zomablog

  Autor: Leah Montgomeryová Žánr: Thriller, Mysteriózní, Pro ženy Mé hodnocení: 50% Obsah: Nikdy nevíte, co se děje za zavřenými dveřmi... Mladý pár John a Marcy Stanleyovi se v touze po klidu a soukromí přestěhují z hlučného velkoměsta na venkov do Jižní Karolíny. John pracuje jako technik, takže je hodně na cestách, a Marcy je tak většinou sama na výchovu čtyřleté dcerky Caroline, která má bohužel podle názorů lékařů nějakou poruchu autistického spektra, a s okolím a ani s rodiči téměř nekomunikuje. Když se manželé setkají s novými sousedy, Markem a Jill, je si Marcy jistá, že našla novou nejlepší kamarádku. Jill je sice trochu "ušlápnutá," nosí nevýrazné oblečení a účes, navíc vykonává nudnou práci v účetní firmě, ale Marcy si je jistá, že dokáže kamarádku přetvořit k obrazu svému. Jenže když Marcy omylem obdrží anonymní dopis, který byl adresován Markovi, pochopí, že noví sousedé skrývají nějaké temné tajemství. A navíc je evidentní, že Mark má násilnické sklony a Jill pů

 V sobotu jsme s kamarádkou vyrazili na hasičský ples. Zábava fajn, hrála tam živá hudba, losovala se tombola, prostě fajn večer. Jsem teď sama doma, přítel je pracovně pryč, takže jsem byla nucena nechat svoji fenku Žofku několik hodin doma. Neměla jsem bohužel nikoho, kdo by mi ji pohlídal. A protože jsem přišla domů až později v noci, měla jsem tak trochu výčitky, že jsem nechala Žofku tak dlouho samotnou. Ona je hrozně hodný pes, vydrží sama, když jsem v práci, ale takhle v noci to bylo jiné. Doma nic neprovedla, ale tak jsem si říkala, že si uděláme zase v neděli nějaký hezký výlet a vyrazíme na pořádnou procházku. Autobusem jsme tedy brzy ráno vyrazili do místní části obce Adolfovice zvané Mlýnky. Vy, kteří navštěvujete můj blog pravidelně jistě víte, že jsem toto místo navštívila před Vánoci, kdy vyšel také fotografický článek. Počasí se v neděli vydařilo, krásně svítilo sluníčko, pofukoval mírný příjemný větřík, prostě paráda. Už v autobuse jsem si všimla, že na obloze bylo hod

 Před pár týdny jsem v televizi zachytila část pořadu pro kutily, a zrovna tam moderátor mluvil o ptácích a o přikrmování. Ideální doba pro naplnění krmítek a instalaci lojových koulí je začátek listopadu. A ptáčky můžeme přikrmovat až do konce března. Zajímavou informací pro mě bylo i to, že když začne svítit slunce a ohlásí se první známky jara, automaticky to neznamená, že už přikrmovat nemusíme. I v této době ještě není tolik hmyzu, a ptáci jsou tedy stále závislí na naší pomoci. Já jsem už před několika lety začala kupovat lojové koule. U naší bytovky nejsou sice stromy, ale soused má na svém pozemku velkou lísku a její větve sahají až na náš pozemek. To zase tolik nevadí, protože tu díky tomu stromu máme v létě krásně chládek, a já tam navíc vždycky přivážu ty lojové koule. Ptáci se na ně naučili, létají sem na hostinu pravidelně. Málokdy se mi ale poštěstí je vidět, létají na jídlo nejspíše brzy ráno, když jsem v práci, nebo večer. Co jsem ale stačila odpozorovat, nejčastěji sem

 Myslím, že o sobě můžu prohlásit, že mi v podstatě nevadí žádné roční období. Nikdy jsem nepatřila k takovým těm notorickým stěžovatelům, kterým je v létě moc horko, a v zimě naopak strašný mráz. Snažím se brát z každého ročního období něco, co mi dělá radost, a myslím že přírodu a její krásy můžeme obdivovat jak v sychravém pošmournu, tak i za rozpáleného odpoledne. Nejraději mám ale podzim, a jaro. Letos jsme měli podzim dost pěkný i u nás na horách, svítilo sluníčko a venku byla úžasná plejáda barev, a já s takovou lehkou nostalgií vždycky nasávám tu správnou podzimní atmosféru. Je to pro mě kouzelné a neopakovatelné období. Jaro je přesný opak podzimu - příroda se pomalu probouzí po dlouhém spánku, všechno kolem ožívá, začíná se zelenat, můžeme se těšit na Velikonoce a konečně trochu teplejší počasí. Od včerejška je u nás moc hezky, svítí sluníčko, pofukuje mírný větřík, a je to už opravdu veselejší. Velikonoce jsem ještě před pár lety moc nemusela, patřil mezi mé neoblíbené svátk

