Dva roky plné štěstí

 Když jsem předloni v lednu na těhotenském testu uviděla dvě čárky, nemohla jsem tomu vůbec věřit. Tak dlouho jsme se snažili, a už jsem se docela vzdávala i naděje, že se to kdy vůbec podaří. A pak to bylo najednou skutečné. S odstupem si pořád myslím, že mi prospěla dlouhá dovolená, kterou jsem měla v zimě, pominul stres z práce, a tak se zadařilo. Protože během pracovního shonu to nešlo vůbec. 

A tak hned po vánočních svátcích, na začátku ledna, jsem si nadělila takový dáreček. Musím se přiznat, že jsem měla strach jít na první prohlídku, pořád ve mně hlodal červíček pochybnosti. Co když nakonec třeba těhotná vůbec nejsem, mám třeba jenom cystu, které mě trápily několik let opakovaně? A tak jsem se k doktorovi odhodlala jít až v půlce ledna - na můj svátek. Už tehdy mě asi dva dny trápily podivné ranní nevolnosti - ráno, ale i přes den, jednou jsem vyzvracela kus čokolády, a to už mi bylo divné. 

V čekárně jsem byla jako na trní, pořád se mi honily hlavou ty nejhorší scénáře - cysta, mimoděložní těhotenství, nebo jiná hrůza - a opravdu ve mně byla malá dušička. Delší dobu jsem na prohlídce nebyla, skoro rok, takže pan doktor se na mě šibalsky usmíval. "A vy chcete být těhotná?" No ano, nic jsem si nepřála víc. Všechno si napsal do počítače, včetně těch nevolnosti, a už mě čekala prohlídka. 

Ultrazvuk, další vyšetření, a konečně: "Je tam zárodek, a je živý." Dodnes mám ten okamžik v paměti, jak mě to dostalo, a začala jsem štěstím brečet. Dostala jsem termín dalšího vyšetření a s sebou fotku z ultrazvuku, kde byla vidět malá kulička. Na další kontrole jsem dostala těhotenskou průkazku, a žádanku na první genetické vyšetření. Tam jsem byla v březnu. 

A tam mi prve řekli tip na pohlaví - že dle uložení pohlavních orgánů to vypadá na děvčátko. Přiznám se, že mě to dost překvapilo, pořád jsem měla jakýsi pocit, že to bude kluk, ale mýlila jsem se. A taky dle babských rad - že jsem nemohla skoro celé těhotenství jíst žádné maso - to taky vypadalo na děvče! Takže jsem se opravdu ve své intuici spletla. 

Ale tak trochu jsem pochybovala, i když jsem měla doma hodně růžových věcí, taky nějaký barevný mix - a tak jsem si říkala, že doma přece může mít miminko oblečené cokoliv, že je to jedno. Na druhém genetickém vyšetření mi pohlaví nepotvrdili, doktorka byla ten den poněkud neklidná a nevrlá, takže miminko taky, a nechtělo ukázat, co tam dole vlastně má. "Nic tam nevidím!" prskala doktorka. 

Myslím, že Julča tehdy dost dobře vystihla náladu paní doktorky, a rozhodla se trucovat, a já byla celou dobu naštvaná a otrávená taky. A když mi mohl říct můj gyndař, co tam dole vlastně miminko má, tak jsem se zeptala pozdě. A pak už byla porodnice. Až tam mi, chvíli před porodem, doktorka znovu potvrdila, že to tedy bude opravdu děvčátko. 

Těhotenství jsem si celkem užívala, až na ty křečové žíly a oteklé nohy, ale jinak jsem se cítila psychicky v pohodě jako dlouhé roky předtím ne. Porod samotný jsem čekala mnohem horší, ano, bolelo to, ale netrvalo to zase tak dlouho - největší hrůzu jsem měla z toho, že nebudu moct rodit přirozeně. Hrozně se bojím operací a nějakého toho uspávání, narkózy a jiných libůstek, takže fakt děkuju za to, že jsem byla celou dobu při sobě. 

Ten okamžik, kdy jsem měla Julču poprvé v náručí, kdy jsem ji slyšela křičet, a pak ten pocit klidu, kdy jsem ji měla poprvé v náručí, to je něco nepopsatelného. Úžasného, krásného, a cítila jsem se hrozně hrdá na to, že jsem zvládla přivést na svět dítě. 

První týdny byly náročné. A to tedy hlavně proto, že jen tři týdny po Julinky narození přišly povodně. Být s tak malým miminkem bez vody, elektriky a plynu, to byl opravdu kumšt. Naštěstí jsem plně kojila, takže nebylo třeba ohřívat a chystat mléko. Ale největší problém byla ta absence pitné vody z kohoutku. Pro vodu jsme museli chodit do centra, kde se fasovali i jiné potřebné věci. A do toho ještě ten pocit strachu a bezmoci, kdy za oknem hučel šílený potok plný vody vylévající se z koryta, a já jsem bezmocně koukala do postýlky a prosila v duchu, ať nás to nespláchne. 

