Knižní recenze 304 Zelený děs

 Autor: Joseph Sheridan Le Fanu 

Žánr: Horor, Povídkový

Mé hodnocení: 80%

Obsah: Povídková kniha snad nejznámějšího klasika hororového žánru vyšla poprvé v roce 1872 pod názvem V temném zrcadle, a sám autor mohl stěží tušit, že se jeho kniha zapíše jako klasika hororového žánru. U nás poprvé, v moderním překladu vyšla v roce 1970 v překladu Josefa Voláka.

Zatím poslední vydání v papírové podobě vydal Albatros v roce 1991, a to konkrétně v edici Knihy odvahy a dobrodružství.

Ucelené vydání obsahuje celkem pět hororových povídek, z nichž mnohé byly i zfilmovány a řadí se mezi klasiku žánru. První, titulní povídka, podle které je kniha pojmenována, Zelený děs, pojednává o velice zajímavém případu doktora Hesselia, který se rozhodl své pozoruhodné poznatky přenést papír a uchovat tak příštím generacím.

Ctihodný pan Jennings totiž onemocněl podivnou chorobou, a to zcela náhle. Ke všemu došlo jednoho večera před třemi lety, kdy ve své pracovně psal pojednání o antických národech. K této složité, a velice intelektuálně náročné práci si vařil silný čaj. Zprvu obyčejný, černý, posléze přešel na poněkud lahodnější zelený. 

Onen večer se musel odebrat omnibusem (něco jako dnešní autobus, tehdy ovšem tažený koňským povozem), na jednu důležitou pochůzku. Když se vracel domů, stalo se něco děsivého - Jennings byl nejprve přesvědčen, že má halucinace. Na podlaze omnibusu spatřil nejprve zvláštní, kulaté oblázky narudlé barvy. Zaujaté přemýšlel, co to může být - když v tom se světla pohnula!

To už se Jennings začínal opravdu docela bát, ale také byl docela obyčejně zvědavý. Hrůzou se mu zježily vlasy na hlavě, když náhle spatřil přímo naproti sobě na sedátku malou, černou opici, které rudě svítily oči, a zvědavě muže před sebou pozorovala. Ten největší šok ale nastal, když do opice šťouchl deštníkem - ten totiž prošel přímo skrze zvíře!

Po vystoupení z omnibusu opice zmizela. Jennings si oddechl, a v duchu si pomyslel, že se stal nejspíše obětí jakéhosi přeludu. Jenže tři sta metrů před svým domem, u cihlové zdi, opici viděl znovu! Kráčel tedy normálně domů. ale chorobný strach se vrátil. A opice jej navíc následovala až do domu... Tam si ji mohl tedy pořádně prohlédnout. 

Její barva byla opravdu zvláštní - modré, až nazelenalé barvy. A od té doby ji Jennings vídával pravidelně. Jednou se neukázala třeba dva týdny, jindy měsíc, pokaždé se ale znovu vrátila... Asi po roce se krotkost opice proměnila v zuřivost. Začala zlostně cenit zuby, vrčet. A nakonec začala na svou oběť mluvit lidskou řečí - Jennings stále slýchal její příkazy, ač v podivné, zpěvavé formě.

Opice totiž naplno projevila svou zlomyslnou povahu - a doktor Hesselius měl opravdu zajímavý materiál ke svému zkoumání!

Druhý příběh s názvem Pronásledovatel pojednává o starém mládenci, válečném veteránovi Jamesovi Bartonovi. Ten právě prožíval celkem šťastné období svého života - pobíral nemalou výsluhu, po rodičích zdědil krásný domek, a právě se zasnoubil se sličnou slečnou - když jednoho večera, vraceje se od snoubenky domů, došlo k podivné události.

Za sebou uslyšel kroky. Což v temné, opuštěné ulici, kde šumělo jen listí pod nohama, nebylo nijak příjemné. Když se však otočil, ke svému šoku za sebou nikoho nespatřil. Barton byl z války zvyklý na ledacos, ovšem toto by vyděsilo snad každého!

Uklidnil se až doma, u teplého krbu. Ale když druhého dne ráno u snídaně přemýšlel o celé události, překvapil jej dopis od muže, který se podepsal jako Pronásledovatel. Ten byl laděn velice výhrůžně, a důrazně Bartona varoval před tím, aby ještě kdy vstoupil na onu ulici, kde slyšel záhadné kroky...

