Přeskočit na hlavní obsah

I takové věci se stávají...

 Odjakživa jsem byla velice silný introvert. Ani ve školce, později na základce, jsem neměla moc kamarádů. Dáno to bylo i tím, že ve třídě na základce nás bylo jen pět dívek proti velké početní převaze chlapců. Já tam byla tak trochu do počtu - spolužačky si utvořily dvojice, a já byla většinou sama.

Od druhého stupně jsem sedávala i sama v lavici, což mi maximálně vyhovovalo - sice jsem nemohla od nikoho opisovat při písemkách, ale zato jsem měla klid na poslech látky od učitele, protože mě nikdo nevyrušoval. 

Ale i když ve třídě jsem neměla kamarádky, zato jsem měla jednu o třídu výš. O přestávkách jsme se tedy mohly sejít na chodbě, povídat si, najít si nějaký klidný koutek a tam si povídat.

Danča je o dva měsíce starší než já, ale protože já se narodila v září, nechodily jsme spolu do třídy. Což mi bylo opravdu líto. Byly jsme totiž nejlepší a nerozlučné kamarádky od mateřské školy. Tam jsme totiž byly všechny děti v jednom oddělení, takže jsme si často s Dančou hrály, dokonce jsme v poledne spaly v postýlkách vedle sebe, a samozřejmě jsme si místo spaní tajně šeptem povídaly.


Kamarádství s Dančou mě provázelo celou základku. Často jsme se navštěvovaly, i naše mámy se celkem přátelily, takže jsme se účastnily letních grilovaček a jiných akcí. S Dančou jsme měly i hodně společných témat k hovoru - hlavně knížky a fantasy filmy. Danča byla jediná moje kamarádka, která také milovala knihy jako já.

Díky tomu, že kamarádka propadla jeden rok na učňáku, jsme nastoupily na stejný učební obor. A to bylo opravdu super. Pomáhaly jsme si navzájem s učením, já tehdy dost plavala v matematice, takže jsem Dančinu pomoc velmi uvítala.

Často jsme se sešly u některé z nás doma, ještě ráno před školou, společně jsme se připravovaly na písemky a zkoušely se navzájem z probírané látky, což bylo vážně super, protože mi toho takto zůstalo v hlavě opravdu mnohem více.


S Dančou jsme spolu trávily čas i po škole. Chodily jsme na procházky po vesnici, mezi naše oblíbené místo patřilo dětské hřiště s prolézačkami. Alespoň jednou do měsíce jsme u jedné z nás přespaly, a tyto večery, a propovídané noci patří k nejhezčím vzpomínkám na naše kamarádství.

Povídaly jsme si o všem. Jedna druhé jsme se svěřovaly i s intimními tajemstvími, a já si byla jista, že je u Danči v bezpečí, že se nikam dál nedostane.

Po škole se naše cesty tak úplně nerozešly. Pořád jsme se vidívaly, navzdory kamarádčině práci a mému pokračujícímu studiu celkem často. Sice to už nebylo takové, jako dřív, ale autobusem jsme to k sobě neměly tak daleko.

Jenže před dvěma lety se naše kamarádství začalo najednou rozpadat. Danča si našla nového přítele, vypadala velice zamilovaně, a já byla šťastná, že se konečně ze stadia rychlých a jednorázových vztahů posunula někam dál. Když jsme si vyšly ven, mluvila celou dobu jen o svém Honzovi, líčila mi ho v těch nejzářivějších barvách.

Sice mi připadala taková... Jiná, taková odtažitá, ale to jsem přičítala té zamilovanosti. Nebyla jsem přeci na tom jinak, říkala jsem si, vím, co s člověkem dokáže provést zamilovanost!

Jenže po třech měsících už na mě Danča neměla vůbec čas. Začal se z ní stávat jiný člověk. Svou letitou kamarádku jsem nepoznávala. Překopala všechny své stravovací návyky, začala kupovat drahé bio potraviny, věnovat se až s manickým zájmem cvičení, hlavně tedy běhání, no a na mě už neměla vůbec čas. Dokonce mi neodepisovala ani na SMS zprávy, a na Facebooku si sice mé zprávy přečetla, ale buď neodepsala vůbec, nebo napsala jen něco ve smyslu, že nemá vůbec čas.

