechce nic na nohách, tak papuče má pořád. Nejradši by v nich i spala, tak je nosí i ven a do kočárku, tak pak jenom když jdeme z venku umyju podrážky, a zase jí je obuji. No jsem ráda, papučky stály pár korun a jsou zachovalé, Julinka je má teď akorát. 

A ano, byla v nich i na pískovišti, které máme u bytovky, pak byla velká zábava umývat ty nohy a papuče, ale jo, když je Julinka spokojená, tak jsem i já! 

Soused je takový kutil, a je teď delší dobu doma, takže krom pískoviště nachystal i dřevěnou kuchyňku a trampolínu. Pískoviště jsme kupovali právě napůl s nimi - mají tříletou holčičku, takže si teď na jaře budou holky určitě více hrát, jak počasí dovolí. Je to hned na tom našem dvorku veselejší, tak doufám, že nám to nějaký vykuk nezničí nebo neukradne...

Chodíme teď zase pravidelně pozdravit stádo kamerunských oveček. Julinka si je pamatuje z loňska, a v zimě byla smutná, když jsme jezdily kolem a ovečky nikde. Jakou ona má radost, když je vidí už z dálky, směje se, a mává, chce si je hladit. Pořád má zvířátka hrozně ráda, ale vůči lidem už bývá někdy trochu ostýchavá, jde poznat, že se někdy stydí. 

Dneska jsem Juli dala prvně na cestu kšiltovku, ale v autobuse už si ji zase sundala. Škoda, protože ta čepička jí opravdu sluší, tak třeba v létě to už bude lepší. 

A taky máme teď nové lahve na pití, bez gumových saviček, ale s těmi tvrdými. Ano, je to zase plast, ale není to z gumy, takže to tak neničí zuby - doufám. Zkoušíme i z hrníčku, to se celkem daří, ale když je Julinka s pitím o samotě, má tendence je vylévat, ale to se časem určitě poddá. 

Julinka má ráda různé schovky - skříně, vtěsnat se do co nejvíc úzkého prostoru, ráda obchází za křesly, a tak různě. A posledně si donesla do obýváku krabici, co byla nachystaná na spálení, tak si do ní napůl lehla, napůl sedla, a koukala na televizi. Teď má vůbec v oblibě všechno nosit - po kuchyni jezdí s odpadkovým košem, a hrozně se jí líbí můj taburet, na kterém mám počítač. 

Tak budeme užívat pěkného počasí, které doufám vydrží, a bude to už pořádně jarní a veselé. 

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, užívejte pěkného počasí a mějte se hezky, Vaše Eliss ♥