Kostely a hřbitovy patří bezesporu k pietním místům, ke kterým je zapotřebí chovat se s úctou. Když jsem byla mladší, tak mi návštěvy hřbitova dost vadily, protože jsem se tam bála. Dnes už mi to nečiní problém, ráda zajdu s kytičkou nebo svíčkou zavzpomínat na milované, kteří už tu se mnou nejsou. Ale nejlepší vzpomínání je stejně doma, třeba u starých fotek, které mají hořkosladkou příchuť...
Už od nepaměti je místo, které slouží k věčnému odpočinku, spojeno s aurou tajemna a strachu. Už v roce 1853 vydal Karel Jaromír Erben svou nejslavnější básnickou sbírku - Kytice. Myslím, že mi dáte za pravdu, když prohlásím, že básničky jsou pěkně hororové, tajuplné, a spíše než o básničky se jedná o balady - smutný a pochmurný děj, a ve většině případů i tragický konec.
Já sama jedno vydání Kytice doma mám, konkrétně z roku 1997, s naprosto úžasnými ilustracemi od akademického malíře Vladimíra Komárka, které se svou ponurostí hodí k této sbírce dokonale.
Svatební košile patří mezi ty nejznámější balady celé sbírky. Odehrává se povětšinou na hřbitově, objevuje se tu motiv mrtvého vojáka. "To není kostel, to můj hrad. To nejsou kříže, to můj sad!" Myslím, že nemusím dílo obsáhleji představovat, protože je to opravdu klasika!
Podle některých odborníků se Erben při psaní této balady měl inspirovat velhartickým hřbitovem, potažmo kostelem. Velhartice je nevelká obec, nacházející se v Plzeňském kraji. Rozlohou nepříliš velký hřbitov se měl už několikrát stát dějištěm paranormálních jevů.
U hřbitova stojí kostel svaté Máří Magdalény. I ten je podle mnohých opředen tajemstvím. Místo, na kterém stojí, údajně stála keltská rituální svatyně a pohřebiště. Keltové zde měli vyvolávat duchy dávných předků. Kostel měl být vystavěn ve 14. století a byl vysvěcen kostelem svaté Máří Magdalény, v 16. století byl přestavěn do současné gotické podoby.
Dnes má novou střechu, a místní občané plánují vybrat peníze na další opravy.
Když se pořádně podíváte na zakroužkované místo, které znázorňuje štít kostela, tak co Vám představivost napoví, že vlastně vidíte? Podle lovců záhad se tu nachází otisk obličeje vyděšené dívky, kterou unesl přízrak. Už to trochu začíná připomínat Svatební košili, že?
Na webových stránkách www.mistopisy.cz se můžeme o neobvyklému úkazu dočíst toto:
"Asi před čtyřiceti lety se na štítu kostelíka objevily tmavé skvrny, jež vytvořily obličej ženské tváře. Podle některých připomíná děvče, které zahynulo při dopravní nehodě na nedaleké silnici, podle jiných dívku zavřenou před mnoha a mnoha lety do kostela s umrlcem oživeným magickým rituálem...
Při opravě kostela v polovině devadesátých let tvář zmizela pod novou omítkou. Po nějaké době se ale vynořila ve stejné podobě."
Tohle je samo o sobě opravdu děsivé. Možná mám hodně bujnou fantazii, ale hned při prvním pohledu na fotografii mi bylo jasné, že se opravdu jedná o obličej. S velkou pravděpodobností ženský. Jasně - může jít o hodně velkou shodu náhod, že se oprýskání fasády změnilo v obličej. Ale jak vysvětlit to, že se tyto "fleky" po novém omítnutí znovu objevily?
Podle další teorie jde o obličej dívky, který se obtisknul do štítu kostela při vymýtání ďábla - ten tedy pořád dlí v jeho zdech, a proto je místo obehnáno nepříjemnou aurou.
Může být na vině něco tak prostého jako vada materiálu, nebo jsou vážně ve hře paranormální síly?