Když mi po pěti měsících najednou přišla na Facebooku zpráva právě od Danči, byla jsem překvapená. Napsala mi jen jedinou větu. Jsem těhotná, dělala jsem si doma test. Byla jsem opravdu překvapená, protože s Honzou nebyla tak dlouho, ale moc jsem jí to po všech těch nepodařených vztazích přála. Odepsala jsem tedy, že gratuluji, a ráda bych s ní sedla na kávu a mohly bychom pokecat.

K tomu se nevyjádřila. Ale začala mě bombardovat zprávami typu: "A kdy už budeš mít taky dítě?" "Tikají ti biologické hodiny, měla by sis pospíšit." "Máš starého chlapa, už si to dítě pořiď, brzy bude mít nepohyblivé spermie..."

Jako vážně. Takové věci mi začala moje "kamarádka" psát. Začala jsem mít dojem, že se z ní stal zlý, jedovatý člověk. Sama moc dobře věděla, jak jsme to s přítelem tehdy měli, že jsme byli v situaci, kdy jsme o dítěti vzhledem k hromadě problémů mysleli někdy až na posledním místě. Já už jsem nevěděla, co na takové otázky a narážky odepisovat.

Takže jsem přestala odepisovat úplně, a kamarádství vyprchalo. Nakonec jsem Danči napsala gratulaci k narození synka, ale to zase neodepsala ona. Když jsem ji před třemi měsíci potkala ve městě a pozdravila, jen otočila hlavu a dělala, že mě nezná. 

Vrcholem a koncem všeho co jsme spolu prožily bylo to, když si mě minulý týden zablokovala na sociálních sítích. Takže zmizela i velká část našich fotek, už jí nemůžu vůbec napsat, snad jen na mobil, ale to dělat nebudu.

Je mi hrozně líto, jak to s našim přátelstvím dopadlo, a že tu už jedna pro druhou nejsme. Vůbec nevím, co jsem své kamarádce provedla, že mě takto najednou, bez vysvětlení odstřihla ze svého života. Jestli je to tím, že nemám děti, a proto nejsem hodna jejího přátelství? Nebo je za tím něco jiného?

Snažím se to hodit za hlavu, ale pořád je mi to prostě líto. Přišla jsem o nejlepší kamarádku. Také mám svoje chyby, ve vztahu ke svým přátelům jsem spíše introvertní, funguju jako taková mlčenlivá vrba. Naslouchám tomu, co mi kdo svěřuje, jsem v tomto hodně empatická a snažím se poradit, jak mi radí rozum, ale také srdce.

Až zpětně jsem si uvědomila, že moje kamarádství s Dančou vlastně nebylo nikdy úplně zdravé, vždycky jsem si tak trochu uvědomovala tu její zvláštní zlobu, touhu být na výši, a také neschopnost taktu. Několikrát mě ztrapnila před spolužáky, když jim vyprávěla mé staré opilecké eskapády a vůbec jí nedošlo, co vlastně dělá.

Nakonec to tedy dopadlo, že si už nemáme prakticky co říci, naše přátelství už bylo jen víceméně toxické a nefungující. Mrzí mě to, je mi to vážně hrozně líto, ale asi je to tak opravdu lepší. O jednu kamarádku méně, ale zase cítím určitý pocit lehkosti, smíšený se smutkem. Je to zvláštní, a pořád nad tím musím přemýšlet. Nad tím, co jsem udělala špatně.

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥

Komentáře

  1. Eliss, to se opravdu v životě stává, že něco ztrácíme a nechápeme proč. Pravda je, že se člověk může radikálně změnit vlivem partnera, prostředí a také je možné, že nějaká pomluva nebo špatně pochopená věc může být příčinou ztráty přátelství. Je mi to líto, stává se to a věřím, že se s tou ztrátou kamarádky vyrovnáš, čas třeba ukáže, co bylo příčinou chování té kamarádky. Přeji ti, ať se ti v životě daří dobře.

