Strašidelné probuzení

 Na duchy a obecně jiné paranormální jevy věřím už odmala. Už tehdy mě zajímaly různé tajemné věci, v Bravíčku jsem hltala hororové příběhy čtenářek a svět jsem viděla jako místo plné záhad. Milovala jsem podzim a návštěvy hřbitovů, protože mi to přišlo žúžo strašidelné.

Vždycky jsem si říkala, jaké to asi musí být, když člověk zažije něco opravdu strašidelného, když uvidí ducha nebo se mu stane něco, co je racionálně nevysvětlitelné?

Postupem času mě tato vášeň neopustila. Přečetla jsem několik knih z edice Největší záhady světa, kupovala jsem časopisy Enigma a 2000 záhad. O záhadách ráda píšu, na YouTube mám několik oblíbených autorů, kteří se věnují všem možným záhadám, tajemným jevům, ale třeba i strašidelným zmizením.

Můj první trochu paranormální zážitek jsem zažila v únoru roku 2008. Tehdy jsem se jedno chladné ráno probudila s hrozně divným pocitem, že je něco špatně. Bylo mi třináct, za pár dní měly být jarní prázdniny, ale já měla to ráno nevysvětlitelnou úzkost. Nedalo se to nijak rozumně vysvětlit, na hrudi jsem cítila takový tlak a pořád se mi v hlavě točilo, že se něco stalo. 

Vstala jsem, šla jsem dolů do kuchyně na snídani. Rodiče už byli vzhůru a chystali se do práce. Vše vypadalo v pořádku, normálně jsme se bavili. Pak zazvonil telefon. Tehdy jsme měli ještě pevnou linku, nebylo ani sedm hodin, tak mi bylo divné, kdo to může tak brzy volat. Byla to babička a oznámila nám, že děda, který byl těžce nemocný a už několik týdnů ležel na LDN, zemřel. 

Celé ty roky si říkám, jestli to byla náhoda, nebo se se mnou děda přišel po smrti rozloučit a dal mi nějaké vnuknutí, že už je po smrti? Nebo to byla jen náhoda? Osobně si myslím, že mě děda třeba navštívil ve snu, tam se se mnou rozloučil, a já si ten sen nepamatovala a jen jsem měla po probuzení ten neurčitý špatný pocit.

Předevčírem jsme s přítelem nějak narazili při hovoru na téma život po smrti. A přítel se mi zmínil, že kdysi četl tlustou knihu od Raymonda Moorea - Život po životě. Kniha se mu líbila, i přes její tloušťku ji přečetl rychle a dokonce prý vyzkoušel nějaké hypnotické cvičení, které si tehdy ještě nahrával na VHS a pak se na sebe v transu díval v televizi.

Byl to prý jedinečný zážitek. Hned jsem se koukla do katalogu knihovny, jestli je u nás k vypůjčení, s radostí jsem zjistila že ano, a knihu jsem si napsala hned na svůj seznam, nachystaný k příští návštěvě knihovny.

Večer jsem si četla knížku od českého internisty, byla o infekčních a virových onemocněních. Už jsem byla skoro na konci, když mě překvapila zmínka o Životě po životě. Bylo tam pár řádek o knize i o Raymondovi. Docela mě z toho zamrazilo. Taková divná náhoda? Nikdy jsem o této knize neslyšela, ani o autorovi, a hned v jednom dni hned dvě zmínky? Můj přítel zastává tezi, že náhody prostě neexistují a nic se neděje jen tak.

Večer jsem si šla normálně lehnout, teď chodím do práce na pátou ráno, a do budovy družstva, kde se dělají sýry, to mám kousek pěšky, takže mi stačí, když vstanu za deset půl páté. Vyčistím si zuby, obleču, navoním a můžu vyrazit.

Přítel často ponocuje, chodí spát kolem půlnoci, někdy i později. Takže jsem si lehla, nic divného, se spánkem problémy nemám, usnu prakticky ihned, jak si lehnu. To se stalo i předevčírem. 

Jenže tentokrát jsem se v noci vzbudila, nevím, kolik bylo hodin, ale tipuju, že bylo někdy kolem jedenácté v noci, fakt nevím. Slyšela jsem totiž hodně divné zvuky. Krom poryvů větru tu bylo ještě něco jiného. 

Bydlíme v činžáku, máme třípokojový byt a ložnici máme hned vedle obýváku, dveře nám moc nedoléhají, takže když se něco děje v obýváku, jde to do ložnice docela slyšet. Přítel pravidelně ztlumuje televizi a počítač, pokud si tam něco pouští, protože já potřebuji na spaní klid, při puštěné televizi či filmu nikdy neusnu.

No a ty divné zvuky se ozývaly z obýváku, někde z míst, kde máme televizi. Nejprve jsem si myslela, že je to větrem, který venku dost burácel, ale došlo mi, že toto bude něco jiného, a ztuhla mi krev v žilách. 