Výše si můžete pustit video od Paranormal tým. Hned v úvodu je pěkné povídání o velhartickém kostele od pana faráře. Skupinka amatérských lovců duchů nocuje na hřbitově, a pomocí přístroje EVP (fenomén elektronického hlasu, což má být jakýsi nástroj pro komunikaci se světem mrtvých), pokládá neklidným duším mrtvých na hřbitově různé otázky.
Je ovšem otázka, nakolik je to celé autentické.
I když třeba nemáte rádi amatérské lovce duchů, tak alespoň ten úvod opravdu stojí za poslech! Posuďte sami, co si o videu myslíte, a určitě mi napište do komentářů!
Mnozí citliví jedinci tvrdí, že se po návštěvě velhartického hřbitova necítili vůbec dobře. Padla na ně nečekaná úzkost, a pocity intenzivního strachu. Jeden psychotronik doporučuje citlivějším jedincům návštěvu hřbitova úplně vynechat.
Extrémně špatně má na návštěvníky působit jeho jihovýchodní část. Badatelé nevylučují možnost, že zde kdysi proběhl rituál černé magie. A ten mohl mít za účel oživit mrtvého. Mohla tu tedy zůstat silná energie, která přetrvává dodnes. Zase tu máme další střípek, který zapadá do Erbenovy balady...
Ať je pravda o velhartickém kostele a hřbitově jakákoliv, je očividné, že nádechu tajemna se jen tak nezbaví. Mně přijde nejvíce podivný ten štít, který ukazuje jasné náznaky lidské tváře. Každopádně, sem bych se na návštěvu nevypravila ani za bílého dne, mám z toho fakt husí kůži.
Co si o velhartickém kostele, potažmo jeho záhadě, myslíte Vy? Mohlo se tu před lety stát něco děsivého, co i po letech ovlivňuje auru kolem? Vidíte ve štítu otisk lidské tváře, nebo ne? A jak je možné, že se ony "fleky vrací i po nahození nové omítky? Je na vině vada materiálu? Zaujala Vás videa v článku?
Napište mi Vaše postřehy a názory do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji Vám příjemný začátek pracovního či prázdninového týdne, Vaše Eliss ♥
Je to u nás na Klatovsku , takže jednou jsem tam byla , ale bohužel dost zklamání , nevim . Možná kdyby o tom předem tolik člověk nevěděl .. Nic to se mnou nedělalo , i když když jsem nakoukla do kostela bylo to trochu divný ten pocit , ale jinak hřibitov jako každej jinej .
Záleží na tom, čím se omítá. Asi před 80 lety si můj dědeček - tehdy dynamický živnostník a majitel kamenosochařské dílny, nechal udělat na fasádě vedlejšího domu velkým písmem vyvedenou reklamu na pomníky, které v té dílně vyráběl. Sousedi stěnu za těch 80 let omítli několikrát, ale nápis zpod nové vrstvy vždy postupně vylezl zpět na povrch. Není sice "jako nový", ale čitelný je i s takovým odstupem. Zrovna o víkendu jsem si dělal obrázky, abych na to téma mohl napsat vzpomínkový článek :-).
Nejen v dnešních extrémně teplých a horkých dnech vyrážíme s přítelem na procházky. Většinou chodíme alespoň na menší procházku či výlet. Máme to štěstí, že bydlíme na vesnici, hned za domem máme pole a les, a je tam opravdu krásně. Z tohoto důvodu jsem ráda, že bydlím na vesnici, a ne ve městě. Tam bych si asi zvykala už těžko, jsem zvyklá na ten kus přírody kolem a čistý vzduch bez smogů a jiných zplodin. Na procházkách také často fotím, ať už přírodu, nebo momentky s pejskem. A dnes bych Vám chtěla ukázat pár svých fotografických výtvorů. Většina je z loňského roku, ale něco málo i z letoška. První dvě fotky pocházejí z pole, které máme přímo za naší bytovkou. Tam chodíme nejčastěji na procházky se psem, tady jsem si hrála už jako malá a pořád Pro mě to místo má stejnou atmosféru a mám s ním spjato plno hezkých vzpomínek. Tuto třetí fotku s plošticemi, které hodují na pavoukovi, mám opravdu ráda. Vyfotila jsem to náhodou po cestě do obchodu, když mě cosi upoutalo na...
