zomablog

  Autor: Martin Goffa Žánr: Krimi Mé hodnocení: 80% Obsah: Žena, která viděla, co neměla.              Dva muži, kteří jsou přes mrtvoly              Dokonale odhlučněný sklep.              A novinář, který chce zachránit nevinnou. Marek "Terence" Vráz je uprostřed noci probuzen zoufalým bušením na dveře. Za nimi najde vyděšenou kolegyni novinářku a bývalou reportérku Danu. Ve strachu o život prosí Marka o pomoc. Před chvílí byla totiž svědkem toho, jak dva policisté zabili neozbrojeného, bezbranného člověka. Dana se totiž chystala natáčet reálný pořad z policejního prostředí, a proto si dohodla s ředitelem policejního oddělení, že stráví pár dní jako civilistka v autě s policejní hlídkou. Jenže právě při jedné takové akci se Dana nachomýtla k něčemu, co vidět rozhodně neměla, a jedinou možností je pro ni útěk. Oprávněně se totiž obává, že další na řadě může být ona sama. Problémem je i to, že v policejním autě při svém zbrklém útěku nechala mobil a peněženku s doklady, do sv

 Na duchy a obecně jiné paranormální jevy věřím už odmala. Už tehdy mě zajímaly různé tajemné věci, v Bravíčku jsem hltala hororové příběhy čtenářek a svět jsem viděla jako místo plné záhad. Milovala jsem podzim a návštěvy hřbitovů, protože mi to přišlo žúžo strašidelné. Vždycky jsem si říkala, jaké to asi musí být, když člověk zažije něco opravdu strašidelného, když uvidí ducha nebo se mu stane něco, co je racionálně nevysvětlitelné? Postupem času mě tato vášeň neopustila. Přečetla jsem několik knih z edice Největší záhady světa, kupovala jsem časopisy Enigma a 2000 záhad. O záhadách ráda píšu, na YouTube mám několik oblíbených autorů, kteří se věnují všem možným záhadám, tajemným jevům, ale třeba i strašidelným zmizením. Můj první trochu paranormální zážitek jsem zažila v únoru roku 2008. Tehdy jsem se jedno chladné ráno probudila s hrozně divným pocitem, že je něco špatně. Bylo mi třináct, za pár dní měly být jarní prázdniny, ale já měla to ráno nevysvětlitelnou úzkost. Nedalo se to

 Můj hudební vkus se od dětství až přes pubertu a následně dospělost poměrně hodně proměnil a vyvíjel. Na základce a později na učňáku jsem si pouštěla takové ty popíky, co se zrovna hrály v rádiu. V sedmnácti jsem dostala svůj první dotykový mobil, a tak jsem si do něj nahrála hromadu populárních písniček, nejčastěji zrovna to, co se hrálo na Evropě 2. Tehdy se mi taková hudba moc líbila, se spolužačkami jsme si pouštěly nové "hity" na praxi a debatovaly všechny společně o tom, která písnička je lepší. Mám na ty doby pěkné vzpomínky, ač většinu těch písníček bych si dnes už asi nepustila.  V osmnácti se mi hodně zalíbil hip hop a rap, hodně jsem poslouchala Tafroba a Killaze , přišlo mi to hrozně cool, ty texty plné sprostých slov a sexu a tak. Ne všechen rap je takový, ale já tehdy hledala cíleně na YouTube ty hodně sprosté. Jako náctileté mi to přišlo hrozně boží, ale dnes už taky hip hop ani rap nevyhledávám.  Kvalitnější a trochu náročnější hudbu jsem začala poslouchat,

 Včera jsem na YouTube narazila na zajímavý dokument České televize z cyklu Pološero s názvem Byznys v bílých pláštích. Říkala jsem si, že to bude určitě něco o tom, jak lékaři předepisují zbytečně mnoho léků, které ve výsledku třeba pacient ani vůbec nepotřebuje. To jsem měla sice pravdu, ale jen zčásti. O tuto problematiku jsem se nikdy do hloubky tak moc nezajímala, a byla jsem tedy překvapená. Dokument je z roku 2013, ale předpokládám, že ve spoustě faktů a informací bude aktuální i dnes.  Výrobci léků a farmaceutické korporace se snaží přesvědčit lékaře, aby předepisoval jejich výrobek. Někdy se jedná o novinku, kterou nedávno schválil SÚKL, jindy jde o zavedený lék. Výrobcům jde ale o to, aby to byl právě jejich výrobek, protože logicky prodej rovná se tržba. Tuto práci dělají takzvaní farmaceutičtí reprezentanti. Ti klepou na dveře obvoďákům a nabízejí jim své výrobky, tedy aby předepisovali to, co vyrábí přímo jejich firma. A za toto jsou ochotni lékaře de facto uplácet. Peníze

