Přeskočit na hlavní obsah

Spolu (2022)

 Včera bylo počasí pěkně "na draka," a tak jsem strávila den uklízením, s knížkou, a nakonec večer posezením u televize. Zapnula jsem ji spíše z nudy, protože povětšinou mě máloco, co tam dávají, zaujme. Jak jsem přepínala a projížděla stanice, zaujalo mě, že na Prima Max zrovna začíná film s názvem Spolu.

Podle obsazení bylo očividné, že jde o český film, v hlavní roli s Veronikou Žilkovou, Štěpánem Kozubem, a s mladičkou, mě do včerejška neznámou, Kamilou Janovičovou. Musím říci, že zrovna Kozuba, ani paní Žilkovou nijak zvlášť nemusím, můj přítel miluje divadelní improvizační show Tři tygři, ve které vystupuje s dvěma kolegy i Kozub, ale mě tento druh humoru neoslovil, mnohdy mi připadá spíše nevkusný, až hraničící s trapností.



Zjistila jsem si na československé filmové databázi, o čem má vlastně film být. Hodnocení vypadalo slibně, jednasedmdesát procent, které Spolu vyšvihlo do červených čísel, to je na nově natočený film neobvyklé. Také mě překvapilo, že jsem o filmu ještě neslyšela, dokonce jsem ani nezaregistrovala, že byl promítán v kinech.

Tereza (Kamila Janovičová), se po letech vrací zpět domů. Ovšem, nedá se říci, že by se do rodného hnízda těšila - kdyby ji k tomu nedohnal rozchod s přítelem, nejspíše by se k mámě Ivaně (Veronika Žilková) nikdy nevrátila.

Největším problémem je pro Terezu její postižený bratr Michal (Štěpán Kozub.) Vizáží dvacetiletý, dospělý kluk, duší desetiletý chlapec. Michal je totiž duševně postižený, jeho stav by se dal popsat na hraně mentální retardace a autismu. Neumí číst, psát, nepozná, kolik je hodin, ale má svůj, jiný svět. 

Miluje auta, rád pomáhá máme luštit křížovky, a je velice komunikativní a společenský, i když poněkud svérázným způsobem. Tereza po svém návratu vidí, že se nic nezměnilo. Matka po smrti otce zůstala na Michala sama, a díky tomu, jak oddaně o něj pečuje, se stala vězněm ve vlastním domě. 

Jenže matka to samozřejmě takto nevnímá. Michal ji přeci potřebuje, ať je jaký je, pořád je to její syn. Ukazuje se, že vztah matky a dcery má do ideálu daleko. Tereza se cítí už roky ukřivděně - matka se jí nikdy pořádně nevěnovala, to Michal byl pořád ve středu zájmu. Máma by přeci měla myslet víc na sebe - a hlavně na ni!

Terezin příjezd rozboří poklidný život matky a syna. Tereza se nakonec uchýlí k zoufalému, a hlavně sobeckému kroku, který ovlivní životy celé rodiny, a hlavně Michala. Nikdo z nich už nebude takový, jaký byl...




České filmy nijak zvláště nevyhledávám - s výjimkou těch starších klasik - ale tady jsem moc ráda, že jsem dala zhlédnutí šanci, a také že jsem šťastnou náhodou chytila Spolu v televizi. Jedná se o velmi komorní film - s malou výjimkou jsou v záběru jen tři hlavní herci. 

Život rodičů, ale i dalších rodinných příslušníků s příbuzným, který je autista, je bezesporu hrozně těžký. A je skvělé, že se točí filmy, které na to upozorňují. Já sama jsem asi před pěti lety měla přes léto brigádu - hlídala jsem přes den autistického dvanáctiletého klučinu. Danek byl fajn, ale i tak to bylo někdy náročné. Většinu času trávil venku, ale když byl doma, nejvíce ho zajímal můj telefon, a s oblibou mi vypínal televizi, i když jsem se na ni zrovna dívala.

Chystala jsem mu jídlo, dohlížela na to, aby byl pořádně oblečený (kdybych mu nedonesla ven mikinu, klidně by i v chladném počasí chodil v tričku). Musím otevřeně přiznat, že mi už někdy docela lezly na nervy nesouvislé věty, které opakoval pořád dokola. Ale jinak byl hrozně hodný, nikdy neměl nějaké záchvaty vzteku, jak takto nemocné děti často mívají.

