Přeskočit na hlavní obsah

I takové věci se stávají...

 Odjakživa jsem byla velice silný introvert. Ani ve školce, později na základce, jsem neměla moc kamarádů. Dáno to bylo i tím, že ve třídě na základce nás bylo jen pět dívek proti velké početní převaze chlapců. Já tam byla tak trochu do počtu - spolužačky si utvořily dvojice, a já byla většinou sama.

Od druhého stupně jsem sedávala i sama v lavici, což mi maximálně vyhovovalo - sice jsem nemohla od nikoho opisovat při písemkách, ale zato jsem měla klid na poslech látky od učitele, protože mě nikdo nevyrušoval. 

Ale i když ve třídě jsem neměla kamarádky, zato jsem měla jednu o třídu výš. O přestávkách jsme se tedy mohly sejít na chodbě, povídat si, najít si nějaký klidný koutek a tam si povídat.

Danča je o dva měsíce starší než já, ale protože já se narodila v září, nechodily jsme spolu do třídy. Což mi bylo opravdu líto. Byly jsme totiž nejlepší a nerozlučné kamarádky od mateřské školy. Tam jsme totiž byly všechny děti v jednom oddělení, takže jsme si často s Dančou hrály, dokonce jsme v poledne spaly v postýlkách vedle sebe, a samozřejmě jsme si místo spaní tajně šeptem povídaly.


Kamarádství s Dančou mě provázelo celou základku. Často jsme se navštěvovaly, i naše mámy se celkem přátelily, takže jsme se účastnily letních grilovaček a jiných akcí. S Dančou jsme měly i hodně společných témat k hovoru - hlavně knížky a fantasy filmy. Danča byla jediná moje kamarádka, která také milovala knihy jako já.

Díky tomu, že kamarádka propadla jeden rok na učňáku, jsme nastoupily na stejný učební obor. A to bylo opravdu super. Pomáhaly jsme si navzájem s učením, já tehdy dost plavala v matematice, takže jsem Dančinu pomoc velmi uvítala.

Často jsme se sešly u některé z nás doma, ještě ráno před školou, společně jsme se připravovaly na písemky a zkoušely se navzájem z probírané látky, což bylo vážně super, protože mi toho takto zůstalo v hlavě opravdu mnohem více.


S Dančou jsme spolu trávily čas i po škole. Chodily jsme na procházky po vesnici, mezi naše oblíbené místo patřilo dětské hřiště s prolézačkami. Alespoň jednou do měsíce jsme u jedné z nás přespaly, a tyto večery, a propovídané noci patří k nejhezčím vzpomínkám na naše kamarádství.

Povídaly jsme si o všem. Jedna druhé jsme se svěřovaly i s intimními tajemstvími, a já si byla jista, že je u Danči v bezpečí, že se nikam dál nedostane.

Po škole se naše cesty tak úplně nerozešly. Pořád jsme se vidívaly, navzdory kamarádčině práci a mému pokračujícímu studiu celkem často. Sice to už nebylo takové, jako dřív, ale autobusem jsme to k sobě neměly tak daleko.

Jenže před dvěma lety se naše kamarádství začalo najednou rozpadat. Danča si našla nového přítele, vypadala velice zamilovaně, a já byla šťastná, že se konečně ze stadia rychlých a jednorázových vztahů posunula někam dál. Když jsme si vyšly ven, mluvila celou dobu jen o svém Honzovi, líčila mi ho v těch nejzářivějších barvách.

Sice mi připadala taková... Jiná, taková odtažitá, ale to jsem přičítala té zamilovanosti. Nebyla jsem přeci na tom jinak, říkala jsem si, vím, co s člověkem dokáže provést zamilovanost!

Jenže po třech měsících už na mě Danča neměla vůbec čas. Začal se z ní stávat jiný člověk. Svou letitou kamarádku jsem nepoznávala. Překopala všechny své stravovací návyky, začala kupovat drahé bio potraviny, věnovat se až s manickým zájmem cvičení, hlavně tedy běhání, no a na mě už neměla vůbec čas. Dokonce mi neodepisovala ani na SMS zprávy, a na Facebooku si sice mé zprávy přečetla, ale buď neodepsala vůbec, nebo napsala jen něco ve smyslu, že nemá vůbec čas.