Ráda čtu knížky inspirované skutečnými událostmi, ať už je to něco z české historie, čí různé krimi příběhy a případy, které jsou často nevyřešené. Nemusí to být úplná literatura faktu, ale mám ráda, když autor do knihy promítne svůj názor na danou situaci, tedy čtenáři vylíčí to, co se podle něj mohlo stát. A proto jsem při své poslední návštěvě knihovny sáhla po Návratu do Valbone. Zaujala mě totiž zadní strana přebalu knihy. Získala jsem dojem, že autor se podrobněji rozepíše o tajemném zmizení tří českých studentů, kteří v srpnu 2001 zmizeli v Albánii. Jednalo se o bratry Jana a Michala Pavelkovy a jejich kamarádku Lenku Tučkovou.  Trojice před cestou rodičům tvrdila, že jedou do Rumunska, protože rodiče by je nesjpíše do Albánie nepustili, vzhledem k tomu, že v zemi panovaly tehdy velké nepokoje a schylovalo se k občanské válce. Studenti odjeli autobusem do Budapešti 5. srpna 2001, a když se nevrátili ve stanovený termín, tedy 10. září, rodiče obou rodin nahlásili studenty na poli

 Všech pět smyslů člověka je svého druhu úžasná věc, kterou často bereme jako samozřejmost, často až do doby, než se vyskytne nějaký zdravotní problém. Smysl je schopnost lidského organismu vnímat určité vjemy z okolí. Tyto smysly máme od narození, někdy se ale vyvinou špatně, či málo, a pak můžeme mít v životě tak trochu handicap. Někdo musí nosit naslouchátko, další brýle. Zrak i sluch slábnou věkem - moje máma už po padesátce také nosí brýle, začala špatně vidět na televizi a hůře četla písmenka v novinách.  Já nosím brýle už od osmi let. Tehdy jsem ve škole seděla v přední lavici, a najednou jsem přestala vidět pořádně na tabuli. Písmenka byla rozmazaná, snažila jsem se zaostřit, ale nic. Tehdy jsem se za svůj problém styděla a měla jsem strach o tom někomu říci. A nenapadlo mě nic lepšího než si písmenka a věty, které jsem nemohla přečíst, vymýšlet. V sešitě jsem pak měla naprosté bláboly. Třídní učitelce velmi brzy došlo, že se něco děje, a napsala mi lístek pro rodiče, že by byl

  Autor: Jonathan Cranston Žánr: Biografie, Humoristický, O zvířatech Mé hodnocení: 70% Obsah: "Nezažil jsem, nezažívám, a asi nikdy nezažiju dva stejné dny. Když jdu ráno do práce, nikdy nevím, co ten den přinese - s jakými zvířaty nebo situacemi se budu muset vyrovnat. Pes, kráva, králík, slepice, vepř, alpaka nebo želva, smrt, život, tragédie nebo triumf. Moje profese je naprosto jedinečná v tom, co přináší." Toto jsou úvodní autorova slova, a ve zkratce shrnují obsah knihy. Jonathan si ve třiceti letech stihnul vybudovat vlastní veterinární praxi na britském venkově a zároveň procestovat kus světa od africké džungle, až přes východní Asii až po Austrálii. Už od šesti let snil o práci veterináře, protože miluje zvířata, a tento sen se mu splnil. V jeho příbězích z veterinární praxe se objevují tradiční i netradiční zvířecí pacienti - kůň, alpaka, křeček, krokodýl či fretka. Jednou řeší případ leguána, který snědl zásnubní prsten své majitelky, jindy omylem naočkuje špatné

 Když jsem studovala dvouletý maturitní nástavbový obor, mezi mé oblíbené předměty patřila ekonomika a marketing. Monetární politika státu, kurzy měn, pojišťovnictví, to všechno byla témata, která mě opravdu bavila. A jedním z témat, která jsme probírali docela podrobně, dokonce to byla i maturitní otázka, byla inflace. Zjednodušeně se dá inflace definovat jako zvyšování cenové hladiny. Čili máte pořád stejný plat, ale koupíte si za něj čím dál méně věcí. Ono samozřejmě dochází ke zvyšování minimální mzdy, jenže na ta čísla platů v tabulkách dosáhne jen málokdo, ono taky záleží na regionu, a na jiných podmínkách. Inflace se dá rozlišit podle roční míry. Plíživá inflace je do desíti procent, sama není teoreticky pro hospodářství příliš nebezpečná. Je to takové to pomalé zdražování, o pár drobných, leckdy si ho ani nevšimneme. Zato pádivá inflace už je docela problém. Jedná se o desítky až stovky procent, ekonom by vám řekl, že ta už je velmi nebezpečná. A nakonec je tu hyperinflace. Tad