    OdpovědětVymazat
  2. To je opravdu hodně smutný příběh a moc mě mrzí, že takhle dávné a stabilně vypadající přátelství takhle dopadlo. Myslím, že je úplně přirozené, že tě to trápí a ptáš se, co jsi udělala špatně, ale zároveň věz, že je docela dobře možné, že vůbec nic. Lidé se někdy zamilovaností (a dítětem k tomu!) mění a pro některé přátele pak prostě jednoho dne může přestat být v jejich životě místo. Taky se mi to stalo, byť ne takhle dramaticky, a mrzí mě to dodneška. Bohužel se s tím ale nedá dělat vůbec nic - jedině zaplakat a najít přátele nové. Tak hlavu vzhůru a hodně štěstí :-)

    OdpovědětVymazat
  3. To je strašné, jak se dokáže člověk změnit. Já naštěstí ve třídě měla vždycky ségru, takže jsme byly na všechno dvě. Moc mi to pomáhalo. Ona byla a stále je takovou mojí ochranou. Na 1. stupni jsem měla nejlepší kamarádku, která mě pak strašně podrazila a začala mě šikanovat. Dlouho jsem si k sobě nikoho nepouštěla, až na konci 2. stupně. Ta mě taky zklamala. Od té doby si dávám pozor a k tělu si moc lidí nepouštím. Chápu, že tě to mrzí, když jste se znaly od dětství. Ale neboj, čas to vyléčí <3

    OdpovědětVymazat
  4. Eliss to je smutný konec přátelství, který zabolí. Já jsem měla spíše kamarády než kamarádky, protože v okolí, kde jsme bydleli byla holka jen jedna a ještě o dost mladší. Za to jsem měla super kamarády. Scházeli jsme se na palouku u zámečku, kde jsme měli posezení, ohniště a tam zpívali a hráli na kytary, bavili se. Společně jsme chodili tancovat a běda, kdyby mi někdo chtěl z cizích kluků ublížit. Se zlou by se potázal. Pak se kluci rozprchli na vojnu a vraceli se se snoubenkami a i já jsem poznala mého muže. Za pár měsíců už budeme spolu prožívat 53letý podzim a 52 let manželství. Přeji Ti, aby Ti to s přítelem také vydrželo po celý život. Přátelé přicházejí a odcházejí. S tím si hlavu nelámej. Máš toho, koho máš ráda a kdo má rád Tebe.

    OdpovědětVymazat
  5. To je hezké, že ať ti svět neumožnil mít kamarády ve třídě, tak ti poskytl o třídu výš.

    „a samozřejmě jsme si místo spaní tajně šeptem povídaly." To je pěkné, že jste byly tak velké kamarádky a že si dokonce něco ze školky pamatuješ. Já už mám jenom zruba dvě vzpomínky. Já vůbec netušil, že to jde ve školce nespat a povídat si. Páni, to mě překvapilo. Nevěděl jsem, že to jde. Je hezké, že měla tak ráda knížky. Vlastně to byla hnedka první věc, která mě napadla, že by si na kamarádce ocenila. Je super, že si jí našla.

    „já tehdy dost plavala v matematice, takže jsem Dančinu pomoc velmi uvítala." Já jsem rád, že nejen, že jste si povídali, ale i že podle toho, že byla ochotná ti pomoc s matematikou jde vidět, že si potkala dobrou duši. Někdy není škoda, zda něco máme či ne, ale byla by škoda to nikdy nepoznat.

    Myslím, že někdy nějaká věta může člověka hodně urazit a může se někomu hodně nelíbit, ale člověk, který to řekl, to nemusel myslet špatně. Osobně si myslím, že to vypadalo jako nucení do něčeho vážného rozhodnutí, které by si každý měl rozhodnout sám se svým partnerem, což se nehodilo.

    Jestli si tě zablokovala, tak to nemusí být tvoje chyba, ale její. To je strašný obrat, ten ti vůbec, Eliss, nepřeji. Myslím, že o člověka, který si tě zablokuje na sociální síti netřeba stát. Každý se vyvíjíme. Nic si z toho dělat nemusíš. Svět jde dál a třeba budeš mít jinou kamarádku, která bude mnohem lepší.

    Nemyslím, že by si udělala něco špatně. Někteří lidé si prostě nesednou.

    Přeji ti ať máš hezký den. :)

    OdpovědětVymazat
  6. Já mám naštěstí kamaráda z dětství pořád - dodnes. Občas se vidíme, protože jsme od sebe asi 100 km, ale hojně využíváme sociální sítě.

