Přeskočit na hlavní obsah

Knižní recenze 262 Údolí

 Autor: Bernard Minier

Žánr: Thriller, Krimi, Mysteriózní 

Mé hodnocení: 80%

Obsah:                      Izolovaná vesnice na pokraji šílenství...

15. červen roku 2018 nebyl pro suspendovaného kriminalistu Martina Servaze ze začátku ničím zase tak moc neobvyklým. V Toulouse to, jako snad v každém francouzském městě, vibrovalo horkem, které sálalo ze všech koutů, a nikdo se před ním neukryl ani ve stínu.

Martina ale čekala schůze se zástupcem odborů, který měl na starosti jeho případ, kvůli kterému byl před pěti měsíci dočasně zbaven práce u policie a také pozbyl svou hodnost majora. Dozví se tedy datum, kdy bude muset předstoupit před disciplinární komisi a snažit se ospravedlnit incident, který skončil smrtí jednoho člověka, ale Martin při něm riskoval vlastní život, aby zachránil svého malého synka Gustava.

Toho vychovává od malička sám, neboť Gustavova matka Marianne se stala obětí únosu a již osm let o ní nemá Martin žádné zprávy. Takže v podstatě mu nucená dovolená zase tolik nevadí, protože má čas věnovat se synovi.

Poklidný den, pro Martina končící v náručí přítelkyně Léy, přetrhne šokující noční telefonát. V pondělí šestnáctého června, v jednu hodinu a třicet minut v noci, zavolá Martinovi Marianne. Z telefonu s předplacenou kartou na jedno použití. Stihne Martinovi říci, že je na útěku před útočníkem, v lese, a že potřebuje pomoci. Nachází se v pyrenejských horách, a než se spojení přeruší, stihne ještě říci, že právě proběhla kolem kláštera se zvonicí, a kolem jsou vysoké hory.

A Martin zjistí, že to místo zná! Musí se jednat o opatství Aiguesvives, protože v Pyrenejích neexistuje žádné jiné místo, které by odpovídalo popisu...

I když je suspendovaný, nemá žádné policejní pravomoce, vyjíždí okamžitě do Pyrenejí, do opatství Aiguesvives, údolí, které obývá 4384 obyvatel, z něhož převážná většina jsou mniši. A zde také Martin vyhledá opata, a požádá mnichy o pomoc s prohledáním lesa a přilehlého okolí. Marianne přece musí být tak blízko!

Jenže krom rozbitého mobilního telefonu, který vypadá, jako by jej někdo rozšlapal, nenajdou vůbec nic.

Další komplikace nastanou, když díky sesuvu půdy zůstane údolí zcela odříznuté od okolního světa, tam a zpátky se dá cestovat pouze složitě helikoptérou. 

A jako by toho nebylo málo, v údolí začne řádit šílený vrah, který zabijí oběti brutálním způsobem, a na místě činu nechá vždy podivný symbol. I když je Martin suspendovaný, přesto se pokouší pomoci, jak je to jen v jeho silách. S místní náčelnicí Irene se rychle spřátelí, 

Dokáže vyšetřovatel najít pachatele včas, a nalézt svou ztracenou lásku? Nebo jej údolí polapí do chapadel temnoty a zloby?




Hodnocení: Údolí jsem si půjčila v knihovně už minulý měsíc, ale poslední dobou mám toho v práci moc a tak mám s knihami docela skluz. Knihu jsem si užila až po prodělané střevní chřipce, ještě pár dní zůstávám doma, abych se dala pořádně do pořádku. Tímto chci moc a moc poděkovat za Vaše povzbudivé a krásné komentáře!

Ze začátku jsem měla trochu problém se do knihy začíst, ale to spíše souviselo s mojí psychickou nepohodou. Ale po pár dnech už jsem se dokázala pořádně soustředit na děj, na jednotlivé postavy, a už to bylo lepší.

Francouzskou literaturu, a i tu současnou, mám ve velké oblibě, bohužel u nás v knihovně ji zase tolik nemají. Takže když jsem si přečetla anotaci, a také to, že autor vyrůstal na jihozápadě Francie, byla pro mě kniha jasná volba. Ptala jsem se i paní knihovnice, jestli nevadí, že tato kniha je v sérii Martin Servaz až šestá, ale prý se dají číst i na přeskáčku.

Nakonec pro mě kniha byla opravdu velice příjemným překvapením! Atmosféra odlehlých hor, nedůvěřiví obyvatelé, paranoia, další vraždy, strach, to vše se stále stupňovalo, četba byla čím dál více napínavější. Akorát bohužel, na konci mi přišel počet stran již trochu přehnaný, začala jsem mít dojem, že autor to začíná zbytečně natahovat, a některé vsuvky byly pro další děj tak trochu zbytečné.

Ale líbila se mi zase ta propracovanost jednotlivých postav, hlavně z psychologického hlediska. Martin a jeho postupně odhalovaní démoni minulosti, Ireninino pečlivě střežené bolestné tajemství, to všechno dodávalo ději autentičnost.

A konečné odhalení pachatele, kterého jsem tedy opravdu nečekala, a byla jsem v pěkném šoku. Prozradím jen to, že autor se nebojí opravdu píchnout do vosího hnízda a poukázat na současné problémy ve společnosti.

Takže až na ten trochu zbytečně natahovaný závěr se mi kniha líbila moc. Rozhodně si plánuji od autora přečíst další romány s vyšetřovatelem Martinem, tentokrát začnu ale od toho prvního dílu. Zajímavostí je i to, že Minierův první román Mráz získal několik literárních ocenění a dokonce podle něj vznikl úspěšný miniseriál na platformě Netflix. Netflix sice nevyužívám, ale po přečtení knihy bych se ráda na seriál podívala. 

