Přeskočit na hlavní obsah

Krabice plná vzpomínek

 Nikdy jsem nebyla člověk, který by nějak lpěl na materiálních věcech (výjimkou jsou knihy, ty už nemám aktuálně kam dávat!) Proto, když jsem se stěhovala k příteli, neměla jsem toho zase tak moc. Byt už byl vybavený nábytkem, takže jsem si sebou vzala opravdu jen věci, na kterých lpím.

A svým vzpomínkám jsem vyhradila speciální úložný box. Mám ho položený v pokoji na poličce, a občas do tě krabice sáhnu. Velkou vzácností jsou pro mě i fotografie. Mám fotoalbum, kde mám fotky s rodiči, snímky ze školního focení. Nejvzácnější je pro mě fotka s prababičkou. Jsme tam spolu u vánočního stromečku. Prababička zemřela, když jsem byla ještě hodně malá, přesto si pamatuji na nedělní návštěvy ve staré dřevěnce... 

Je pravdou, že do své krabice moc často nezabrousím. Některé vzpomínky jsou pro mě natolik bolestivě smutné, že se jim raději vyhnu.

Ale včera jsem měla pěkně nostalgickou náladu, takže jsem se začala v krabici "štrachat." Pár výtisků starých časopisů, moje první literární pokusy v malých sešitech, "tajné" deníčky, kde jsem si psala všechno možné a snažila se o strašně dospělácký tón...

Mimo jiné bylo fajn si prolistovat školní čtenářský deník, a pohroužit se do svých naivních a úsměvných deníčkových zápisků. A pak jsem narazila na ten největší poklad, který ležel až skoro na dně krabice. Můj památník. Sice ne plný obrázků, ale o to plnější krásnými vzpomínkami...


Když jsem byla malá, tak mezi spolužáky a kamarády hrozně frčel památník. Každou chvíli za mnou přišla nějaká spolužačka, ať jí namaluju něco pěkného na památku. Nejvíce se mi líbil památník jedné máminy kamarádky. Byl v krásně vázaných deskách, měl takové tuhé listy a jak voněl...

A já jsem si tehdy taky hrozně přála památník! Nakonec jsem ho tedy dostala od Ježíška, v roce 2003. Panebože, když si dnes uvědomím, že už to bude v zimě dvacet let, ani se mi nechce věřit tomu, jak rychle to všechno uteklo, jak se kola času otáčí čím dál víc, a prostě stárnu...


Vůbec první příspěvek do památníku byl od mámy. Jednoduchý králíček s mikrofonem, ale mě se hrozně líbil...


Malůvka od strejdy. Vodníka mi stihl namalovat ještě v prosinci roku 2003. Bydlel kousek od nás, a já mu tehdy památníček celá natěšená donesla, a těšila se na obrázek. 


Příjemným překvapením pro měl byl i obrázek od sestřenice. Vůbec mě nenapadlo, že jí strejda řekne, že má půjčený můj památník. Krásný obrázek z animovaného seriálu Jen počkej, zajíci! 


Můj tatínek pracoval nějakou dobu v Praze, a proto si vzal památníček s sebou na cesty. Malůvka z časopisu mi udělala velkou radost. Méďa Pusík patřil k mým oblíbeným časopisům, nejčastěji mi jej tedy kupovala babička.

Samozřejmě mám spoustu dalších malůvek, ale ty jsou od kamarádů a spolužáků. Upřímně, nejvíce důležité jsou pro mě ty od rodiny. Když mi bylo sedmnáct, tak táta, který byl hodně nemocný, zemřel. Zůstalo mi po něm pár fotek, a právě tento obrázek, který je pro mě z citových důvodů velmi důležitý. Jsem velmi ráda, že jej mám.

Už roky mi do památníku žádné nové obrázky nepřibývají, ale to mi vůbec nevadí. Památník je tak pro mě vzpomínkou na dětství, mezi jeho stránkami se skrývají příběhy, vzpomínky, a hlavně nostalgie. V dnešní době už asi památníky pro mladší ročníky vůbec nefungují. Já jsem hrdá na to, že ten svůj mám. Pro mě má těch pár obrázků obrovské kouzlo.

Ráda jsem si zase se svou krabicí vzpomínek zavzpomínala.

A co Vy? Také máte památník? Zažili jste ještě éru kreslení obrázků na památku? Nebo máte památník například po rodičích? Napište mi do komentářů!

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥

Komentáře

  1. Památník bych taky někde měla mít, na ZŠ to bylo časté

    OdpovědětVymazat
  2. Památník nemám, jen můj první pokus o "knižku", ale nevím kde je založený.

