Přeskočit na hlavní obsah

Knižní recenze 251 Zvěrolékař na cestách

 Autor: Jonathan Cranston

Žánr: Biografie, Humoristický, O zvířatech

Mé hodnocení: 70%

Obsah: "Nezažil jsem, nezažívám, a asi nikdy nezažiju dva stejné dny. Když jdu ráno do práce, nikdy nevím, co ten den přinese - s jakými zvířaty nebo situacemi se budu muset vyrovnat. Pes, kráva, králík, slepice, vepř, alpaka nebo želva, smrt, život, tragédie nebo triumf.

Moje profese je naprosto jedinečná v tom, co přináší."

Toto jsou úvodní autorova slova, a ve zkratce shrnují obsah knihy. Jonathan si ve třiceti letech stihnul vybudovat vlastní veterinární praxi na britském venkově a zároveň procestovat kus světa od africké džungle, až přes východní Asii až po Austrálii. Už od šesti let snil o práci veterináře, protože miluje zvířata, a tento sen se mu splnil.

V jeho příbězích z veterinární praxe se objevují tradiční i netradiční zvířecí pacienti - kůň, alpaka, křeček, krokodýl či fretka.

Jednou řeší případ leguána, který snědl zásnubní prsten své majitelky, jindy omylem naočkuje špatné stádo krav, ale úplnou raritou jeho praxe je fretka, která snědla svému majiteli z batohu marihuanu. Toto může být u zvířat velice nebezpečné, naštěstí se z toho zvířátko po několika dnech dostalo a bylo zcela fit. 

Jonathan se dle svých slov každý den něco nového naučí, a práce veterináře je tak trochu jako jízda na horské dráze, ale kdyby se mohl vrátit do minulosti, nikdy by své rozhodnutí studovat veterinu nezměnil.

Milé a příjemné oddechové čtení, z něhož čiší láska ke zvířatům.


Hodnocení: Tuto knížku jsem si půjčila v knihovně, kde byla v oddělení s novými tituly. Knihy o zvířatech mám ráda, nejvíce mě baví příběhy o psech, třeba Psí poslání je naprosto úžasná a dojemná knížka.

Jednotlivé příhody z veterinární praxe mě bavily. Trochu problém jsem měla s autorovým trochu kostrbatým stylem psaní, přeci jen, není to povoláním spisovatel. Oceňuji to, že jsem se dozvěděla spoustu informací o práci veterináře, některé příhody byly opravdu humorné, ale bohužel nejen radost patří k této práci.

Hodně smutné čtení bylo o nosorožci, který byl zabit na farmě, kde jej majitelé na vlastní náklady zachránili jako mládě, když jeho matku zabili pytláci. Mladý nosorožec Samba byl brutálně zabit pytláky, a to jen kvůli svému krásnému rohu, který potom tito "lidé" prodávají za těžké peníze na černém trhu.

Nepochopitelná krutost. Rozdrcený nosorožčí roh má mít totiž, třeba v čínské medicíně, údajné léčivé účinky, a proto je po něm na černém trhu pořád velká poptávka. Dle autorova tvrzení se roční poptávka po nosorožčích rozích pohybuje kolem 16 milionu tun, což je obrovské číslo. A to jen kvůli rohu, který má stejné složení, jako lidské nehty. 

Jonathan se svými přáteli se snaží nosorožce chránit i tím, že jim prostě roh preventivně uříznou. Samozřejmě v anestezii a za pomocí moderní technologie. Takový přístup může možná na někoho působit barbarsky, ale mě se líbí, že se tímto snaží zvířata za každou cenu ochránit. Bez svého rohu je totiž nosorožec pro pytláky většinou bezcenný a ten má tak větší šanci na přežití.

Tento příběh s nosorožcem se mi vryl do paměti asi nejvíce.

Ale další vyprávění už jsou veselejší, třeba to s tou fretkou, to mě vážně pobavilo. Bohužel to tak trochu kazil zvláštní styl vyprávění, který byl místy až moc obsáhlý. Například kapitola s odchytem zeber pomocí vrtulníku se neskutečně táhla, bylo to až moc "okecané." Zbytečné byly i popisy toho, co měl Jonathan a jeho přátelé toho dne na sobě, protože s dalším vyprávěním to pak už nesouviselo.

Ke konci už jsem tyto zdlouhavé popisy začala přeskakovat, protože mě to štvalo.

Na závěr každé kapitoly je i pasáž, která seznamuje čtenáře s daným zvířetem, a dozvěděla jsem se tak spoustu informací o zvířatech, o kterých jsem neměla ani tušení. Věděli jste například, že když se pásovec vyděsí, dokáže vyskočit až metr a půl do vzduchu, nebo že umí přeplavat řeku tak, že nafoukne střeva?

Součástí knihy je i obrazová příloha, fotografie jsou moc hezké.

Knížku bych doporučila všem milovníkům nejen těch domácích zvířátek, protože se jedná o pěkné a odpočinkové dílo. Vytkla bych ty dlouhé popisné pasáže, jinak jsem se čtením spokojená, a rozhodně mám brzy v plánu si zase něco o zvířatech přečíst. Už mám doma knížku Přej mi domov, na kterou napsala recenzi má oblíbená blogerka Karamelka. Takže se moc těším na další čtení.

A co Vy? Máte rádi knihy nebo filmy o zvířatech? Četli jste někdy nějakou knihu, kterou napsal veterinář? Napište mi vaše tipy do komentářů!

