Přeskočit na hlavní obsah

An(n)a.

 Včera jsem šla do knihovny pro nějaké nové čtivo a nějak jsem si pořádně nemohla vybrat. Pobrala jsem pár časopisů, ale z knih mě pořádně nic nezaujalo, ani nic z novinek. Tak jsem procházela mezi regály, a zabloudila jsem i k tomu pro puberťáky. Krom dívčích románů a starých Bravíček mě zaujalo pár knížek, jejichž název dával tušit, že budou o poruchu příjmu potravy, což je, hlavně pro náctileté slečny, hodně důležité téma a osvěta je pořád důležitá.

Vybrala jsem knížku An(n)a od Sáry Báchorové. Už jsem asi dvě nebo tři knížky na toto téma četla, čekala jsem tedy knížku plnou klišé vyprávěnou někým, kdo o anorexii nebo bulimii četl maximálně na internetu. 

Ale jak jsem doma knížku začala číst, byla jsem příjemně překvapená. Chytlo mě to, a já útlou knížku o sto šedesáti stránkách přečetla za jediný den.

Hlavní hrdinka, sedmnáctiletá středoškolačka Anna, má na první pohled skvělý život. Má skvělé rodiče, kamarády, spoustu koníčků, a právě prožívá první romantickou lásku. Ale v tom jí do života zasáhne někdo další, kdo radikálně změní její život. Spousta dívek říká této nové přítelkyni jednoduše Ana. Tato nová přítelkyně sebou nese pro Annu neštěstí, ale dívka si to vůbec neuvědomuje. Její život ovládne chorobné vážení, počítání kalorií, odmítání jídla a zvracení.

A přitom to vše začalo tak nevinně. Anna nebyla spokojená se svou postavou, proto se rozhodla trošku zhubnout. Šlo to poměrně snadno, ale dívka chtěla víc. Najednou se totiž začala vnímat jako ošklivá, tlustá, neschopná, doslova jako "tlusté vyžrané prase." Ale její nová kamarádka Ana jí od tohoto problému pomáhá. Anna poslouchá svůj vnitřní hlas, který ji nabádá k lhaní o jídle, k nezdravému cvičení, k čím dál častějšímu zvracení a nakonec i sebepoškozování.

Anně totiž nikdo nerozumí. Nebo ona to tak alespoň vnímá. Její kluk ji přestává mít rád, v kolektivu je čím dál méně oblíbená a rodiče na ni nemají díky pracovnímu vytížení čas.

Jedinou kamarádkou tedy zůstává Ana. Ta, díky níž dívka padá na čím dál hlubší dno, ale vůbec si to neuvědomuje. Anorexie se začíná prolínat s bulimií, a celé to spěje do dramatického finále! Podaří se Anně svou novou kamarádku vytlačit ven z hlavy, nebo jí zcela podlehne?


Toto bude tak trochu jiná knižní recenze, a to i proto, že toto téma je mi blízké. S anorexií jsem se setkala na vlastní kůži, a to doslova.

Byla jsem nemocná, ale dlouho jsem si to odmítala připustit, protože to bylo o něco složitější. Jedla jsem málo, pak už skoro vůbec ne proto, abych se líbila ostatním nebo že bych měla pocit, že jsem tlustá. Tehdy jsem zažívala složité věci v životě, vše se na sebe dost nakupilo, a já si neuměla poradit s tím co se děje, a tak jsem se vnitřně trápila tak, že jsem přestávala jíst.

Paradoxně mi nepomohla ani návštěva u psychiatra. Tím se vše jen zhoršilo. Paní doktorka byla totiž robot na psaní receptů na antidepresiva, téměř si se mnou nepovídala a měla jsem dojem, že ji ani nezajímá, že jí chci něco říct. Začala jsem tedy brát léky a doufala, že mi pomůžou a bude líp.

Bylo to ještě horší. To už jsem ztratila chuť k jídlu úplně. (V příbalové informaci je takový detail, že mohou způsobovat nechutenství, ale to paní doktorka jaksi nezmínila). Díky polovině tabletky ráno jsem byla jako chodící zombie bez emocí, kterému bylo všechno jedno. Ale tehdy jsem se cítila hrozně uvolněně a fajn. Co na tom, že jsem v některé dny snědla za celý boží den jen půlku rohlíku, pořád jsem spala (ve dvě jsem třeba přijela ze školy, a spala až do šesti), a byla jsem totálně nepoužitelná.

