zomablog

  Jako dítě jsem oslavy začátku nového roku milovala. Na Silvestra jsem s rodiči chodila buď k rodinným známým, případně jsme byli doma, a po půlnoci jsme se vyšli podívat před dům na ohňostroje a rodiče si připíjeli se sousedy. Celé se to neslo v duchu sousedské a kamarádské soudržnosti, ráda na to vzpomínám. Dnes je bohužel jiná doba, a soudržnost a sousedské přátelství se, alespoň u nás na vesnici, pomalu vytrácí... Ještě raději vzpomínám na dětské oslavy nového roku u babičky ve městě. Tam jsem z okna panelákového bytu sledovala obrovský roj lidí dole pode mnou a nádherné ohňostroje. Mělo to pro mě punc zvláštní atmosféry, už jen to, že jsem trávila začátek nového roku jinde než doma a s rodiči, bylo nové a zajímavé. Babička sice chodila vždy brzy spát, ale na toho Silvestra to s dědou a se mnou vydržela. Se zájmem jsem koukala i na silvestrovské pořady, jako malé holce se mi líbily pořady s Petrem Novotným a jeho hosty, dnes už podobnou, často i křečovitou zábavu nevyhledávám. V p

 Ještě během studia na střední jsem si hledala příležitostné brigády. Jednou jsem chodila na dva týdny do pekárny na výrobu chlebových smaženek, další léto jsem zase chodila vypomáhat do výrobny modelů dronů - tato práce mě bavila asi nejvíc, tam se dělaly takové velké formy, zajímavá, ale hodně pečlivá práce. Po škole jsem naštěstí získala práci hned v létě, a zůstala jsem v ní dodnes. Ale i tak jsem už nějakou dobu v facebookové skupině Práce, brigády, příležitosti. Bydlím v regionu s větší mírou nezaměstnanosti, proto se ve skupině moc nabídek k práci nenachází. Tedy, jak se to vezme, určití jedinci se snaží nabídnout své "služby" za každou cenu, až je to podezřelé. Většinou znějí nějak takto: "Chcete začít opravdu vydělávat, bez práce, bez nutnosti živnostenského listu, bez jakýchkoliv vstupních poplatků? Stačí připojení na internet a pár hodin času!" "Hledáš brigádu, práci, přivýdělek? Pak CHCI do týmu právě tebe! Jsi maminka na MD, studentka či aktivní dů

 V dnešním článku bych chtěla shrnout svoje prožití svátků, ale na úvod chci moc poděkovat za pěkná přání k Vánocům, která jste mi Vy, drazí kamarádi a čtenáři, napsali do komentářů. Moc a moc děkuji, mám z toho velkou radost. Stromeček a cukroví jsem měla nachystané už kolem dvacátého, takže tohle bylo bez práce. Třiadvacátého jsem se pustila do úklidu a přípravy bramborového salátu (několik let si jej neumím představit bez cibule a celeru, tyto dvě ingredience jsou pro mě základ.) Kapra ani jiné ryby moc nejíme, takže jsme si nakoupili maso na řízky, kuřecí a vepřové. Jenže už toho třiadvacátého se to trochu zkomplikovalo. Všude jídlo - salát, pomazánky, cukroví (čokoládová kolekce záhadně zmizela ze stromku ještě před Štědrým dnem, nestačila jsem ani vyfotit, jak jsem stromek krásně vyzdobila, snad příští rok), do toho spousta sladkého pití, které přes rok běžně nepiju, jsem zvyklá jen na vodu, teď jsme měli Kofolu, džusy, takže co myslíte? Ano, třiadvacátého jsem skončila v posteli

Milí kamarádi, blogeři, čtenáři, moc ráda bych Vám popřála krásný Štědrý den, pohodu, klid, a ať pod stromečkem najdete od Ježíška vše co si přejete. Já už jsem nazdobila umělý stromeček, mám zabalené dárky (no, zabalené, letos jsem nakoupila pro všechny dárkové taštičky, je to praktické v tom, že vždycky ještě něco málo někomu přikoupím a nemusím tak balit další balíček, prostě to tam jen přihodím), vyrobila jsem tři druhy nepečeného cukroví. Na Štědrý den budeme mít řízky a salát, ani já ani přítel kapra nejíme, takže si obalíme kuřecí prsa, uděláme trochu bramborového salátu a je to. Nové články budou vycházet nejspíše od šestadvacátého či osmadvacátého prosince, na Štědrý den si dám od psaní pauzu (ale třeba něco napíšu, nechte se překvapit!), ale to neznamená, že nezajdu k nikomu na návštěvu a nebudu psát komentáře, na to si určitě čas najdu. Jeden článek se bude týkat prožití vánočních svátků, chystám recenzi a tip na vánoční film, a také snad stihnu přečíst knihu od Karla Gotta,

