zomablog

 Minulý týden jsem se pustila do pořádné "čistky" své domácí knihovničky. Bydlím v činžáku, čili místa tu není zase tolik, na knihy mám vyhrazený pokojíček, ale moje police s knihami se už začala místy nebezpečně prohýbat. Proto jsem se rozhodla (sice s bolavým srdcem), některé tituly rozdat kamarádce, a některé jsem odnesla do knihobudky. Při minulé návštěvě jsem s radostí zjistila, že spousta knih, které jsem tam odnesla, už si někdo vypůjčil či vzal.  Knihy, které jsem už dávno přečetla, a teď mi ležely na poličce, udělají radost někomu jinému.  A když už jsem provedla designovou úpravu, tak mě nenapadlo nic lepšího, než si místo těch právě vyřazených knih pořídit nové. Tedy, nové. Vzhledem k dnešním cenám nových titulů se mi osvědčilo nakupovat v antikvariátu, a de facto je to i tak trochu ekologické. U nás ve městě žádný kamenný antikvariát bohužel zatím nefunguje, ale naposledy jsem si vloni v létě objednávala použité knihy z e-shopu online-antikvariat.cz. S doručenou o

  Autor: Michaela Klevisová  Žánr: Povídkový, Humoristický, O zvířatech Mé hodnocení: 90% Obsah: Volné pokračování první autorčiny povídkové knihy Čekání na kocoura. Deset povídek, ve kterých hraje vždy menší, či větší roli kočka či kocour. Kočky jsou totiž zvláštní tvorové, s leckdy ne úplně jednoduchou povahou - ne nadarmo se říká, že kočka si vybírá svého pána, a ne naopak. Kočičí lásku si totiž musí člověk zasloužit, pomalu si se svým zvířecím kamarádem budovat pouto. Úvodní povídka Kocour z Montmartru dá řízením osudu dohromady dva lidi, kteří by se za normálních okolností nejspíše nikdy nesetkali. Jean-Pierre po smrti své milované ženy Edith chodí každý den na hřbitov a krmí kočky na jejím hrobě, to aby si tam jeho láska ani po smrti nepřipadala tak sama. Krom toho, že pečlivě očistí náhrobek a vymění čerstvé květiny, také naplní nerezové misky vedle hrobu granulemi, konzervou, a samozřejmě také čerstvou vodou. Sebastien je sedmadvacetiletý mladík, který je v životě tak trochu zt

 Choroby, nemoci a různé další zdravotní neduhy provázejí lidstvo od nepaměti. A staletí platí ono důležité rčení, že zdravý člověk má tisíce přání, ale ten nemocný jen jedno jediné, zato však to nejdůležitější. Lidé se vždy snažili chorobám a nemocem předcházet, a metodou pokus-omyl často přišli na to, jak danou bolístku vyléčit. Někdy bohužel za cenu lidského života, ale tehdy to ani jinak pořádně nešlo. Už i pravěké tlupy měly, co se týče zacházení s nemocnými, svá pravidla. Buď se o ně snažily svépomocí postarat, a nebo je jednoduše vyloučily ze svého společenství a nechaly napospas svému osudu, což se dělo častěji. S nemocemi bojovali pravěcí lidé podle svých instinktů - snažili se rány vysávat, třeli postižená místa, a dokonce uměli vyvolat zvracení po požití nevhodných potravin. Postupem času se ti nadanější příslušníci kmene stávali váženými šamany a léčiteli, ale cesta k tomu byla velice dlouhá, důraz kladli i na své tajemné rituály a sílu bylin. Kořeny první medicíny, kde už

 Už více než dva roky pracuji v oboru, ve kterém sice nejsem vyučená, přesto mám svou práci moc ráda. Balím a zpracovávám sýry, často jezdíme i na různé regionální akce s našimi výrobky. Chytla jsem i moc fajn a přátelské kolegyně, a šéf je ochotný, vstřícný, když vidí, že se nikdo neulejvá, dá se s ním domluvit na čemkoliv. A co se týče práce, jsem docela puntičkář a perfekcionista. To se promítá i v tom, že se snažím chybět co nejméně, ani jednou se mi nestalo, že bych do práce zaspala, a všechny návštěvy u lékaře se snažím poskládat tak, abych neměla moc absence. Nemocná jsem byla naposledy vloni, to jsem brala antibiotika na zánět močových cest, a pak také před dvěma týdny, kdy jsem měla střevní potíže. Před těmi dvěma týdny jsem nebyla ani u doktora, nakonec jsem to nedobrovolné volno polepila dovolenou, které mi naštěstí zbylo ještě dost. A tento týden byl pracovně dost nabitý. Představovaly se dva nové výrobky z kozích sýrů, začali jsme znovu na léto mixovat mléčné ovocné nápoje