Když mi po pěti měsících najednou přišla na Facebooku zpráva právě od Danči, byla jsem překvapená. Napsala mi jen jedinou větu. Jsem těhotná, dělala jsem si doma test. Byla jsem opravdu překvapená, protože s Honzou nebyla tak dlouho, ale moc jsem jí to po všech těch nepodařených vztazích přála. Odepsala jsem tedy, že gratuluji, a ráda bych s ní sedla na kávu a mohly bychom pokecat.

K tomu se nevyjádřila. Ale začala mě bombardovat zprávami typu: "A kdy už budeš mít taky dítě?" "Tikají ti biologické hodiny, měla by sis pospíšit." "Máš starého chlapa, už si to dítě pořiď, brzy bude mít nepohyblivé spermie..."

Jako vážně. Takové věci mi začala moje "kamarádka" psát. Začala jsem mít dojem, že se z ní stal zlý, jedovatý člověk. Sama moc dobře věděla, jak jsme to s přítelem tehdy měli, že jsme byli v situaci, kdy jsme o dítěti vzhledem k hromadě problémů mysleli někdy až na posledním místě. Já už jsem nevěděla, co na takové otázky a narážky odepisovat.

Takže jsem přestala odepisovat úplně, a kamarádství vyprchalo. Nakonec jsem Danči napsala gratulaci k narození synka, ale to zase neodepsala ona. Když jsem ji před třemi měsíci potkala ve městě a pozdravila, jen otočila hlavu a dělala, že mě nezná. 

Vrcholem a koncem všeho co jsme spolu prožily bylo to, když si mě minulý týden zablokovala na sociálních sítích. Takže zmizela i velká část našich fotek, už jí nemůžu vůbec napsat, snad jen na mobil, ale to dělat nebudu.

Je mi hrozně líto, jak to s našim přátelstvím dopadlo, a že tu už jedna pro druhou nejsme. Vůbec nevím, co jsem své kamarádce provedla, že mě takto najednou, bez vysvětlení odstřihla ze svého života. Jestli je to tím, že nemám děti, a proto nejsem hodna jejího přátelství? Nebo je za tím něco jiného?

Snažím se to hodit za hlavu, ale pořád je mi to prostě líto. Přišla jsem o nejlepší kamarádku. Také mám svoje chyby, ve vztahu ke svým přátelům jsem spíše introvertní, funguju jako taková mlčenlivá vrba. Naslouchám tomu, co mi kdo svěřuje, jsem v tomto hodně empatická a snažím se poradit, jak mi radí rozum, ale také srdce.

Až zpětně jsem si uvědomila, že moje kamarádství s Dančou vlastně nebylo nikdy úplně zdravé, vždycky jsem si tak trochu uvědomovala tu její zvláštní zlobu, touhu být na výši, a také neschopnost taktu. Několikrát mě ztrapnila před spolužáky, když jim vyprávěla mé staré opilecké eskapády a vůbec jí nedošlo, co vlastně dělá.

Nakonec to tedy dopadlo, že si už nemáme prakticky co říci, naše přátelství už bylo jen víceméně toxické a nefungující. Mrzí mě to, je mi to vážně hrozně líto, ale asi je to tak opravdu lepší. O jednu kamarádku méně, ale zase cítím určitý pocit lehkosti, smíšený se smutkem. Je to zvláštní, a pořád nad tím musím přemýšlet. Nad tím, co jsem udělala špatně.

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥

Komentáře

  1. Eliss, to se opravdu v životě stává, že něco ztrácíme a nechápeme proč. Pravda je, že se člověk může radikálně změnit vlivem partnera, prostředí a také je možné, že nějaká pomluva nebo špatně pochopená věc může být příčinou ztráty přátelství. Je mi to líto, stává se to a věřím, že se s tou ztrátou kamarádky vyrovnáš, čas třeba ukáže, co bylo příčinou chování té kamarádky. Přeji ti, ať se ti v životě daří dobře.

