Den matek

 Na druhou květnovou neděli u nás připadá moc hezký svátek, a sice Den matek. U nás doma se nikdy vyloženě neslavil, ale ve školce a školní družině jsme vždycky pro maminku vyráběli nějaký pěkný dárek, jednou to byl malovaný hrneček, podruhé zase menší výšivka, ale radost zajisté udělal i neumětele namalovaný obrázek. 

Když jsem byla hodně malá, byla jsem na své mámě hodně citově závislá. Dodnes si pamatuji, že jsem první den ve školce celý probrečela, protože jsem chtěla k mámě. A když jsem jela na léto k babičce a dědovi do města, první den se nesl ve stejném duchu, stesk po mámě byl opravdu intenzivní. Ale pak už to bylo lepší, babička mi druhý den ráno vytočila mámu na pevnou linku, mohla jsem si s ní popovídat, a už to bylo lepší.

Na dětství vzpomínám moc ráda, a právě máma v něm hrála zásadní roli. Táta býval často pracovně pryč, takže jsme podnikaly jen ve dvou různé výlety, ale i sobota strávená na zahrádce byla fajn. S mámou mám spojené takové ty maličkosti z dětství - párky k večeři, které byly vždycky nakrájené na kolečka, sobotní zákusek, a to nejdůležitější bylo vlídné slovo, pohlazení, a pofoukaná bolístka a uklidnění, že všechno přebolí.

Ne vždy to ale mezi mnou a mámou bylo zalité sluncem. V osmnácti jsem měla ošklivé období vzdoru, a v afektu jsem řekla hodně ošklivá slova, která mě hodně mrzela. Jednou jedinkrát jsme se spolu takto ošklivě pohádaly, samozřejmě mezi námi proběhly menší slovní půtky, ale nikdy se nejednalo o nic strašného.

U nás v rodině jsme všichni povahově spíše uzavření, dá se říci i tak trochu citově chladní. Já třeba nerada dávám najevo svoje pocity, a tohle máme s mámou společné. Je pro mě těžké říct "mám tě ráda." I když to tak uvnitř cítím, není pro mě jednoduché to vyslovit. Raději to dokážu nějakým činem. Před nějakou dobou mi přítel řekl: "Ty kolem mě jenom projdeš a já cítím, jak mě máš ráda." 

Dlouho jsem si myslela, že nebudu mít to štěstí stát se taky mámou. Dá-li bůh, tak budu mít na podzim miminko. A celkem asi přirozeně mám obavy, jestli zvládnu úlohu spočívající v mateřství, a jestli budu dobrá máma. Dokonalá asi ne, ale chtěla bych předat dítěti ten nejlepší základ do života, a vybudovat si pěkný a přátelský vztah. 

Když jsem zadala do vyhledávače na YouTube "píseň pro mámu," zase tolik možností mi nevyjelo. Hitovku od skupiny Holki zná asi každý, mě osobně se ta písnička nijak zvláště nelíbí, to už tohle podání Michala Davida je lepší. Starou, leč krásnou klasikou je píseň od Olympic Slzy tvý mámy šedivý. To je pro mě osobně moc dojemná písnička, kdykoliv ji slyším, tak se mi do očí vrhnou slzy.

I v literatuře se motiv matky objevuje poměrně často. I když zde se setkáme i s těmi, které by se matkami vůbec nazývat neměly - vždyť třeba Erbenova Kytice nám představí dost hrůzný a nepochopitelný čin matky vražednice, která své vlastní dítě vymění za blyštivý lesk zlata, a co je opravdu důležité pochopí, až když je příliš pozdě. 

Krásné jsou třeba i verše od Viktora Dyka, které jsou součástí sbírky Devátá vlna. 

Co máme, máme, kdož to jasně cítí, že přijde den, kdy nebudem to míti?

Tak mnoho cest je, tolik volá hlasů. Pro matku nemá dítě tolik času.

Co činí matka, je tak samozřejmé. Povinnost k díku s nás tak ráda sejme.

Vždy říkáme: Vzpomeneme jednou. A potom v chvíli mrazivou a bědnou zavřou se oči matky, natolik bdělé. Dluh chce se platit. Není věřitele. 

Ano, verše jsou to opravdu krásné, leč i lehce ponuré, a hlavně bohužel pravdivé. Pokud jsme měli to štěstí na dobrou a milující mámu, která nám zajistila krásné dětství, a vychovala z nás slušné lidi, není pochyb o tom, že k ní máme dluh. Ne ten finanční, ale citový, musíme se snažit ji vracet lásku, péči, a nejen k stáru, kdy se třeba maminka nebude moci o sebe postarat. 

Chápu, že někteří třeba nemají možnost být s mámou denně v kontaktu, ale pořád je tu telefon, nebo třeba sociální sítě. Já měla s mámou vždycky trochu komplikovanější vztah, ale mám ji ráda. Dříve jsem měla třeba problém s tím se jí svěřovat s určitými věcmi, ale postupem času tyto bariéry padly.

Máma je tu vždycky pro mě a já pro ni, máme to štěstí, že bydlíme kousek od sebe, a prakticky denně se navštěvujeme. Třeba dnes ráno mi zavolala, že jede do města nakoupit, jestli tam něco nepotřebuji. Tak už jsem rovnou jela s ní. Při nákupu jsme pokecaly, a samozřejmě jsem pro mámu měla i malý dáreček ke Dni matek, čokoládové sovičky.

Je fajn, že maminky mají svůj den, kdy je můžeme dvojnásobně potěšit a udělat jim radost ať už přáníčkem či nějakou drobností. V Československu se začal slavit tento den v roce 1923, má tedy poměrně dlouho tradici, ale po druhé světové válce byl zatlačován do pozadí, kdy se více upřednostňovalo MDŽ. 

Ale posledních pár let jeho obliba stoupá, což je fajn. Maminky si totiž naši lásku zaslouží, protože nikdy nevíme, jak dlouho tu s námi ještě budou...

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný zbytek víkendu a pohodový vstup do začátku pracovního týdne, Vaše Eliss ♥