Přeskočit na hlavní obsah

Jak být šťastní(ý)?

 Čím šťastnější mohou lidé být, tím jsou nešťastnější. 

Na úvod dnešního článku tu mám moc hezký citát od spisovatele Paula Coelha. myslím, že je v něm hodně pravdy, a také hodně k zamyšlení.

Co je to totiž vlastně štěstí? Zdánlivě jednoduchá otázka, ale odpověď je složitá, a někteří z nás na ni třebas nedovedou odpovědět vůbec. Když teď třeba s odstupem času vzpomínám na dětství, které jsem trávila venku s kamarády, hráli jsme si na loukách, vůbec nic mě netrápilo, tak můžu říct, že tehdy jsem se cítila opravdu šťastná. Protože jsem neměla žádné starosti dospěláků, maximálně jsem se starala o to, jak to  dopadne zkoušení či písemka další den ve škole.

Myslím, že když se zeptám každého ze svých čtenářů, co si představují pod slovem štěstí, každý odpoví úplně jinak. Pro někoho je to spokojená rodina, cestování do exotické země, práce, která je mu vším. Další považuje za největší štěstí pravou lásku. Ale za mě je úplně to největší štěstí to, že jsem zdravá. S nalomeným zdravím sice může být člověk také šťastný, ale pořád mu to kalí ten mráček nemoci... 


Jeden primář americké nemocnice pronesl tato slova: "Dnes už víme, že osmdesát procent návštěv u lékařů primární péče je dáno stavy, které jsou zhoršovány nebo způsobeny nezvládnutým stresem." Když trpí duše, trpí i tělo. Psychika totiž opravdu ovlivňuje více, než se zdá. 

Občas trpím úzkostnými stavy, které mají i nepříjemné fyzické projevy. Myslím na to hrozného, co by se eventuálně mohlo stát, že se objeví křeče v břiše, zažívací obtíže, a začínám se potit. Naštěstí se to v poslední době trochu uklidnilo.

Stačilo alespoň trochu obrátit své myšlení. Myslet více pozitivně, ač je to někdy těžké. K psychické pohodě mi pomáhají i maličkosti. Třebas i to, že jsem přestala sledovat zprávy v televizi. Co chci, si vyhledám na internetu. Nemusím pořád sledovat reportáže o válce, o zdražování, o špatné politické situaci. Samozřejmě všechno vypustit nelze.

Ale lze se naladit na pozitivní vlnu. Hodně mě poslední dobou baví fotit - zvířátka, přírodu, momentky z ranního venčení se Žofkou. Někdy si říkám, jestli nejsem až příliš infantilní. Když si v práci povídám s našimi ovečkami, a kolikrát se raduju z úplných prkotin. 

Jenže není tohle taky právě to štěstí? Dívat se na svět jiným pohledem, chovat se někdy trochu hloupě, nedospěle? Mít v sobě kus dítěte a nechat ho, ať si dělá co chce? Nebo se mám stydět za to, že když jsem doma sama, tak večer psovi zpívám v posteli písničky pro děti? A proč kruci ne, když mi to zvedne náladu? 



Polovina našeho štěstí je pravděpodobně dána genetickým temperamentem a dispozicí, ale celých čtyřicet procent můžeme ovlivnit sami. A pokud si neseme z dětství schopnost, jak být šťastní, tak máme podle odborníků velkou šanci si ji udržet až do konce života. Oni totiž jsou lidé, kteří neumějí být šťastní. Bohužel tu hraje roli i to, v jaké zemi se narodíme, jaké máme zázemí, ale i sexuální orientace.

Může být šťastný někdo, koho přitahují příslušníci stejného pohlaví, ale bojí se tuto svou odlišnost nějak projevit? To přece musí být pro daného jedince neštěstí, muset se skrývat a bát se kvůli tomu, kým je. 

Pravidelná Světová zpráva o štěstí (ano, opravdu existuje!) z loňského roku například za nejšťastnější zemi na světě označila Finsko. Žebříček je posuzován na základě spolupráce s různými univerzitami a vědeckými ústavy. Jenže co je tím středobodem štěstí v dané zemi? Nikde se už nepíše, zda jde o celkový pocit jejich pohody, nebo materiální blahobyt?

Nebo je to tím, že se Finové více smějí a užívají si prostě víc života, nenechávají k sobě proniknout to negativní? Obyvatelé východoasijských zemí považují štěstí za stav sociální harmonie, rodinné propojenosti a pohody celé komunity. Patří sem Čína, Japonsko nebo Jižní Korea. 

A jaké jsou tedy tipy odborníků na to, jak být šťastný? I úsměv dokáže divy. Když se usmíváme, produkujeme dopamin - ten je zodpovědný za pocity štěstí a radosti. Pravidelné cvičení v kombinaci s kvalitním spánkem také pomáhají snížit stres.

A teď bod, který všechny blogery jistě potěší - pomáhá psát si deník. Samozřejmě se to vztahuje i na jeho počítačovou verzi, ne jen tu tištěnou. Zapisování problémů, osobních zkušeností a cílů po dobu patnácti minut denně může podle odborníků vést ke zvýšenému pocitu štěstí a pohody! I psaní je totiž duševní činnost, při které relaxujeme.

Alespoň já to tak mám. Po namáhavé celodenní dřině v práci je pro mě psaní blogu hotový balzám na duši. Ono totiž psaní umožňuje vyjádřit své emoce a pomoci si ujasnit, jak a co vlastně chceme. 




