Přeskočit na hlavní obsah

Knižní recenze 264 Kocour z Montmartru

 Autor: Michaela Klevisová 

Žánr: Povídkový, Humoristický, O zvířatech

Mé hodnocení: 90%

Obsah: Volné pokračování první autorčiny povídkové knihy Čekání na kocoura. Deset povídek, ve kterých hraje vždy menší, či větší roli kočka či kocour. Kočky jsou totiž zvláštní tvorové, s leckdy ne úplně jednoduchou povahou - ne nadarmo se říká, že kočka si vybírá svého pána, a ne naopak. Kočičí lásku si totiž musí člověk zasloužit, pomalu si se svým zvířecím kamarádem budovat pouto.

Úvodní povídka Kocour z Montmartru dá řízením osudu dohromady dva lidi, kteří by se za normálních okolností nejspíše nikdy nesetkali. Jean-Pierre po smrti své milované ženy Edith chodí každý den na hřbitov a krmí kočky na jejím hrobě, to aby si tam jeho láska ani po smrti nepřipadala tak sama. Krom toho, že pečlivě očistí náhrobek a vymění čerstvé květiny, také naplní nerezové misky vedle hrobu granulemi, konzervou, a samozřejmě také čerstvou vodou.

Sebastien je sedmadvacetiletý mladík, který je v životě tak trochu ztracený, tedy spíše sám se aktuálně cítí jako naprostá nula. Bydlí ve sklepním bytě, na nájem si vydělává jako noční hlídač, a stále sní o tom, že se jednou stane hiphoperem. S rodiči nemá dobré vztahy, ti v něm totiž vždy viděli slavného malíře či hudebníka, ale Sebastien se rozhodl jít svou cestou.

A právě na hřbitově, kde Jean-Pierre pečuje o kočky a stará se o hrob, a Sebastien tam právě obdivuje kamennou sochu zpěvačky Dalidy, se jejich osudy protnou. Starý pán má totiž na Sebastiena důležitý dotaz - jaký má vztah ke kočkám?

Mladík je překvapen, ale tak nějak neví, jaký má vztah ke kočkám. Ví o nich, ale jsou mu ukradené. Ale starému pánovi stačí vědět to, že mu chlupatá stvoření vyloženě nevadí. Má pro Sebastiena nabídku - dá mu peníze, když se bude dva měsíce starat místo něj o kočky a o hrob. 

Jean-Pierre si totiž plánuje splnit celoživotní sen, který spočívá v cestování po Evropě. Sebastien souhlasí, motivací jsou pro něj samozřejmě hlavně peníze. Jenže mezitím dojde k další zásadní události, a mezi oběma muži se vyvine silné přátelství, kterému nevadí ani generační rozdíl.

A na začátku všeho byly kočky, a jeden starý pán, který o ně měl obrovskou starost a péči, a jeden mladík, který naopak nevěděl, kudy kam se v životě vydat.

Nejvyšší čas dostat rozum je tak trochu filozofickým povídáním o hodinách a čase obecně. Kočky se totiž nemusí řídit hodinami, dělají si vše tak, jak to uznají za vhodné, a kdykoliv se jim zachce. Podle vypravěčky je opravdu k zamyšlení, jak velkou moc nad námi hodiny mají.

V povídce Jiná liga má hlavní hrdina Adam delikátní problém. Stydí se pozvat svou přítelkyni Dominiku na návštěvu k sobě domů, protože byt, ve kterém žije se svou matkou, je mírně řečeno zvláštní. 

Stela je totiž zapálený zvířecí zachránce, jak vidí nějaké zvíře v nesnázích, hned se jej ujme a bere jej domů - teď má aktuálně v obývacím pokoji klec s ježčími mláďaty. Z útulků si bere staré, ošklivé křížence a nechá je u sebe dožít. Neváhá se postavit ani puberťákům a doslova jim vyrvat z náruče smrti zajíce, z kterého si mládež udělala živý terč.

A Adam se stydí nejen za svou mámu, která i na pohled působí podivínsky, ale hlavně za jejich byt - perský koberec plný zvířecích chlupů, oprýskanou omítku poškrábanou zvířecími drápy, a také zvířecího zápachu. 

A sem by měl Adam pozvat Dominiku, která si libuje ve značkovém oblečení, chodí navoněná a krásně namalovaná? Jenže láska ke zvířatům se zdá býti silnější, než ta k lidem...

Kniha je jako stvořená pro všechny milovníky zvířat, a koček obzvláště!



Hodnocení: Řekla jsem si, že si na nemocenské naordinuji trochu odlehčenější čtení, na nějaké horory či krváky teď fakt nemám náladu. Tato knížka ležela polozapomenutá na mé poličce s knihami vypůjčenými z knihovny. Ještě jednou jsem si u knížky prodloužila výpůjční dobu s tím, že si ji možná přečtu, a teď se naskytla skvělá příležitost.

Od Michaely Klevisové jsem četla již několik detektivek, a proto mě poměrně překvapilo, že vydává knihy i v jiném, odlehčenějším žánru.

A jsem opravdu ráda, že jsem si knížku přečetla! Podle názvu jsem původně čekala vyprávění z pohledu kocoura, nakonec to tedy byly povídky, ale vůbec to nevadí.

Až na jednu výjimku se mi líbilo všech deset příběhů. Tempo vyprávění je svižné, civilní, ale pozor, zase se nejedná o úplně oddechové čtení, protože některé povídky jsou smutné. Ale musím říci, že všechny povídky mě zahřály u srdce. Jde opravdu vidět, že Klevisová má vřelý vztah nejen ke kočkám, ale ke všem zvířatům, protože i když je příběh vyprávěn z pohledu kocoura, říkala jsem si, že fantasticky vystihla jejich myšlenkové pochody a nálady.