  Autor: Peter May Žánr: Thriller, Krimi, Mysteriózní  Mé hodnocení: 60% Obsah: Skotský ostrov Lewis je sice krásné, ale také drsné odlehlé místo téměř bez stromů, pokryté suchými vřesovišti a bičované prudkými větry. Topí se tam rašelinou a mluví gaelsky. Snad jen strach místních obyvatel z Boha je silnější než starost o živobytí. Pod zástěrkou víry a ctění Boha však přežívají silné pohanské tradice starodávná touha po krvi a pomstě.  Na ostrov přijíždí policejní inspektor Fin Macleod, který se má podílet na vyšetřování vraždy, spáchané podle stejného scénáře jako v jeho rodném Edinburghu. Fin prožil na ostrově dětství, ale návrat pro něj není v mnohém snadný. Vrací se do míst, která dobře zná, kde si hrával jako dítě, ale vzpomínky jsou v mnohém hořkosladké.  Setkává se se starými známými, ale většina ho nevítá s otevřenou náručí. A zvláště jeho pomoc nevítá ani policejní oddělení v čele s inspektorem Smithem, který se na Fina dívá s velkou nedůvěrou. Sám Fin si s sebou na ostrov nes

 Jako malé dítko jsem neměla problém s chozením k lékaři. Nebála jsem se ani očkování, ani preventivních prohlídek u dětské doktorky. Jediné místo, kam jsem chodila nerada a s velkým strachem, byla moje zubařka. Celý den před termínem prohlídky jsem měla úzkostné stavy, hrozně jsem se bála. V čekárně, kde se mnou byl jeden z rodičů, jsem často natahovala k pláči a v ordinaci jsem už slzy často neudržela. Zubařka se na mě snažila být hodná a uklidňovala mě, ale já jsem byla úplně mimo. Ten hrozný strach, to bylo něco neskutečného, a co teprve, když mělo dojít na vrtání kazu (vždycky si nechávám píchnout tu umrtvující injekci, protože to pak lépe snáším,) to už bylo hotové peklo. Když jsem byla ještě hodně malá vždy se mnou v ordinaci byla máma nebo táta, později už čekali v čekárně, protože i přes ten hrozný strach mi bylo trapné, že by tam se mnou měli být. Když jsem dospěla, strach ze zubaře mám pořád, ale už se to snažím tolik neprožívat a postavit se tomu jako dospělá, protože už br

 Zvířata rozhodně nejsou tvorové bez emoční inteligence či citu. V leckterých schopnostech dokonce předčí i lidi. Třeba takový psí mazlíček je skvělým kamarádem, ale i oporou. Mám doma fenku krysaříka, Žofinku, a ta vždy pozná, když je mi špatně. Trpívám na migrény a to pak se mnou leží celý den v posteli.  Neskutečně mi to psychicky pomáhá. Pozná ale i to, že jsem smutná nebo mě něco trápí, to si pak ke mě lehne na křeslo, položí mi hlavu na koleno a tak hezky a věrně se na mě dívá, že mi to hned zvedne náladu. Věřím tomu, že když má pes opravdu milující páničky, tak se na nás i emočně naladí a při své inteligenci si spoustu věcí uvědomuje. Už jenom to, jak nás pejsci vítají, když se po dlouhém pracovním dni vracíme domů, je úžasné. Internet a knihy jsou plné případů, kdy nejen psi, ale i jiná zvířata dokázala lidi ve svém okolí varovat před nebezpečím, nebo jim dokonce zachránit život. Mohou mít opravdu zvířata nějaký šestý smysl, podle něhož poznají věci, na které jsou lidské schopn

 O časosběrném dokumentu Katka režisérky Heleny Třeštíkové jsem už mnoho slyšela, ale nějak jsem se nedostala k jeho shlédnutí. A když jsem v knihovně uviděla knížku se stejným názvem, od Michaela Třeštíka a jeho syna Tomáše, rozhodla jsem se ji vypůjčit. Kniha vyšla v roce 2020, Michael Třeštík ji zpracoval formou autentických rozhovorů a Tomáš ji doplnil realistickými fotografiemi. Od května 1998 až do ledna 2020 sledujeme osudy Kateřiny B., která se od svých sedmnácti let postupně stala závislou na tvrdých drogách, což z ní udělalo trosku. Začalo to alkoholem, pak marihuanou, a nakonec se Kateřina dostala k tvrdým drogám - pervitinu a heroinu. Následoval pasťák, tam první sexuální lesbická zkušenost, a po propuštění opět sklouznutí k heroinu. Na Vánoce se Kateřina rozhodla sama skoncovat s drogami, jenže na Štědrý den utekla z domu, kde v jednom baru prodala svůj magneťák nějakým Arabům, a za peníze si opět koupila dávku. V květnu 1998 už byla Kateřina v drogách znovu naplno, a žila