Byla to zajímavá, fajn zkušenost, a opravdu mi došlo, jak psychicky to musí být pro rodiče Danka náročné. 

Jako první musím na filmu vyzdvihnout úžasný herecký výkon Štěpána Kozuba. Pořád jsem ho měla zafixovaného jako "komediálního šaška," ale co předvedl tady, tak to opravdu klobouk dolů. Jeho role autisty, který mentálně zamrzl ve věku desetiletého dítěte, byla velice realistická - ta gesta, pohledy, to bylo tak neuvěřitelně věrné... On tu roli nehrál, on se Michalem stal.

Autisté totiž nejsou hloupí, mají také city, dovedou vyjadřovat emoce, a Michal chápal vztahy lidí kolem snad do větší hloubky, než zdravý jedinec.

Docela příjemně překvapila i Veronika Žilková, ač pořád platí, že ji jako člověka moc nemusím, ale předvedla pěknou škálu fantastických emocí. Film je takovým rodinným dramatem, které je civilní, uvěřitelné. Tedy lehce za polovinou už se děj zbytečně zkomplikoval, to už mi přišlo lehce přitažené za vlasy. Ale věřím tomu, že i takové věci se mohou v životě dít. 

Spolu se mi líbilo, a upřímně, nebýt úžasných hereckých výkonů, byl by to jen podprůměrný snímek. Škoda, že tvůrci nedokázali ze scénáře vytěžit trochu více! Ale i tak je pěkné hodnocení uživatelů na československé filmové databázi zasloužené, sama bych hodnotila třemi a půl hvězdičkami z pěti. 

Je rozhodně moc dobře, že filmy s podobně laděnými tématy vznikají i u nás! Na české poměry opravdu jedinečný film. Ráda se na něj podívám za pár let znovu. 

Dnes o čtvrt na pět bude film reprízován na stanici Prima, pokud na něj chcete mrknout. Pěkný, dojemný film o starostech, které zažívá rodina, která rozhodně nemá na růžích ustláno. Pokud máte rádi komorní filmy s dramatickou zápletkou, rozhodně doporučuji!

A co Vy? Viděli jste tento film? Zaujal Vás v poslední době nějaký český film? Máte rádi komorní filmy, kde hraje jen pár herců? Zaujala Vás recenze? Koukáte se rádi na televizi? Napište mi do komentářů!

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný zbytek víkendu, Vaše Eliss ♥





Komentáře

  1. Článek si ráda přečtu později - tento film bych si ráda pustila zpětně společně se sestrou a mamkou. 🙂

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Film jsem si včera konečně pustila - a musím říct, že se mi moc líbil. Herecký výkon Kozuba byl opravdu výborný a hlavně uvěřitelný - svou roli prožil a jak píšeš, Michalem se stal. Paní Žilkovou mám moc ráda - za mě výborná herečka. Jelikož mám zkušenosti s lidmi s autismem - měla jsem krom jinýho dva spolužáky a spolubydlící v lázních a na intru, takže jsem si dokázala představit, jak náročné tohle je pro rododiče, ale taky, jak sebemenší maličkost dokáže rozhodit i toho, kdo s tím žije - v případě filmu, je to Michal. Co se mi však nelíbilo, bylo jak se zachovala Tereza. Jinak se mi film moc líbil a taky se na něj ráda podívám znovu.

      Vymazat
  2. Právě jsem to dokoukala teď na Primě . Upřímně , už je všude přeKozubováno a Žilková mi odjakživa pije krev tím svým ječákem ( a že tady toho bylo požehnaně ). Za mě moc uřvaný a vyložený sympatie jsem necítila ani k jednomu z hlavních 3 hrdinů . Četla jsem na to recenzi v časopise pro handicapovaný a oni to dost viděli jako nereálný , což už teď můžu taky potvrdit . Pro zdravý lidi, který neznají osobně svět postižených lidí asi pecka , ale pro nás , který víme.. Možná bych to snesla líp s jinýma hercema - hlavně někdo jinej místo Žilkový. Ve mě to nic nenechalo a upřímně , jak mám Kozuba zafixovanýho jako komediálního herce ,tak se toho nešlo zbavit a vážný téma za mě vážným neudělal .

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za tip. Podívám se zpětně na internetové televizi.