    OdpovědětVymazat
  2. To je opravdu hodně smutný příběh a moc mě mrzí, že takhle dávné a stabilně vypadající přátelství takhle dopadlo. Myslím, že je úplně přirozené, že tě to trápí a ptáš se, co jsi udělala špatně, ale zároveň věz, že je docela dobře možné, že vůbec nic. Lidé se někdy zamilovaností (a dítětem k tomu!) mění a pro některé přátele pak prostě jednoho dne může přestat být v jejich životě místo. Taky se mi to stalo, byť ne takhle dramaticky, a mrzí mě to dodneška. Bohužel se s tím ale nedá dělat vůbec nic - jedině zaplakat a najít přátele nové. Tak hlavu vzhůru a hodně štěstí :-)

    OdpovědětVymazat
  3. To je strašné, jak se dokáže člověk změnit. Já naštěstí ve třídě měla vždycky ségru, takže jsme byly na všechno dvě. Moc mi to pomáhalo. Ona byla a stále je takovou mojí ochranou. Na 1. stupni jsem měla nejlepší kamarádku, která mě pak strašně podrazila a začala mě šikanovat. Dlouho jsem si k sobě nikoho nepouštěla, až na konci 2. stupně. Ta mě taky zklamala. Od té doby si dávám pozor a k tělu si moc lidí nepouštím. Chápu, že tě to mrzí, když jste se znaly od dětství. Ale neboj, čas to vyléčí <3

    OdpovědětVymazat
  4. Eliss to je smutný konec přátelství, který zabolí. Já jsem měla spíše kamarády než kamarádky, protože v okolí, kde jsme bydleli byla holka jen jedna a ještě o dost mladší. Za to jsem měla super kamarády. Scházeli jsme se na palouku u zámečku, kde jsme měli posezení, ohniště a tam zpívali a hráli na kytary, bavili se. Společně jsme chodili tancovat a běda, kdyby mi někdo chtěl z cizích kluků ublížit. Se zlou by se potázal. Pak se kluci rozprchli na vojnu a vraceli se se snoubenkami a i já jsem poznala mého muže. Za pár měsíců už budeme spolu prožívat 53letý podzim a 52 let manželství. Přeji Ti, aby Ti to s přítelem také vydrželo po celý život. Přátelé přicházejí a odcházejí. S tím si hlavu nelámej. Máš toho, koho máš ráda a kdo má rád Tebe.

    OdpovědětVymazat
  5. To je hezké, že ať ti svět neumožnil mít kamarády ve třídě, tak ti poskytl o třídu výš.

    „a samozřejmě jsme si místo spaní tajně šeptem povídaly." To je pěkné, že jste byly tak velké kamarádky a že si dokonce něco ze školky pamatuješ. Já už mám jenom zruba dvě vzpomínky. Já vůbec netušil, že to jde ve školce nespat a povídat si. Páni, to mě překvapilo. Nevěděl jsem, že to jde. Je hezké, že měla tak ráda knížky. Vlastně to byla hnedka první věc, která mě napadla, že by si na kamarádce ocenila. Je super, že si jí našla.

    „já tehdy dost plavala v matematice, takže jsem Dančinu pomoc velmi uvítala." Já jsem rád, že nejen, že jste si povídali, ale i že podle toho, že byla ochotná ti pomoc s matematikou jde vidět, že si potkala dobrou duši. Někdy není škoda, zda něco máme či ne, ale byla by škoda to nikdy nepoznat.

    Myslím, že někdy nějaká věta může člověka hodně urazit a může se někomu hodně nelíbit, ale člověk, který to řekl, to nemusel myslet špatně. Osobně si myslím, že to vypadalo jako nucení do něčeho vážného rozhodnutí, které by si každý měl rozhodnout sám se svým partnerem, což se nehodilo.

    Jestli si tě zablokovala, tak to nemusí být tvoje chyba, ale její. To je strašný obrat, ten ti vůbec, Eliss, nepřeji. Myslím, že o člověka, který si tě zablokuje na sociální síti netřeba stát. Každý se vyvíjíme. Nic si z toho dělat nemusíš. Svět jde dál a třeba budeš mít jinou kamarádku, která bude mnohem lepší.

