Přeskočit na hlavní obsah

Strašidelné probuzení

 Na duchy a obecně jiné paranormální jevy věřím už odmala. Už tehdy mě zajímaly různé tajemné věci, v Bravíčku jsem hltala hororové příběhy čtenářek a svět jsem viděla jako místo plné záhad. Milovala jsem podzim a návštěvy hřbitovů, protože mi to přišlo žúžo strašidelné.

Vždycky jsem si říkala, jaké to asi musí být, když člověk zažije něco opravdu strašidelného, když uvidí ducha nebo se mu stane něco, co je racionálně nevysvětlitelné?

Postupem času mě tato vášeň neopustila. Přečetla jsem několik knih z edice Největší záhady světa, kupovala jsem časopisy Enigma a 2000 záhad. O záhadách ráda píšu, na YouTube mám několik oblíbených autorů, kteří se věnují všem možným záhadám, tajemným jevům, ale třeba i strašidelným zmizením.

Můj první trochu paranormální zážitek jsem zažila v únoru roku 2008. Tehdy jsem se jedno chladné ráno probudila s hrozně divným pocitem, že je něco špatně. Bylo mi třináct, za pár dní měly být jarní prázdniny, ale já měla to ráno nevysvětlitelnou úzkost. Nedalo se to nijak rozumně vysvětlit, na hrudi jsem cítila takový tlak a pořád se mi v hlavě točilo, že se něco stalo. 

Vstala jsem, šla jsem dolů do kuchyně na snídani. Rodiče už byli vzhůru a chystali se do práce. Vše vypadalo v pořádku, normálně jsme se bavili. Pak zazvonil telefon. Tehdy jsme měli ještě pevnou linku, nebylo ani sedm hodin, tak mi bylo divné, kdo to může tak brzy volat. Byla to babička a oznámila nám, že děda, který byl těžce nemocný a už několik týdnů ležel na LDN, zemřel. 

Celé ty roky si říkám, jestli to byla náhoda, nebo se se mnou děda přišel po smrti rozloučit a dal mi nějaké vnuknutí, že už je po smrti? Nebo to byla jen náhoda? Osobně si myslím, že mě děda třeba navštívil ve snu, tam se se mnou rozloučil, a já si ten sen nepamatovala a jen jsem měla po probuzení ten neurčitý špatný pocit.

Předevčírem jsme s přítelem nějak narazili při hovoru na téma život po smrti. A přítel se mi zmínil, že kdysi četl tlustou knihu od Raymonda Moorea - Život po životě. Kniha se mu líbila, i přes její tloušťku ji přečetl rychle a dokonce prý vyzkoušel nějaké hypnotické cvičení, které si tehdy ještě nahrával na VHS a pak se na sebe v transu díval v televizi.

Byl to prý jedinečný zážitek. Hned jsem se koukla do katalogu knihovny, jestli je u nás k vypůjčení, s radostí jsem zjistila že ano, a knihu jsem si napsala hned na svůj seznam, nachystaný k příští návštěvě knihovny.

Večer jsem si četla knížku od českého internisty, byla o infekčních a virových onemocněních. Už jsem byla skoro na konci, když mě překvapila zmínka o Životě po životě. Bylo tam pár řádek o knize i o Raymondovi. Docela mě z toho zamrazilo. Taková divná náhoda? Nikdy jsem o této knize neslyšela, ani o autorovi, a hned v jednom dni hned dvě zmínky? Můj přítel zastává tezi, že náhody prostě neexistují a nic se neděje jen tak.



Večer jsem si šla normálně lehnout, teď chodím do práce na pátou ráno, a do budovy družstva, kde se dělají sýry, to mám kousek pěšky, takže mi stačí, když vstanu za deset půl páté. Vyčistím si zuby, obleču, navoním a můžu vyrazit.

Přítel často ponocuje, chodí spát kolem půlnoci, někdy i později. Takže jsem si lehla, nic divného, se spánkem problémy nemám, usnu prakticky ihned, jak si lehnu. To se stalo i předevčírem. 

Jenže tentokrát jsem se v noci vzbudila, nevím, kolik bylo hodin, ale tipuju, že bylo někdy kolem jedenácté v noci, fakt nevím. Slyšela jsem totiž hodně divné zvuky. Krom poryvů větru tu bylo ještě něco jiného. 

Bydlíme v činžáku, máme třípokojový byt a ložnici máme hned vedle obýváku, dveře nám moc nedoléhají, takže když se něco děje v obýváku, jde to do ložnice docela slyšet. Přítel pravidelně ztlumuje televizi a počítač, pokud si tam něco pouští, protože já potřebuji na spaní klid, při puštěné televizi či filmu nikdy neusnu.

