zomablog

 Na sociálních sítích a v médiích jsem zaregistrovala zprávu, která rozdělila naši společnost na dva tábory.  Jedno pražské bistro totiž vydalo seznam pravidel, která se týkají chování dětí v jejich podniku. Hned v první řadě je tu předeslána informace, že podnik není na malé děti uzpůsoben - bistro nemá dětský koutek, přebalovací pult, ani dětské židličky, takže zákazník by si měl rozmyslet, zda děti sem vůbec vezme. Majitelé si navíc ani nepřejí, aby maminky děti přebalovaly na látkových sedačkách či židlích. Ano, okamžitě se strhl poprask. Prý je to diskriminace maminek s dětmi. Jenže nikde není výslovně napsáno, že děti nesmí do podniku vzít. Pouze NENÍ uzpůsoben na jejich potřeby.  Tak si pojďme ten seznam pravidel projít a zjistit, zda je to opravdu diskriminační?  1.) Ujistěte se, že kočárek nebude překážet v cestě obsluze ani ostatním hostům. Pokud chcete k nám s kočárkem vjet, informujte se u obsluhy, kam s ním můžete zaparkovat. Tohle je snad úplně logická a pochopitelná věc,

  Autor: Joseph Sheridan Le Fanu  Žánr: Horor, Povídkový Mé hodnocení: 80% Obsah: Povídková kniha snad nejznámějšího klasika hororového žánru vyšla poprvé v roce 1872 pod názvem V temném zrcadle,  a sám autor mohl stěží tušit, že se jeho kniha zapíše jako klasika hororového žánru. U nás poprvé, v moderním překladu vyšla v roce 1970 v překladu Josefa Voláka. Zatím poslední vydání v papírové podobě vydal Albatros v roce 1991, a to konkrétně v edici Knihy odvahy a dobrodružství. Ucelené vydání obsahuje celkem pět hororových povídek, z nichž mnohé byly i zfilmovány a řadí se mezi klasiku žánru. První, titulní povídka, podle které je kniha pojmenována, Zelený děs, pojednává o velice zajímavém případu doktora Hesselia, který se rozhodl své pozoruhodné poznatky přenést papír a uchovat tak příštím generacím. Ctihodný pan Jennings totiž onemocněl podivnou chorobou, a to zcela náhle. Ke všemu došlo jednoho večera před třemi lety, kdy ve své pracovně psal pojednání o antických národech. K této sl

 Včera bylo počasí pěkně "na draka," a tak jsem strávila den uklízením, s knížkou, a nakonec večer posezením u televize. Zapnula jsem ji spíše z nudy, protože povětšinou mě máloco, co tam dávají, zaujme. Jak jsem přepínala a projížděla stanice, zaujalo mě, že na Prima Max zrovna začíná film s názvem Spolu. Podle obsazení bylo očividné, že jde o český film, v hlavní roli s Veronikou Žilkovou, Štěpánem Kozubem, a s mladičkou, mě do včerejška neznámou, Kamilou Janovičovou. Musím říci, že zrovna Kozuba, ani paní Žilkovou nijak zvlášť nemusím, můj přítel miluje divadelní improvizační show Tři tygři, ve které vystupuje s dvěma kolegy i Kozub, ale mě tento druh humoru neoslovil, mnohdy mi připadá spíše nevkusný, až hraničící s trapností. Zjistila jsem si na československé filmové databázi, o čem má vlastně film být. Hodnocení vypadalo slibně, jednasedmdesát procent, které Spolu vyšvihlo do červených čísel, to je na nově natočený film neobvyklé. Také mě překvapilo, že jsem o filmu je

 Když jsme doma měli nějaký časopis, televizní program či jinou tiskovinu, tak oba moji rodiče pravidelně luštili křížovky. Musím říci, že ty prázdné čtverečky k luštění mi v dětství připadaly nesmírně fascinující. A na druhém stupni základky jsem už také zkoušela luštit. Písmenka do křížovek jsem psala obyčejnou tužkou, aby to po mě rodiče mohli opravit. Strašně mě bavilo hádat, co do kterého čtverečku patří. Ale když jsem si nebyla jistá, často jsem raději vynechala, abych neudělala chybu. Trvalo opravdu spoustu let, než jsem přišla křížovkám na chuť. Co mě ale bavilo, tak byly osmisměrky. Hledat ve změti písmenek jednotlivá slova, to mi jako velkému čtenáři vždycky šlo. I ve škole, pokud jsme měli nějaký zábavný úkol s hledáním písmenek, tak jsem jej měla hotový mezi prvními. Křížovky jsem začala luštit až na střední. Občas jsem hledala řešení některých políček na internetu. Tak moc jsem chtěla vědět, jaké řešení se skrývá v tajence! A od té doby ráda luštím. Večer u televize jsou p

