Nikdy jsem nebyla člověk, který by nějak lpěl na materiálních věcech (výjimkou jsou knihy, ty už nemám aktuálně kam dávat!) Proto, když jsem se stěhovala k příteli, neměla jsem toho zase tak moc. Byt už byl vybavený nábytkem, takže jsem si sebou vzala opravdu jen věci, na kterých lpím.
A svým vzpomínkám jsem vyhradila speciální úložný box. Mám ho položený v pokoji na poličce, a občas do tě krabice sáhnu. Velkou vzácností jsou pro mě i fotografie. Mám fotoalbum, kde mám fotky s rodiči, snímky ze školního focení. Nejvzácnější je pro mě fotka s prababičkou. Jsme tam spolu u vánočního stromečku. Prababička zemřela, když jsem byla ještě hodně malá, přesto si pamatuji na nedělní návštěvy ve staré dřevěnce...
Je pravdou, že do své krabice moc často nezabrousím. Některé vzpomínky jsou pro mě natolik bolestivě smutné, že se jim raději vyhnu.
Ale včera jsem měla pěkně nostalgickou náladu, takže jsem se začala v krabici "štrachat." Pár výtisků starých časopisů, moje první literární pokusy v malých sešitech, "tajné" deníčky, kde jsem si psala všechno možné a snažila se o strašně dospělácký tón...
Mimo jiné bylo fajn si prolistovat školní čtenářský deník, a pohroužit se do svých naivních a úsměvných deníčkových zápisků. A pak jsem narazila na ten největší poklad, který ležel až skoro na dně krabice. Můj památník. Sice ne plný obrázků, ale o to plnější krásnými vzpomínkami...
Když jsem byla malá, tak mezi spolužáky a kamarády hrozně frčel památník. Každou chvíli za mnou přišla nějaká spolužačka, ať jí namaluju něco pěkného na památku. Nejvíce se mi líbil památník jedné máminy kamarádky. Byl v krásně vázaných deskách, měl takové tuhé listy a jak voněl...
A já jsem si tehdy taky hrozně přála památník! Nakonec jsem ho tedy dostala od Ježíška, v roce 2003. Panebože, když si dnes uvědomím, že už to bude v zimě dvacet let, ani se mi nechce věřit tomu, jak rychle to všechno uteklo, jak se kola času otáčí čím dál víc, a prostě stárnu...
Vůbec první příspěvek do památníku byl od mámy. Jednoduchý králíček s mikrofonem, ale mě se hrozně líbil...
Malůvka od strejdy. Vodníka mi stihl namalovat ještě v prosinci roku 2003. Bydlel kousek od nás, a já mu tehdy památníček celá natěšená donesla, a těšila se na obrázek.
Příjemným překvapením pro měl byl i obrázek od sestřenice. Vůbec mě nenapadlo, že jí strejda řekne, že má půjčený můj památník. Krásný obrázek z animovaného seriálu Jen počkej, zajíci!
Můj tatínek pracoval nějakou dobu v Praze, a proto si vzal památníček s sebou na cesty. Malůvka z časopisu mi udělala velkou radost. Méďa Pusík patřil k mým oblíbeným časopisům, nejčastěji mi jej tedy kupovala babička.
Památník bych taky někde měla mít, na ZŠ to bylo časté
OdpovědětVymazatPamátník nemám, jen můj první pokus o "knižku", ale nevím kde je založený.
OdpovědětVymazatPamátník jsme se ségrou dostaly od sestřenic, když nám bylo asi 6 let. Jsou tam krásné vzpomínky :) teď už mi tam hodně dlouho nikdo nekreslil, beru ho ale na sportovní akce, když chci od někoho slavného podpis. Máš tam krásné obrázky :)
OdpovědětVymazatEliss, to je mi líto, muselo to být v tak útlém věku velice těžké, přijít o otce.
OdpovědětVymazatPamátníky za mých školních let frčely taky, a přitom se jedná o dobu dvojnásobnou té Tvé. :-) Taky jsem jím kdysi ráda listovala.
Památník taky ještě někde mám - byla to hezká tradice kreslit na památku . I když já v něm měla většinou podpisy fotbalistů .
