Přeskočit na hlavní obsah

An(n)a.

 Včera jsem šla do knihovny pro nějaké nové čtivo a nějak jsem si pořádně nemohla vybrat. Pobrala jsem pár časopisů, ale z knih mě pořádně nic nezaujalo, ani nic z novinek. Tak jsem procházela mezi regály, a zabloudila jsem i k tomu pro puberťáky. Krom dívčích románů a starých Bravíček mě zaujalo pár knížek, jejichž název dával tušit, že budou o poruchu příjmu potravy, což je, hlavně pro náctileté slečny, hodně důležité téma a osvěta je pořád důležitá.

Vybrala jsem knížku An(n)a od Sáry Báchorové. Už jsem asi dvě nebo tři knížky na toto téma četla, čekala jsem tedy knížku plnou klišé vyprávěnou někým, kdo o anorexii nebo bulimii četl maximálně na internetu. 

Ale jak jsem doma knížku začala číst, byla jsem příjemně překvapená. Chytlo mě to, a já útlou knížku o sto šedesáti stránkách přečetla za jediný den.

Hlavní hrdinka, sedmnáctiletá středoškolačka Anna, má na první pohled skvělý život. Má skvělé rodiče, kamarády, spoustu koníčků, a právě prožívá první romantickou lásku. Ale v tom jí do života zasáhne někdo další, kdo radikálně změní její život. Spousta dívek říká této nové přítelkyni jednoduše Ana. Tato nová přítelkyně sebou nese pro Annu neštěstí, ale dívka si to vůbec neuvědomuje. Její život ovládne chorobné vážení, počítání kalorií, odmítání jídla a zvracení.

A přitom to vše začalo tak nevinně. Anna nebyla spokojená se svou postavou, proto se rozhodla trošku zhubnout. Šlo to poměrně snadno, ale dívka chtěla víc. Najednou se totiž začala vnímat jako ošklivá, tlustá, neschopná, doslova jako "tlusté vyžrané prase." Ale její nová kamarádka Ana jí od tohoto problému pomáhá. Anna poslouchá svůj vnitřní hlas, který ji nabádá k lhaní o jídle, k nezdravému cvičení, k čím dál častějšímu zvracení a nakonec i sebepoškozování.

Anně totiž nikdo nerozumí. Nebo ona to tak alespoň vnímá. Její kluk ji přestává mít rád, v kolektivu je čím dál méně oblíbená a rodiče na ni nemají díky pracovnímu vytížení čas.

Jedinou kamarádkou tedy zůstává Ana. Ta, díky níž dívka padá na čím dál hlubší dno, ale vůbec si to neuvědomuje. Anorexie se začíná prolínat s bulimií, a celé to spěje do dramatického finále! Podaří se Anně svou novou kamarádku vytlačit ven z hlavy, nebo jí zcela podlehne?


Toto bude tak trochu jiná knižní recenze, a to i proto, že toto téma je mi blízké. S anorexií jsem se setkala na vlastní kůži, a to doslova.

Byla jsem nemocná, ale dlouho jsem si to odmítala připustit, protože to bylo o něco složitější. Jedla jsem málo, pak už skoro vůbec ne proto, abych se líbila ostatním nebo že bych měla pocit, že jsem tlustá. Tehdy jsem zažívala složité věci v životě, vše se na sebe dost nakupilo, a já si neuměla poradit s tím co se děje, a tak jsem se vnitřně trápila tak, že jsem přestávala jíst.

Paradoxně mi nepomohla ani návštěva u psychiatra. Tím se vše jen zhoršilo. Paní doktorka byla totiž robot na psaní receptů na antidepresiva, téměř si se mnou nepovídala a měla jsem dojem, že ji ani nezajímá, že jí chci něco říct. Začala jsem tedy brát léky a doufala, že mi pomůžou a bude líp.

Bylo to ještě horší. To už jsem ztratila chuť k jídlu úplně. (V příbalové informaci je takový detail, že mohou způsobovat nechutenství, ale to paní doktorka jaksi nezmínila). Díky polovině tabletky ráno jsem byla jako chodící zombie bez emocí, kterému bylo všechno jedno. Ale tehdy jsem se cítila hrozně uvolněně a fajn. Co na tom, že jsem v některé dny snědla za celý boží den jen půlku rohlíku, pořád jsem spala (ve dvě jsem třeba přijela ze školy, a spala až do šesti), a byla jsem totálně nepoužitelná.