  Autor: Cecelia Ahern  Žánr: Fantasy, Sci-fi, Young Adult, Dívčí Román, Utopický Mé hodnocení: 70% Obsah: Sedmnáctiletá Celestine Westová má skvělý život. S rodiči má vřelý, kamarádský vztah, ve škole je oblíbená nejen mezi učiteli, ale i v kolektivu, známky má nadprůměrné, hlavně tedy v matematice, kterou miluje, a sní o studiu na matematické fakultě. Už skoro rok randí se svým přítelem Artem, synem soudce Crevana, který je zároveň i rodinným přítelem. Obě rodiny se navštěvují, a vztahy jsou více než idylické. Jenže svět kolem už není ani zdaleka tak dokonalý. Existují totiž lidé, kteří jsou označeni jako "vadní." Vadní jsou ti lidé, kteří udělali v životě nějaké špatné rozhodnutí, ať už morální, nebo etické. Vadný člověk se dopustil například nevěry, krádeže, či udělal špatné rozhodnutí, které mělo za následek pád firmy. O vině a trestu rozhoduje komise zvaná Výbor. Soudní přelíčení bývají vysílána veřejně, ale Celestine ještě nikdy žádné neviděla. Stačí jí totiž četná vyp

Už před několika lety jsem si oblíbila starší dokumentární cyklus zabývající se všemi možnými záhadami - Planeta záhad. Tato dokumentární série byla natočena v roce 1996, a režíroval ji slavný záhadolog a spisovatel Arnošt Vašíček.  A před pár dny jsem s potěšením zjistila, že dokumenty vysílají na stanici ČT3. A jeden velmi zajímavý díl jsem si pustila zpětně, a ráda bych Vás s ním seznámila blíže, protože pro milovníky záhad to musí být zajímavé, ale zároveň tak trochu strašidelné.  Já sama jsem brala podobné dokumenty a články, které se týkaly osobních zkušeností například s duchy či jinými paranormálními jevy hodně s rezervou, dokud jsem se vloni nepřesvědčila na vlastní kůži, že něco mezi nebem a zemí opravdu existuje. Pokud máte zájem o článek s mým příběhem, najdete jej tady na blogu, v archivu měsíce listopad, pod názvem Strašidelné probuzení. Teď už podobným autentickým vyprávěním věřím, protože se s tím dokážu sama ztotožnit. Příliš reálné přízraky je epizoda vyprávějící příb

 Na osmého března připadá takový hezký klasický svátek - Mezinárodní den žen. Jako dítě si pamatuji, že jsme jej doma nikdy neslavili. Rodiče měli totiž tak nějak zafixované, že jde o komunistický svátek, což z historického hlediska není vůbec pravda. Ale na základce, hlavně tedy na prvním stupni, jsme vždycky vyráběli něco pro maminky k MDŽ, většinou nějaké papírové srdíčko, ale jednou jsme zkoušeli i takové zajímavé vyšívání. To mi nikdy moc nešlo, na takové jemné ruční práce moc nejsem, takže výsledek byl víceméně rozpačitý. Přesto mi pak přišlo trochu líto, že doma MDŽ neslavíme, když jsem byla třeba někde u kamarádky, a tam právě kamarádka a její maminka dostaly nějakou maličkost. Holt, je to o zvyku. Babička zase vždycky vzpomíná na MDŽ moc ráda. Za ni je to hezká tradice, a v práci kdysi mívaly s kolegyněmi z práce hezké firemní večírky. Z hlediska historie tedy vznik Mezinárodního dne žen nemá s komunismem nic společného. V roce 1908 vyšla v New Yorku do ulic početná skupina šv

  K napsaní tohoto článku mě tak trochu inspirovala návštěva u mé babičky, kterou jsem absolvovala teď ve středu. Babička bydlí o pár měst dál, přesto se za ní snažím zajet alespoň jednou za tři týdny. Babička bydlí už roky sama, děda zemřel před více než patnácti lety, takže na ni samota dost nepříjemně doléhá. Babička byla dost nešťastná z toho, co se teď děje ve světě, tedy s válkou na Ukrajině. Stěžovala si mi, že se dívá večer na zprávy - sleduje Televizní noviny na Nově, protože se předtím dívá na Ulici, a tyto zprávy začínají hned po seriálu - a že se jí vždy z těch zpráv udělá zle. Babička má vysoký tlak, problémy se spánkem, a tohle jí tedy opravdu nepomáhá. Problém je totiž v tom, že celé zprávy jsou zaměřeny na válku. Sama teď zprávy sleduji častěji, a opravdu mě to štve. Nechci nijak zlehčovat ty hrozné věci co se dějí na Ukrajině. Válka je hrozná věc, a je v pořádku, že jsou lidé informováni o tom, co se děje. Proč se však zprávách nedozvíme už nic jiného? Ve světě se přec