Velké varování

 Už více než dva roky pracuji v oboru, ve kterém sice nejsem vyučená, přesto mám svou práci moc ráda. Balím a zpracovávám sýry, často jezdíme i na různé regionální akce s našimi výrobky. Chytla jsem i moc fajn a přátelské kolegyně, a šéf je ochotný, vstřícný, když vidí, že se nikdo neulejvá, dá se s ním domluvit na čemkoliv.

A co se týče práce, jsem docela puntičkář a perfekcionista. To se promítá i v tom, že se snažím chybět co nejméně, ani jednou se mi nestalo, že bych do práce zaspala, a všechny návštěvy u lékaře se snažím poskládat tak, abych neměla moc absence. Nemocná jsem byla naposledy vloni, to jsem brala antibiotika na zánět močových cest, a pak také před dvěma týdny, kdy jsem měla střevní potíže. Před těmi dvěma týdny jsem nebyla ani u doktora, nakonec jsem to nedobrovolné volno polepila dovolenou, které mi naštěstí zbylo ještě dost.

A tento týden byl pracovně dost nabitý. Představovaly se dva nové výrobky z kozích sýrů, začali jsme znovu na léto mixovat mléčné ovocné nápoje, a pak tu je ta standartní stálá výroba - kozí, kravské, ale i ovčí sýry.

A pak také uhodila vlna veder, dokonce i u nás na horách je fakt nevídané teplo. Teplo mám ráda, léto také, ale všeho dost škodí.

Já sama jsem tak trochu lajdák na vnímání varovných signálů, které ke mě moje tělo vysílá, a chce mi tak dát najevo, že je něco hodně špatně. A roky už mám velké problémy s pitným režimem. Musím se přiznat, a teď se za to stydím - do práce nosím velké pití o objemu litr a půl, a domů z práce ho nosím skoro netknuté. Já se prostě nenapiju. Nemám pocit žízně, takže na to kašlu, pití je pro mě zbytečná věc, navíc by se mi pak chtělo třeba často na záchod, že, a to také zdržuje od práce.

Teď si říkáte - a oprávněně - že nejsem normální člověk, ale debil, který si ničí ledviny, močový měchýř, a spěje k dehydrataci.

No, a už k tomu došlo. Včera mě při práci najednou prudce zabolelo na levé straně bederní páteře. Bolest byla taková tupá, nic mě nepíchalo, přesto jsem však věděla, že je zle. Okamžitě mě trklo, že mě bolí ledvina, které se nedostává důležitého přísunu vody, a ona začíná stávkovat.

Přepadl mě intenzivní pocit žízně, vypila jsem asi pět hrníčků vody plus svoje dosud skoro netknuté velké pití, a bylo to trochu lepší. Ale pořád jsem cítila bolest. Rozhodla jsem se tedy, že pojedu domů autobusem, místo na kole, na kterém jsem přijela brzy ráno. Naštěstí už se blížil konec směny a já se s úlevou vydala na autobusovou zastávku.

V autobuse mi bylo všelijak, měla jsem pocit, že mám zvýšenou teplotu, ale ledvina už tak nebolela. Doma jsem vypila asi litr a půl vody, pořád jsem chodila na záchod, dokonce už jsem si říkala, jestli nebude lepší tam rovnou zůstat, protože to bylo opravdu intenzivní. Ale později večer už to bylo lepší, takže jsem se normálně nachystala do práce, a šla spát.

Naštěstí jsem dnes měla pozdější směnu, takže jsem vstávala až o půl šesté. No, jenže probuzení už bylo ouvej. Nalevo v zádech to bolelo už prudčeji, když jsem se převalila na bok, sykala jsem bolestí. Jen za to ráno, než jsem vyšla z domu, jsem byla asi desetkrát na záchodě. 

A v práci to nebylo o dost lepší. Když mě viděla kolegyně, zhrozila se, že prý vypadám hrozně, a co tu prý dělám, když je jasné, že mi je zle. Mávla jsem rukou s tím, že to dneska nějak zvládnu. Ale upřímně, byla jsem ráda, že vůbec stojím na nohách. Takže jsem se převlékla do pracovního, a čekala jsem, až přijde šéf, a donese rozpis výrobků na dnešek.

Samozřejmě že i on poznal na první pohled, že mi není dobře. Použil slovní spojení, že se "kroutím jako had." Řekl, že takto mě do práce rozhodně nepustí, ať si sbalím věci, že pojedeme okamžitě k doktorovi. Nechtělo se mi. Navíc jsem nevěděla, zda to není pořád ještě na objednávku? Ale co, nakonec jsem se rozhodla, že to fakt bude nejrozumnější. Sedla jsem do auta, a jeli jsme na polikliniku. 

Vyjdu schody, mrknu na dveře svojí obvoďačky, a zjistím, že dnes má dovolenou, zastupuje ji jiná doktorka, která sice nesídlí tak daleko, ale přeci jen, s bolavou ledvinou... Takže mi nezbylo nic jiného než vyrazit tam. V čekárně seděli asi tři lidi, nachystala jsem si průkaz pojištěnce, pro jistotu i občanku, a zaklepala jsem na sestru. Vyšla ven, a tak jsem jí skoro už s brekem sdělila, že mě hrozně bolí v zádech, že se bojím, že to jde od ledviny, že vím, že nejsem objednaná, ale fakt nevím, co mám dělat...