  Autor: Peter Derňár Žánr: Thriller, Horor Mé hodnocení: 55% Obsah: Co všechno jsme schopni udělat pro nový začátek?  Čtyřicátník Peter má krátce po rozvodu, a jeho život je všechno možné, jen ne zalitý sluncem. Vztah s exmanželkou Zuzanou je na bodu mrazu, a díky tomu, že se odstěhoval z jejich společného bytu, se odcizil i s dcerou Sofií, kterou vídá jen sporadicky. Jediným dobrým společníkem, krom kolegů z práce, mu jsou antidepresiva, které mu na černém trhu shání kamarád Kuko. Blíží se konec roku, a to je pro Petera ještě více depresivní čas. Vánoce má v plánu strávit sám. Když mu šéfová dost jedovat připomene, že si musí v lednu vyčerpat zbytek dovolené, zděsí se. Představa, že bude dva týdny sedět sám doma, je pro něj nemyslitelná. Nakonec s povděkem kvituje to, že jej na svátky pozve bratr Ivan. A tehdy se v Peterově hlavě zrodí nápad, který evokuje jediná nevinná věta kolegyně z práce: "Když nevíš, kam jet, tak co kdyby ses zahrabal pod zem?"  Peter je dobrodruh, mi

 Jaro se už konečně začíná projevovat v plné síle. I u nás na horách se sice ještě místy dají najít stopy sněhu (mám tušení, že před Velikonocemi ještě pár centimetrů připadne!), ale mám radost, že dny už se prodlužují, a hlavně počasí už je takové... Zkrátka jarní. Včera jsme ráno s přítelem zajeli autobusem do města na nákup. Máme dobré autobusové spojení, takže jsme se prošli přes celé město a zašli až do Lidlu. Je to náš nejoblíbenější obchod, hlavně s kvalitou ovoce a zeleniny jsem tam maximálně spokojená. A také tam mají velký výběr oblečení - nejlépe padnoucí džíny mám právě z Lidlu. Nakonec jsme se rozhodli, že si dáme k obědu kuřecí stehna s rýží - takovou typickou klasiku. Kuřecí stehna jsou fajn i na přípravu, vzala jsem menší špalíčky, protože jsou rychle upečené. K tomu hrášek s mrkví, cibuli a česnek. A rýži už roky naděláme ve varných sáčcích, ale vaříme ji klasicky v hrnci. Opravdu chutná lépe než ta ve varných sáčcích, protože se nevaří v plastu. Po výborném obědě jsme

 Poslední dobou mě hodně baví různé detektivní seriály a filmy, co běží v televizi,, zejména na ČT. Bohužel se mi díky brzkému vstávání do práce málokdy podaří dokoukat celou epizodu či celovečerní film.  Ale včera jsem dostala náladu na pořádný horor. Detektivek jsem už opravdu přesycená, a tak jsem si ve vyhledávači na československé filmové databázi vyhledávala filmy podle konkrétních hesel. Krváky moc nemusím, horor je pro mě typický tím, že se u něj opravdu bojím. Moje volba padla nakonec na snímek z roku 2013 Temné nebe. Kombinace sci-fi, hororu, thrilleru s psychologickými prvky na mě zapůsobila na první pohled lákavě. Jen mě trochu zarazil poněkud úsečný obsah: Poklidný předměstský život rodiny Barretových se začne pořádně otřásat v základech. V jejich domě se stane série nevysvětlitelných událostí a oni brzy zjišťují, že je pronásleduje smrtící a děsivá síla...  Na první dobrou jsem si myslela, že to bude něco o působení rozzlobených, neklidných duších mrtvých, ale nakonec byl

Každý, kdo má doma pejska, mi dá určitě za pravdu, že tvrzení "pes je nejlepší přítel člověka," je do puntíku pravdivé. Není na světě věrnějšího a upřímnějšího přátelství, než je to psí. Pejsek vás nikdy nezradí kvůli penězům nebo majetkům. Pes neřeší, jak vypadáte, kolik vyděláváte peněz, jaké máte vzdělání. Pro pejska není důležitějšího člověka než jeho páníček, případně celá rodinná "smečka," na kterou je zvyklý. Podle posledních statistik se odhaduje, že na celém světě se chová více než 470 milionů psů. A rok od roku jejich počet stoupá. V roce 2012 bylo v Česku nejvíce psů na obyvatele ze všech zemí Evropy. Spolu s kočkami. Ještě než jsem šla do první třídy, rodiče si pořídili nového psa. Předtím jsme měli německou dogu, ale tu si vůbec nepamatuji. Náš druhý rodinný pes byl rasy bernský salašnický, a jmenoval se Ben. Musím říct, že to byl nejhodnější pes, jakého jsem poznala. Jenom ten jeho pohled prozrazoval, jaký je to dobrák. Ale i přesto musím přiznat, že k