Vždycky jsem patřila mezi ty jedince, kteří si nestěžují na žádné roční období. Nejsem škarohlíd - v zimě mi není moc chladno, v létě zase moc horko, zkrátka se snažím najít na každém ročním období něco krásného. A věřím, že to tak může udělat každý z nás.  Kdybych ale měla vybrat jedno období, které mám nejraději, a na které jsem naladěna, tak je to podzim. Pro někoho pošmourné a smutné období, kdy se příroda chystá na příchod zimy, zbavuje se barevně se měnících listů, ale slunce ještě místy mívá svou sílu. Podzim je pro mě magický čas, má v sobě i cosi nostalgického, a přitom krásného. Oproti tomu léto je tak trochu opakem podzimu. Vše, co začalo na jaře kvést, teď už je dávno v plném rozpuku, příroda nám předvádí svou pestrou škálu barev, a hlavně vůní. A hlavně slunce, zdroj energie a základ života. Miluji sluneční paprsky, v létě moc ráda trávím čas venku, a opaluji se. Dříve jsem pobytu na slunci moc neholdovala, dokonce jsem měla období, kdy jsem nechtěla nosit ani kraťasy nebo

Autor: Arianna Huffingtonová Žánr: Populárně naučný, Zdraví, Životní styl Mé hodnocení: 70% Obsah: Transformujte svůj život noc po noci, vyřešte své problémy se spánkem, a vyřešte své problémy spánkem! Spánek je základní lidská potřeba, která je společná nám všem, bez rozdílu věku, národnosti či pohlaví. Spojuje nás s našimi předky, bude provázet naše potomky, ale přesto se náš vztah ke spánku dramaticky proměňuje, a podle autorky se nacházíme doslova uprostřed krize způsobené spánkovou deprivací. Arianna Huffingtonová je řecko-americká spisovatelka, autorka několika bestsellerů, ale také spánková koučka a zakladatelka deníku Huffington Post. Spánková krize má být dle autorky způsobena  zrychleným životním stylem, přemírou mobilních telefonů a tabletů, které nepatří v žádném případě do ložnice. Jediným řešením je snažit se obnovit svůj vztah ke spánku, a pohlížet na něj jako na vítaného společníka, a ne jako na nepřítele, kterému je třeba se vyhýbat a odsouvat jej do pozadí. Řešením je

 Tento týden jsem nakonec v práci ještě vůbec nebyla, potřebovala jsem se dát ještě fyzicky, ale i psychicky pořádně do pořádku, takže se mi nedobrovolná pracovní dovolená protáhla. Beru to jako takové varování od svého těla, protože jsem fakt už byla hodně přepracovaná, málo jsem spala, neudělala jsem si čas pořádně na sebe a na své koníčky, a takhle to dopadlo. Shodou okolností je na nemocenské už od minulého týdne moje nejlepší kamarádka, ta však zůstává doma kvůli psychickým problémům. No a protože už je mi opravdu mnohem líp, v pondělí jdu do práce, tak mě napadlo vytáhnout kamarádku ven. Má samozřejmě vycházky, ale nikam moc nechodí. Nakonec se mi ji podařilo přemluvit, protože co pomůže člověku na bolavou duší lépe, než čerstvý vzduch, les, a krásná příroda? Autobusem jsme tedy vyrazili opět do Adolfovic, místní části obce Bělá pod Pradědem v podhůří Jeseníků. Nemáme to daleko, tam jsme se dovezly autobusem, a zpátky domů jsme vyrazily pěšky, i když počasí bylo jako na houpačce

  Autor: Bernard Minier Žánr: Thriller, Krimi, Mysteriózní  Mé hodnocení: 80% Obsah:                      Izolovaná vesnice na pokraji šílenství... 15. červen roku 2018 nebyl pro suspendovaného kriminalistu Martina Servaze ze začátku ničím zase tak moc neobvyklým. V Toulouse to, jako snad v každém francouzském městě, vibrovalo horkem, které sálalo ze všech koutů, a nikdo se před ním neukryl ani ve stínu. Martina ale čekala schůze se zástupcem odborů, který měl na starosti jeho případ, kvůli kterému byl před pěti měsíci dočasně zbaven práce u policie a také pozbyl svou hodnost majora. Dozví se tedy datum, kdy bude muset předstoupit před disciplinární komisi a snažit se ospravedlnit incident, který skončil smrtí jednoho člověka, ale Martin při něm riskoval vlastní život, aby zachránil svého malého synka Gustava. Toho vychovává od malička sám, neboť Gustavova matka Marianne se stala obětí únosu a již osm let o ní nemá Martin žádné zprávy. Takže v podstatě mu nucená dovolená zase tolik nev