Pro mě je tím největším štěstím zdraví, na tom druhém místě je láska. Mít vedle sebe spřízněnou duši, člověka, po jehož boku chcete strávit celý život, to se nevyrovná ani penězům, ani sebevětšímu kariérnímu růstu. Tedy alespoň za mě! 

A co Vy? Máte nějaké tipy na to, jak si udržet dobrou náladu? Kdy v životě jste se cítili nejvíce šťastní? Souhlasíte s tím, že dlouhodobý stres má negativní vliv na zdraví? Co si představujete pod pojmem opravdové štěstí? Napište mi do komentářů!

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný zbytek víkendu, Vaše Eliss ♥


Komentáře

  1. Já jsem šťastná i s těžkým nevyléčitelným handicapem , i když to spousta lidí nechápe . Jinak se přiznám se ,že jsem od dětství velkej pesimista , ale čím jsem starší, tím se mi to daří ,alespoň trochu odbourávat . A kdy jsem v životě byla nejvíc šťastná ? Nejde vypíchnout jen jednu věc , je spousta malinkatých šťastných korálků , který když se navlíknou tvoří obrovskej náhrdelník .

    OdpovědětVymazat
  2. Já se snažím o to, co mi babička kdysi zpívávala:
    "Vesele, jen vesele život musíš brát
    a když skáčeš z postele už se musíš smát."

    OdpovědětVymazat
  3. Přiznávám, že poslední dobou jsem šťastná jako už dlouho ne. Od začátku roku jsem začala dělat práci, která mě baví a ráda v ní trávím čas. Ve svém okolí mám lidi, co se v daný čas okamžitě zvednou a odcházejí, já nemám tu potřebu a ráda si ještě sednu a pokecám nebo s něčím poradím. Celý život jsem optimista, říkám si, že přece lidi musí konečně vzít rozum do hrsti, začít se chovat ke světu i ostatním lidem hezky, abychom se měli všichni dobře. Možná jsem naivní optimista <3

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

To je pravé štěstí...

 Nový režim s miminkem se nám už pomalu zabíhá, zítra jdeme k dětské paní doktorce na další kontrolu, Julinka hezky roste, oblečky, které měla velké, už jsou jí pomalu akorát. Pořád intenzivně kojím, malá má hlad co dvě tři hodiny, v noci vydrží někdy i trochu déle, ale nemusím ji kvůli krmení budit.  Fyzicky už se cítím dobře, žádné bolesti nemám, mám dojem, že se to všechno pěkně hojí. Poslední dny mám strašnou chuť na mléčné věci, prakticky pořád piju mléko, jogurty, sýry, ale to je asi kvůli tomu kojení.  Už se nám ten nový režim tak trochu zaběhl. Ale sranda je, že se Julinka skoro vždycky při přebalování buď počůrá nebo pokaká, takže jsem nejprve dala na přebalovací podložku bavlněnou plenu - jenže tu musím pořád dokola přepírat - samozřejmě jich mám několik, ale je to vody a vody! A na tu gumovou přebalovací podložku ji nechci pokládat, protože mi přijde studená.  Už jsme byli i na ortopedii, na ultrazvuk kyčlí, zatím je vše v pořádku, na další jdeme v říjnu.  Je úžasné pozorova

Tak si užíváme...

 Co jsem přijela z nemocnice cítím se líp, zvykám si na nový režim s miminkem, je to sice náročné, ale strašně krásné. Porod trval necelé tři hodinky, Julinka se narodila pětadvacátého srpna v 9:14, měřila 48 centimetrů a vážila 2 695 gramů.  Termín jsem měla dvanáctého září, narodila se o maličko dřív, ale je donošené miminko, a to je nejdůležitější. Všechno proběhlo celkem bez komplikací, akorát malá má novorozeneckou žloutenku, ta ale pomalu mizí. Rodila jsem přirozeně, v jednu hodinu v noci mi praskla plodová voda, ani jsem ještě necítila kontrakce, ty přišly až v autě. V porodnici mě vyšetřila doktorka, kontrakce byly ještě slabé, tak mě poslala na pokoj, ale do pár hodin se to začalo tak bolet, že jsem nemohla už ani sedět - a to jsem se předtím ještě na pokoji houpala na balonu, protože to jediné pomáhalo. A pak už se to rozjelo, v lékařské zprávě mám, že porod trval celkem 02:46. No nebylo to nic příjemného, ale řídila jsem se instrukcemi doktorky, ohledně dýchání a tlačení, pa

Nezpracované zážitky...

 Dnešní článek bude poměrně osobní, ale stalo se tento týden dost věcí, a mám prostě potřebu se z toho vypsat.  Přítel je už týden pryč, a od pondělí sem začala chodit každý den moje máma i se svým partnerem. Tak nějak mi prostě řekla, že když budu sama doma, musí sem každý den přijít a se vším mi pomoct. Jenže ono jaksi není pořádně s čím. Nakoupím si, sama si zatopím, dřeva do kamen i třísek tu mám nachystaných dost. Takže sem máma prostě vůbec chodit nemusela.  Nemám nic proti tomu, když mi přijde domů návštěva. Jenže máma mi začala být spíše na obtíž, pokud to  mám až takto napsat.  Vrchol všeho přišel ve čtvrtek. To mi přinesla bednu na dřevo s tím, že prostě nemůžu mít dřevo do kamen nachystané v obýváku. Prý jak to tu vypadá, když přijde návštěva... Podotýkám, že dřevo mám u kamen vyskládané do hraničky, kde to snad nikomu vadit nemůže. A že by mi sem domů chodilo tolik návštěv, to se rozhodně říct nedá... První problém byl tedy s dřevem. Druhý problém nastal, když se přesunula