Přeskočit na hlavní obsah

Den bez aut

 Dnes, tedy čtrnáctého listopadu, můžeme symbolicky oslavit Den bez aut. Auto patří pro mnohé z nás pro nepostradatelného společníka, který nás rychle přesune z bodu A do bodu B - pokud tedy máme řidičák, a nemusíme se spoléhat třebas na jiného člena rodiny, který je "pojízdný." Když jsem ještě bydlela s rodiči, tak táta byl jediný, kdo měl u nás řidičák.

Autem jezdil do práce, ale i všichni jako rodina na výlety nebo na velký nákup o víkendu, a někdy jsme si vyjeli jen tak. Já jezdila jako dítě autem hrozně ráda, s tátou to bylo vždycky fajn, vyjet si jen tak, po vesnici, dívat se z okna... A pak také mě někdy táta odvezl do školy, když byl zrovna doma, bylo škaredě, jinak jsem chodila pěšky, ale někdy se svézt tím autem, to byl pro mě tehdy opravdu hotový luxus.

To mě vždycky tatínek vzbudil později, ještě jsme zajeli do obchodu, kde mi koupil k svačině koblížky a nějakou sladkost, a jeli jsme do školy. Většina mých spolužáků jezdila autobusem, málokdo chodil pěšky. 

Když jsem začala bydlet s přítelem, měli jsme auto. Za tu dobu jsme vystřídali tři auta, a teď aktuálně nemáme žádné. V létě definitivně odešlo na věčnost, náš milovaný Peugeot, který nám sloužil tolik let. Takže i do porodnice jsme museli jet taxíkem, což byla docela sranda. Ještě vloni bych si nedovedla život bez auta představit. Jen tak sednout, rychle zajet na nákup, pak zase zpátky, ono je to strašně pohodlné. A teď, když chceme jet na nákup, je to složitější. Pěšky, na kole, případně někoho poprosit - když jsem měla nedávno střevní chřipku, nakoupil mi brácha.

Ale nerada někoho otravuju. Takže je tu autobus, a pokud jedu s Julinkou třeba k doktorovi, vezmu si taxi, a to jen z toho důvodu, že u nás na poliklinice je strašně špatný přístup s kočárkem, a venku ho přeci nenechám jen tak. 


Autobusem jezdím ráda, nijak mi to nevadí, i když s tím kočárkem je to někdy trošku složitější. Ale i jen tak sednout na kolo je fajn, a baví mě chodit i pěšky. Celé těhotenství jsem pořád někde "lítala." Nebavilo mě jen tak sedět a odpočívat, a kdyby mě ke konci nezačaly tak hrozně táhnout křečové žíly, chodila bych někam pořád. 

Snad i díky tomu jsem měla jednodušší porod, protože i chůzí se posiluje pánevní dno. Dá se říct že i teď mě baví chodit pěšky. Autobusem to taky není žádná hrůza, až tedy na neochotu některých lidí pomoct mi z autobusu s kočárkem. Ale potkám někoho známého, pokecáme, a když mám štěstí na fajn řidiče, tak si povídám i s ním, když sedím vepředu.

Bez auta se dá žít. Sice je to někdy složitější, ale žádná velká hrůza to není. Hlavně kvůli malému miminku, musíme jezdit častěji do města k doktorovi, ale vždycky si nějak poradíme. No a taky nás to odnaučilo rozmazlenosti - jen tak sednout do auta, a zajet si pro to, na co mám zrovna chuť? A na tohle jsme byli s přítelem oba experti, takže i naše peněženka je šťastnější. Často jsme tím autem jezdili do obchodu třebas jen z nudy, i když jsme nic tak akutně nepotřebovali. 

Nedávno jsem četla někde diskuzi o tom, že rodiče příliš rozmazlují své děti tím, že je vozí do školy i ze školy autem, neučí je tak samostatnosti, a jasným důkazem toho jsou přeplněná parkoviště u škol. To je asi dost složitý problém, někde je třeba špatné autobusové spojení, dítě to má do školy opravdu daleko, takže jiná možnost než auto tu prostě není. 