OdpovědětVymazatTaké mám uložené vzpomínky. Jen památník z dětství mi shořel, když jsme vyhořeli, ale staré fotografie také mám a posbírané hlavně od starší sestry, která už v té době byla vdaná a bydlela jinde. Mám schované i malůvky a první písmenka v sešitech od vnoučat, kteří už jsou dnes dospělí a občas na to kouknu...Měj se hezky.
OdpovědětVymazatZa mne byly památníhí velká móda, měl ho fakt každý. Takže jsem ho měla taky, ale nikdy mne to až tolik nebralo, takže se do dnešních dnů nezachoval...
OdpovědětVymazatEliss, památníky byly i za mých školních let, a to už je fakt hodně dlouho, přesto mám svůj schovaný. Jeden tady má i moje dcera, zrovna nedávno jsem na oba narazila. Pá 😀😉
OdpovědětVymazatEliss, památníček jsem měla, ale byl zničený. I když některé obrázky si vybavuji a pořekadlo "můžeš kreslit, můžeš psát, ale listy netrhat".
OdpovědětVymazatJen počkej zajíci!
OdpovědětVymazatJá si tuhle prohlížel se svou matinkou její památníček ze střední skoly a nejvíce mne pobavil zápis:
"Alenko půjč mi stovku a budeš na mne vzpomínat nadosmrti."
Památníky frčely ještě za mládí mé dcery a dosud vidím, co jsem jí tam já napsala a nakreslila a to kreslit neumím! Hezké vzpomínky jsi v nás rozdmýchala. Jiřina z N.
OdpovědětVymazatI já jsem měla svůj památník. Kde je mu konec. Už uběhlo přes půl století. Ale jeden obrázek v duchu vidím stále. Kytička lesních jahod. Zatímco některé kvetly, jiné už se červenaly Nakreslil mi je táta. Uměl nádherné malovat. A asi jsem památník vyhodila, když jsem usoudila, že je to dětinská záležitost a pak mne to mrzelo. Proto mám dodnes jiný památník nebo spíše kombinaci památníku a deníku, a to je CANCÁK. Památník trampa samotáře s podpisy, malůvkami a texty kamarádů z potlachů a velkých vandrů. Ježíš já jsem se zase zasnila.
OdpovědětVymazatPamátníky jsou hodně stará záležitost, byly určitě už tak před sto lety. Po mamince mám hodně starý památník (někdy to zveřejním) a všichni, kteří tam přispívali, už tu dávno nejsou. Některé jsem pak poznala osobně. Sama mám památník ze školních let, tehdy to byla "móda" a některé ty citáty, protože všichni nekreslili, dnes vyznějí poněkud naivně. Já si ale schovávám po rodičích ručně psané texty, abych viděla, jaký měli rukopis. Tuhle jsme s přítelem probírali recepty a on vzal papírek se slovy: "tohle přece nebudeme dělat". Chtěl to vyhodit, ale já říkám - to si schovám, to psala mamka, je tam její rukopis. Takže nejen fotka nebo kresba, i rukopis jsou památka. ☺
OdpovědětVymazattaké mám památníček a mám tam i novější příspěvky než jen z dětství :) hodně pro mě znamená :) a pamatuji si na začátek svého památníčku... můžeš kreslit, můžeš psát, ale prosím listy netrhat :D
OdpovědětVymazata krabici vzpomínek mám také :) tedy, mám jich více :D
Ahoj Eliss, zdravím. I já mám schované památníky, mám tam zápisky, básničky a kresby od babiček, mamky, kamarádů. Děkuju za milý článek, Lenka.
OdpovědětVymazatwww.babilenka.cz
Taky bych někde v knihovně našla svůj památník - už tam nemám žádné nové obrázky, ale památka je to hezká. 🙂
OdpovědětVymazatPamátník nemám ale mám "pamětní šuplík", kde jsou výhradně věci, o kterých by nikdo nevěděl, proč je schovávám :-).
OdpovědětVymazatJá mám svůj památníček pěkně schovaný, také v takové krabičce vzpomínek, a čas od času si jej projdu pěkně stránku po stránce :) Nedávno jsem ale přišla k velkému pokladu, věnuji se reminiscenci se seniory a od rodiny jedné klientky v domově jsem dostala její památník, kde jsou kresby třeba z roku 1939, je to pro mě velká vzácnost <3
OdpovědětVymazat