Dnešní článek bude poměrně osobní, ale stalo se tento týden dost věcí, a mám prostě potřebu se z toho vypsat. Přítel je už týden pryč, a od pondělí sem začala chodit každý den moje máma i se svým partnerem. Tak nějak mi prostě řekla, že když budu sama doma, musí sem každý den přijít a se vším mi pomoct. Jenže ono jaksi není pořádně s čím. Nakoupím si, sama si zatopím, dřeva do kamen i třísek tu mám nachystaných dost. Takže sem máma prostě vůbec chodit nemusela. Nemám nic proti tomu, když mi přijde domů návštěva. Jenže máma mi začala být spíše na obtíž, pokud to mám až takto napsat. Vrchol všeho přišel ve čtvrtek. To mi přinesla bednu na dřevo s tím, že prostě nemůžu mít dřevo do kamen nachystané v obýváku. Prý jak to tu vypadá, když přijde návštěva... Podotýkám, že dřevo mám u kamen vyskládané do hraničky, kde to snad nikomu vadit nemůže. A že by mi sem domů chodilo tolik návštěv, to se rozhodně říct nedá... První problém byl tedy s dřevem. Druhý problém na...
Řetězce rychlého občerstvení nepatří zrovna mezi podniky, kde bych se pravidelně stravovala. U nás ve městě nemáme McDonalds ani KFC, jen pár čínských bister a kebab. A pak je tu taky malý kiosek, kde se prodávají párky v rohlíku a hamburgery. Sem tam si tady koupím párek v rohlíku, v čínském bistru jsem měla párkrát nudle, ale to je tak jednou do měsíce, když fakt dostanu chuť na něco nezdravého. V McDonaldu jsem byla poprvé v životě vloni, to když jsme jeli na genetiku do Olomouce. Snídani jsme si dali až po vyšetření, nevěděla jsem, jestli nemám být nalačno, takže jsem raději ráno nic nejedla, dala jsem si jen vodu. Pro mě to byla nová zkušenost, prostředí bylo takové typicky americké, řekla bych. Brácha si dal nějaký burger, já si objednala lívanečky a nějaký mléčný nápoj. Jako jo, nebylo to špatné, hotová kalorická bomba, a tak si zpětně říkám, že je fajn, že jsem tenkrát nemohla jíst to maso. V KFC jsem nikdy nebyla, tenkrát jsme jeli kolem něj, ale brácha mávl p...
Je to u nás na Klatovsku , takže jednou jsem tam byla , ale bohužel dost zklamání , nevim . Možná kdyby o tom předem tolik člověk nevěděl .. Nic to se mnou nedělalo , i když když jsem nakoukla do kostela bylo to trochu divný ten pocit , ale jinak hřibitov jako každej jinej .
OdpovědětVymazatNemusíš se bát, mrtvý dobrému živému neublíží, jen živý živému.
OdpovědětVymazatZáleží na tom, čím se omítá. Asi před 80 lety si můj dědeček - tehdy dynamický živnostník a majitel kamenosochařské dílny, nechal udělat na fasádě vedlejšího domu velkým písmem vyvedenou reklamu na pomníky, které v té dílně vyráběl. Sousedi stěnu za těch 80 let omítli několikrát, ale nápis zpod nové vrstvy vždy postupně vylezl zpět na povrch. Není sice "jako nový", ale čitelný je i s takovým odstupem. Zrovna o víkendu jsem si dělal obrázky, abych na to téma mohl napsat vzpomínkový článek :-).
OdpovědětVymazat