V České republice se školy mohou zapojit do projektu Pěšky do školy. Konkrétně vím, že i naše základka se do něj každoročně zapojuje, protože na školních stránkách bývá vždy vyhlášení výsledků, naposledy se konala v září.

Samozřejmě je důležité, aby cesta do školy byla bezpečná, menší děti by měly být důkladně poučené o tom, že se v žádném případě nemají bavit s cizími lidmi, a samozřejmě k nikomu cizímu nechodit do auta. Cesta do školy pěšky může skrývat nástrahy, mě rodiče vždycky opakovali, že se mám několikrát rozhlédnout přes cestu, a pak jsem také měla zakázáno chodit zkratkou přes most, kde byla dost nebezpečná zatáčka a auto, které přijíždělo z pravé strany, šlo vidět až na poslední chvíli. 

Zpětně můžu říct, že jsem ráda za to, že jsem chodila do školy pěšky, protože jsem cestou potkala kamarády, pokecali jsme, no mělo to prostě něco do sebe.

A pak je tu samozřejmě i ekologický aspekt Dne bez aut. Už roky se vedou spory třeba i o to, zda vlastně škodí samotná jízda autem, či výroba, která také nebude zrovna nejvíc ekologická, emise skleníkových plynů, to je v současnosti velké téma. Oxid uhličitý, který se dostává při spalování fosilních paliv do atmosféry, má mít největší vliv na změnu klimatu - globální oteplování, tání ledovců, výkyvy počasí, a tak dále. 

Upřímně, samotná auta asi nebudou zase takový problém - co letadla, obří lodě, jež vyprodukují mnohem více zplodin, které zatěžují přírodu? Velkým problémem ochrany životního prostředí je drancování, zabíjení chráněných živočichů, moře a oceány plné plastů, takže nějaké emise z aut... Je tedy dost pokrytecké vinit auta jako taková z ničení klimatu, když tu jsou opravdu mnohem palčivější témata. 

Den bez aut jako takový má určitě smysl. Ale je spousta z nás, co se bez auta už prostě neobejdou, jak jsem psala výše, nebylo úplně jednoduché si zvyknout na to být bez auta. Ale je to jen o tom zvyku, pak už to jde, a zase tak moc nám nechybí. Alespoň se více hýbeme, a když už opravdu není zbytí, jedeme tím taxíkem, ale raději volím ten autobus. 

A fakt si člověk uvědomí, jak je kolikrát díky tomu autu a pohodlí, které nabízí, až neskutečně rozmazlený, já to tedy vypozorovala u sebe a u přítele, a už žádné zbytečné výlety pro věci, které zase tak akutně nepotřebujeme...

Co si o tomto myslíte Vy? Má Den bez aut vůbec nějaký smysl, nebo je to fakt jen symbolický svátek? Máte řidičák? Jezdíte často autem a dovedete si představit, že byste fungovali bez něj? Měly by děti chodit pěšky do školy, pokud to jde, nebo je lepší, zda je rodiče vozí autem, už pro jejich bezpečí? Jsou auta se spalovacími motory opravdu velkou zátěží pro životní prostředí, a mohou nás tedy spasit elektroauta? 

Napište mi do komentářů!

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥

Komentáře

  1. Vždycky jsme měli auto a vzhledem k mýmu handicapu to bez něj ani nešlo . Je potřebný . Řidičák mít kvůli diagnoze nemůžu . Ve městě jezdim MHD , protože mi nic jinýho nezbejvá . S vozíkem to taky zrovna někdy jednoduchý není, ale dá se . Každopádně , že bych byla velkej fanda cestování v MHD to nejsem , i když záleží na řidiči a když je ten "správnej " jezdila bych s ním celej den ;-) . Auto je prostě auto .