    OdpovědětVymazat
  7. Ono to tak chodí, někdy to kamarádství vyprchá, obzvlášť je-li intenzivní. Opotřebuje se.
    Já měl velmi dobrého kamaráda na gymplu, dokázali jsme se dorozumět je gesty, pohybem hlavy... Pak šel každý z nás na jinou VŠ a za půl roku jsme už neměli co říci.
    A nakonec se odstěhoval z Prahy.
    Bylo to takové tiché rozplynutí. Ale třeba dá bůh a jednou se náhodně někde potkáme a dáme session "Mlčení u piva".

    OdpovědětVymazat
  8. na jednu stranu je mi to líto, ale pokud to bylo toxické přátelství, tak smysl nemělo... člověk se opravdu mění, ať chce nebo ne, dospívá a proto některá přátelství získaná v dětství nevydrží :)

    OdpovědětVymazat
  9. Já bych to nebral jako špatnou věc, ale jako životní posun. Každá už jste někde jinde. A co se dětí týká? To je každého věc. Já bych taky mohl vzpomínat na dámy, které se předemnou rozplývaly, že už by měly nejraději dítko a nyní už jsou s někým jiným a ani po letech to dítě nemají... Ono člověka to může zaskočit, když tématem seznamovací konverzace je hned pořizování dětí. ;-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vít / Magicmax9. června 2022 v 9:56

      Za mě si dobře udělal, že si s nima do dítko neměl.

      Vymazat
    2. A třeba už mít ani žádné nebudu, už jsem starý..., a když nebudu plánovat děti, nepotřebuju ženu... Ale ty dámy o nic nepřišly, jsou to mladší ročníky..., ale nekteré prováděly pěknou vendetu...

      Vymazat
  10. Někteří přátelé nás prostě provázejí jen část života, aby pak uvolnili místo někomu jinému, kdo je pro další etapu naší cesty významnější.

    OdpovědětVymazat
  11. Jejda, na tento článek jsem myslím už reagovala, asi jsem spadla do spamu. :)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Host (2020)

 Pro horory jsem měla odjakživa slabost. Nejraději mám ty vyloženě duchařské, plné lekaček a hutné tajuplné atmosféry. Předevčírem jsem si hledala na ulozto horory z loňského roku. Napsala jsem do vyhledávače žánr horor, rok 2020, a listovala jsem si seznamem výsledků. Když mě některý film zaujal, vyhledala jsem si o něm na československé filmové databázi o čem vůbec je, a také hodnocení ostatních diváků. A moje volba padla nakonec na britský horor Host. Na první pohled mě překvapilo to, že film nemá ani hodinku, jen šestapadesát minut. Jsem příznivcem kratších filmů, pokud má film více než dvě hodiny, těžko se na něj pak už soustředím, ideální je ta hodinka a čtvrt. Podle popisu film nevypadal špatně. Doba koronavirová ovlivnila snad úplně všechny součásti běžného života. Jsme více na sociálních sítích, případně v kontaktu přes webové kamery či mobily. Na jednu stranu nás to sbližuje, ale jistým způsobem i vzdaluje od toho pravého sociálního kontaktu. Pětici mladých kamarádek napadne

Omluva - nemoc

 Milí blogoví přátelé, kamarádi, čtenáři bohužel se budu muset na pár dní vzdát všech blogových aktivit. Dnes po příchodu z práce domů mě přepadla ošklivá střevní chřipka, mám křeče v břiše, horečku, a je mi strašně, cestuju teď mezi toaletou a postelí.  Horečku střídá zimnice, a to mám doma teď kolem dvaceti stupňů. Asi teď létají nějaké bacily ve vzduchu, protože počasí se pořád mění, dneska ráno bylo dusno a pak se prudce ochladilo a teď večer prší... Doufám, že za pár dní mi bude líp, zatím jsem si vzala dovolenou v práci na zítra, a chystám se dnes v brzy do postele. Fakt si nepamatuju, kdymi bylo naposledy tak zle od žaludku... Tak se na mě prosím nezlobte, ozvu se hned, jak mi bude trochu lépe. Ale teď fakt nemám na počítač vůbec náladu a ani moc energii... Děkuji za pochopení, hlavně Vám všem přeji hodně zdraví, Vaše nemocná Eliss ♥