Nakonec jsme měli vodu "jen" ve sklepě, ale přesto to byla velká zkouška. Nevyspání, únava, tahání velkých lahví s vodou domů, a samozřejmě obavy z nějaké infekce. Vše jsem pořád umývala, čistila Savem, ale bohužel nakonec se stejně do sklepa a následně i do bytu následkem vlhka dostala plíseň. Už je to vše naštěstí vyřešené. 

Voda opadla, pro všechny to bylo složité. Ale jsem na sebe pyšná, že jsem to zvládla, hlavně psychicky, což mě překvapilo, protože jindy jsem se ze všeho hroutila, a ono nakonec nic. 

Tohle mě mateřství v prvé řadě naučilo. Už neprožívám tolik věcí, nepřipouštím si spoustu špatných pocitů, a vše beru s větší lehkostí. Jsem průbojnější, sebevědomější, a zkrátka a jednoduše šťastnější. 

Není to vždy jednoduché. Když byla Julinka letos v únoru poprvé nemocná - měla teplotu, bolelo ji v krku, bylo to stresující, a také jsem zjistila, jaké to je, se bát o své dítě. Ten pocit bezmoci, kdy Vaše dítě pláče, protože ho něco bolí, a nemůžete mu pořádně pomoct, jen v první chvíli zmírnit příznaky nemoci, to bylo opravdu hrozné. Tak jsem pak plakala spolu s Julinkou, protože mě její bolístky bolí taky, i když uvnitř, v srdci. 

Mateřství je horská dráha emocí a pocitů, každý den je jiný, překvapující, každý den mě naučí něco nového. Julinka je hrozně fajn človíček, opravdu jsem nečekala, že bude taková, jaká je. Kamarádská, společenská, starostlivá. Když vidí, že má někdo nějakou odřeninu, tak říká "au,au, boli." Posledně mi foukala strup na noze, to když jsem se řízla při holení. Má ráda děti, největší štěstí je pro ni spolucestující kočárek a "mimi." 

Je to zvídavá, veselá holčička, která má už ale taky svoji hlavu. A dovede to dát pořádně najevo! Teď si prochází občasným obdobím vzdoru. "Ne," je častá odpověď na všechno. Záchvaty zuřivosti, pláče, vzpurnosti, to vše se nás teď týká, ale mám vypozorované, že Juli více zlobí když jí zrovna rostou zoubky, to ji tak celkově nedělá dobře. Ale jinak je to moje sluníčko, které se mnou spí v posteli, a ještě pár měsíců to tak určitě bude. Přítel je stejně věčně pracovně pryč, takže v posteli je místa dost. 

Mateřství je velká změna, ale vlastně nemůžu říct, že by to pro mě byl nějaký šok. Od narození jsem Julinku přijala, a šlo to všechno tak nějak samo. Jen jsem zpočátku měla strach ji koupat, jak byla tak maličká, ale to se po pár týdnech také podalo. 

A co je pro mě mateřství především? Velkým štěstím a krásnou životní náplní. I když jsou někdy náročnější dny, neměnila bych. Miminko jsem si hrozně přála a teď cítím, že je můj život úplný, naplněný. 

Co si teď přeji pro Julinku nejvíce je zdraví. Bez peněz, bez majetku se dá vždycky nějak přežít, ale bez zdraví není nic. Mým největším přáním je mít zdravé a spokojené dítě. To je to nejvíc na světě a každá pořádná máma si přeje to samé. 

Holčičko moje, už máš dva roky a já fakt nevím, jak to mohlo tak hrozně rychle utéct. Příští rok tě čeká školka, ale ještě spolu doma zažijeme spoustu krásných okamžiků a legrace. Mám tě nejraději na celém světe. 

Tohoto plyšového lvíčka dostala Julinka od strejdy. Původně jsem měla naplánovanou oslavu na venek, na zahradu, bohužel pršelo. Tak jsme si dali s Julinkou zákusky a dobroty doma. Skromná malá oslava, ale myslím, že to vůbec ničemu nevadí. 

A kdo ještě slavil s námi? Julinčino mimi. Panenka, kterou má teď oblíbenou, dává jí i pít, jíst, chová ji, tak je to moc pěkné. 

A ještě jedna letní momentka. Vaničku jsem ještě neprodala, a jak se nám hodila v těch horkách, místo bazénku! Julinka se tam vyřádila úplně parádně. 

Mít dítě je pro mě to největší životní štěstí, splněný sen, a nikdy nepřestanu být vděčná za tu úžasnou příležitost, že jsem se mohla stát mámou. Děkuju. 

Mějte se hezky, děkuji Vám za přečtení a komentáře, užívejte poslední srpnový víkend, Vaše Eliss ♥