No a ty divné zvuky se ozývaly z obýváku, někde z míst, kde máme televizi. Nejprve jsem si myslela, že je to větrem, který venku dost burácel, ale došlo mi, že toto bude něco jiného, a ztuhla mi krev v žilách. 

Ten zvuk bych přirovnala k dětskému pláči, který se ozýval v pravidelných intervalech, ale pak přerostl ve smích, který nebyl ale vůbec veselý, ale... Nevím, jak to pořádně popsat. Snad výsměšný, nebo prostě děsivý, lehce zlověstný já nevím, ale bylo to hrozně podivné.

Kdybych zřetelně neslyšela i ten vítr venku, tak bych si myslela, že se mi to zdá, ale já vše kolem vnímala zřetelně. Přítel vedle mě v posteli klidně spal (v prvotním probuzení jsem si myslela, že ty zvuky dělá on, protože je srandista, ale hned mi došlo, že by mě přeci v noci nebudil, a ještě k tomu takovým pitomým způsobem, navíc když ví, že brzy vstávám do práce.

Musím přiznat že jsem se bála, ale zase ne tak moc. Možná to bylo i proto, že neštěkala naše fenka, ale neměla jsem pocit bezprostředního ohrožení. Smích po chvíli ustal, a bylo ticho. Nedokážu posoudit, jak dlouho to celé mohlo trvat, ale bylo to... Divné. Ještě dlouho poté, co byl klid, a já zase slyšela jen vítr, jsem koukala na skleněné tabule dveří ložnice a mžourala do tmy. Nikde se nic nehýbalo.

Koukla jsem na hodinky a bylo pár minut po půlnoci. Čili už pětadvacátého listopadu. 

Už jsem neusnula, teprve teď se mi pořádně ze strachu rozproudila krev a já jsem si říkala, co to kruci bylo? Přeci se mi to celé nezdálo. Nikdy předtím se mi nic podobného u přítele v bytě nestalo, nikdy jsem tam neměla žádný paranormální zážitek. Až doteď.

Brzy ráno jsem vzbudila přítele a poprosila ho, ať mě výjimečně odveze do práce, protože jsem v noci slyšela nějaké divné zvuky a mám strach jít za tmy až do fabriky, i když to mám kousek. Vyprávěla jsem mu celá vyděšená svůj noční zážitek. Pozorně si mě vyslechl a pak mi s povzdechem řekl, že to mám díky své bujné fantazii, věčnému přemýšlení o všem možném a koukání na horory (už pár měsíců jsem žádný neviděla, jen takový detail.)

Do práce mě ale odvezl, a já celou směnu nad svým zážitkem přemýšlela a pořád mi hlodalo něco neurčitého v hlavě. Nějaký impuls, myšlenka, něco, co bych měla vědět, něco, co bylo prosté a přitom mi to unikalo?

Byla jsem nevyspalá, unavená, ale přesto podivně nabuzená. Po práci jsem spěchala domů a začala jsem se prohrabovat starými dokumenty. Někde musí být odpověď na to, co se stalo. Ten noční zážitek mě nepotkal náhodou. A také že ne. Objevila jsem to, co jsem hledala.

Můj přítel má jednoho staršího bratra, ten se narodil v roce 1974. Přítel je ročník 1977. V roce 1976 se přítelovým rodičům narodila dcera Ema, ale ta v půl roce zemřela na zdravotní komplikace spojené s neštovicemi. Nikdy jsme o tom moc nemluvili, přítelovi rodiče už jsou bohužel oba po smrti a já je moc nepoznala.

Ema zemřela 25.11.1976 přímo tady v tomto bytě, kde bydlíme dnes. Už dříve jsem ten úmrtní list držela v ruce ale detailně jsem ho nezkoumala, a jak jsem už napsala předtím, s přítelem jsme se o tomto moc nebavili. Nikdy sestru nepoznal, narodil se až po její smrti.

Tohle opravdu není náhoda, ale nějaké znamení, přípomínka, nebo nevím co. Byla jsem z toho dost v šoku, když jsem viděla to datum. Přesně pětačtyřicet let po její smrti, a já v noci uslyším něco hodně divného? Nemyslím si, že by si se mnou zahrávala fantazie, ani si nemyslím, že to byl sen, ani spánková paralýza, nic jiného.

