I takové věci se stávají...

 Odjakživa jsem byla velice silný introvert. Ani ve školce, později na základce, jsem neměla moc kamarádů. Dáno to bylo i tím, že ve třídě na základce nás bylo jen pět dívek proti velké početní převaze chlapců. Já tam byla tak trochu do počtu - spolužačky si utvořily dvojice, a já byla většinou sama.

Od druhého stupně jsem sedávala i sama v lavici, což mi maximálně vyhovovalo - sice jsem nemohla od nikoho opisovat při písemkách, ale zato jsem měla klid na poslech látky od učitele, protože mě nikdo nevyrušoval. 

Ale i když ve třídě jsem neměla kamarádky, zato jsem měla jednu o třídu výš. O přestávkách jsme se tedy mohly sejít na chodbě, povídat si, najít si nějaký klidný koutek a tam si povídat.

Danča je o dva měsíce starší než já, ale protože já se narodila v září, nechodily jsme spolu do třídy. Což mi bylo opravdu líto. Byly jsme totiž nejlepší a nerozlučné kamarádky od mateřské školy. Tam jsme totiž byly všechny děti v jednom oddělení, takže jsme si často s Dančou hrály, dokonce jsme v poledne spaly v postýlkách vedle sebe, a samozřejmě jsme si místo spaní tajně šeptem povídaly.

Kamarádství s Dančou mě provázelo celou základku. Často jsme se navštěvovaly, i naše mámy se celkem přátelily, takže jsme se účastnily letních grilovaček a jiných akcí. S Dančou jsme měly i hodně společných témat k hovoru - hlavně knížky a fantasy filmy. Danča byla jediná moje kamarádka, která také milovala knihy jako já.

Díky tomu, že kamarádka propadla jeden rok na učňáku, jsme nastoupily na stejný učební obor. A to bylo opravdu super. Pomáhaly jsme si navzájem s učením, já tehdy dost plavala v matematice, takže jsem Dančinu pomoc velmi uvítala.

Často jsme se sešly u některé z nás doma, ještě ráno před školou, společně jsme se připravovaly na písemky a zkoušely se navzájem z probírané látky, což bylo vážně super, protože mi toho takto zůstalo v hlavě opravdu mnohem více.

S Dančou jsme spolu trávily čas i po škole. Chodily jsme na procházky po vesnici, mezi naše oblíbené místo patřilo dětské hřiště s prolézačkami. Alespoň jednou do měsíce jsme u jedné z nás přespaly, a tyto večery, a propovídané noci patří k nejhezčím vzpomínkám na naše kamarádství.

Povídaly jsme si o všem. Jedna druhé jsme se svěřovaly i s intimními tajemstvími, a já si byla jista, že je u Danči v bezpečí, že se nikam dál nedostane.

Po škole se naše cesty tak úplně nerozešly. Pořád jsme se vidívaly, navzdory kamarádčině práci a mému pokračujícímu studiu celkem často. Sice to už nebylo takové, jako dřív, ale autobusem jsme to k sobě neměly tak daleko.

Jenže před dvěma lety se naše kamarádství začalo najednou rozpadat. Danča si našla nového přítele, vypadala velice zamilovaně, a já byla šťastná, že se konečně ze stadia rychlých a jednorázových vztahů posunula někam dál. Když jsme si vyšly ven, mluvila celou dobu jen o svém Honzovi, líčila mi ho v těch nejzářivějších barvách.

Sice mi připadala taková... Jiná, taková odtažitá, ale to jsem přičítala té zamilovanosti. Nebyla jsem přeci na tom jinak, říkala jsem si, vím, co s člověkem dokáže provést zamilovanost!

Jenže po třech měsících už na mě Danča neměla vůbec čas. Začal se z ní stávat jiný člověk. Svou letitou kamarádku jsem nepoznávala. Překopala všechny své stravovací návyky, začala kupovat drahé bio potraviny, věnovat se až s manickým zájmem cvičení, hlavně tedy běhání, no a na mě už neměla vůbec čas. Dokonce mi neodepisovala ani na SMS zprávy, a na Facebooku si sice mé zprávy přečetla, ale buď neodepsala vůbec, nebo napsala jen něco ve smyslu, že nemá vůbec čas.

Když mi po pěti měsících najednou přišla na Facebooku zpráva právě od Danči, byla jsem překvapená. Napsala mi jen jedinou větu. Jsem těhotná, dělala jsem si doma test. Byla jsem opravdu překvapená, protože s Honzou nebyla tak dlouho, ale moc jsem jí to po všech těch nepodařených vztazích přála. Odepsala jsem tedy, že gratuluji, a ráda bych s ní sedla na kávu a mohly bychom pokecat.

K tomu se nevyjádřila. Ale začala mě bombardovat zprávami typu: "A kdy už budeš mít taky dítě?" "Tikají ti biologické hodiny, měla by sis pospíšit." "Máš starého chlapa, už si to dítě pořiď, brzy bude mít nepohyblivé spermie..."

Jako vážně. Takové věci mi začala moje "kamarádka" psát. Začala jsem mít dojem, že se z ní stal zlý, jedovatý člověk. Sama moc dobře věděla, jak jsme to s přítelem tehdy měli, že jsme byli v situaci, kdy jsme o dítěti vzhledem k hromadě problémů mysleli někdy až na posledním místě. Já už jsem nevěděla, co na takové otázky a narážky odepisovat.

Takže jsem přestala odepisovat úplně, a kamarádství vyprchalo. Nakonec jsem Danči napsala gratulaci k narození synka, ale to zase neodepsala ona. Když jsem ji před třemi měsíci potkala ve městě a pozdravila, jen otočila hlavu a dělala, že mě nezná. 

Vrcholem a koncem všeho co jsme spolu prožily bylo to, když si mě minulý týden zablokovala na sociálních sítích. Takže zmizela i velká část našich fotek, už jí nemůžu vůbec napsat, snad jen na mobil, ale to dělat nebudu.

Je mi hrozně líto, jak to s našim přátelstvím dopadlo, a že tu už jedna pro druhou nejsme. Vůbec nevím, co jsem své kamarádce provedla, že mě takto najednou, bez vysvětlení odstřihla ze svého života. Jestli je to tím, že nemám děti, a proto nejsem hodna jejího přátelství? Nebo je za tím něco jiného?

Snažím se to hodit za hlavu, ale pořád je mi to prostě líto. Přišla jsem o nejlepší kamarádku. Také mám svoje chyby, ve vztahu ke svým přátelům jsem spíše introvertní, funguju jako taková mlčenlivá vrba. Naslouchám tomu, co mi kdo svěřuje, jsem v tomto hodně empatická a snažím se poradit, jak mi radí rozum, ale také srdce.

Až zpětně jsem si uvědomila, že moje kamarádství s Dančou vlastně nebylo nikdy úplně zdravé, vždycky jsem si tak trochu uvědomovala tu její zvláštní zlobu, touhu být na výši, a také neschopnost taktu. Několikrát mě ztrapnila před spolužáky, když jim vyprávěla mé staré opilecké eskapády a vůbec jí nedošlo, co vlastně dělá.

Nakonec to tedy dopadlo, že si už nemáme prakticky co říci, naše přátelství už bylo jen víceméně toxické a nefungující. Mrzí mě to, je mi to vážně hrozně líto, ale asi je to tak opravdu lepší. O jednu kamarádku méně, ale zase cítím určitý pocit lehkosti, smíšený se smutkem. Je to zvláštní, a pořád nad tím musím přemýšlet. Nad tím, co jsem udělala špatně.

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