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥


Komentáře

  1. Několik knih jsem četla od Jamese Herriota, veterinář o jeho životě a praxi momentálně běží v sobotu dopoledne seriál. Je skvělý.

    OdpovědětVymazat
  2. Jako malá jsem mco ráda knížky o zvířatech neměla, ale teď si čas od čas s nadšením nějakou přečtu. Zaujalo mě, že autor tam zmiňuje různé zajímavosti o zvířatech a myslím,že to by byl pro mě dostatečný důvod, po knize sáhnout :) Navíc když k tomu je i zajíamvý příběh o lečení dnaého zvířete, zní to jako dobrá oddechovka :D Děkuji moc za tip!

    OdpovědětVymazat
  3. Hezká recenze. Také jsem četla knížky - povídky - od Jamese Herriota. Je to příjemné čtení. A milý je i seriál, o kterém se zmiňuje Evička. 🙂 Díváme se na jednotlivé epizody i několikrát. Je to vtipné.

    OdpovědětVymazat
  4. Já jsem jako Eva četla několik knih od J. Herriota a taky se mi moc líbily.

    OdpovědětVymazat
  5. Poslední knihu o zvířatech, kterou jsem četl, byl Bílý tesák.

    OdpovědětVymazat
  6. Ahoj Eliss, děkuju za představení knihy. Knihy a filmy o zvířatech mám ráda, nejlépe s dobrým koncem. Zdraví Lenka
    www.babilenka.cz

    OdpovědětVymazat
  7. to zní jako kniha ,která by se mi mohla líbit :) děkuji za tip :)

    OdpovědětVymazat
  8. Asi by se mi knížka líbila.Mám ráda zvířata,ale možná bych ji doporučila své 14leté vnučce.
    Hezký večer

    OdpovědětVymazat
  9. Taky mám už pár knížek na zrecenzování, ale ten čas...

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

To je pravé štěstí...

 Nový režim s miminkem se nám už pomalu zabíhá, zítra jdeme k dětské paní doktorce na další kontrolu, Julinka hezky roste, oblečky, které měla velké, už jsou jí pomalu akorát. Pořád intenzivně kojím, malá má hlad co dvě tři hodiny, v noci vydrží někdy i trochu déle, ale nemusím ji kvůli krmení budit.  Fyzicky už se cítím dobře, žádné bolesti nemám, mám dojem, že se to všechno pěkně hojí. Poslední dny mám strašnou chuť na mléčné věci, prakticky pořád piju mléko, jogurty, sýry, ale to je asi kvůli tomu kojení.  Už se nám ten nový režim tak trochu zaběhl. Ale sranda je, že se Julinka skoro vždycky při přebalování buď počůrá nebo pokaká, takže jsem nejprve dala na přebalovací podložku bavlněnou plenu - jenže tu musím pořád dokola přepírat - samozřejmě jich mám několik, ale je to vody a vody! A na tu gumovou přebalovací podložku ji nechci pokládat, protože mi přijde studená.  Už jsme byli i na ortopedii, na ultrazvuk kyčlí, zatím je vše v pořádku, na další jdeme v říjnu.  Je úžasné pozorova

Tak si užíváme...

 Co jsem přijela z nemocnice cítím se líp, zvykám si na nový režim s miminkem, je to sice náročné, ale strašně krásné. Porod trval necelé tři hodinky, Julinka se narodila pětadvacátého srpna v 9:14, měřila 48 centimetrů a vážila 2 695 gramů.  Termín jsem měla dvanáctého září, narodila se o maličko dřív, ale je donošené miminko, a to je nejdůležitější. Všechno proběhlo celkem bez komplikací, akorát malá má novorozeneckou žloutenku, ta ale pomalu mizí. Rodila jsem přirozeně, v jednu hodinu v noci mi praskla plodová voda, ani jsem ještě necítila kontrakce, ty přišly až v autě. V porodnici mě vyšetřila doktorka, kontrakce byly ještě slabé, tak mě poslala na pokoj, ale do pár hodin se to začalo tak bolet, že jsem nemohla už ani sedět - a to jsem se předtím ještě na pokoji houpala na balonu, protože to jediné pomáhalo. A pak už se to rozjelo, v lékařské zprávě mám, že porod trval celkem 02:46. No nebylo to nic příjemného, ale řídila jsem se instrukcemi doktorky, ohledně dýchání a tlačení, pa

Nezpracované zážitky...

 Dnešní článek bude poměrně osobní, ale stalo se tento týden dost věcí, a mám prostě potřebu se z toho vypsat.  Přítel je už týden pryč, a od pondělí sem začala chodit každý den moje máma i se svým partnerem. Tak nějak mi prostě řekla, že když budu sama doma, musí sem každý den přijít a se vším mi pomoct. Jenže ono jaksi není pořádně s čím. Nakoupím si, sama si zatopím, dřeva do kamen i třísek tu mám nachystaných dost. Takže sem máma prostě vůbec chodit nemusela.  Nemám nic proti tomu, když mi přijde domů návštěva. Jenže máma mi začala být spíše na obtíž, pokud to  mám až takto napsat.  Vrchol všeho přišel ve čtvrtek. To mi přinesla bednu na dřevo s tím, že prostě nemůžu mít dřevo do kamen nachystané v obýváku. Prý jak to tu vypadá, když přijde návštěva... Podotýkám, že dřevo mám u kamen vyskládané do hraničky, kde to snad nikomu vadit nemůže. A že by mi sem domů chodilo tolik návštěv, to se rozhodně říct nedá... První problém byl tedy s dřevem. Druhý problém nastal, když se přesunula