 Po delší době jsem měla včera možnost shlédnout nějakou filmovou novinku. Konkrétně přítel mě přemluvil, že má nový film s Tomem Hanksem, a že se má jednat o postapokalyptické sci-fi. Toma Hankse mám jako herce ráda, když mám příležitost tak se ráda na film s ním podívám, třeba takový Forrest Gump je úžasný a právem se řadí do žebříčku nejlepších filmů. Na tento film mě nalákal právě Tom Hanks, který se hraje hlavní roli Finche. Hned úvodní pasáž dává napovídat, že se bude jednat o napínavou postapokalyptickou podívanou. Finch právě prochází ve speciálním skafandru polorozpadlými a zcela prázdnými ulicemi kdysi živého města. Do toho zuří prudká bouře, která s sebou nese hromady písku. Ale Finch není při průzkumu tak úplně sám. Společnost mu dělá malý robůtek Dewey, který Finch sestrojil zcela sám díky obrovské knihovně, kterou si doma vybudoval. Jenže brzy dojde k nebezpečné situaci. Finch je nucen rychle  ve svém speciálně vybaveném popelářském autě odjet z místa, protože se blíží to

  Autor: Andrew Mayne Žánr: Krimi, Thriller Mé hodnocení: 40% Obsah: Sloan McPhersonová je ve vodě a hlavně pod vodou jako doma. Pracuje jako policejní potápěčka, a potápění je zároveň jejím koníčkem již od dětství. Pro policii hledá často odložené zbraně či jiné důkazy. A zrovna při proplouvání jedním z mnoha floridských kanálů, kde hledá historické artefakty a zkameněliny, které by věnovala své bývalé profesorce, dojde k děsivé události. Dívka je zvyklá na útočící žraloky a nepřátelské aligátory, ale to, nač se jí naskytne pohled, je přeci jen trochu silná káva. Pár metrů od místa, se Sloan zrovna potápěla, totiž někdo hodí zavražděnou mrtvou dívku. Ihned po příjezdu policie se ukáže, že Sloan dívku znala, zemřelá byla její spolužačka ze střední Stacey. Sice si nebyly nijak blízké, přesto Sloan s mrtvou spojí společné vzpomínky. Kolegové od policie teď sledují každý její krok - a vrah taky. Pachatel vraždy byl totiž tak drzý, že Sloan ukradl z auta řidičák. Ví tedy, kde bydlí, což ji

 Dnes mám trochu potíže s vymýšlením názvu článku, protože mě nenapadají žádné slušné výrazy pro to, o čem chci dnes psát. Lidé jsou povahy různé. Setkala jsem se už s hodně zlými lidmi. Na intru mě třeba spolubydlící okradla o peníze na autobus a ještě měla tu drzost mi do očí tvrdit, že ona o ničem neví, a že se jí ztratily peníze z brigády, které měla v peněžence.  A pak jsou tu i zdánlivé maličkosti, které když se nahromadí, tak dokážou člověka pěkně vytočit. Například to, když někdo cizí pravidelně háže své pytle s odpadky do vaší popelnice. Neznáte viníka, nemůžete nikomu nic dokázat, jen nevěřícně koukáte na pytel s odpadky, který prostě nepatří vám (nepoužíváme sáčky do koše, koš vynáším každý den, prostě odpadky nahážeme do toho kýblu a já jej každý den vynáším, pak ho pořádně vymyju, sáčky do koše jsou z mého pohledu tak trochu zbytečnost). Kdyby tam někdo občas hodil odpadky, OK, neřeším to. Jenže se to děje poslední dobou pravidelně, a ona ta popelnice také není nafukovací,

 I přesto, že je již začátek listopadu, je letošní podzim zatím nebývale teplý a veselý, co si pamatuji, jindy tuto dobu už jsou plískanice a nečas, zato dnes při psaní článku doma větráme a venku suším prádlo, což je fajn. Pěkné počasí mě svádí na delší procházky se psem. Neznám lepší relax po práci než vyrazit ven, k lesu, pokochat se pěknou přírodou a nafotit pár pěkných fotek. Mám to štěstí, že bydlím na vesnici, a hned za místem mého bydliště je velké pole a les, takže nemusím ani nikam moc daleko. Miluju ten chladivý vzduch, který mě štípe ve tvářích a tu zvláštní vůni chladné hlíny a pomalu se zbarvujícího listí. Tuto první fotku jsem vyfotila vedle polní cesty. Ten shluk schnoucí trávy mi přišel na první pohled zajímavý, a nevím proč, ta fotka mi evokuje nějakou plážovou oblast u moře s bujně rostoucí divokou trávou.  Fantazii a představivosti se meze nekladou, že? Tady jsem zachytila šípkový keř, jehož plody už bohužel pomalu hnijí a scvrkávají se, a za chvíli z nich budou jen