Hubla jsem víc a víc, a bylo mi to víceméně jedno. Prostě jsem jen přežívala, s jídlem to bylo čím dál horší, neměla jsem chuť už ani na sladké, které miluji. Věděla jsem, že je to špatně, ale bylo mi to prostě díky tlumícím lékům všechno jedno. Uvědomění začalo až poté, co jsem léky jedla už dva roky, mezitím mě musela dvakrát odvézt sanitka do nemocnice, protože jsem z nedostatku jídla zkolabovala, jednou doma, jednou ve škole, dostala jsem kapačky, a bylo mi fakt mizerně. Pořádný zlom nastal až poté, co mi přítel řekl něco ve stylu, že jsem chodící kostra, a že se mnou nechce spát, protože se mu to prostě hnusí, a taky mi vyčetl, že jsem jako chodící hadrová panna, se kterou není žádná řeč, protože věčně jen spí nebo apaticky sedí u počítače, případně u televize.

To mě probralo. Dostala jsem se z toho sama, ale bylo to těžké. Vím, že jsem to neměla dělat sama na vlastní pěst, ale prostě jsem ty prášky ze dne na den vysadila. Bála jsem se (naprosto hloupě), že bez nich umřu a nebudu vůbec fungovat. Bylo to sice těžké, pár dní se mi točila hlava a připadala jsem si, jako bych padala z nějaké mýdlové bubliny, ale šlo to. Toho svinstva, které mi ničilo život a brzdilo mě ve všem, jsem se zbavila. Všechno se obrátilo, začala jsem jíst, normálně fungovat, plnit si svoje studijní sny a hlavně vnímat pořádně svět kolem sebe se všemi emocemi, a to i těmi negativními, protože i to špatné, ale i krásné patří k životu.

K psychiatrovi jsem už nikdy nešla a doufám, že ani nepůjdu, protože ten mi opravdu nepomohl, jen prohloubil moje problémy.




To celé už je naštěstí za mnou, na druhou stranu to byla velká životní zkušenost a hodně věcí jsem si uvědomila.

Ale zpátky ke knížce. Jak už jsem napsala v úvodu, přečetla jsem ji za jediný den. Je psána formou deníkového vyprávění, autorka se ale často vrací do minulosti pomocí flashbacků a dozvídáme se tedy, co ji všechno vedlo k nebezpečnému hubnutí.

Perfektní bylo i to, že anorexie je tu popsána jako hlas v hlavě. Jako takový nikdy nespící kamarád, který neustále našeptává: "To nejez! Je to tučné! Vem si radši jenom rohlík, po tom nepřibereš!" Ono to tak totiž opravdu je. I já jsem měla tento hlas, který mě ponoukal k tomu, že bych neměla jíst, protože to přeci není důležité, že mám jít radši spát, nebo se hodně napít vody... Kdo nezažil, tak nikdy neporozumí tomu, jak intenzivní to je.

Knížku jsem přečetla na jeden zátah, a myslím, že by si ji měla přečíst každá dospívající slečna. Já jsem se taky kdysi smála tomu, že přeci, když jsem toho o anorexii tolik četla, tak se mi to nikdy nemůže stát, ne? Ale to je omyl, a anorexie a bulimie není jen výsadou mladých, může potkat i ženu po čtyřicítce, ač je to méně časté.

Autorka sama na začátku knihy varuje, že kniha neslouží jako Pro-ana návod, ale varuje před rizikovým chováním a ukazuje, jaké může mít následky. I teď jsou totiž pořád v módě pro-ana blogy (kdo pamatuje éru blog.cz, tam to jednu dobu hodně frčelo), a takové publikování anorektiček přispívá často k tomu, že si z nich berou příklad další mladé, nezkušené holky, které hazardují se svým zdravím a ještě se v tom veřejně podporují. Prosím, nedělejte to, a nedržte drastické diety ani násilím nezvracejte, následky můžou být i do budoucna, a nejen fyzické.

Každopádně, knížka se mi líbila, i když je pro dospívající. Je psána jednoduchým stylem vyprávění, ale to vůbec nevadí, protože to všechno působí reálně, a tak nějak opravdu lidsky. Bylo mi hlavní hrdinky líto, protože podobná trápení jsem zažila také. Závěr byl lehce pesimistický, ale pod čarou byla poznámka, že jde o konec první knihy, tak třeba bude pokračování, to bych si ráda přečetla! 

