Mezinárodní den žen

 Na osmého března, již tradičně, připadá Mezinárodní den žen. Doma jsme nikdy tento svátek nijak neslavili, protože rodiče v něm spatřovali trpkou pachuť doby minulého režimu. Jako dítě jsem to moc nechápala. A když jsem byla jednou přes noc u kamarádky, a na další den připadlo právě MDŽ, tak kamarádka a její maminka dostaly od tatínka malou pozornost.

Tehdy mi to přišlo fakt líto, že to neslavíme. Zato moje babička často na oslavy MDŽ vzpomíná. Jasně, chápu to, že komunisté tak trochu využili svátek žen k své propagandě. Ale babička s úsměvem vzpomíná na oslavy tohoto svátku, kdy se všechny kolegyně po práci sešly u sklenky dobrého vína a něčeho k zakousnutí, a skvěle si popovídaly.

On totiž Mezinárodní den žen není výmyslem minulého režimu, ač si to spousta starších ročníků dosud myslí. Historie tohoto svátku sahá mnohem dál do historie.

V roce 1907 se v německém městě Stuttgart první mezinárodní sněm socialistických žen. Právě zde vznikl nápad, aby se ženy pravidelně každý rok v určité datum scházely a požadovaly volební právo. 

O rok později se sešly "ženské delegátky" z různých zemí znovu. Tentokrát pochodovaly v New Yorku, a sešlo se jich několik tisíc. Takto demonstrovaly za zkrácení pracovní doby, zvýšení mezd, volební právo, a další politická práva pro ženy.

Ale až po první světové válce došlo oficiálně ke stanovení data osmého března. A to díky tak trochu kuriózní situaci. Třiadvacátého února 1917 došlo v Petrohradě k velkým demonstracím proti první světové válce. Po abdikaci cara byla ustanovena prozatímní vláda, která schválila volební práva žen. A jelikož podle gregoriánského kalendáře je třiadvacátý únor vlastně osmý březen, tak se osmý březen stal Mezinárodním dnem žen.

Nicméně oficiálně byl uznán významným dnem až v roce 1975 radou OSN. 

Ve spoustě článcích na internetu jsem se dočetla názor, že komunistická propaganda využila Mezinárodní den žen ke své propagandě. Nevím, v minulém režimu jsem nežila, tak opravdu nemohu soudit. Jak jsem už poznamenala - rodiče tento svátek zcela zavrhli, zato babička na oslavy MDŽ vzpomíná moc ráda. 

Zde je citace z jednoho magazínu pro ženy: "Minulý režim si v Československu MDŽ přivlastnil a velmi vychytrale zneužil k propagaci svých tezí. Recitování u tabule pro soudružky učitelky, trsy krvavě rudých karafiátů, a pak také povinně nepovinné posezení s kolegyněmi z práce."

Dobrá. Dá se souhlasit s tím, že komunistická strana vzala tento svátek jako svou propagandu. Ovšem posezení s kolegyněmi určitě nemuselo být zase tak strašné, když se kolektiv domluvil na tom, jak to celé pojmou. No a rudé karafiáty jsou jasné - ale ty květiny za to přeci nemohou! 

Karafiát je navíc velmi nenáročný na pěstování - a může se, i v našich podmínkách, pěstovat ve sklenicích přímo k řezu. Když jsem studovala zahradnický obor, tak právě na karafiátech jsme hojně nacvičovali typy vazeb. A věděli jste například to, že červený karafiát je národním symbolem Slovinska? 

Každý z nás na to má jiný názor. Mě ale Mezinárodní den žen v ničem nevadí, přítel mi každoročně koupí nějakou maličkost (květiny moc nemusím, takže většinou je to něco sladkého!), ale respektuji názor jiných. Ale věřím, že postupně už tento svátek přestává nést sebou příchuť čehosi trpkého, a za pár let jej třeba budeme slavit jako významný den ještě více!

Na osmého března připadá i další svátek, který je dle mého názoru, někdy trochu upozaděn. Světový den ledvin má ale svůj velký význam, protože pokud se o ledviny správně nestaráme, máme zaděláno na velký zdravotní problém.

Já sama jsem to poznala vloni v létě. Roky mám velké problémy s pitným režimem - musím se do pití nutit, k tomu jsem si zvykla pít velké množství kávy, což není vůbec ideální. V červnu, v těch největších pařácích, jsem v práci vypila za celou směnu třeba jen tři doušky vody - abych nemusela pořád odbíhat na toaletu!

