An(n)a.

 Včera jsem šla do knihovny pro nějaké nové čtivo a nějak jsem si pořádně nemohla vybrat. Pobrala jsem pár časopisů, ale z knih mě pořádně nic nezaujalo, ani nic z novinek. Tak jsem procházela mezi regály, a zabloudila jsem i k tomu pro puberťáky. Krom dívčích románů a starých Bravíček mě zaujalo pár knížek, jejichž název dával tušit, že budou o poruchu příjmu potravy, což je, hlavně pro náctileté slečny, hodně důležité téma a osvěta je pořád důležitá.

Vybrala jsem knížku An(n)a od Sáry Báchorové. Už jsem asi dvě nebo tři knížky na toto téma četla, čekala jsem tedy knížku plnou klišé vyprávěnou někým, kdo o anorexii nebo bulimii četl maximálně na internetu. 

Ale jak jsem doma knížku začala číst, byla jsem příjemně překvapená. Chytlo mě to, a já útlou knížku o sto šedesáti stránkách přečetla za jediný den.

Hlavní hrdinka, sedmnáctiletá středoškolačka Anna, má na první pohled skvělý život. Má skvělé rodiče, kamarády, spoustu koníčků, a právě prožívá první romantickou lásku. Ale v tom jí do života zasáhne někdo další, kdo radikálně změní její život. Spousta dívek říká této nové přítelkyni jednoduše Ana. Tato nová přítelkyně sebou nese pro Annu neštěstí, ale dívka si to vůbec neuvědomuje. Její život ovládne chorobné vážení, počítání kalorií, odmítání jídla a zvracení.

A přitom to vše začalo tak nevinně. Anna nebyla spokojená se svou postavou, proto se rozhodla trošku zhubnout. Šlo to poměrně snadno, ale dívka chtěla víc. Najednou se totiž začala vnímat jako ošklivá, tlustá, neschopná, doslova jako "tlusté vyžrané prase." Ale její nová kamarádka Ana jí od tohoto problému pomáhá. Anna poslouchá svůj vnitřní hlas, který ji nabádá k lhaní o jídle, k nezdravému cvičení, k čím dál častějšímu zvracení a nakonec i sebepoškozování.

Anně totiž nikdo nerozumí. Nebo ona to tak alespoň vnímá. Její kluk ji přestává mít rád, v kolektivu je čím dál méně oblíbená a rodiče na ni nemají díky pracovnímu vytížení čas.

Jedinou kamarádkou tedy zůstává Ana. Ta, díky níž dívka padá na čím dál hlubší dno, ale vůbec si to neuvědomuje. Anorexie se začíná prolínat s bulimií, a celé to spěje do dramatického finále! Podaří se Anně svou novou kamarádku vytlačit ven z hlavy, nebo jí zcela podlehne?

Toto bude tak trochu jiná knižní recenze, a to i proto, že toto téma je mi blízké. S anorexií jsem se setkala na vlastní kůži, a to doslova.

Byla jsem nemocná, ale dlouho jsem si to odmítala připustit, protože to bylo o něco složitější. Jedla jsem málo, pak už skoro vůbec ne proto, abych se líbila ostatním nebo že bych měla pocit, že jsem tlustá. Tehdy jsem zažívala složité věci v životě, vše se na sebe dost nakupilo, a já si neuměla poradit s tím co se děje, a tak jsem se vnitřně trápila tak, že jsem přestávala jíst.

Paradoxně mi nepomohla ani návštěva u psychiatra. Tím se vše jen zhoršilo. Paní doktorka byla totiž robot na psaní receptů na antidepresiva, téměř si se mnou nepovídala a měla jsem dojem, že ji ani nezajímá, že jí chci něco říct. Začala jsem tedy brát léky a doufala, že mi pomůžou a bude líp.

Bylo to ještě horší. To už jsem ztratila chuť k jídlu úplně. (V příbalové informaci je takový detail, že mohou způsobovat nechutenství, ale to paní doktorka jaksi nezmínila). Díky polovině tabletky ráno jsem byla jako chodící zombie bez emocí, kterému bylo všechno jedno. Ale tehdy jsem se cítila hrozně uvolněně a fajn. Co na tom, že jsem v některé dny snědla za celý boží den jen půlku rohlíku, pořád jsem spala (ve dvě jsem třeba přijela ze školy, a spala až do šesti), a byla jsem totálně nepoužitelná.