    OdpovědětVymazat
  4. Jejda, to mě mrzí, že jsem film nestihla v televizi :( slyšela jsem o něm. Mám kamaráda, který je autista, ale je strašně hodný <3 na televizi se moc nekoukám, ale včera jsem se koukala na Poslední závod a moc se mi líbil. Nedívala ses?:)

    OdpovědětVymazat
  5. Film neznám, ale příběh mě zaujal. Není to takový ten klasický český příběh. Docela mě zajímá Ostrov, který teď ještě dávají v kině :)

    WantBeFitM

    OdpovědětVymazat
  6. Díky za obsáhlou a vyčerpávající recenzi. Schválně jsem ji nečetl celou, abych mohl být pak překvapený. Hned si ho zkusím někde stáhnout.

    OdpovědětVymazat
  7. Ahoj Eliss, o filmu jsem četla, ale zatím neviděla. Určitě se na něj chci podívat, s autisty jsem se setkávala, když jsem pracovala v Ústavu sociální péče pro mentálně postižené. Zdraví Lenka
    www.babilenka.cz

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Host (2020)

 Pro horory jsem měla odjakživa slabost. Nejraději mám ty vyloženě duchařské, plné lekaček a hutné tajuplné atmosféry. Předevčírem jsem si hledala na ulozto horory z loňského roku. Napsala jsem do vyhledávače žánr horor, rok 2020, a listovala jsem si seznamem výsledků. Když mě některý film zaujal, vyhledala jsem si o něm na československé filmové databázi o čem vůbec je, a také hodnocení ostatních diváků. A moje volba padla nakonec na britský horor Host. Na první pohled mě překvapilo to, že film nemá ani hodinku, jen šestapadesát minut. Jsem příznivcem kratších filmů, pokud má film více než dvě hodiny, těžko se na něj pak už soustředím, ideální je ta hodinka a čtvrt. Podle popisu film nevypadal špatně. Doba koronavirová ovlivnila snad úplně všechny součásti běžného života. Jsme více na sociálních sítích, případně v kontaktu přes webové kamery či mobily. Na jednu stranu nás to sbližuje, ale jistým způsobem i vzdaluje od toho pravého sociálního kontaktu. Pětici mladých kamarádek napadne

Nákup z online antikvariátu

 Minulý týden jsem se pustila do pořádné "čistky" své domácí knihovničky. Bydlím v činžáku, čili místa tu není zase tolik, na knihy mám vyhrazený pokojíček, ale moje police s knihami se už začala místy nebezpečně prohýbat. Proto jsem se rozhodla (sice s bolavým srdcem), některé tituly rozdat kamarádce, a některé jsem odnesla do knihobudky. Při minulé návštěvě jsem s radostí zjistila, že spousta knih, které jsem tam odnesla, už si někdo vypůjčil či vzal.  Knihy, které jsem už dávno přečetla, a teď mi ležely na poličce, udělají radost někomu jinému.  A když už jsem provedla designovou úpravu, tak mě nenapadlo nic lepšího, než si místo těch právě vyřazených knih pořídit nové. Tedy, nové. Vzhledem k dnešním cenám nových titulů se mi osvědčilo nakupovat v antikvariátu, a de facto je to i tak trochu ekologické. U nás ve městě žádný kamenný antikvariát bohužel zatím nefunguje, ale naposledy jsem si vloni v létě objednávala použité knihy z e-shopu online-antikvariat.cz. S doručenou o

Páteční posezení na zahrádce

 Čtvrteční kontrola u mé obvodní lékařky dopadla naštěstí na výbornou - ledviny mám v pořádku, a v pondělí už jdu do práce. Už se tam opravdu moc těším, doma mě to už nebaví a nudou si opravdu hryžu nehty. Ale jsem samozřejmě ráda, že už je mi dobře, a z celé té patálie mám obrovské ponaučení a už dávám opravdu velký pozor na pitný režim. Doktorka mi ale doporučila, abych zůstala doma ještě v pátek a pořádně si odpočinula - takže do práce jdu v pondělí, a pak je zase dva dny volno, protože jsou státní svátky. Neschopenku mám tedy oficiálně ukončenou dnes, ale včera už jsem měla povolené vycházky. Nechala jsem si je napsat od osmi od rána do dvou, protože takhle zrána mi to vyhovuje více.  Fakt jsem se těšila, že už si pořádně vyrazím někam ven. Cítím se dobře, už více a lépe jím, a tak jsem s radostí využila možnosti vycházek. Takže včera hned v sedm ráno jsem vyrazila se pejskem na krátkou procházku do lesa, hned poté autobusem do města do knihovny vrátit knížky, a rychle zpátky domů,