Hubla jsem víc a víc, a bylo mi to víceméně jedno. Prostě jsem jen přežívala, s jídlem to bylo čím dál horší, neměla jsem chuť už ani na sladké, které miluji. Věděla jsem, že je to špatně, ale bylo mi to prostě díky tlumícím lékům všechno jedno. Uvědomění začalo až poté, co jsem léky jedla už dva roky, mezitím mě musela dvakrát odvézt sanitka do nemocnice, protože jsem z nedostatku jídla zkolabovala, jednou doma, jednou ve škole, dostala jsem kapačky, a bylo mi fakt mizerně. Pořádný zlom nastal až poté, co mi přítel řekl něco ve stylu, že jsem chodící kostra, a že se mnou nechce spát, protože se mu to prostě hnusí, a taky mi vyčetl, že jsem jako chodící hadrová panna, se kterou není žádná řeč, protože věčně jen spí nebo apaticky sedí u počítače, případně u televize.

To mě probralo. Dostala jsem se z toho sama, ale bylo to těžké. Vím, že jsem to neměla dělat sama na vlastní pěst, ale prostě jsem ty prášky ze dne na den vysadila. Bála jsem se (naprosto hloupě), že bez nich umřu a nebudu vůbec fungovat. Bylo to sice těžké, pár dní se mi točila hlava a připadala jsem si, jako bych padala z nějaké mýdlové bubliny, ale šlo to. Toho svinstva, které mi ničilo život a brzdilo mě ve všem, jsem se zbavila. Všechno se obrátilo, začala jsem jíst, normálně fungovat, plnit si svoje studijní sny a hlavně vnímat pořádně svět kolem sebe se všemi emocemi, a to i těmi negativními, protože i to špatné, ale i krásné patří k životu.

K psychiatrovi jsem už nikdy nešla a doufám, že ani nepůjdu, protože ten mi opravdu nepomohl, jen prohloubil moje problémy.




To celé už je naštěstí za mnou, na druhou stranu to byla velká životní zkušenost a hodně věcí jsem si uvědomila.

Ale zpátky ke knížce. Jak už jsem napsala v úvodu, přečetla jsem ji za jediný den. Je psána formou deníkového vyprávění, autorka se ale často vrací do minulosti pomocí flashbacků a dozvídáme se tedy, co ji všechno vedlo k nebezpečnému hubnutí.

Perfektní bylo i to, že anorexie je tu popsána jako hlas v hlavě. Jako takový nikdy nespící kamarád, který neustále našeptává: "To nejez! Je to tučné! Vem si radši jenom rohlík, po tom nepřibereš!" Ono to tak totiž opravdu je. I já jsem měla tento hlas, který mě ponoukal k tomu, že bych neměla jíst, protože to přeci není důležité, že mám jít radši spát, nebo se hodně napít vody... Kdo nezažil, tak nikdy neporozumí tomu, jak intenzivní to je.

Knížku jsem přečetla na jeden zátah, a myslím, že by si ji měla přečíst každá dospívající slečna. Já jsem se taky kdysi smála tomu, že přeci, když jsem toho o anorexii tolik četla, tak se mi to nikdy nemůže stát, ne? Ale to je omyl, a anorexie a bulimie není jen výsadou mladých, může potkat i ženu po čtyřicítce, ač je to méně časté.

Autorka sama na začátku knihy varuje, že kniha neslouží jako Pro-ana návod, ale varuje před rizikovým chováním a ukazuje, jaké může mít následky. I teď jsou totiž pořád v módě pro-ana blogy (kdo pamatuje éru blog.cz, tam to jednu dobu hodně frčelo), a takové publikování anorektiček přispívá často k tomu, že si z nich berou příklad další mladé, nezkušené holky, které hazardují se svým zdravím a ještě se v tom veřejně podporují. Prosím, nedělejte to, a nedržte drastické diety ani násilím nezvracejte, následky můžou být i do budoucna, a nejen fyzické.

Každopádně, knížka se mi líbila, i když je pro dospívající. Je psána jednoduchým stylem vyprávění, ale to vůbec nevadí, protože to všechno působí reálně, a tak nějak opravdu lidsky. Bylo mi hlavní hrdinky líto, protože podobná trápení jsem zažila také. Závěr byl lehce pesimistický, ale pod čarou byla poznámka, že jde o konec první knihy, tak třeba bude pokračování, to bych si ráda přečetla! 