  Autor: Patricia Posnerová Žánr: Historický, Válečný, Podle skutečné události Mé hodnocení: 80% Obsah:                              Nevyřčený příběh Victora Capesia. Kam až může dojít lidská krutost, bezohlednost a chorobná touha po penězích a majetku? Dlouho utajovaný a upozaďovaný příběh Victora Capesia, hlavního lékárníka největšího nacistického tábora v Osvětimi se po dlouhých letech dočkal knižního zpracování. Autorka odkrývá Capesiovo kruté a chladné jednání, které vykonával při své službě v Osvětimi. K jednotkám SS se dostal po obsazení své rodné Transylvánie Němci, když dostal povolávací rozkaz. Opustil manželku a tři dcery, a po absolvování výcviku se dostal do koncentračního  tábora Dachau. Tam se mu podle jeho slov "velmi líbilo," nicméně od roku 1943 byl převelen do Osvětimi, kde měl zastupovat nemocného a starého lékárníka, který již nezvládal nápor své práce. Capesius se v "táboře smrti" velmi rychle rozkoukal a krom starostí s malou lékárnou a ošetřo

 I přesto že je dnes sobota a pokračující víkend, vstala jsem už v šest hodin ráno, pouklízela, vypila si kafe, nachystala příteli svačinu do práce a dumala jsem, co s volným odpolednem. Doma se mi sedět nechtělo, a protože nepříjemné nachlazení (naštěstí nemám covid), ustupuje, rozhodla jsem se vyrazit autobusem na malý výlet a procházku. Jako svůj cíl jsem si vybrala lokalitu Bělá pod Pradědem, konkrétně místní část zvanou Adolfovice Mlýnky. Už roky jsem tam nebyla, jako dítě jsem tam chodila často na jaře na procházky, a tak jsem se rozhodla oživit si vzpomínky. Autobus zastavuje kousek od turistické stezky, což je fajn. Prošla jsem kus zabydlenou lokalitou, až domky začínaly postupně řídnout a já se mohla kochat přírodou. Bylo pošmourno, nevlídno, po chvíli mi bylo už trochu zima, ale přesto jsem postupovala dál. Je fakt, že příroda je teď už hodně smutná, je to celé takové holé, pošmourné a spící, ale i v takovém počasí a ročním období se dá najít něco pěkného. Tady jsem procházel

 Při poslední návštěvě knihovny jsem strávila při výběru knih více času než obvykle a pečlivě jsem si procházela regály s novinkami a aktuálně oblíbenými čtenářskými tituly. Neunikla mi proto kniha Karel Gott zůstal svůj. Při prvním pohledu jsem si myslela, že se jedná o onu autobiografii, kterou stihl napsat ještě před svou smrtí, ale pak jsem si knihu prohlédla pořádně a zjistila, že má hned dva autory a že se tedy jedná o jinou knihu. I přesto jsem si ji ale půjčila. Karla Gotta mám jako zpěváka ráda, i když jako člověk mi nebyl úplně moc sympatický, ale to je spíše můj osobní problém. Věřím ale, že to byl opravdu hodný a skromný člověk, nicméně něco mi na něm tak trochu vadilo. Ale musím uznat, že to byl intelektuál a zajímal se o spoustu věcí, včetně světové politiky, a jeho názory rozhodně nebyly hloupé ani přízemní, ale šlo vidět, že má opravdu přehled. Biografie jako takové moc nečtu, tento žánr mě moc neoslovuje, mám raději knihy s pořádným dějem, a nějaké osobní zážitky celeb

 V minulém článku o vstávání a spánku u dětí jsem zmiňovala, že je můj spánkový režim dost nepravidelný. Do práce jdu někdy na pět, na čtyři, někdy i dříve. Trvalo mi dlouho, než jsem si na tento režim zvykla, ale svou práci mám ráda, baví mě, a chodím z ní i do ní většinou s dobrou náladou. Pracuji ve výrobně sýrů. Na provozu máme několik dílen, já většinou krájím hotové "bochníky" velkých sýrů, vážím je a pak je vakuuji do malých sáčků. Není to nijak těžká práce, ale ten sýr se musí zabalit pořádně, aby tam nebyl vzduch, je potřeba často ten stroj kontrolovat a seřizovat, několikrát se musel už zavolat i technik, protože se to "šprajclo" natvrdo. Nevadí mi žádná práce, ani když se dělá třeba celý den jedna věc dokola, snažím se vždy, abych to udělala pořádně. Samozřejmě, že když jsem do firmy nastupovala, nebylo to ze začátku jednoduché, ale kolektiv máme kamarádský, dobře si vždycky pokecáme. Předminulý týden odcházela jedna kolegyně a moje dobrá kamarádka na mat