 Milí blogoví přátelé, kamarádi, čtenáři bohužel se budu muset na pár dní vzdát všech blogových aktivit. Dnes po příchodu z práce domů mě přepadla ošklivá střevní chřipka, mám křeče v břiše, horečku, a je mi strašně, cestuju teď mezi toaletou a postelí.  Horečku střídá zimnice, a to mám doma teď kolem dvaceti stupňů. Asi teď létají nějaké bacily ve vzduchu, protože počasí se pořád mění, dneska ráno bylo dusno a pak se prudce ochladilo a teď večer prší... Doufám, že za pár dní mi bude líp, zatím jsem si vzala dovolenou v práci na zítra, a chystám se dnes v brzy do postele. Fakt si nepamatuju, kdymi bylo naposledy tak zle od žaludku... Tak se na mě prosím nezlobte, ozvu se hned, jak mi bude trochu lépe. Ale teď fakt nemám na počítač vůbec náladu a ani moc energii... Děkuji za pochopení, hlavně Vám všem přeji hodně zdraví, Vaše nemocná Eliss ♥

 Odjakživa jsem byla velice silný introvert. Ani ve školce, později na základce, jsem neměla moc kamarádů. Dáno to bylo i tím, že ve třídě na základce nás bylo jen pět dívek proti velké početní převaze chlapců. Já tam byla tak trochu do počtu - spolužačky si utvořily dvojice, a já byla většinou sama. Od druhého stupně jsem sedávala i sama v lavici, což mi maximálně vyhovovalo - sice jsem nemohla od nikoho opisovat při písemkách, ale zato jsem měla klid na poslech látky od učitele, protože mě nikdo nevyrušoval.  Ale i když ve třídě jsem neměla kamarádky, zato jsem měla jednu o třídu výš. O přestávkách jsme se tedy mohly sejít na chodbě, povídat si, najít si nějaký klidný koutek a tam si povídat. Danča je o dva měsíce starší než já, ale protože já se narodila v září, nechodily jsme spolu do třídy. Což mi bylo opravdu líto. Byly jsme totiž nejlepší a nerozlučné kamarádky od mateřské školy. Tam jsme totiž byly všechny děti v jednom oddělení, takže jsme si často s Dančou hrály, dokonce jsme

Počasí bylo tento týden, alespoň u nás na horách, vyloženě aprílové a moc tedy nepřipomíná začátek června. Jeden den jsem do práce jela v lehké bundičce, a hned ten další mi stačilo tričko s dlouhým rukávem, ve kterém mi bylo po práci zase moc horko. Alergie na pyl se mi posledních pár dní uklidnila, pořádně jsem kýchala a slzela jen ve středu, v pátek jsem to dokonce přežila i bez léků na alergii, které jsem si zapomněla ten den vzít. Prášek si beru ještě před odjezdem do práce, hned s ranní kávou, včera jsem ale nestíhala, málem mi ujel i autobus, a prášek jsem prostě vypustila. Beru je pravidelně, jsem na ně zvyklá, naštěstí se mi ale nic špatného nestalo, dnes jsem si už prášek vzala jako obvykle. Ale tak nějak mě to lehce vykolejilo psychicky, že jsem si tabletku zapomněla vzít. Na dnešní sobotu jsem se velmi těšila. Plánovala jsem doma velký úklid, praní, žehlení, přípravu nějakého dobrého oběda, ale jsem z celého pracovního týdne nějaká zmožená, takže jsem si déle přispala, pak

 Od malička bydlím na horách, proto jsem už jako dítě chodila hodně do přírody, hlavně do lesa, kterých je u nás kolem spousta. A často o prázdninách nebo o slunných víkendech jsem s tátou vyrážela sbírat hříbky. Měli jsme sebou dva košíky, nožík a kapesní atlas hub, a pomaličku jsme se procházeli po lese a pátrali po darech lesa. Jedlé houby do smaženice či na řízky jsme nenašli zase tak často. Ale krom pár malých hříbků jsme si v košíku odnášeli i borůvky, výtečné lesní jahody, a někdy jen také dobrou náladu, kterou jsme se perfektně nabili v lese. Na tyto dětské zážitky v lese vzpomínám moc ráda. Moje máma pracovala několik let v lese jako dělnice - sázela stromky, pálila klestí a podobné práce - a několikrát do roka vždy donesla moc krásné hřiby. Někdy to byly i gigantické kusy, máma má dokonce schované fotky s nádhernou sbírkou hřibů hnědých.  Já sama hřiby moc ráda sbírám, samozřejmě vždy jen ty, které znám. Ale nikdy jsem se je nenaučila jíst. Nemám je ráda ani v mražené čínské