A když mě těsně před koncem směny začalo prudce bolet vlevo v zádech, do toho jsem dostala šílenou žízeň, bylo mi jasné, že je zle. Z práce jsem ani nejela na kole domů, protože to bych nezvládla. Koupila jsem si cestou ještě urologický čaj, a doufala, že to nějak přejde.

Jenže doma to bylo horší. Bolest se stupňovala, přidala se zimnice, do toho jsem pořád pila a pořád odbíhala na záchod. I když bylo léto, horko, musela jsem si večer ještě zatopit v kamnech. Nějak se mi podařilo usnout. Ráno jsem vyrazila do práce. Byla jsem rozhodnutá to nějak zvládnout. Jsem takový ten typ, co svoji práci miluje, a mám šílený pocit viny, když onemocním. Já vím, je to hloupost.

Když jsem přišla na dílnu, tak šéf hned poznal, že mi není dobře. To už jsem skoro brečela, a tak jsem se přiznala, že mi je zle, že mě strašně bolí ledvina. Okamžitě mě naložil do auta, odvezl mě domů, abych se převlékla, a jeli jsme k doktorce. Naneštěstí jsem se musela trmácet přes celé město k zastupující doktorce, protože ta moje měla zrovna dovolenou, a mě nenapadlo to zkontrolovat na internetu.

S bolavou ledvinou to byl opravdu zážitek. Naštěstí mě vzali hned, snad i proto, že jsem se teď už v čekárně fakt rozbrečela, protože mi bylo hrozně. Třásla mnou zimnice, pořád jsem pila. Doktorka usoudila, že mám asi v ledvině zánět, a poslala mě na internu do nemocnice.

Tam jsem, bez legrace, čekala asi tři hodiny. S bolavou ledvinou to bylo naprosto šílené. Nakonec jsem se dočkala. Podle výsledků odběrů jsem měla náběh na zánět. Dokonce se mi díky "haprující" ledvině zvýšila hladina cukru v krvi - to už jsem se děsila, že budu mít do toho všeho ještě cukrovku. Jediné doporučení bylo - hodně pít - urologický čaj - odpočívat, a dát se do pořádku.

Dalo by se to zvládnout ještě bez antibiotik. Naštěstí pro mě přijel zase šéf do nemocnice. Jako to bych fakt autobusem domů nezvládla. Jsem hrozně vděčná, že pracuju pod tak skvělým, lidským člověkem. Cítila jsem se strašně unavená, bolelo mě chodit, tehdy jsem byla doma sama, takže venčení pejska bylo peklem. Při každém schodu jsem cítila, jak ledvina bolí.

Kousla jsem se, a přijímala tolik tekutin, jak snad ještě nikdy. Do velkého hrnce jsem uvařila urologický čaj, popíjela brusinkový džus, dokonce jsem si na internetu našla, které potraviny jsou vhodné pro zdraví ledvin. Pamatuji si, že na mém nákupním seznamu byl krom jiného i bulgur nebo červená řepa.

Za pět dní už to bylo lepší. Cítila jsem, jak se všechno pomalu vrací do normálu. Ledvina bolela čím dál méně, schody už nebyly takovým problémem, a hlavně jsem už nebyla tolik unavená. Následná kontrola ukázala, že výsledky jsou "čisté." 

Já fakt děkuju Bohu, že jsem se nedopracovala k zánětu ledviny, nebo nedejbože k ledvinovému kameni. Jenom ten náběh na zánět tak strašně bolel, že si ani nechci představovat, jak by to pokračovalo dál.

Od té doby už zdraví ledvin nepodceňuju. Omezila jsem kávu, dávám si jen ráno (je fakt, že silnější), a v práci vypiju minimálně litr vody. Až budou horka, musím si zase nosit velkou dvoulitrovou lahev - v práci sice ve velkých vedrech dostáváme minerálky zdarma, ale tam jsou na výběr jen sladké. A já jsem zvyklá na vodu z kohoutku.

Ta mi chutná nejvíce.

Takže, nepodceňujte pitný režim, a dávejte svým ledvinám to, co jim prospívá. Ledviny totiž ovlivňují ty nejdůležitější procesy v našem těle, odvádějí pryč všechno špatné.

To by bylo pro dnešní článek vše. Děkuji že jste dočetli až sem, kapánek jsem se totiž rozepsala, až mě to překvapilo!

A co V? Slavíte MDŽ? Máte tento svátek spjatý s minulým režimem, nebo se na něj díváte nezaujatě? Vadí Vám rudé karafiáty? Věděli jste, že osmý březen je Světovým dnem ledvin? Měli jste někdy nějaké zdravotní potíže, které s nimi souvisejí? Zapomínáte také někdy dodržovat pitný režim? Napište mi do komentářů!

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