Na československé filmové databázi je pod názvem "Zmrzlí mrtví" a hodnocení je aktuálně na padesáti procentech, což je takový lehký podprůměr. Ale uvidíme, třeba se mi seriál bude líbit.

Takže, dnes mohu knížku rozhodně doporučit, ač mi trochu vadil natahovaný konec, jinak jsem spokojená. Těším se už na další autorovy počiny!

A co Vy? Četli jste něco od Miniera? Máte rádi francouzskou literaturu? Nebo dáváte raději přednost té české? Máte rádi thrillery? Zaujala Vás recenze? Napište mi do komentářů!

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥



Komentáře

  1. Jsem ráda, že už je ti líp a máš náladu na knížky.
    Já mám thrillery ráda (ty a detektivky čtu v podstatě nejvíc) a tvoje recenze mne zaujala, mrknu příležitostně v knihovně.

    OdpovědětVymazat
  2. Toz pyrenejská údolí...Tam je možné leccos...Az se clovek divi, ze Verne svůj tajemny hrad situoval do Karpat

    OdpovědětVymazat
  3. To vypadá zajímavě, možná si ÚDOLÍ při své skoro pravidelné weekendové návštěvě knihkupectví zakoupím. Díky za recenzi.

    OdpovědětVymazat
  4. Jsem moc ráda, že už je ti líp. 🙂
    O téhle sérii jsem už slyšela - byla mi i doporučena, ale ještě jsem se k ní nedostala. Detektivky a thrillery čtu ráda, navíc mě děj knihy podle tvého popisu zaujal, takže se podívám, jestli by se první díl nedal stáhnout do čtečky.
    Děkuji za pěknou recenzi a přeji ti hezký den.

    OdpovědětVymazat
  5. MOc děkuji za další tip na pěknou knížku. Příští týden jdu do knihovny, tak se poptám 😉

    OdpovědětVymazat
  6. od autora jsem nic nečetla, ale kamarádka začala číst jeho sérii a je z něj nadšená :) mě po pravdě odrazuje tloušťka jeho knih :D

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

To je pravé štěstí...

 Nový režim s miminkem se nám už pomalu zabíhá, zítra jdeme k dětské paní doktorce na další kontrolu, Julinka hezky roste, oblečky, které měla velké, už jsou jí pomalu akorát. Pořád intenzivně kojím, malá má hlad co dvě tři hodiny, v noci vydrží někdy i trochu déle, ale nemusím ji kvůli krmení budit.  Fyzicky už se cítím dobře, žádné bolesti nemám, mám dojem, že se to všechno pěkně hojí. Poslední dny mám strašnou chuť na mléčné věci, prakticky pořád piju mléko, jogurty, sýry, ale to je asi kvůli tomu kojení.  Už se nám ten nový režim tak trochu zaběhl. Ale sranda je, že se Julinka skoro vždycky při přebalování buď počůrá nebo pokaká, takže jsem nejprve dala na přebalovací podložku bavlněnou plenu - jenže tu musím pořád dokola přepírat - samozřejmě jich mám několik, ale je to vody a vody! A na tu gumovou přebalovací podložku ji nechci pokládat, protože mi přijde studená.  Už jsme byli i na ortopedii, na ultrazvuk kyčlí, zatím je vše v pořádku, na další jdeme v říjnu.  Je úžasné pozorova

Tak si užíváme...

 Co jsem přijela z nemocnice cítím se líp, zvykám si na nový režim s miminkem, je to sice náročné, ale strašně krásné. Porod trval necelé tři hodinky, Julinka se narodila pětadvacátého srpna v 9:14, měřila 48 centimetrů a vážila 2 695 gramů.  Termín jsem měla dvanáctého září, narodila se o maličko dřív, ale je donošené miminko, a to je nejdůležitější. Všechno proběhlo celkem bez komplikací, akorát malá má novorozeneckou žloutenku, ta ale pomalu mizí. Rodila jsem přirozeně, v jednu hodinu v noci mi praskla plodová voda, ani jsem ještě necítila kontrakce, ty přišly až v autě. V porodnici mě vyšetřila doktorka, kontrakce byly ještě slabé, tak mě poslala na pokoj, ale do pár hodin se to začalo tak bolet, že jsem nemohla už ani sedět - a to jsem se předtím ještě na pokoji houpala na balonu, protože to jediné pomáhalo. A pak už se to rozjelo, v lékařské zprávě mám, že porod trval celkem 02:46. No nebylo to nic příjemného, ale řídila jsem se instrukcemi doktorky, ohledně dýchání a tlačení, pa

Nezpracované zážitky...

 Dnešní článek bude poměrně osobní, ale stalo se tento týden dost věcí, a mám prostě potřebu se z toho vypsat.  Přítel je už týden pryč, a od pondělí sem začala chodit každý den moje máma i se svým partnerem. Tak nějak mi prostě řekla, že když budu sama doma, musí sem každý den přijít a se vším mi pomoct. Jenže ono jaksi není pořádně s čím. Nakoupím si, sama si zatopím, dřeva do kamen i třísek tu mám nachystaných dost. Takže sem máma prostě vůbec chodit nemusela.  Nemám nic proti tomu, když mi přijde domů návštěva. Jenže máma mi začala být spíše na obtíž, pokud to  mám až takto napsat.  Vrchol všeho přišel ve čtvrtek. To mi přinesla bednu na dřevo s tím, že prostě nemůžu mít dřevo do kamen nachystané v obýváku. Prý jak to tu vypadá, když přijde návštěva... Podotýkám, že dřevo mám u kamen vyskládané do hraničky, kde to snad nikomu vadit nemůže. A že by mi sem domů chodilo tolik návštěv, to se rozhodně říct nedá... První problém byl tedy s dřevem. Druhý problém nastal, když se přesunula