Přeskočit na hlavní obsah

Klesající, nebo stoupající?

 V minulých letech jsem se na blogu věnovala zajímavému, a celkem palčivému problému - přelidnění. Toto se týká hlavně Afriky, a do jisté míry i Asie. Planeta nemá neomezené zdroje, a uživí jen určitý počet obyvatel. Zatímco ale na jedné straně zeměkoule můžeme sledovat prudký, nebo setrvale vyšší nárust porodnosti, Evropa je na tom mnohem hůře. Dodnes mám v živé paměti přednášku ze střední školy, která se odehrála tak pět let zpátky.

Týkala se Evropské unie, na můj vkus byla až moc propagandistická a nezdravě sluníčková, a tady nám pán přednášející zaníceně vysvětloval, že Evropa pomalu, ale jistě vymírá, protože porodnost rok od roku rapidně klesá. Ovšem ihned měl na tento problém řešení. A ne, nespočívalo v podpoře mladých rodin, kdepak. Jevilo se v přicházejících uprchlících z muslimských a afrických zemích, kteří pěkně osvěží nárust porodnosti a přinesou nám sem novou, dozajista osvětovou kulturu...

No, moc jsem s tímto zaníceným názorem nesouhlasila. 

Ovšem fakt, že se v České republice rok od roku rodí méně, je neoddiskutovatelný, statistiky hovoří celkem jasně. V roce 2021 se u nás narodilo 111 793 dětí. V roce 2022 jejich počet klesl na 101 299. A vloni byla čísla ještě znatelně horší. Rok 2023 totiž patřil k těm nejslabším v historii, narodilo se něco kolem 92 000 dětí. Podle čísel je evidentní, že každoroční pokles se pohybuje kolem deseti tisíc. Každý rok se narodí o deset tisíc méně dětí. To je strašně moc. Zároveň patřil loňský rok k těm nejslabším v historii.



Příčin je podle všeho hned několik. Když to vezmu podle sebe, tak já jsem se narodila v roce 1994. To byl na několik let poslední rok, kdy se počet porodů vyšvihl nad 100 000. Dalších jedenáct let se počet porodů pohyboval kolem 90 000 - to jest někdy do roku 2005.

Jsem narozená v září, takže spolu s ročníkem 1994 tu byl i 1995, měli jsme i dva trochu pomalejší spolužáky, kteří se narodili ke konci roku 1993. Bylo nás ve třídě kolem dvaceti. Někteří z mých spolužáků už oslavili třicátiny, další to čeká příští rok. Asi jsme byli ještě dost silný ročník. Nadcházející třicítka je věk, kdy už je vhodné začít uvažovat o založení rodiny. Ve třídě nás bylo jen pět dívek, zbytek byla tedy dost drtivá převaha chlapců. 

Z mých spolužaček zatím porodily jen dvě. O jedné vím, že se jí děti mít ze zdravotních důvodů nedaří. A ze spolužáků zatím nemá děti ani jeden. Co tak vím ze sociálních sítí, tak valná většina cestuje, a zbytek dal přednost delšímu studiu či kariéře. Což je zase na druhou stranu pochopitelné, ale není už ve třiceti pomalu čas na to, pomýšlet na zakládání rodiny? Je to samozřejmě každého soukromá věc, ale co to o nás jakožto o generaci vypovídá? 

Statistiky říkají další zajímavé číslo. Průměrný věk prvorodičky žijící v Evropské unii je jednatřicet let. Do tohoto se už plus mínus vejdu i já. Moje představa dlouhé roky byla, že bych děti chtěla stihnout mít taky do třiceti. Jenže jsem dlouho studovala, a do práce jsem nastoupila až v šestadvaceti. A chtěla jsem chvíli pracovat, než se vrhnu na zakládání rodiny. Přijde mi totiž nesmírně důležité, abych byla alespoň trochu finančně zajištěná, což tedy v dnešní době moc dobře nejde.