    Nemyslím, že by si udělala něco špatně. Někteří lidé si prostě nesednou.

    Přeji ti ať máš hezký den. :)

    OdpovědětVymazat
  6. Já mám naštěstí kamaráda z dětství pořád - dodnes. Občas se vidíme, protože jsme od sebe asi 100 km, ale hojně využíváme sociální sítě.

    OdpovědětVymazat
  7. Ono to tak chodí, někdy to kamarádství vyprchá, obzvlášť je-li intenzivní. Opotřebuje se.
    Já měl velmi dobrého kamaráda na gymplu, dokázali jsme se dorozumět je gesty, pohybem hlavy... Pak šel každý z nás na jinou VŠ a za půl roku jsme už neměli co říci.
    A nakonec se odstěhoval z Prahy.
    Bylo to takové tiché rozplynutí. Ale třeba dá bůh a jednou se náhodně někde potkáme a dáme session "Mlčení u piva".

    OdpovědětVymazat
  8. na jednu stranu je mi to líto, ale pokud to bylo toxické přátelství, tak smysl nemělo... člověk se opravdu mění, ať chce nebo ne, dospívá a proto některá přátelství získaná v dětství nevydrží :)

    OdpovědětVymazat
  9. Já bych to nebral jako špatnou věc, ale jako životní posun. Každá už jste někde jinde. A co se dětí týká? To je každého věc. Já bych taky mohl vzpomínat na dámy, které se předemnou rozplývaly, že už by měly nejraději dítko a nyní už jsou s někým jiným a ani po letech to dítě nemají... Ono člověka to může zaskočit, když tématem seznamovací konverzace je hned pořizování dětí. ;-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vít / Magicmax9. června 2022 v 9:56

      Za mě si dobře udělal, že si s nima do dítko neměl.

      Vymazat
    2. A třeba už mít ani žádné nebudu, už jsem starý..., a když nebudu plánovat děti, nepotřebuju ženu... Ale ty dámy o nic nepřišly, jsou to mladší ročníky..., ale nekteré prováděly pěknou vendetu...

      Vymazat
  10. Někteří přátelé nás prostě provázejí jen část života, aby pak uvolnili místo někomu jinému, kdo je pro další etapu naší cesty významnější.

    OdpovědětVymazat
  11. Možná tohle zažila mnohá z nás. Já jsem také měla takovou kamarádku na základce. Vlastně jsme byly 3. Spojovalo nás to, že nosíme brýle a jsme dobrým cílem pro všelijaké posměšky ostatních spolužáků z jiných tříd. Chodily jsme na velkou školu, kde bylo několik tříd stejného ročníku a o přestávkách se chodilo před pavilony a tam jsme si užily dost. Jednu kamarádku jsme ztratily z očí, když šla na jinou střední školu a já s Dášou jsme šly na gympl. Stejný ročník, ale já humanitní větev, ona přírodovědná. Byly jsme si ale hodně podobné a učitelé si nás pletly. Brzy celá škola poznala, že jsme kamarádky na život a na smrt. Stačila však první bramborová brigáda, kdy mi kamarádka vyčetla, že traktorista z tamní vesnice mi věnoval pár slov navíc a nazvala mne tím nejhorším. Možná k němu něco cítila ona. Byla jsem nejhorší a tak to zůstalo. A já se zase neumím vnucovat. Bylo v tom možná trochu trucu, ale rozešly jsme se nadobro. Chodily jsme na jednu školu, potkávaly jsme se, ale neznaly jsme se. Pak už jsem se v zaměstnání dovídala, jak svedla manžela mé spolupracovnice, že má hromadu dětí a klidně jde s kojencem do kina, kde ho kojí. Dneska už je určitě mnohonásobná babička, ale kde je jí konec netuším a nějak mi to nechybí. Ale přece jen, když škola slavila 150 let, měli jsme v jedné restauraci sraz i s třídou mé kamarádky, ale nepřišla. Kdo ví, zda bychom našly odvahu se jen tak pozdravit, jako s ostatními spolužáky a mně to najednou bylo líto.