Ten zvuk bych přirovnala k dětskému pláči, který se ozýval v pravidelných intervalech, ale pak přerostl ve smích, který nebyl ale vůbec veselý, ale... Nevím, jak to pořádně popsat. Snad výsměšný, nebo prostě děsivý, lehce zlověstný já nevím, ale bylo to hrozně podivné.

Kdybych zřetelně neslyšela i ten vítr venku, tak bych si myslela, že se mi to zdá, ale já vše kolem vnímala zřetelně. Přítel vedle mě v posteli klidně spal (v prvotním probuzení jsem si myslela, že ty zvuky dělá on, protože je srandista, ale hned mi došlo, že by mě přeci v noci nebudil, a ještě k tomu takovým pitomým způsobem, navíc když ví, že brzy vstávám do práce.

Musím přiznat že jsem se bála, ale zase ne tak moc. Možná to bylo i proto, že neštěkala naše fenka, ale neměla jsem pocit bezprostředního ohrožení. Smích po chvíli ustal, a bylo ticho. Nedokážu posoudit, jak dlouho to celé mohlo trvat, ale bylo to... Divné. Ještě dlouho poté, co byl klid, a já zase slyšela jen vítr, jsem koukala na skleněné tabule dveří ložnice a mžourala do tmy. Nikde se nic nehýbalo.

Koukla jsem na hodinky a bylo pár minut po půlnoci. Čili už pětadvacátého listopadu. 

Už jsem neusnula, teprve teď se mi pořádně ze strachu rozproudila krev a já jsem si říkala, co to kruci bylo? Přeci se mi to celé nezdálo. Nikdy předtím se mi nic podobného u přítele v bytě nestalo, nikdy jsem tam neměla žádný paranormální zážitek. Až doteď.

Brzy ráno jsem vzbudila přítele a poprosila ho, ať mě výjimečně odveze do práce, protože jsem v noci slyšela nějaké divné zvuky a mám strach jít za tmy až do fabriky, i když to mám kousek. Vyprávěla jsem mu celá vyděšená svůj noční zážitek. Pozorně si mě vyslechl a pak mi s povzdechem řekl, že to mám díky své bujné fantazii, věčnému přemýšlení o všem možném a koukání na horory (už pár měsíců jsem žádný neviděla, jen takový detail.)

Do práce mě ale odvezl, a já celou směnu nad svým zážitkem přemýšlela a pořád mi hlodalo něco neurčitého v hlavě. Nějaký impuls, myšlenka, něco, co bych měla vědět, něco, co bylo prosté a přitom mi to unikalo?

Byla jsem nevyspalá, unavená, ale přesto podivně nabuzená. Po práci jsem spěchala domů a začala jsem se prohrabovat starými dokumenty. Někde musí být odpověď na to, co se stalo. Ten noční zážitek mě nepotkal náhodou. A také že ne. Objevila jsem to, co jsem hledala.

Můj přítel má jednoho staršího bratra, ten se narodil v roce 1974. Přítel je ročník 1977. V roce 1976 se přítelovým rodičům narodila dcera Ema, ale ta v půl roce zemřela na zdravotní komplikace spojené s neštovicemi. Nikdy jsme o tom moc nemluvili, přítelovi rodiče už jsou bohužel oba po smrti a já je moc nepoznala.

Ema zemřela 25.11.1976 přímo tady v tomto bytě, kde bydlíme dnes. Už dříve jsem ten úmrtní list držela v ruce ale detailně jsem ho nezkoumala, a jak jsem už napsala předtím, s přítelem jsme se o tomto moc nebavili. Nikdy sestru nepoznal, narodil se až po její smrti.

Tohle opravdu není náhoda, ale nějaké znamení, přípomínka, nebo nevím co. Byla jsem z toho dost v šoku, když jsem viděla to datum. Přesně pětačtyřicet let po její smrti, a já v noci uslyším něco hodně divného? Nemyslím si, že by si se mnou zahrávala fantazie, ani si nemyslím, že to byl sen, ani spánková paralýza, nic jiného.

V brzké době plánuji zajít na hřbitov a zapálit tam svíčku. Nevím, jestli to mělo být nějaké znamení, či co, ale byla jsem z toho docela zaražená, protože určitě vím, že se mi to nezdálo, a ještě po pětačtyřiceti letech od úmrtí... Proč by se vlastně i půlroční miminko nemohlo zjevit coby duch? Možná to mělo být upozornění, ať nezapomínáme, nebo nevím.

Myslete si o životě po smrti co chcete, ale to co jsem napsala, jsem opravdu předevčírem (potažmo včera), zažila a bylo to podivné a svým způsobem i strašidelné. I to s tím dědou a tím divným pocitem je divné, ale to co jsem zažila teď... Ducha jsem neviděla, ale i ty zvuky byly samy o sobě strašidelným zážitkem.

Celé dva dny o tom musím přemýšlet, pořád se mi to mele v hlavě a chvílemi z toho mám husí kůži. 

Obrázky jsou ilustrační a z Google. 

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