Opravdu se pak záhadné ulici vyhýbal, a vše bylo v pořádku. když se však jednou s přáteli večer vracel z divadelního představení - onou ulicí - tak opět slyšel kroky! Ale jeho přátelé ni neslyšeli, a velice se divili tomu, proč je Barton najednou tak pobledlý, divže neomdlel... Dopis, který si ráno Barton převezme, začíná osvětlovat celou situaci, o tom, kdo a proč jej vlastně pronásleduje. Podaří se mu uniknout od "svého pronásledovatele," nebo nikoliv?

Nejznámější povídka knihy, Carmilla, je takovou "upírskou klasikou." Devatenáctiletá dívka Laura žije spolu s otcem na malém zámečku. Krom služebnictva, pár zřízenců a chůvy nedělá dívce nikdo společnost. Občas sice přijede některý z otcových přátel, ale jen málokdy s sebou přiveze také mladé děvče, se kterým by Laura tak ráda trávila čas.

A když se navíc dozví, že zemřela přítelkyně, na jejíž příjezd se velice těšila, je to opravdu obrovská rána. Jako velké štěstí se tedy jeví nehoda kočáru, ke které došlo u zámečku. Vznešená dáma, která se ovšem nepředstaví jménem, požádá Lauřina otce o laskavost. Její dcera, Carmilla, při nehodě utrpěla nervový šok a již nemůže pokračovat dál. Dáma však velice spěchá, a proto žádá, aby mohla dcera na pár týdnů zůstat u nich.

Laura je samozřejmě nadšena. Konečně bude mít přítelkyni! Carmilla se rychle zotavuje, a z dívek se stanou nejlepší kamarádky. Ale pak se Carmilla začne chovat podivně. Co její tajemné noční výlety - jako mohla zmizet ze zamčeného pokoje? A pak se Lauře začnou zdát hrůzné sny, začne chřadnout, a je očividné, že něco není v pořádku.

Co je tajemná Carmilla zač, a jaké tajemství skrývá?

Zelený děs je ideální knížka pro milovníky historických románů s hororovými prvky!

Hodnocení: Zelený děs byla moje úplně první sbírka hororů, kterou jsem přečetla. Bylo mi asi jedenáct, když jsem si knížku přinesla z knihovny. Tehdy jsme ještě neměli doma internet, televizní horory jsem měla zakázané, takže tato knížka pro mě byla něčím úžasným. Musím říci, že tehdy jsem se opravdu při čtení bála, ale tak nějak příjemně...

No a když jsem minulý týden byla na bazárku vyřazených knih z městské knihovny, okamžitě jsem si Zelený děs přidala do košíku. A hned minulý týden jsem začala číst, po letech už jsem si příběhy nepamatovala - až tedy na Carmillu, tu jsem četla několikrát, protože tato povídka je často součástí sbírek hororových příběhů.

Krom výše zmíněné upírské povídky se mi nejvíce líbil Pronásledovatel. Motiv tajemných kroků noční ulicí, temno, které se vkrádá pomaloučku do duše hlavní postavy, tohle milovníka hororu nikdy neomrzí. Le Fanu má talent na budování atmosféry a také zajímavých zvratů. Ano, je pravdou, že povídky jsou psané trochu složitějším jazykem, protože překlad není moderní, ale já se do nich začetla, a zase jako by mi bylo deset, a cítila jsem tu hutnou atmosféru...

Příjemným překvapením byla i povídka Pokoj v hostinci Dragon Volant. Ta byla sice trochu rozvláčná, ale kostrbatý začátek se proměnil ve skvělou detektivku. A vůbec mi nevadilo, že s hororem měla pramálo společného. V roce 1971 byl natočen podle povídky český film s názvem Hostinec U létavého draka. Plánuji si film sehnat, abych mohla porovnat s knižní předlohou.

Povídka Zelený děs působila místy lehce úsměvně, ale i tak byla atmosférická. No řekněte, chtěli byste, aby vás pronásledoval přízrak zelené, zuřivé opice?

Celou knihu hodnotím pozitivně, snad i proto, že je pro mě tak trochu spojená s nostalgií z dětství. Bylo moc fajn cítit mrazení v zádech u hororů ze starých časů! Pokud máte rádi hororové povídky, a vyhledáváte historické autory, rozhodně doporučuji. Povídky jsou sice v lehce zastaralém překladu, ale na kráse jim to nic neubírá!

A co Vy? Máte rádi hororové povídky? Znáte "klasickou" Carmillu? Chodíte někdy na bazárky vyřazených knih? Napište mi do komentářů!

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