    OdpovědětVymazat
  2. Jste dobří, jak to zvládáte s miminkem bez auta. Řidičák mám. Auto člověka hodně rozmazlí, ale v létě jsem jezdila minimálně, jen když jsem potřebovala odvézt něco velkého, např. nákup, buchtu apod. Na tenis, k babičce a tak jsem jezdila na kole. Teď už mám kolo zazimované, ale chodím hodně pěšky. Nemám ráda, když je ve městě velký provoz a není kde zaparkovat.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Tak si užíváme...

 Co jsem přijela z nemocnice cítím se líp, zvykám si na nový režim s miminkem, je to sice náročné, ale strašně krásné. Porod trval necelé tři hodinky, Julinka se narodila pětadvacátého srpna v 9:14, měřila 48 centimetrů a vážila 2 695 gramů.  Termín jsem měla dvanáctého září, narodila se o maličko dřív, ale je donošené miminko, a to je nejdůležitější. Všechno proběhlo celkem bez komplikací, akorát malá má novorozeneckou žloutenku, ta ale pomalu mizí. Rodila jsem přirozeně, v jednu hodinu v noci mi praskla plodová voda, ani jsem ještě necítila kontrakce, ty přišly až v autě. V porodnici mě vyšetřila doktorka, kontrakce byly ještě slabé, tak mě poslala na pokoj, ale do pár hodin se to začalo tak bolet, že jsem nemohla už ani sedět - a to jsem se předtím ještě na pokoji houpala na balonu, protože to jediné pomáhalo. A pak už se to rozjelo, v lékařské zprávě mám, že porod trval celkem 02:46. No nebylo to nic příjemného, ale řídila jsem se instrukcemi doktorky, ohledně dýchání a tl...

Nezpracované zážitky...

 Dnešní článek bude poměrně osobní, ale stalo se tento týden dost věcí, a mám prostě potřebu se z toho vypsat.  Přítel je už týden pryč, a od pondělí sem začala chodit každý den moje máma i se svým partnerem. Tak nějak mi prostě řekla, že když budu sama doma, musí sem každý den přijít a se vším mi pomoct. Jenže ono jaksi není pořádně s čím. Nakoupím si, sama si zatopím, dřeva do kamen i třísek tu mám nachystaných dost. Takže sem máma prostě vůbec chodit nemusela.  Nemám nic proti tomu, když mi přijde domů návštěva. Jenže máma mi začala být spíše na obtíž, pokud to  mám až takto napsat.  Vrchol všeho přišel ve čtvrtek. To mi přinesla bednu na dřevo s tím, že prostě nemůžu mít dřevo do kamen nachystané v obýváku. Prý jak to tu vypadá, když přijde návštěva... Podotýkám, že dřevo mám u kamen vyskládané do hraničky, kde to snad nikomu vadit nemůže. A že by mi sem domů chodilo tolik návštěv, to se rozhodně říct nedá... První problém byl tedy s dřevem. Druhý problém na...

To je pravé štěstí...

 Nový režim s miminkem se nám už pomalu zabíhá, zítra jdeme k dětské paní doktorce na další kontrolu, Julinka hezky roste, oblečky, které měla velké, už jsou jí pomalu akorát. Pořád intenzivně kojím, malá má hlad co dvě tři hodiny, v noci vydrží někdy i trochu déle, ale nemusím ji kvůli krmení budit.  Fyzicky už se cítím dobře, žádné bolesti nemám, mám dojem, že se to všechno pěkně hojí. Poslední dny mám strašnou chuť na mléčné věci, prakticky pořád piju mléko, jogurty, sýry, ale to je asi kvůli tomu kojení.  Už se nám ten nový režim tak trochu zaběhl. Ale sranda je, že se Julinka skoro vždycky při přebalování buď počůrá nebo pokaká, takže jsem nejprve dala na přebalovací podložku bavlněnou plenu - jenže tu musím pořád dokola přepírat - samozřejmě jich mám několik, ale je to vody a vody! A na tu gumovou přebalovací podložku ji nechci pokládat, protože mi přijde studená.  Už jsme byli i na ortopedii, na ultrazvuk kyčlí, zatím je vše v pořádku, na další jdeme v říjnu....