Doufám, že se Vám dnešní, tak trochu neobvyklá knižní recenze spojená s mou vlastní zkušeností líbila!

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥

PS: Nezapomínejte na to, že člověk se má mít rád bez ohledu na to, kolik váží nebo jak vypadá, protože takový zdravý způsob sebelásky k sobě samému je hodně důležitý!


Komentáře

  1. na knížku jsem četla nedávno recenzí a jsem ráda, že vychází takovéto knihy :) jsou třeba a je třeba o tom mluvit...

    jsem ráda, že už to máš za sebou a zvládla ses z toho dostat :)

    OdpovědětVymazat
  2. Asi to není knížka pro mě,ale jinak jsem pár příběhů anorektiček četla.Nejvíce mě chytil ten,který mi vyprávěla kamarádka,se kterou jsem se o minulém víkendu setkala.Propadla tomu její vnučka.Nechtěla jsem ani věřit,že je to u nás možné.Přesně jako ty do ní psychiatr cpal antidepresiva,která ji vůbec nepomohla a udělala z ní ještě větší trosku.Až začala chodit na psychoterapii a začíná se z toho dostávat.A i ty máš s tím vlastní zkušenost.Je vidět,že jsi silná osobnost,to málo kdo dokáže si to v hlavě přehodit a začít se vnímat jinak.
    Eli,měj se hezky

    OdpovědětVymazat
  3. Klobouk dolů za otevřenost. Velmi soucítím se špatnou zkušeností s psychiatrem - to je něco, co se bohužel děje docela často a někdy to může mít doslova fatální následky. Stejně jako špatná zkušenost s terapií. A přitom může obojí tolik pomoct! Doufám každopádně, že už to nebudeš muset nikdy zjišťovat :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Poňoukání vnitřním hlasem může vést ke katastrofickým koncům.
    Obdivuji tě, že ses z toho dokázala vyhrabat sama.

    OdpovědětVymazat
  5. Myslím, že svým způsobem musí člověk dospět k tomu, že jsou důležitější věci než velikost kalhot. Ale taky jsem vždycky řešila, jak vypadám, jak jsem tlustá, nejvíce tehdy, když jsem se nelíbila nějakému klukovi. K anorexii jsem však naštěstí nikdy nezklouzla.

    OdpovědětVymazat
  6. Špatná zkušenost s psychiatrem je fakt blbá, protože může zapříčinit, že někdy v budoucnu se mu člověk automaticky vyhne i v případě, kdy by mohl dobrý psychiatr opravdu pomoci (totéž platí o antidepresivech). Ale jsi dobrá, že ses z toho dokázala dostat sama, byť to možná byl způsob poněkud riskantní (reakce na vysazení prášků může být ledasjaká)

    OdpovědětVymazat
  7. To je strašné, ona ti dala léky, které způsobují nechutenství? To snad není pravda... Jsi moc šikovná, že ses z toho dokázala dostat sama <3! Poslední dobou si vcelku hlídám jídlo, často se vážím, ale snažím se, aby to nezaběhlo takhle daleko.

    OdpovědětVymazat
  8. Psychika a podvědomí jsou pěkná svině. Je úplně jedno, jestli ti našeptávají "nežer, budeš tlustá" nebo "jsi tu zbytečná, když nebudeš všem se uleví" nebo cokoliv jiného. Léky by ty hlasy měly vypnout, protože člověk sám to obvykle nedokáže. Jenže ne každému každý lék sedne. Mě doktorka měnila léky několikrát, než našla vhodnou kombinaci, která začala skutečně zabírat. A trvalo to několik let, protože (ne)účinek antidepresiv se neprojeví po měsíci ani dvou, ale až tak po půl roce.
    Jsi dobrá, že jsi se z toho dostala sama. Kdysi jsem to taky zvládala po nějakém čase překonat. Ale s přibývajícím věkem i problémy to bylo čím dál těžší. Dnes jsem za antidepresiva vděčná.

    OdpovědětVymazat
  9. Je to neuveritelne, jake problemy mohou postuhnout nasi psychiku

    OdpovědětVymazat
  10. Tak tato knížka by se mi líbila, určitě si ji přečtu! Taky jsem si totiž touto (a bohužel i těmi dalšími) poruchou prošla. Tvůj příběh je taky silný a jsem ráda, že už je to vše za tebou! :)

    OdpovědětVymazat
  11. Tak tohle je hodně silný článek, Elis... Díky za tvoji otevřenost a sdílení vlastní zkušenosti. Ráda čtu, že už se cítíš zdravá a že se ti podařilo ze spárů anorexie vymanit, a naopak je smutné, že psychiatr, který tu měl být pro tebe, nepomohl a problémy jen zhoršil.