Jenže, když jsme začali s přítelem konečně pracovat na dítěti, dost dlouho se to nedařilo. Více než dva roky, než se to konečně zlomilo. Já vím, možná si řekněte, že v devětadvaceti není zase tak pozdě. To sice není, ale vzhledem k tomu, že můj partner je o pár let starší, chtěla jsem to stihnout co nejdříve. A ráda bych měla později ještě další dítě, pokud se zadaří, ale to bych chtěla stihnout zase do pětatřiceti. Tak trochu odstrašující případ je moje švagrová, která měla druhé dítě až ve čtyřiceti, a těhotenství pro ni byla jedna velká noční můra, protože zdravotní problémy, které jej provázely, ji nutily skoro neustále ležet v nemocnici, a stejně musela rodit císařským řezem o něco dříve. Chlapeček se naštěstí narodil v pořádku.




Mateřství se odkládá nejen kvůli studiu, ale také kvůli kariéře. Zrovna minulý týden mluvila jedna režisérka ve svém projevu o "stárnoucích vaječnících." Na jednu stranu je to smutné, že ženy kvůli kariéře odsouvají těhotenství, a pak se jim to už nemusí podařit. Ovšem daleko horší je, když se taková žena třeba cítí jaksi utlačována okolím, který na její kariéru vyvíjí silný tlak, a ona kvůli tomu odmítne mít děti. Co s tím? To si musí asi každá z nás rozhodnout sama.

Dalším problémem je i to, že mnohdy finanční situace prostě párům nedovoluje mít děti. S přítelem oba chodíme do práce. Já jsem pracovala tady v Česku, v zemědělském družstvu, kde ten plat není kdovíjaký. Něco málo z něj našetřím, ale pořádný finanční polštář žádný. Přítel už několik let pracuje v Německu, dělá izolaterské práce, a to co já vydělám za měsíc, má on kolikrát za týden, když dělá i přes víkend. Kdybych měla žít sama, a později živit na mateřské z rodičovského příspěvku sebe, dítě, do toho platit složenky, asi bych to nezvládla. Nebo na rovinu - určitě bych to nezvládla.

Rozumný člověk si musí dobře promyslet, zda mít jedno, či více dětí, někdo se raději rozhodne, že nebude mít žádné. A pak tu jsou určité sociální skupiny, které rodí jako na běžícím páse, vysávají sát do poslední koruny, ale nikdy mu nic nevrátí zpátky. Co jsem na nemocenské, koukám na Výměnu manželek, a nestačím se divit. Jak to, že někdo šestnáct let nepracuje, má čtyři děti, a žije jen z toho, co dostane na přídavcích? Pro někoho se vyplatí mít děti jako byznys, což je něco naprosto šíleného, spoléhat se celý život na stát, a mít z dětí jen dojnou krávu na peníze...

Dalším problémem, který se skrývá za nízkou porodností, je právě i neplodnost. V roce 2022 proběhl v České republice průzkum, který tvrdí, že v České republice je 15 procent neplodných párů. Většinou se tedy jedná o zdravotní problém jednoho z partnerů. A tohle přeci není fér. Někdo má pět dětí, pořádně se o ně nestará, nechává je růst jako dříví v lese. A slušný, zajištěný pár děti mít nemůže, i když by si to zoufale přál. 

Rozhodně si nemyslím, že Evropa úplně vymře kvůli tomu, že se rodí málo dětí. Ale současný trend nevěstí nic moc dobrého. Nízká porodnost je totiž průšvih i pro důchodový systém, s čímž jde ruku v ruce i stárnutí populace. Prakticky to tedy může dopadnout tak, že na důchody se bude sociálními odvody vybírat čím dál méně peněz, a prostě na ně nebude. Což je dozajista politický problém, ale brzy se může týkat každého z nás.

Ale zase - když už jsou politici tak šílení, že chtějí, aby moje generace šla do důchodu až v sedmašedesáti letech, je vysoká pravděpodobnost, že důchod už nebudu mít žádný... 





Každopádně je možné, že se situace s nízkou českou, potažmo evropskou porodností ještě v příštích letech otočí, a bude zase kolem nových dětí jako smetí! Ne nadarmo se neříká - děti jsou naše budoucnost.

Co si o tomto tématu myslíte Vy? Stojí za nízkou porodností strach z ekonomické budoucnosti, užívání si mládí ještě po třicítce, nebo je za tím prostě jen neochota mít děti? Čeká nás rok za rokem stále klesající porodnost, nebo se situace otočí? A jak se to jednou projeví na důchodovém systému, co myslíte? Napište mi do komentářů! 