Doufám, že se Vám dnešní, tak trochu neobvyklá knižní recenze spojená s mou vlastní zkušeností líbila!

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥

PS: Nezapomínejte na to, že člověk se má mít rád bez ohledu na to, kolik váží nebo jak vypadá, protože takový zdravý způsob sebelásky k sobě samému je hodně důležitý!


Komentáře

  1. na knížku jsem četla nedávno recenzí a jsem ráda, že vychází takovéto knihy :) jsou třeba a je třeba o tom mluvit...

    jsem ráda, že už to máš za sebou a zvládla ses z toho dostat :)

    OdpovědětVymazat
  2. Asi to není knížka pro mě,ale jinak jsem pár příběhů anorektiček četla.Nejvíce mě chytil ten,který mi vyprávěla kamarádka,se kterou jsem se o minulém víkendu setkala.Propadla tomu její vnučka.Nechtěla jsem ani věřit,že je to u nás možné.Přesně jako ty do ní psychiatr cpal antidepresiva,která ji vůbec nepomohla a udělala z ní ještě větší trosku.Až začala chodit na psychoterapii a začíná se z toho dostávat.A i ty máš s tím vlastní zkušenost.Je vidět,že jsi silná osobnost,to málo kdo dokáže si to v hlavě přehodit a začít se vnímat jinak.
    Eli,měj se hezky

    OdpovědětVymazat
  3. Klobouk dolů za otevřenost. Velmi soucítím se špatnou zkušeností s psychiatrem - to je něco, co se bohužel děje docela často a někdy to může mít doslova fatální následky. Stejně jako špatná zkušenost s terapií. A přitom může obojí tolik pomoct! Doufám každopádně, že už to nebudeš muset nikdy zjišťovat :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Poňoukání vnitřním hlasem může vést ke katastrofickým koncům.
    Obdivuji tě, že ses z toho dokázala vyhrabat sama.

    OdpovědětVymazat
  5. Myslím, že svým způsobem musí člověk dospět k tomu, že jsou důležitější věci než velikost kalhot. Ale taky jsem vždycky řešila, jak vypadám, jak jsem tlustá, nejvíce tehdy, když jsem se nelíbila nějakému klukovi. K anorexii jsem však naštěstí nikdy nezklouzla.

    OdpovědětVymazat
  6. Špatná zkušenost s psychiatrem je fakt blbá, protože může zapříčinit, že někdy v budoucnu se mu člověk automaticky vyhne i v případě, kdy by mohl dobrý psychiatr opravdu pomoci (totéž platí o antidepresivech). Ale jsi dobrá, že ses z toho dokázala dostat sama, byť to možná byl způsob poněkud riskantní (reakce na vysazení prášků může být ledasjaká)

    OdpovědětVymazat
  7. To je strašné, ona ti dala léky, které způsobují nechutenství? To snad není pravda... Jsi moc šikovná, že ses z toho dokázala dostat sama <3! Poslední dobou si vcelku hlídám jídlo, často se vážím, ale snažím se, aby to nezaběhlo takhle daleko.

    OdpovědětVymazat
  8. Psychika a podvědomí jsou pěkná svině. Je úplně jedno, jestli ti našeptávají "nežer, budeš tlustá" nebo "jsi tu zbytečná, když nebudeš všem se uleví" nebo cokoliv jiného. Léky by ty hlasy měly vypnout, protože člověk sám to obvykle nedokáže. Jenže ne každému každý lék sedne. Mě doktorka měnila léky několikrát, než našla vhodnou kombinaci, která začala skutečně zabírat. A trvalo to několik let, protože (ne)účinek antidepresiv se neprojeví po měsíci ani dvou, ale až tak po půl roce.
    Jsi dobrá, že jsi se z toho dostala sama. Kdysi jsem to taky zvládala po nějakém čase překonat. Ale s přibývajícím věkem i problémy to bylo čím dál těžší. Dnes jsem za antidepresiva vděčná.