V dětství jsme doma mívali poměrně hodně koček, proto mám tato zvířátka také moc ráda, i když teď mám doma psa, ale kočky jsou opravdu úžasná inteligentní stvoření, a i to, že si svým způsobem od lidí drží odstup, je činí jedinečnými. 

Nejvíce se mi líbila povídka Černá kočka přes cestu. 

Kocoura z Montmartru bych doporučila všem, kteří hledají pohodové, oddechové čtení na léto, a rozhodně je povinností pro všechny milovníky zvířat, nejen koček! Tentokrát musím pochválit i pěkně zpracovaný design obálky, číča na obálce zaujme na první pohled.

A co Vy? Máte rádi knihy se zvířaty? Četli jste v poslední době nějakou hezkou, která Vás opravdu zaujala a mohli byste mi ji doporučit? Máte rádi povídkové knihy, nebo dáváte raději přednost jednomu ucelenému příběhu? A četli jste nějakou detektivku od autorky? Napište mi do komentářů!

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥



Komentáře

  1. Já jsem od M. Klevisové zatím četla jen detektivky, ale vím, že píše i něco jiného, tak jsem si tvou recenzi ráda přečetla. A nevylučuju, že si ji příležitostně v knihovně taky půjčím :)

    OdpovědětVymazat
  2. Knížka je mi povědomá,ale už jsem jich přečetla tolik,že si všechno nepamatuji.Raději si píšu a až půjdu na podzim do knihovny podívám se po ni.Zaujala mě.
    Eli,měj hezké letní dny

    OdpovědětVymazat
  3. Název znám, ale knížku jsem asi nečetla. Také jsem v neschopnosti :D, ale už se brzy chystám do práce, místo čtení ale raději doháním resty na blogu a snažím se doháčkovat u detektivek pléd :D.

    OdpovědětVymazat
  4. Četla jsem a líbilo se mi. :-)
    Hezký den!
    Hanka

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Host (2020)

 Pro horory jsem měla odjakživa slabost. Nejraději mám ty vyloženě duchařské, plné lekaček a hutné tajuplné atmosféry. Předevčírem jsem si hledala na ulozto horory z loňského roku. Napsala jsem do vyhledávače žánr horor, rok 2020, a listovala jsem si seznamem výsledků. Když mě některý film zaujal, vyhledala jsem si o něm na československé filmové databázi o čem vůbec je, a také hodnocení ostatních diváků. A moje volba padla nakonec na britský horor Host. Na první pohled mě překvapilo to, že film nemá ani hodinku, jen šestapadesát minut. Jsem příznivcem kratších filmů, pokud má film více než dvě hodiny, těžko se na něj pak už soustředím, ideální je ta hodinka a čtvrt. Podle popisu film nevypadal špatně. Doba koronavirová ovlivnila snad úplně všechny součásti běžného života. Jsme více na sociálních sítích, případně v kontaktu přes webové kamery či mobily. Na jednu stranu nás to sbližuje, ale jistým způsobem i vzdaluje od toho pravého sociálního kontaktu. Pětici mladých kamarádek napadne

Podzimní procházka

 I přesto, že je již začátek listopadu, je letošní podzim zatím nebývale teplý a veselý, co si pamatuji, jindy tuto dobu už jsou plískanice a nečas, zato dnes při psaní článku doma větráme a venku suším prádlo, což je fajn. Pěkné počasí mě svádí na delší procházky se psem. Neznám lepší relax po práci než vyrazit ven, k lesu, pokochat se pěknou přírodou a nafotit pár pěkných fotek. Mám to štěstí, že bydlím na vesnici, a hned za místem mého bydliště je velké pole a les, takže nemusím ani nikam moc daleko. Miluju ten chladivý vzduch, který mě štípe ve tvářích a tu zvláštní vůni chladné hlíny a pomalu se zbarvujícího listí. Tuto první fotku jsem vyfotila vedle polní cesty. Ten shluk schnoucí trávy mi přišel na první pohled zajímavý, a nevím proč, ta fotka mi evokuje nějakou plážovou oblast u moře s bujně rostoucí divokou trávou.  Fantazii a představivosti se meze nekladou, že? Tady jsem zachytila šípkový keř, jehož plody už bohužel pomalu hnijí a scvrkávají se, a za chvíli z nich budou jen

Ani nevím, jak to nazvat

 Dnes mám trochu potíže s vymýšlením názvu článku, protože mě nenapadají žádné slušné výrazy pro to, o čem chci dnes psát. Lidé jsou povahy různé. Setkala jsem se už s hodně zlými lidmi. Na intru mě třeba spolubydlící okradla o peníze na autobus a ještě měla tu drzost mi do očí tvrdit, že ona o ničem neví, a že se jí ztratily peníze z brigády, které měla v peněžence.  A pak jsou tu i zdánlivé maličkosti, které když se nahromadí, tak dokážou člověka pěkně vytočit. Například to, když někdo cizí pravidelně háže své pytle s odpadky do vaší popelnice. Neznáte viníka, nemůžete nikomu nic dokázat, jen nevěřícně koukáte na pytel s odpadky, který prostě nepatří vám (nepoužíváme sáčky do koše, koš vynáším každý den, prostě odpadky nahážeme do toho kýblu a já jej každý den vynáším, pak ho pořádně vymyju, sáčky do koše jsou z mého pohledu tak trochu zbytečnost). Kdyby tam někdo občas hodil odpadky, OK, neřeším to. Jenže se to děje poslední dobou pravidelně, a ona ta popelnice také není nafukovací,