    OdpovědětVymazat
  12. Jejda, na tento článek jsem myslím už reagovala, asi jsem spadla do spamu. :)

    OdpovědětVymazat
  13. Tak lidi se v zivilote schszeji a zase rozchazeji to je adi bezny zivozabeh

    OdpovědětVymazat
  14. Pokud jak děti a bohužel i dospělí nejen znají, ale i ddržují pravidla chování a stolování, neměl by být problém. Vše by měl řešit návštěvní řád.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Omluva - nemoc

 Ahoj kamarádi a čtenáři, moc se omlouvám, ale teď pár dní nebudu přidávat žádné články. Skolila mě škaredá zimní viróza, asi jsem se někde nachladila - nejspíše v práci, kdy jsem přebíhala ze studeného skladu na vyhřátou dílnu... Hrozně mě bolí v krku, hlava, klouby a mám i horečku. Už v neděli mi bylo všelijak, ale pondělí jsem celé proležela v posteli, a hlavně jsem strašně unavená, pořád bych jen spala... Zatím jsem si vzala pondělí a úterý dovolenou, zítra jdu ráno k doktorce, počítám že do pátku budu mít neschopenku, tak snad o víkendu bych mohla přidat nový článek, ale uvidím... Cítím se fakt mizerně, tak doufám, že to nebude na antibiotika a je to fakt jenom virového původu. Děkuji Vám za pochopení, přeji krásné zimní dny hlavně bez nemoci, Vaše Eliss ♥ Koupila jsem si v lékárně horký nápoj a beru Acylpyrin. Žofka se mnou leží celý den, docela určitě ví, že mi není dobře a je příjemné ji mít u sebe.

Dnešní kontrola

 Dneska ráno jsem musela vstávat už v šest, protože jsem byla objednaná na kontrolu po třech týdnech na gynekologii. Ale stejně jsem byla vzhůru už od čtyř, se spánkem to mám teď takové rozhozené - jednou spím do osmi, pak zase vstanu už ve čtyři. Ale často to pak dospím i přes den. V sedm hodin jsem se vypravila na zastávku, bez snídaně, v batůžku pečlivě zavázanou skleničku s močí. No nebylo mi ráno moc dobře, jelikož jsem nesnídala, ale čekaly mě ještě odběry, a na ty se musí nalačno. V čekárně už přede mnou čekaly tři pacientky. Potěšilo mě, že jsem potkala kamarádku ze střední, která byla o ročník níž, dřív jsme spolu párkrát zašly na kávu, ale dlouho jsme spolu nemluvily, ani jsme si nepsaly. Dost mě překvapila sdělením, že má před maturitou - vždyť už dávno musela skončit, to mi nesedělo do počtu. A tak se rozpovídala o svých zdravotních problémech, kdy musela akutně na operaci s naštěstí nezhoubným nádorem na žlučníku.  A kvůli rekonvalescenci po operaci tak samozřejmě nedoděla

Dnešní kontrola u doktora

 V minulém článku, který pojednával o mých zdravotních potížích spojených s bušením srdce, tlakem v hlavě a pískání v uších, jsem zmiňovala, že dnes mám jít na kontrolu - doktor na pohotovosti to zdůrazňoval. Moje obvodní má opět dovolenou, takže jsem musela za zastupující lékařkou do nemocnice. Potíže nijak extra neustoupily. Včera v noci jsem nemohla vůbec usnout. Pořád se mi do hlavy vkrádaly špatné myšlenky - určitě umřu, srdce mi najednou přestane pracovat... Nemohla jsem tyto strašné věci dostat ven pryč z hlavy. K tomu se samozřejmě přidalo i bušení srdce. Tlaky v hlavě ale trochu povolily, i to pískání už je o něco snesitelnější. Ráno jsem tedy šla na autobus do města, a z autobusáku mi navazoval rychlý spoj do nemocnice. V čekárně nikdo nebyl, takže jsem jako při své minulé návštěvě vložila kartičku pojišťovny do přístroje, zmáčkla na displeji účel návštěvy, a sedla si do čekárny. Za chvíli už pro mě přišla sestra. Předala jsem jí svou lékařskou zprávu a vysvětlila, proč tu js