Asi poznala, že si fakt nevymýšlím, protože se šla domluvit s doktorkou a ta mě vzala hned do ordinace, zrovna tam žádný pacient nebyl. Dostala jsem plastovou nádobku na vzorek, naštěstí se mi chtělo ještě pořád dost, no a vrátila jsem se do ordinace. Doktorka se mě ptala na všechno možné, kde pracuji (a to jsem se přiznala ještě k tomu, že jsem v pondělí tak trochu zmokla a měla mokrá záda!), a nakonec mě prohmatala.

Když mi mačkala záda právě tam, kde to tak bolí, měla jsem pocit, že vyletím z kůže, škubala jsem sebou na tom lehátku jak epileptik. Zamračeně mi sdělila, že to opravdu vypadá na zánět ledviny, k tomu jsem měla i lehce zvýšenou teplotu, takže se rozhodla poslat mě do nemocnice na interní ambulanci, k podrobnějšímu vyšetření.

Takže už třetí přesun za dnešní ráno. Šla jsem pomalým krokem, protože rychleji bych to nezvládla, ale i tak mi cesta do nemocnice zabrala půl hodiny. Teď si říkám, proč jsem tam nejela autobusem... Interní ambulance sídlí v přízemí nemocnice, už jsem tam ale dlouho nebyla, a jelikož nemocnice prošla rekonstrukcí, raději jsem se zeptala na recepci, jestli je pořád na stejném místě.

Byla. A také tam byla velká fronta pacientů, přesně taková, jak vždycky, co si pamatuji. Všechny židle byly plné, takže jsem chvíli v podřepu seděla na zemi, fakt paráda. Vylezla sestra, dala jsem jí žádanku, ampulku s močí k dalšímu, podrobnějšímu rozboru. Poslala mě na odběr krve do vedlejší laboratoře s tím, že výsledky budou nejdříve za hodinu, tak si mám prý počkat, zajít si na snídani, nebo tak. Na jídlo jsem upřímně neměla ani pomyšlení, ale super byl ten plastový automat na vodu, která byla bezvadně studená.

Odběr krve nebyl tak hrozný, akorát jsem dostala na tak malý vpich náplast skoro přes celou ruku. Do bufetu se mi nechtělo, tak jsem se vrátila do čekárny, kde se k mé radosti uvolnilo jedno místo na židli. S úlevou jsem si sedla, a tak trochu se zaposlouchala do monologu jedné postarší paní, jejíž manžel, sedící schlíple na židli, měl dle jejího mínění prodělat slabý infarkt a nikdo z lékařů dlouhodobě neřeší jeho problém.

Monolog byl čím dál hlasitější, vykřikovala tam, že zažaluje celou nemocnici, že současný ředitel skončí, že je české zdravotnictví k ničemu a že to celé požene výš. Jako nepochopila jsem předně vůbec to, proč nebyla s manželem na kardiologii, kde by mu natočili aspoň EKG a poskytli nějakou rychlou pomoc? Ale pán jako zase tak moc nevypadal, že by byl na umření. Nakonec ta ženská dostala šílený záchvat, byla sprostá na sestru, která vyšla zavolat dalšího pacienta, sbalila manželovu kartičku pojišťovny a odešli pryč.

Je fakt, že to čekání bylo dlouhé, ale to bylo i tím, že jsem tak dlouho čekala ne ty výsledky. Nakonec už zavolala sestra i mě. Měla jsem docela strach z toho, co se dozvím. Za stolem seděl postarší doktor s brýlemi na nose. Předně mi oznámil, že výsledky z krve a moči nejsou tak strašné, ale nejsou ani úplně v pořádku. Zánět ledvin ani močových cest to není, ale je to na hraně. 

Divila jsem se, že mě neposlali ani na ultrazvuk či sono. Ale asi je to tak v pořádku. Antibiotika jsem tedy nedostala, prý se ty ledviny spraví samy, ale musím je pořád hodně prolévat tekutinami, hlavně urologickým čajem a neslazenou vodou. V lékařské zprávě mám napsáno - klidový režim, a 2.5 litru tekutiny za den. No, teď se opravdu snažím. Vypila jsem celou lahev vody, tři urologické čaje, a zhřešila jsem i multivitaminovým džusem. Celý příští týden mám zůstat doma, a ve středu se musím objednat na kontrolu.

Cítím se teď jako na houpačce, chvíli je to lepší, pak se bolest zase vtíravě ozve. Naštěstí mám tak hodného šéfa, že pro mě přijel do nemocnice, odvezl mě až před bytovku, a ještě mi tak hezky popřál, ať se brzy uzdravím. Toho si opravdu moc vážím!

Nakoupila jsem si brusinky, čaje, džus, a hlavně ovoce.

Můj noční stolek, na kterém nesmí chybět milovaní plyšáci - ručně šitý bouček je od blogerky Lenky z blogu www.babilenka.cz, pak tu mám plyšáka z Polska od přítele, no a nesmí chybět knížka. A teď nově přibyl i urologický čaj.

V posteli mi dělá společnost moje milovaná fenka Žofinka, poznala, že mi není dobře, a nehne se ode mě na krok. Je to zlatíčko, a její přítomnost mi vždycky v nemoci a bolístkách hrozně pomůže, hlavně psychicky! Na večer mám naplánovanou pořádně horkou vanu, pro ledviny to bude hotový balzám. teď si jen přeji, ať už je mi brzo dobře!

To bude pro dnešní článek vše. Děkuji, že jste dočetli až sem, přeji krásný páteční den, hlavně hodně zdraví, Vaše Eliss ♥