    OdpovědětVymazat
  3. Památník jsme se ségrou dostaly od sestřenic, když nám bylo asi 6 let. Jsou tam krásné vzpomínky :) teď už mi tam hodně dlouho nikdo nekreslil, beru ho ale na sportovní akce, když chci od někoho slavného podpis. Máš tam krásné obrázky :)

    OdpovědětVymazat
  4. Eliss, to je mi líto, muselo to být v tak útlém věku velice těžké, přijít o otce.

    Památníky za mých školních let frčely taky, a přitom se jedná o dobu dvojnásobnou té Tvé. :-) Taky jsem jím kdysi ráda listovala.

    OdpovědětVymazat
  5. Památník taky ještě někde mám - byla to hezká tradice kreslit na památku . I když já v něm měla většinou podpisy fotbalistů .

    OdpovědětVymazat
  6. Také mám uložené vzpomínky. Jen památník z dětství mi shořel, když jsme vyhořeli, ale staré fotografie také mám a posbírané hlavně od starší sestry, která už v té době byla vdaná a bydlela jinde. Mám schované i malůvky a první písmenka v sešitech od vnoučat, kteří už jsou dnes dospělí a občas na to kouknu...Měj se hezky.

    OdpovědětVymazat
  7. Za mne byly památníhí velká móda, měl ho fakt každý. Takže jsem ho měla taky, ale nikdy mne to až tolik nebralo, takže se do dnešních dnů nezachoval...

    OdpovědětVymazat
  8. Eliss, památníky byly i za mých školních let, a to už je fakt hodně dlouho, přesto mám svůj schovaný. Jeden tady má i moje dcera, zrovna nedávno jsem na oba narazila. Pá 😀😉

    OdpovědětVymazat
  9. Eliss, památníček jsem měla, ale byl zničený. I když některé obrázky si vybavuji a pořekadlo "můžeš kreslit, můžeš psát, ale listy netrhat".

    OdpovědětVymazat
  10. Jen počkej zajíci!
    Já si tuhle prohlížel se svou matinkou její památníček ze střední skoly a nejvíce mne pobavil zápis:
    "Alenko půjč mi stovku a budeš na mne vzpomínat nadosmrti."

    OdpovědětVymazat
  11. Památníky frčely ještě za mládí mé dcery a dosud vidím, co jsem jí tam já napsala a nakreslila a to kreslit neumím! Hezké vzpomínky jsi v nás rozdmýchala. Jiřina z N.

    OdpovědětVymazat
  12. I já jsem měla svůj památník. Kde je mu konec. Už uběhlo přes půl století. Ale jeden obrázek v duchu vidím stále. Kytička lesních jahod. Zatímco některé kvetly, jiné už se červenaly Nakreslil mi je táta. Uměl nádherné malovat. A asi jsem památník vyhodila, když jsem usoudila, že je to dětinská záležitost a pak mne to mrzelo. Proto mám dodnes jiný památník nebo spíše kombinaci památníku a deníku, a to je CANCÁK. Památník trampa samotáře s podpisy, malůvkami a texty kamarádů z potlachů a velkých vandrů. Ježíš já jsem se zase zasnila.

    OdpovědětVymazat
  13. Památníky jsou hodně stará záležitost, byly určitě už tak před sto lety. Po mamince mám hodně starý památník (někdy to zveřejním) a všichni, kteří tam přispívali, už tu dávno nejsou. Některé jsem pak poznala osobně. Sama mám památník ze školních let, tehdy to byla "móda" a některé ty citáty, protože všichni nekreslili, dnes vyznějí poněkud naivně. Já si ale schovávám po rodičích ručně psané texty, abych viděla, jaký měli rukopis. Tuhle jsme s přítelem probírali recepty a on vzal papírek se slovy: "tohle přece nebudeme dělat". Chtěl to vyhodit, ale já říkám - to si schovám, to psala mamka, je tam její rukopis. Takže nejen fotka nebo kresba, i rukopis jsou památka. ☺

    OdpovědětVymazat
  14. také mám památníček a mám tam i novější příspěvky než jen z dětství :) hodně pro mě znamená :) a pamatuji si na začátek svého památníčku... můžeš kreslit, můžeš psát, ale prosím listy netrhat :D

    a krabici vzpomínek mám také :) tedy, mám jich více :D

    OdpovědětVymazat
  15. Ahoj Eliss, zdravím. I já mám schované památníky, mám tam zápisky, básničky a kresby od babiček, mamky, kamarádů. Děkuju za milý článek, Lenka.
    www.babilenka.cz

    OdpovědětVymazat
  16. Taky bych někde v knihovně našla svůj památník - už tam nemám žádné nové obrázky, ale památka je to hezká. 🙂

    OdpovědětVymazat
  17. Památník nemám ale mám "pamětní šuplík", kde jsou výhradně věci, o kterých by nikdo nevěděl, proč je schovávám :-).