    OdpovědětVymazat
  12. Jsem moc rád, žes to zvládla. Ono většinou nejde z podobné šlamastyky někomu pomoct proti jeho vůli, ale naopak ještě víc ho uvrtat do problémů se dá poměrně snadno. Když se ovšem něco takového povede odborníkovi, který by o věci měl sám vědět nejvíc, je to děs.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Omluva - nemoc

 Ahoj kamarádi a čtenáři, moc se omlouvám, ale teď pár dní nebudu přidávat žádné články. Skolila mě škaredá zimní viróza, asi jsem se někde nachladila - nejspíše v práci, kdy jsem přebíhala ze studeného skladu na vyhřátou dílnu... Hrozně mě bolí v krku, hlava, klouby a mám i horečku. Už v neděli mi bylo všelijak, ale pondělí jsem celé proležela v posteli, a hlavně jsem strašně unavená, pořád bych jen spala... Zatím jsem si vzala pondělí a úterý dovolenou, zítra jdu ráno k doktorce, počítám že do pátku budu mít neschopenku, tak snad o víkendu bych mohla přidat nový článek, ale uvidím... Cítím se fakt mizerně, tak doufám, že to nebude na antibiotika a je to fakt jenom virového původu. Děkuji Vám za pochopení, přeji krásné zimní dny hlavně bez nemoci, Vaše Eliss ♥ Koupila jsem si v lékárně horký nápoj a beru Acylpyrin. Žofka se mnou leží celý den, docela určitě ví, že mi není dobře a je příjemné ji mít u sebe.

Dnešní kontrola

 Dneska ráno jsem musela vstávat už v šest, protože jsem byla objednaná na kontrolu po třech týdnech na gynekologii. Ale stejně jsem byla vzhůru už od čtyř, se spánkem to mám teď takové rozhozené - jednou spím do osmi, pak zase vstanu už ve čtyři. Ale často to pak dospím i přes den. V sedm hodin jsem se vypravila na zastávku, bez snídaně, v batůžku pečlivě zavázanou skleničku s močí. No nebylo mi ráno moc dobře, jelikož jsem nesnídala, ale čekaly mě ještě odběry, a na ty se musí nalačno. V čekárně už přede mnou čekaly tři pacientky. Potěšilo mě, že jsem potkala kamarádku ze střední, která byla o ročník níž, dřív jsme spolu párkrát zašly na kávu, ale dlouho jsme spolu nemluvily, ani jsme si nepsaly. Dost mě překvapila sdělením, že má před maturitou - vždyť už dávno musela skončit, to mi nesedělo do počtu. A tak se rozpovídala o svých zdravotních problémech, kdy musela akutně na operaci s naštěstí nezhoubným nádorem na žlučníku.  A kvůli rekonvalescenci po operaci tak samozřejmě nedoděla

Dnešní kontrola u doktora

 V minulém článku, který pojednával o mých zdravotních potížích spojených s bušením srdce, tlakem v hlavě a pískání v uších, jsem zmiňovala, že dnes mám jít na kontrolu - doktor na pohotovosti to zdůrazňoval. Moje obvodní má opět dovolenou, takže jsem musela za zastupující lékařkou do nemocnice. Potíže nijak extra neustoupily. Včera v noci jsem nemohla vůbec usnout. Pořád se mi do hlavy vkrádaly špatné myšlenky - určitě umřu, srdce mi najednou přestane pracovat... Nemohla jsem tyto strašné věci dostat ven pryč z hlavy. K tomu se samozřejmě přidalo i bušení srdce. Tlaky v hlavě ale trochu povolily, i to pískání už je o něco snesitelnější. Ráno jsem tedy šla na autobus do města, a z autobusáku mi navazoval rychlý spoj do nemocnice. V čekárně nikdo nebyl, takže jsem jako při své minulé návštěvě vložila kartičku pojišťovny do přístroje, zmáčkla na displeji účel návštěvy, a sedla si do čekárny. Za chvíli už pro mě přišla sestra. Předala jsem jí svou lékařskou zprávu a vysvětlila, proč tu js