  Autor: Radka Třeštíková Žánr: Psychologický, Roadtrip, Román pro ženy Mé hodnocení: 20% Obsah: Nebude to lehké, ale bude to jízda! Vladěně pomalu táhne na čtyřicet, a tak nějak neví, co si počít se životem. Vztah s dospívající dcerou Robin je těžce pod bodem mrazu, prochází těžkým rozchodem s manželem, a ani vztah se svou matkou nemá úplně dokonalý.  A jednoho dne si Vladěna řekne dost. Potřebuje si vyčistit hlavu, ve které má pěkný chaos. A proto ukradne manželovi elektromobil, a jede. Její cesta nemá žádný cíl, hlavně odjet co nejdál od domova, problémů a zpackaného života. Ale i přes zdánlivou volnost, kterou jí dává cestování, své problémy z hlavy jen tak nevymaže. Proč zkrachovalo její manželství s Josefem? Proč ji nenávidí dcera, které se snažila dát tolik lásky? Obětovala vše své rodině, o Robin se starala jak nejvíce mohla, i když dcerka byla od malička nemocná, a ošklivě poznamenaná...  Jako malá si Vladěna více rozuměla s tátou. Jenže ten odešel k nové ženě, vybudoval si no

 V současné době je trh s hračkami pro děti, nebojím se říci přesycen. Já ještě vyrůstala v době, kdy sice bylo na výběr, ale rozhodně ne tolik, co dnes. Klasika všech klasik pro každou holčičku je už čtyřiašedesát let panenka Barbie. Barbie byla moje nejoblíbenější panenka. Milovala jsem oblečky, které jsem mohla panence dle libosti měnit - dokonce jsem měla i velký domeček pro panenky. Nejraději jsem měla ale Barbie, kterou mi rodiče koupili na dovolené v Itálii. Dokonce s ní mám i fotku v rodinném fotoalbu. Měla krásné dlouhé vlasy a růžové šaty a boty - tehdy jsem chodila do školky, tak pro mě panenka byla opravdovým pokladem.  Také jsem si ji s sebou do školky několikrát vzala. Historie panenky Barbie sahá do padesátých let minulého století. Američanka Ruth Handlerová jednoho odpoledne sleduje zamyšleně svou malou dcerku, jak si hraje s hračkami. Je mezi nimi plastová kopie novorozených miminek, nebo malých dětí. Dcerku toto hraní moc nebaví, potřebuje něco jiného. A tak si začne

  Autor: Kolektiv autorů - tvůrčí skupina Hlava nehlava  Žánr: Pro mládež, Horor, Povídkový, Antologie Mé hodnocení: 70% Obsah: Noční můry nespí, a od této chvíle nebudete spát ani vy! Členové skupiny Hlava nehlava, kteří studovali či studují na Literární akademii Josefa Škvoreckého, se za podpory spisovatelky Ivony Březinové rozhodli vydat sbírku kratších hororových povídek. Celkem osmadvacet povídek od osmnácti autorů, které mají společnou jednu jedinou věc - vyděsit menší, ale i větší čtenáře! Autoři totiž nejsou v nahánění strachu žádní amatéři. Slibují, že se vám budou chlupy ježit hrůzou, strachy vlasy vstávat na hlavě, a v noci rozhodně jen tak neusnete, a budete přemítat, zda tam někde, ve tmě, pod postelí, něco, nebo někdo nečíhá... Na stránkách, po kterých se prohání děs stejně drze, jako vám bude po zádech běhat mráz, se můžete těšit na "hrůzáky" klasické i na takové, o kterých se vám nesnilo ani v těch nejčernějších nočních můrách. Povídka Půlnoční zrcadlo začíná

 Na osmého března, již tradičně, připadá Mezinárodní den žen. Doma jsme nikdy tento svátek nijak neslavili, protože rodiče v něm spatřovali trpkou pachuť doby minulého režimu. Jako dítě jsem to moc nechápala. A když jsem byla jednou přes noc u kamarádky, a na další den připadlo právě MDŽ, tak kamarádka a její maminka dostaly od tatínka malou pozornost. Tehdy mi to přišlo fakt líto, že to neslavíme. Zato moje babička často na oslavy MDŽ vzpomíná. Jasně, chápu to, že komunisté tak trochu využili svátek žen k své propagandě. Ale babička s úsměvem vzpomíná na oslavy tohoto svátku, kdy se všechny kolegyně po práci sešly u sklenky dobrého vína a něčeho k zakousnutí, a skvěle si popovídaly. On totiž Mezinárodní den žen není výmyslem minulého režimu, ač si to spousta starších ročníků dosud myslí. Historie tohoto svátku sahá mnohem dál do historie. V roce 1907 se v německém městě Stuttgart první mezinárodní sněm socialistických žen. Právě zde vznikl nápad, aby se ženy pravidelně každý rok v urč