Knižní recenze 264 Kocour z Montmartru

 Autor: Michaela Klevisová 

Žánr: Povídkový, Humoristický, O zvířatech

Mé hodnocení: 90%

Obsah: Volné pokračování první autorčiny povídkové knihy Čekání na kocoura. Deset povídek, ve kterých hraje vždy menší, či větší roli kočka či kocour. Kočky jsou totiž zvláštní tvorové, s leckdy ne úplně jednoduchou povahou - ne nadarmo se říká, že kočka si vybírá svého pána, a ne naopak. Kočičí lásku si totiž musí člověk zasloužit, pomalu si se svým zvířecím kamarádem budovat pouto.

Úvodní povídka Kocour z Montmartru dá řízením osudu dohromady dva lidi, kteří by se za normálních okolností nejspíše nikdy nesetkali. Jean-Pierre po smrti své milované ženy Edith chodí každý den na hřbitov a krmí kočky na jejím hrobě, to aby si tam jeho láska ani po smrti nepřipadala tak sama. Krom toho, že pečlivě očistí náhrobek a vymění čerstvé květiny, také naplní nerezové misky vedle hrobu granulemi, konzervou, a samozřejmě také čerstvou vodou.

Sebastien je sedmadvacetiletý mladík, který je v životě tak trochu ztracený, tedy spíše sám se aktuálně cítí jako naprostá nula. Bydlí ve sklepním bytě, na nájem si vydělává jako noční hlídač, a stále sní o tom, že se jednou stane hiphoperem. S rodiči nemá dobré vztahy, ti v něm totiž vždy viděli slavného malíře či hudebníka, ale Sebastien se rozhodl jít svou cestou.

A právě na hřbitově, kde Jean-Pierre pečuje o kočky a stará se o hrob, a Sebastien tam právě obdivuje kamennou sochu zpěvačky Dalidy, se jejich osudy protnou. Starý pán má totiž na Sebastiena důležitý dotaz - jaký má vztah ke kočkám?

Mladík je překvapen, ale tak nějak neví, jaký má vztah ke kočkám. Ví o nich, ale jsou mu ukradené. Ale starému pánovi stačí vědět to, že mu chlupatá stvoření vyloženě nevadí. Má pro Sebastiena nabídku - dá mu peníze, když se bude dva měsíce starat místo něj o kočky a o hrob. 

Jean-Pierre si totiž plánuje splnit celoživotní sen, který spočívá v cestování po Evropě. Sebastien souhlasí, motivací jsou pro něj samozřejmě hlavně peníze. Jenže mezitím dojde k další zásadní události, a mezi oběma muži se vyvine silné přátelství, kterému nevadí ani generační rozdíl.

A na začátku všeho byly kočky, a jeden starý pán, který o ně měl obrovskou starost a péči, a jeden mladík, který naopak nevěděl, kudy kam se v životě vydat.

Nejvyšší čas dostat rozum je tak trochu filozofickým povídáním o hodinách a čase obecně. Kočky se totiž nemusí řídit hodinami, dělají si vše tak, jak to uznají za vhodné, a kdykoliv se jim zachce. Podle vypravěčky je opravdu k zamyšlení, jak velkou moc nad námi hodiny mají.

V povídce Jiná liga má hlavní hrdina Adam delikátní problém. Stydí se pozvat svou přítelkyni Dominiku na návštěvu k sobě domů, protože byt, ve kterém žije se svou matkou, je mírně řečeno zvláštní. 

Stela je totiž zapálený zvířecí zachránce, jak vidí nějaké zvíře v nesnázích, hned se jej ujme a bere jej domů - teď má aktuálně v obývacím pokoji klec s ježčími mláďaty. Z útulků si bere staré, ošklivé křížence a nechá je u sebe dožít. Neváhá se postavit ani puberťákům a doslova jim vyrvat z náruče smrti zajíce, z kterého si mládež udělala živý terč.

A Adam se stydí nejen za svou mámu, která i na pohled působí podivínsky, ale hlavně za jejich byt - perský koberec plný zvířecích chlupů, oprýskanou omítku poškrábanou zvířecími drápy, a také zvířecího zápachu. 

A sem by měl Adam pozvat Dominiku, která si libuje ve značkovém oblečení, chodí navoněná a krásně namalovaná? Jenže láska ke zvířatům se zdá býti silnější, než ta k lidem...

Kniha je jako stvořená pro všechny milovníky zvířat, a koček obzvláště!

Hodnocení: Řekla jsem si, že si na nemocenské naordinuji trochu odlehčenější čtení, na nějaké horory či krváky teď fakt nemám náladu. Tato knížka ležela polozapomenutá na mé poličce s knihami vypůjčenými z knihovny. Ještě jednou jsem si u knížky prodloužila výpůjční dobu s tím, že si ji možná přečtu, a teď se naskytla skvělá příležitost.

Od Michaely Klevisové jsem četla již několik detektivek, a proto mě poměrně překvapilo, že vydává knihy i v jiném, odlehčenějším žánru.

A jsem opravdu ráda, že jsem si knížku přečetla! Podle názvu jsem původně čekala vyprávění z pohledu kocoura, nakonec to tedy byly povídky, ale vůbec to nevadí.

Až na jednu výjimku se mi líbilo všech deset příběhů. Tempo vyprávění je svižné, civilní, ale pozor, zase se nejedná o úplně oddechové čtení, protože některé povídky jsou smutné. Ale musím říci, že všechny povídky mě zahřály u srdce. Jde opravdu vidět, že Klevisová má vřelý vztah nejen ke kočkám, ale ke všem zvířatům, protože i když je příběh vyprávěn z pohledu kocoura, říkala jsem si, že fantasticky vystihla jejich myšlenkové pochody a nálady.

V dětství jsme doma mívali poměrně hodně koček, proto mám tato zvířátka také moc ráda, i když teď mám doma psa, ale kočky jsou opravdu úžasná inteligentní stvoření, a i to, že si svým způsobem od lidí drží odstup, je činí jedinečnými. 

Nejvíce se mi líbila povídka Černá kočka přes cestu. 

Kocoura z Montmartru bych doporučila všem, kteří hledají pohodové, oddechové čtení na léto, a rozhodně je povinností pro všechny milovníky zvířat, nejen koček! Tentokrát musím pochválit i pěkně zpracovaný design obálky, číča na obálce zaujme na první pohled.

A co Vy? Máte rádi knihy se zvířaty? Četli jste v poslední době nějakou hezkou, která Vás opravdu zaujala a mohli byste mi ji doporučit? Máte rádi povídkové knihy, nebo dáváte raději přednost jednomu ucelenému příběhu? A četli jste nějakou detektivku od autorky? Napište mi do komentářů!

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