 Nedávno mě na jednom zpravodajském serveru zaujal název článku: "Dvě pětiny dětí v České republice mezi 11-15 lety mají málo spánku." Dvě pětiny, to je tedy relativně docela hodně velký podíl, a to určitě není konečné číslo, protože věřím, že spousta dětí a dospívajících těmto tabulkám prostě a jednoduše unikla. Podle odborníků děti naspí denně kolem sedmi a půl až osmi hodin. Ideální by prý bylo devět až dvanáct hodin pro ty menší děti, pro dospívající osm až deset hodin. No, upřímně, nejsem žádný odborník, ale dvanáct hodin mi i pro ty menší děti přijde už příliš, i když asi jako dítko na prvním stupni jsem také tolik naspala. Takže v praxi to vypadá tak, že mládeži se nechce do hajan. Možná to na první pohled působí úsměvně, ale následky mohou být docela nepříjemné - obezita, nízká životní spokojenost či deprese, a to i na dejme tomu patnáctiletého mladíka může působit opravdu nepříjemně a změnit k horšímu kvalitu jeho života.  A hlavní viníci nedostatku spánku jsou jasní

  Autor: Frauke Scheunemennová Žánr: Humoristický, Satira, Romantický Mé hodnocení: 50% Obsah: Herkules je malý jezevčík, který právě nezažívá nejlepší období svého života. Přitom ještě brzy ráno byl na panském sídle vážené a bohaté rodiny Escherbachů. Ale najedou je všechno jinak, pejsek si ani nestačil uvědomit co se děje, a skončil za mřížemi v psím útulku, kde je smrad, špína, a navíc dva velice nepřátelští boxeři, se kterými Herkules sdílí svůj nový příbytek. Ale tato situace naštěstí nemá dlouhého trvání. Herkula totiž zachrání jeho nová panička, Carolin, která voní po létu a jahodách, bydlí ve velkém domě a hned za domem se nachází velký park, kde se pejsek může vydovádět.  Život psíka je prostě krásný - tedy nebýt hlučného a panovačného Carolinina přítele Thomase, který nemá Herkula vůbec v oblibě a dokonce pejska několikrát ošklivě nakopne. Kromě toho se ani ke Carolin nechová hezky. Herkules tedy vymyslí spolu se svým zvířecím kamarádem, kocourem Felixem, plán, jak se Thomase

 Téma onemocnění Covid-19 se nás už brzy bude týkat dva roky. Každý den na nás ze zpráv létají negativní zprávy, dozvídáme se počty lidí v těžkých stavech na JIP a posloucháme slova vyčerpaných zdravotníků. Bohužel společnost je čím dál více rozdělená, jedni se nechtějí naočkovat kvůli údajným čipům ve vakcínám, jiní by se nejraději nechávali očkovat celý rok. Co člověk, to názor. Poslední dobou mám pocit, že to v určitých skupinách lidí už hodně vře, a nemám z toho dobrý pocit. Já sama zatím očkovaná nejsem, mám to v plánu. S přítelem si Po Vánocích zaplatíme test na protilátky, já jsem onemocnění koronavirem prodělala letos na jaře, ale i tak mě zajímá, kolik a zda vůbec nějaké protilátky mám, protože průběh jsem měla až na přetrvávající bolesti hlavy a mírnou teplotu mírné.  Do míst, kde je větší koncentrace lidí, tam si ten respirátor vezmu. Nejsem žádný fanatik ani milovník respirátorů, ale chápu, že pořád jsou lidé, kteří mají z nemoci strach a myslí si, že jim zrovna respirátor

  Včera jsem na YouTube zkoukla zajímavý dokument z cyklu Území záhad , konkrétně díl o hrobce slavného faraona Tutanchamona a údajného prokletí jeho hrobky.  K objevu došlo v egyptském Údolí králů čtvrtého listopadu 1922, a to po dlouhém neúspěšném pátrání, které trvalo šestnáct let. Patron expedice, lord Carnavon, zrovna vydal příkaz k ukončení vykopávek, které pro něj byly finančně ztrátové, když skupinka egyptských dělníků objevila poblíž hrobky Ramsese VI. na schodiště zaváté pískem. A to se prý dělníci už jen tak z nudy dloubali v zemi, protože nikdo již nedoufal v nějaký větší nález. O to větší bylo překvapení všech účastníků. A po týdnu vytrvalého kopání objevil vedoucí vykopávek Howard Carter ve dvacetimetrové hloubce na konci schodiště vysněný cíl - hrobku malého chlapce - faraona ze čtrnáctého století před Kristem, jehož známe pod jménem Tutanchamon.  Ovšem rakev byla otevřena až v roce 1925, protože celé tři roky se badatelé propracovávali přední komnatou, a nalezli více ne