V brzké době plánuji zajít na hřbitov a zapálit tam svíčku. Nevím, jestli to mělo být nějaké znamení, či co, ale byla jsem z toho docela zaražená, protože určitě vím, že se mi to nezdálo, a ještě po pětačtyřiceti letech od úmrtí... Proč by se vlastně i půlroční miminko nemohlo zjevit coby duch? Možná to mělo být upozornění, ať nezapomínáme, nebo nevím.

Myslete si o životě po smrti co chcete, ale to co jsem napsala, jsem opravdu předevčírem (potažmo včera), zažila a bylo to podivné a svým způsobem i strašidelné. I to s tím dědou a tím divným pocitem je divné, ale to co jsem zažila teď... Ducha jsem neviděla, ale i ty zvuky byly samy o sobě strašidelným zážitkem.

Celé dva dny o tom musím přemýšlet, pořád se mi to mele v hlavě a chvílemi z toho mám husí kůži. 

Obrázky jsou ilustrační a z Google. 

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥





Komentáře

  1. to je děsivé, neuvěřitelné... po pravdě já bych taky nechtěla jít pak sama do práce :D vůbec se ti nedivím :)

    já takový zážitek nemám a jsem za to asi fakt ráda :)

    OdpovědětVymazat
  2. To musel být skutečně silný zážitek! A knížka Život po životě je opravdu zajímavá a věřím, že se ti bude nejen líbit, ale třeba i vrhne trochu světla na tuhle děsivou noční epizodu :-)

    OdpovědětVymazat
  3. To je velmi napínavé čtení. Já jsem ve svém životě zažila několik tajemných a nevysvětlitelnych jevů, ale to bylo v dětství a pubertě. Děti jsou prý na "duchy" vnímavější. Vždy mě zamrazí, když o něčem podobném čtu. Ale já jsem zažila podivnou věc s duchem před pár lety, když jsem hlídala vnuka a jejích pejska. Právě jednání těch dvou mne velmi vyděsilo a upozornilo, že něco není v pořádku. Ale nebylo to v noci, ale pozdě odpoledne v zimě, už bylo šero. Asi o tom napíšu na blog střípky ze života.

    OdpovědětVymazat
  4. Vzhledem k tomu, že mám v rodině blízkého člověka, který byl podobným smyslem obdařen a díky tomu jsem sama byla v dětství a dospívání svědkem a součástí velice nepříjemných nadpřirozených situací a jevů, naprosto chápu, jak se cítíš. Na hřbitov si zajdi, ale nedoporučuji se po něm delší dobu procházet, citlivější jedinci si mohou zadělat na pořádný problém.

    OdpovědětVymazat
  5. Eliss, to je hodně zajímavé a trochu mi z toho běhá mráz po zádech. Nikdy jsem nic takového nezažila a snad ani nechci. Knížku jsem četla, žádná bichle to není a ještě Moody napsal Život před životem, také dost zajímavé. Měj se fajn 😲

    OdpovědětVymazat
  6. Mám ráda takové čtení a nebo dokumenty a filmy.Možná,že jsem i nějaké zvláštnosti prožila.Hodně, ale v dětství a potom,když mi umřela maminka.
    Dcera mi vždy říká,ty se v paneláku ve třetím poschodí bát nemusíš,ale být sama v baráku,jako je někdy ona,tak bych se takové četbě zdaleka vyhýbala.
    Měj se hezky

    OdpovědětVymazat
  7. Je hodně věcí mezi nebem a zemí, nad kterými zůstává rozum stát😊

    OdpovědětVymazat
  8. Mnohá místa mají své genius loci.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to mohu je jen potvrdit, a když tvoří trojúhelník, není to jen tak

      Vymazat
  9. Uff, to musel být zážitek... Věřím, že stěny dokážou "otisknout" ledacos, a odchod malého miminka je něco hrozného. Zapálit holčičce svíčky, vysypat byt solí, nechat dušičku odejít. Snad už se podobné přízraky opakovat nebudou.

    OdpovědětVymazat
  10. Mám husí kůži! To muselo být hrozně strašidelné! Jsi dobrá, že jsi dokázala vypátrat odpověď. Na horory nekoukám, nikdy jsem žádný neviděla do konce, bojím se... Nedávno jsem se s taťkou bavila o životě po smrti, je to velmi zajímavé téma...
    Divná příhoda se mi stala asi ve 3. třídě. V noci jsem se vzbudila a viděla za oknem postavu (ještě jsem si nezatahovala žaluzie, od té doby zatahuji). Strašně jsem se lekla, otočila se ke zdi a nervózně přemýšlela, co mám dělat. Chtěla jsem jít za rodiči do ložnice, ale bála jsem se, že mě osoba uvidí, jak se hýbu... Myslím, že jsem takhle ležela několik hodin, nemohla jsem usnout, byla jsem v křeči. Po strašně dlouhé době jsem se odvážila znovu kouknout do okna, postava už tam nebyla. Rychle jsem vyběhla z postele do ložnice, mamce zrovna zvonil budík... O týden později jsem šla k rodičům do ložnice (nemohla jsem spát) a viděla znovu tu postavu, jak na ně kouká! Odběhla jsem pro ségru, ale pak už tam nebyla... Ségra říkala, že nedávno tu postavu taky viděla...Od té doby zatahuji žaluzie a naštěstí už jsem ji nepotkala. Bylo to hodně strašidelné...
    Také si myslím, že se věci nedějí náhodou. Náhody neexistují, všechno má svůj smysl.