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný zbytek víkendu, Vaše Eliss ♥

Komentáře

  1. Dítě nechci , protože s velkou pravděpodobností by taky mělo nějaký handicap a i kdybych měla přítele , tak asi bych do toho nešla , nevím . Za mě v mojí situaci prostě risk . Ale myslím , že za tím nemít děti je u ostatních všechno dohromady - ekonomická situace , kariéra a tak nějak neochota se vázat celkově .

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

To je pravé štěstí...

 Nový režim s miminkem se nám už pomalu zabíhá, zítra jdeme k dětské paní doktorce na další kontrolu, Julinka hezky roste, oblečky, které měla velké, už jsou jí pomalu akorát. Pořád intenzivně kojím, malá má hlad co dvě tři hodiny, v noci vydrží někdy i trochu déle, ale nemusím ji kvůli krmení budit.  Fyzicky už se cítím dobře, žádné bolesti nemám, mám dojem, že se to všechno pěkně hojí. Poslední dny mám strašnou chuť na mléčné věci, prakticky pořád piju mléko, jogurty, sýry, ale to je asi kvůli tomu kojení.  Už se nám ten nový režim tak trochu zaběhl. Ale sranda je, že se Julinka skoro vždycky při přebalování buď počůrá nebo pokaká, takže jsem nejprve dala na přebalovací podložku bavlněnou plenu - jenže tu musím pořád dokola přepírat - samozřejmě jich mám několik, ale je to vody a vody! A na tu gumovou přebalovací podložku ji nechci pokládat, protože mi přijde studená.  Už jsme byli i na ortopedii, na ultrazvuk kyčlí, zatím je vše v pořádku, na další jdeme v říjnu.  Je úžasné pozorova

Tak si užíváme...

 Co jsem přijela z nemocnice cítím se líp, zvykám si na nový režim s miminkem, je to sice náročné, ale strašně krásné. Porod trval necelé tři hodinky, Julinka se narodila pětadvacátého srpna v 9:14, měřila 48 centimetrů a vážila 2 695 gramů.  Termín jsem měla dvanáctého září, narodila se o maličko dřív, ale je donošené miminko, a to je nejdůležitější. Všechno proběhlo celkem bez komplikací, akorát malá má novorozeneckou žloutenku, ta ale pomalu mizí. Rodila jsem přirozeně, v jednu hodinu v noci mi praskla plodová voda, ani jsem ještě necítila kontrakce, ty přišly až v autě. V porodnici mě vyšetřila doktorka, kontrakce byly ještě slabé, tak mě poslala na pokoj, ale do pár hodin se to začalo tak bolet, že jsem nemohla už ani sedět - a to jsem se předtím ještě na pokoji houpala na balonu, protože to jediné pomáhalo. A pak už se to rozjelo, v lékařské zprávě mám, že porod trval celkem 02:46. No nebylo to nic příjemného, ale řídila jsem se instrukcemi doktorky, ohledně dýchání a tlačení, pa

Nezpracované zážitky...

 Dnešní článek bude poměrně osobní, ale stalo se tento týden dost věcí, a mám prostě potřebu se z toho vypsat.  Přítel je už týden pryč, a od pondělí sem začala chodit každý den moje máma i se svým partnerem. Tak nějak mi prostě řekla, že když budu sama doma, musí sem každý den přijít a se vším mi pomoct. Jenže ono jaksi není pořádně s čím. Nakoupím si, sama si zatopím, dřeva do kamen i třísek tu mám nachystaných dost. Takže sem máma prostě vůbec chodit nemusela.  Nemám nic proti tomu, když mi přijde domů návštěva. Jenže máma mi začala být spíše na obtíž, pokud to  mám až takto napsat.  Vrchol všeho přišel ve čtvrtek. To mi přinesla bednu na dřevo s tím, že prostě nemůžu mít dřevo do kamen nachystané v obýváku. Prý jak to tu vypadá, když přijde návštěva... Podotýkám, že dřevo mám u kamen vyskládané do hraničky, kde to snad nikomu vadit nemůže. A že by mi sem domů chodilo tolik návštěv, to se rozhodně říct nedá... První problém byl tedy s dřevem. Druhý problém nastal, když se přesunula