Nucené vegetariánství

 U nás doma se maso jedlo odjakživa. Každý víkend, nebo když byl někdy v týdnu táta doma, protože u nás vždycky zásadně vařil on, máma zase často pekla buchty a koláče. Takže maso se u nás doma jedlo prakticky pořád, zato sladká jídla se u nás nenosila. Vůbec si nepamatuji, že by byly třeba někdy buchtičky s krémem nebo kynuté knedlíky. A i proto mi byla tato jídla ve školní jídelně hrozně vzácná. 

Maso jsem vždycky milovala, ale muselo být libové. Trochu mastnoty, kus špeku, to jsem nikdy nepozřela, stejně jako jsem si nikdy nenašla cestu k vnitřnostem nebo zabíjačkovým pochoutkám. Vedlo u mě vždycky kuřecí, a pak také domácí uzená žebírka, která tatínek udil u nás na zahradě, panebože, těch jsem se mohla přejíst až k prasknutí. 

Když mi bylo tak nějak kolem dvanácti, třinácti let, začaly jsme se s kamarádkou dost živě zajímat o vegetariánství. Přivedly nás k tomu dívčí časopisy, kde byl článek o zabíjení tuleňů, tuším že to bylo v Grónsku. Jenže mi bylo jasné, že se masa vzdát nedokážu, a kamarádka koneckonců také. A já jsem tenkrát argumentovala tím, že stejně to maso už je zabalené v obchodech, připravené pro zákazníky, takže když si ho nekoupím já, koupí ho někdo jiný, nebo se přinejhorším jako prošlé vyhodí...

Takže z úvah o vynechání masa z jídelníčku nakonec nevzniklo nic konkrétního. 

Před čtyřmi lety se moje nejlepší kamarádka úplně bláznivě zamilovala. A protože byl její přítel vegetarián, tak se mu hned od začátku přizpůsobila. A to byla velký milovník masa, taky byla zdravě oplácaná, k čemuž pomáhalo i její povolání, jelikož pracovala jako řeznice. Musím se přiznat, že jsem tomu tehdy moc nerozuměla. Kvůli chlapovi, a vzdát se masa? 

Sama taky přestala jíst maso, úplně překopala své kuchařské návyky, a donekonečna básnila o tom, jak je zajímavé pořád objevovat nové recepty bez masa. Přišlo mi to zvláštní, a na jednu stranu i pěkně praštěné. Upřímně - vegetariánství jsem považovala za něco nepřirozeného. Život bez masa? To není nic pro mě, maso a důležité látky z něj k životu neodmyslitelně patří, ne? 

Když jsem někdy poslouchala vyprávění od někoho, kdo přestal jíst maso, přišlo mi to dost rozporuplné. Švagr se třeba po tom, co vynechal maso z jídelníčku, cítil o hodně lépe. Už ho netrápil těžký žaludek, cítil se jakoby lehčí, a měl více energie. Zato spolužačka zase tvrdila, že vydržela nejíst maso tři měsíce, a byla to hrůza. Začaly jí padat vlasy, byla strašně bledá, a nakonec se přidaly problémy s trávením. Takže úplně opačné extrémy. Ale spíše si myslím, že spolužačce chyběly bílkoviny, jelikož je nejspíš nedokázala po vynechání masa adekvátně nahradit.

No a mě by nikdy nenapadlo, že bych měla přestat jíst maso. Jo, asi to zní trochu sobecky, ale proč bych to měla dělat? Jenže člověk míní, a pán Bůh mění, jak se říká. 

V lednu mě kvůli počínajícímu těhotenství trápily vleklé žaludeční nevolnosti. Ty už tedy naštěstí pominuly, ale vyskytl se jiný problém. Já prostě nemůžu sníst ani kousek masa. Nejprve to začalo tak, že mi maso začalo smrdět. Na snídani jsem si ohřívala párky, a jen jsem si kousla, měla jsem pocit, že jsou snad zkažené. Přítel taky ochutnal, zdály se mu v pořádku, tak je snědl místo mě. 