    OdpovědětVymazat
  11. Magicmax / Vít2. prosince 2021 11:58

    Musel to být tak skvělý člověk, jestli se s tebou přišel rozloučit. To je tak milé. Snad se má v posmrtném životě fajn.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Host (2020)

 Pro horory jsem měla odjakživa slabost. Nejraději mám ty vyloženě duchařské, plné lekaček a hutné tajuplné atmosféry. Předevčírem jsem si hledala na ulozto horory z loňského roku. Napsala jsem do vyhledávače žánr horor, rok 2020, a listovala jsem si seznamem výsledků. Když mě některý film zaujal, vyhledala jsem si o něm na československé filmové databázi o čem vůbec je, a také hodnocení ostatních diváků. A moje volba padla nakonec na britský horor Host. Na první pohled mě překvapilo to, že film nemá ani hodinku, jen šestapadesát minut. Jsem příznivcem kratších filmů, pokud má film více než dvě hodiny, těžko se na něj pak už soustředím, ideální je ta hodinka a čtvrt. Podle popisu film nevypadal špatně. Doba koronavirová ovlivnila snad úplně všechny součásti běžného života. Jsme více na sociálních sítích, případně v kontaktu přes webové kamery či mobily. Na jednu stranu nás to sbližuje, ale jistým způsobem i vzdaluje od toho pravého sociálního kontaktu. Pětici mladých kamarádek napadne

Vitamíny a doplňky stravy

 Z dětství si pamatuju docela přesně občasné návštěvy lékárny s rodiči, když jsme šli od doktora s receptem nebo koupit nějakou mastičku. Dodnes si živě pamatuju tu vůni, která tam byla. Tenkrát v našem městě ještě nebyla lékárna na každém rohu, byly tam jen dvě, a já chodila s rodiči do té velké, co byla na náměstí. Tenkrát mi připadala lékárna fascinující. Všude barevné krabičky, zvláštní vůně, a taky mi rodiče vždycky koupili několik těch vitaminových cucavých bonbonů, co byly ve velké skleněné dóze u pokladny. Když jsem byla malý špunt, tak v té době zrovna frčeli vitaminy Marťánci. Každou chvíli jsem na ně viděla reklamu v televizi a tak hrozně moc jsem prosila rodiče že je chci, že mi nakonec jedno balení koupili, a další jsem našla ten rok  pod stromečkem. Měla jsem z nich velkou radost a poctivě si vždycky ráno po snídani jednu tabletku vzala, než jsem šla do školy. Další vitaminy jsem brala v pubertě. To byly pivovarské kvasnice potažené sladkou vrstvou, vypadaly jako lentilky

Příjmení a my

 Nedávno jsem u jedné celkem populární blogerky, která se zabývá tematicky vším možným, narazila na zajímavý článek na téma přechylování ženských příjmení. Článek mě zaujal, a já s překvapením zjistila, že sněmovna schválila návrh, že ženy se budou moci svobodně rozhodnout, zda chtějí mít v občance koncovku -ová. Dnešní doba je hodně tolerantní k různým gender skupinám, k tomu, aby se nikdo nestyděl za svou sexuální orientaci a za to, zda se cítí či necítí ve svém těle pohodlně. Nedovedu si představit, jaké to je, být v mužském těle, a přitom se cítit jako žena.  Nikoho neodsuzuji, moje kamarádka z intru mi před nějakou dobou psala, že ve svých pětadvaceti letech zjistila, že ji přitahují muži i ženy, a ona sama se stylizuje spíše do "mužské podoby." Trochu zvláštní. Ale dokud mi tím nikdo neubližuje, nikdo mi nevnucuje to, že se mám nějak přeorientovat, jsem ochotna to respektovat. Sice tomu úplně nerozumím, protože mě vždycky přitahovali a snad i přitahovat nadále budou muž