    OdpovědětVymazat
  9. Je to neuveritelne, jake problemy mohou postuhnout nasi psychiku

    OdpovědětVymazat
  10. Tak tato knížka by se mi líbila, určitě si ji přečtu! Taky jsem si totiž touto (a bohužel i těmi dalšími) poruchou prošla. Tvůj příběh je taky silný a jsem ráda, že už je to vše za tebou! :)

    OdpovědětVymazat
  11. Tak tohle je hodně silný článek, Elis... Díky za tvoji otevřenost a sdílení vlastní zkušenosti. Ráda čtu, že už se cítíš zdravá a že se ti podařilo ze spárů anorexie vymanit, a naopak je smutné, že psychiatr, který tu měl být pro tebe, nepomohl a problémy jen zhoršil.

    OdpovědětVymazat
  12. Jsem moc rád, žes to zvládla. Ono většinou nejde z podobné šlamastyky někomu pomoct proti jeho vůli, ale naopak ještě víc ho uvrtat do problémů se dá poměrně snadno. Když se ovšem něco takového povede odborníkovi, který by o věci měl sám vědět nejvíc, je to děs.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Host (2020)

 Pro horory jsem měla odjakživa slabost. Nejraději mám ty vyloženě duchařské, plné lekaček a hutné tajuplné atmosféry. Předevčírem jsem si hledala na ulozto horory z loňského roku. Napsala jsem do vyhledávače žánr horor, rok 2020, a listovala jsem si seznamem výsledků. Když mě některý film zaujal, vyhledala jsem si o něm na československé filmové databázi o čem vůbec je, a také hodnocení ostatních diváků. A moje volba padla nakonec na britský horor Host. Na první pohled mě překvapilo to, že film nemá ani hodinku, jen šestapadesát minut. Jsem příznivcem kratších filmů, pokud má film více než dvě hodiny, těžko se na něj pak už soustředím, ideální je ta hodinka a čtvrt. Podle popisu film nevypadal špatně. Doba koronavirová ovlivnila snad úplně všechny součásti běžného života. Jsme více na sociálních sítích, případně v kontaktu přes webové kamery či mobily. Na jednu stranu nás to sbližuje, ale jistým způsobem i vzdaluje od toho pravého sociálního kontaktu. Pětici mladých kamarádek napadne

Vitamíny a doplňky stravy

 Z dětství si pamatuju docela přesně občasné návštěvy lékárny s rodiči, když jsme šli od doktora s receptem nebo koupit nějakou mastičku. Dodnes si živě pamatuju tu vůni, která tam byla. Tenkrát v našem městě ještě nebyla lékárna na každém rohu, byly tam jen dvě, a já chodila s rodiči do té velké, co byla na náměstí. Tenkrát mi připadala lékárna fascinující. Všude barevné krabičky, zvláštní vůně, a taky mi rodiče vždycky koupili několik těch vitaminových cucavých bonbonů, co byly ve velké skleněné dóze u pokladny. Když jsem byla malý špunt, tak v té době zrovna frčeli vitaminy Marťánci. Každou chvíli jsem na ně viděla reklamu v televizi a tak hrozně moc jsem prosila rodiče že je chci, že mi nakonec jedno balení koupili, a další jsem našla ten rok  pod stromečkem. Měla jsem z nich velkou radost a poctivě si vždycky ráno po snídani jednu tabletku vzala, než jsem šla do školy. Další vitaminy jsem brala v pubertě. To byly pivovarské kvasnice potažené sladkou vrstvou, vypadaly jako lentilky

Deset malých černoušků (1987)

 Knihy Agathy Christie jsou celosvětovou klasikou. Není snad nikdo, kdo by nečetl její knihy nebo neviděl jejich filmové ztvárnění. Jména jako Hercule Poirot či slečna Marplová jsou klasikou. Každou chvíli jsou seriály či filmy podle jejích knih v televizi. Před několika lety jsem četla knížku právě od Agathy Christie, Deset malých černoušků. A tato knížka mě opravdu dostala. Naštěstí jsem nevěděla o knize vůbec nic, žádné spoilery, ani úplně konečné rozuzlení zápletky, protože ta je jedním slovem geniální. Dobrá klasická detektivka má v sobě něco, co ty moderní často postrádají. Atmosféru, spletitý detektivní příběh a punc tajemna. Včera jsem si pustila Deset malých černoušků. Existuje spousta filmových verzí této knihy, v roce 2015 byl natočen i minisérie o třech dílech  Až tam nezbyl žádný , který můžu vřele doporučit, na československé filmové databázi má čtyřiaosmdesát procent. Já jsem včera shlédla ruskou adaptaci románu z roku 1987. Na československé databázi má dvaaosmdesát pro