    OdpovědětVymazat
  18. Já mám svůj památníček pěkně schovaný, také v takové krabičce vzpomínek, a čas od času si jej projdu pěkně stránku po stránce :) Nedávno jsem ale přišla k velkému pokladu, věnuji se reminiscenci se seniory a od rodiny jedné klientky v domově jsem dostala její památník, kde jsou kresby třeba z roku 1939, je to pro mě velká vzácnost <3

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Omluva - nemoc

 Ahoj kamarádi a čtenáři, moc se omlouvám, ale teď pár dní nebudu přidávat žádné články. Skolila mě škaredá zimní viróza, asi jsem se někde nachladila - nejspíše v práci, kdy jsem přebíhala ze studeného skladu na vyhřátou dílnu... Hrozně mě bolí v krku, hlava, klouby a mám i horečku. Už v neděli mi bylo všelijak, ale pondělí jsem celé proležela v posteli, a hlavně jsem strašně unavená, pořád bych jen spala... Zatím jsem si vzala pondělí a úterý dovolenou, zítra jdu ráno k doktorce, počítám že do pátku budu mít neschopenku, tak snad o víkendu bych mohla přidat nový článek, ale uvidím... Cítím se fakt mizerně, tak doufám, že to nebude na antibiotika a je to fakt jenom virového původu. Děkuji Vám za pochopení, přeji krásné zimní dny hlavně bez nemoci, Vaše Eliss ♥ Koupila jsem si v lékárně horký nápoj a beru Acylpyrin. Žofka se mnou leží celý den, docela určitě ví, že mi není dobře a je příjemné ji mít u sebe.

Dnešní kontrola

 Dneska ráno jsem musela vstávat už v šest, protože jsem byla objednaná na kontrolu po třech týdnech na gynekologii. Ale stejně jsem byla vzhůru už od čtyř, se spánkem to mám teď takové rozhozené - jednou spím do osmi, pak zase vstanu už ve čtyři. Ale často to pak dospím i přes den. V sedm hodin jsem se vypravila na zastávku, bez snídaně, v batůžku pečlivě zavázanou skleničku s močí. No nebylo mi ráno moc dobře, jelikož jsem nesnídala, ale čekaly mě ještě odběry, a na ty se musí nalačno. V čekárně už přede mnou čekaly tři pacientky. Potěšilo mě, že jsem potkala kamarádku ze střední, která byla o ročník níž, dřív jsme spolu párkrát zašly na kávu, ale dlouho jsme spolu nemluvily, ani jsme si nepsaly. Dost mě překvapila sdělením, že má před maturitou - vždyť už dávno musela skončit, to mi nesedělo do počtu. A tak se rozpovídala o svých zdravotních problémech, kdy musela akutně na operaci s naštěstí nezhoubným nádorem na žlučníku.  A kvůli rekonvalescenci po operaci tak samozřejmě nedoděla

Dnešní kontrola u doktora

 V minulém článku, který pojednával o mých zdravotních potížích spojených s bušením srdce, tlakem v hlavě a pískání v uších, jsem zmiňovala, že dnes mám jít na kontrolu - doktor na pohotovosti to zdůrazňoval. Moje obvodní má opět dovolenou, takže jsem musela za zastupující lékařkou do nemocnice. Potíže nijak extra neustoupily. Včera v noci jsem nemohla vůbec usnout. Pořád se mi do hlavy vkrádaly špatné myšlenky - určitě umřu, srdce mi najednou přestane pracovat... Nemohla jsem tyto strašné věci dostat ven pryč z hlavy. K tomu se samozřejmě přidalo i bušení srdce. Tlaky v hlavě ale trochu povolily, i to pískání už je o něco snesitelnější. Ráno jsem tedy šla na autobus do města, a z autobusáku mi navazoval rychlý spoj do nemocnice. V čekárně nikdo nebyl, takže jsem jako při své minulé návštěvě vložila kartičku pojišťovny do přístroje, zmáčkla na displeji účel návštěvy, a sedla si do čekárny. Za chvíli už pro mě přišla sestra. Předala jsem jí svou lékařskou zprávu a vysvětlila, proč tu js