Později toho dne jsme dělali vepřové řízky. Když smažím maso, tak to většinou tak krásně voní. Jenže tady jsem to cítila zase, divný smrad, z kterého se mi zvedal žaludek. Neměla jsem na ten řízek chuť, ale přítel mě přemluvil, ať si trochu dám. Dvě sousta stačila, a okamžitě jsem to vyzvrátila. Od toho dne nemůžu jíst žádné maso.

Prostě mi to smrdí, nechutná. Ani salámy, ani párky, ani jiné masné výrobky. Bohužel ani ryby nemůžu sníst. Naposledy byl úspěch, když jsem v čočkové polévce snědla trochu párku, ale to pomohlo jenom to, že jsem to nežvýkala, ale rychle spolkla. 

Když jsem to řekla při poslední návštěvě na gyndě doktorovi, moc se na to netvářil. A přišlo mu nejspíš divné i to, když se mě zeptal, kolik vážím, tak jsem odvětila, že nevím. Od té doby, co jsem se vyléčila z anorexie, se nevážím. Nechci pokoušet znovu osud, tak jsem se zařekla, že doma na váhu už nestoupnu. A tak mi do těhotenské kartičky do kolonky interní nemoci napsal anorexie. No a to prosím pěkně jenom kvůli tomu, že nemůžu jíst maso. Přitom jsem měla při posledních odběrech vyšší hladinu cukru, protože se teď prostě cpu vším možným, sladké nevyjímaje. 

Snažím se ten nedostatek bílkovin z masa nahradit tím, že jím strašně moc sýrů, ovoce a zeleniny. Oblíbila jsem si zeleninové vývary, čočkové a fazolové polévky. Odebírám obědy ze školní jídelny, protože teď prostě nezvládám vařit. A to mi vyhovuje. Vaří pro děti, takže vývary nejsou moc silné, dneska byla třeba zeleninová polévka s kapáním, minule jsem si pochutnala na pórkové. 

A když je k obědu maso, sním alespoň přílohu. Bohužel ani ty omáčky do sebe nedostanu. V neděli jsem koupila veku, že příteli udělám chlebíčky. Ani tu veku jsem nemohla sníst. A víte proč? Protože se do ní dává vepřové sádlo, byť v malém poměru, ale přísahám, že ho tam cítím! Rohlíky už mi taky nechutnají, ale chleba je bez sádla, takže teď jím jenom chleba.

Můj jídelníček se teď skládá převážně ze sýru, hodně jsem si oblíbila papriky, másla a jogurtů. A jak jsem dřív přímo nenáviděla hermelíny, nivy, tak ty teď klidně sním, včera jsem snědla skoro celou sýrovou pizzu, ačkoliv dřív bych si nedala ani sousto. Ovšem vůbec mi ty sýry nesmrdí, dřív bych se ošklíbala, a teď...

Ona mi opravdu stačí jen ta vůně masa, nebo salámu, a zvedá se mi žaludek. Samozřejmě mě tato situace hodně trápí. Dítě potřebuje bílkoviny z masa, já koneckonců také, ale když to nejde?!! Třeba se to za pár měsíců otočí, ale fakt mě to trápí.

Dost mě to psychicky deptá, že to maso jíst nemůžu. A doktor mi jen tak do kartičky napíše, že mám anorexii, což jsem nepochopila. Kolikrát mám hroznou chuť na kuřecí rizoto, které je k obědu, ale jen ochutnám, a nejde to. To samé i omáčky. Tak alespoň občas tu bramborovou kaši, nebo rýži se zeleninou, případně je občas k obědu i něco sladkého, nebo špenát, ale jinak je to fakt bída.

Ale na druhou stranu sama za sebe můžu říct, že mě to, že nejím maso, nijak fyzicky neovlivňuje. Opravdu se cítím lehčí, zlepšilo se mi zažívání. Jenže mám strach, abych neublížila dítěti, i když podle rozborů mi zatím nic nechybí. 

Doufám, že se to ještě otočí. Protože já to maso potřebuju, a pro to malé to platí dvojnásob. Hlavně aby bylo všechno v pořádku i nadále. Nerada bych si pak vyčítala, že malému bude něco chybět. Je to patová situace a nevím, jak z ní ven. Hodně si o tom čtu i diskuze, koneckonců i vegetariánky mají zdravé děti, ale není tomu tak vždy...

Je to celé k vzteku. 

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