Hubla jsem víc a víc, a bylo mi to víceméně jedno. Prostě jsem jen přežívala, s jídlem to bylo čím dál horší, neměla jsem chuť už ani na sladké, které miluji. Věděla jsem, že je to špatně, ale bylo mi to prostě díky tlumícím lékům všechno jedno. Uvědomění začalo až poté, co jsem léky jedla už dva roky, mezitím mě musela dvakrát odvézt sanitka do nemocnice, protože jsem z nedostatku jídla zkolabovala, jednou doma, jednou ve škole, dostala jsem kapačky, a bylo mi fakt mizerně. Pořádný zlom nastal až poté, co mi přítel řekl něco ve stylu, že jsem chodící kostra, a že se mnou nechce spát, protože se mu to prostě hnusí, a taky mi vyčetl, že jsem jako chodící hadrová panna, se kterou není žádná řeč, protože věčně jen spí nebo apaticky sedí u počítače, případně u televize.

To mě probralo. Dostala jsem se z toho sama, ale bylo to těžké. Vím, že jsem to neměla dělat sama na vlastní pěst, ale prostě jsem ty prášky ze dne na den vysadila. Bála jsem se (naprosto hloupě), že bez nich umřu a nebudu vůbec fungovat. Bylo to sice těžké, pár dní se mi točila hlava a připadala jsem si, jako bych padala z nějaké mýdlové bubliny, ale šlo to. Toho svinstva, které mi ničilo život a brzdilo mě ve všem, jsem se zbavila. Všechno se obrátilo, začala jsem jíst, normálně fungovat, plnit si svoje studijní sny a hlavně vnímat pořádně svět kolem sebe se všemi emocemi, a to i těmi negativními, protože i to špatné, ale i krásné patří k životu.

K psychiatrovi jsem už nikdy nešla a doufám, že ani nepůjdu, protože ten mi opravdu nepomohl, jen prohloubil moje problémy.

To celé už je naštěstí za mnou, na druhou stranu to byla velká životní zkušenost a hodně věcí jsem si uvědomila.

Ale zpátky ke knížce. Jak už jsem napsala v úvodu, přečetla jsem ji za jediný den. Je psána formou deníkového vyprávění, autorka se ale často vrací do minulosti pomocí flashbacků a dozvídáme se tedy, co ji všechno vedlo k nebezpečnému hubnutí.

Perfektní bylo i to, že anorexie je tu popsána jako hlas v hlavě. Jako takový nikdy nespící kamarád, který neustále našeptává: "To nejez! Je to tučné! Vem si radši jenom rohlík, po tom nepřibereš!" Ono to tak totiž opravdu je. I já jsem měla tento hlas, který mě ponoukal k tomu, že bych neměla jíst, protože to přeci není důležité, že mám jít radši spát, nebo se hodně napít vody... Kdo nezažil, tak nikdy neporozumí tomu, jak intenzivní to je.

Knížku jsem přečetla na jeden zátah, a myslím, že by si ji měla přečíst každá dospívající slečna. Já jsem se taky kdysi smála tomu, že přeci, když jsem toho o anorexii tolik četla, tak se mi to nikdy nemůže stát, ne? Ale to je omyl, a anorexie a bulimie není jen výsadou mladých, může potkat i ženu po čtyřicítce, ač je to méně časté.

Autorka sama na začátku knihy varuje, že kniha neslouží jako Pro-ana návod, ale varuje před rizikovým chováním a ukazuje, jaké může mít následky. I teď jsou totiž pořád v módě pro-ana blogy (kdo pamatuje éru blog.cz, tam to jednu dobu hodně frčelo), a takové publikování anorektiček přispívá často k tomu, že si z nich berou příklad další mladé, nezkušené holky, které hazardují se svým zdravím a ještě se v tom veřejně podporují. Prosím, nedělejte to, a nedržte drastické diety ani násilím nezvracejte, následky můžou být i do budoucna, a nejen fyzické.

Každopádně, knížka se mi líbila, i když je pro dospívající. Je psána jednoduchým stylem vyprávění, ale to vůbec nevadí, protože to všechno působí reálně, a tak nějak opravdu lidsky. Bylo mi hlavní hrdinky líto, protože podobná trápení jsem zažila také. Závěr byl lehce pesimistický, ale pod čarou byla poznámka, že jde o konec první knihy, tak třeba bude pokračování, to bych si ráda přečetla! 

Doufám, že se Vám dnešní, tak trochu neobvyklá knižní recenze spojená s mou vlastní zkušeností líbila!

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥

PS: Nezapomínejte na to, že člověk se má mít rád bez ohledu na to, kolik váží nebo jak vypadá, protože takový zdravý způsob sebelásky k sobě samému je hodně důležitý!