Návrat do Valbone

Ráda čtu knížky inspirované skutečnými událostmi, ať už je to něco z české historie, čí různé krimi příběhy a případy, které jsou často nevyřešené. Nemusí to být úplná literatura faktu, ale mám ráda, když autor do knihy promítne svůj názor na danou situaci, tedy čtenáři vylíčí to, co se podle něj mohlo stát.

A proto jsem při své poslední návštěvě knihovny sáhla po Návratu do Valbone. Zaujala mě totiž zadní strana přebalu knihy. Získala jsem dojem, že autor se podrobněji rozepíše o tajemném zmizení tří českých studentů, kteří v srpnu 2001 zmizeli v Albánii. Jednalo se o bratry Jana a Michala Pavelkovy a jejich kamarádku Lenku Tučkovou. 

Trojice před cestou rodičům tvrdila, že jedou do Rumunska, protože rodiče by je nesjpíše do Albánie nepustili, vzhledem k tomu, že v zemi panovaly tehdy velké nepokoje a schylovalo se k občanské válce. Studenti odjeli autobusem do Budapešti 5. srpna 2001, a když se nevrátili ve stanovený termín, tedy 10. září, rodiče obou rodin nahlásili studenty na policii jako pohřešované.

Neměli od nich vůbec žádné zprávy. 7. srpna vstoupili na území albánské republiky, a poslední zprávy od místních, kteří je viděli, pocházeli z malé vesničky Teth. A od té doby o nich nikdo nic neví, policii, ani Interpolu, ani místním úřadům se nepodařilo zjistit, co se vlastně mohlo stát.

Policie sice dostala pár informací od turistů, kteří měli studenty údajně vidět, ale nikdy se nepodařilo najít kloudnou stopu a vodítka. 10. října dostala policie informaci, že pohřešovaní studenti se nacházejí ve vesnici Dukaglini a jsou v pořádku.

Na místo okamžitě vyrazil vrtulník, ale informace se ukázala jako mylná, jednalo se o jiné státní příslušníky, kteří byli ve věku ztracených studentů. 10. října se do Albánie vypravila na vlastní náklady také matka chlapců Pavelkových, aby zde v albánském městě Tiraň požádala osobně místní policejní úřad o pomoc a také promluvila v místní televizi a poprosila o pomoc každého, kdo by mohl o jejích synech a jejich kamarádce cokoliv vědět.

Paní Pavelková odcestovala do vlasti až 15. listopadu, bohužel se jí o zmizení svých synů nepodařilo cokoliv zjistit.

Studenti se již domů nikdy nevrátili, nikdy o sobě nedali nikomu vědět, a také se od té doby k případu neobjevily žádné nové zprávy.

A proto jsem po knize tak dychtivě sáhla. Tato záhada zmizení v Albánii mě opravdu zajímá, hodně jsem o tom četla, na YouTube jsou i nějaká videa, a protože se případ nikdy nevysvětlil, pořád to celé nese punc tajemna.

Čekala jsem, že autor představí čtenáři své teorie o zmizení a odvypráví příběh tří studentů svýma očima. Ale bohužel se mi do rukou dostal knižní brak, který může uspokojit možná tak čtenáře levných románů na pokračování a člověka, který nikdy v životě nenapsal žádnou slohovou práci a nemá ponětí o tom, jak napsat knihu.

Jako vážně, tohle byla naprosto otřesná kniha a jedna z těch nejhorších, které jsem kdy četla.

Návrat do Valbone je příběhem fiktivní sestry Lenky Tučkové, Jany. Ta bydlí v Praze, a je to dost ztracená existence. Od doby, kdy se její sestra nevrátila z Albánie, se jí život rozpadl na kusy. Matka zemřela, otec skončil na psychiatrii a Jana sama začala pít jako duha a má problémy v práci.

Až v květnu roku 2008 se cosi zlomí. Janě totiž přijde poštou dopis z Londýna, a v obálce je pas její sestry Lenky! Kdo a proč jí pas poslal, a proč až po tolika letech? Díky údajům z pasu se Janě podaří zjistit, že její sestra se zdržovala právě v Albánii, a poslední razítko mluví o místě zvaném Valbone 666. 

A díky svému bývalému příteli Josefovi, který je spolumajitelem firmy People in Trap, která provádí ve vzdálených, hlavně afrických zemích, různé humanitární akce a sbírky, se dvojici podaří vyrazit do Albánie a tam se pokusit vyhledat místní, kteří by si mohli Lenku pamatovat a objasnit tak to, co se jí stalo.

Už tahle anotace možná působí lehce zmateně. Ale v průběhu knihy se do děje zamotá ještě srbský voják, který hledá svého syna, a pak také podivínská dvojice albánských bratrů Micuna a Kalymanta, no a v neposlední řadě drsný americký generál.

Já vlastně nevím, čím začít. Spisovatel Josef Habas Urban je autorem třebas i známého Habermannova mlýna. Čekala jsem tedy, že dostanu kvalitní dílko, ale tohle byl paskvil. Předně úvod už byl takový divný, zdlouhavý, hlavně tam bylo strašně moc postav a bylo to dost nepřehledné.

Pak mě také dost zarazil styl vyprávění. Příliš dlouhé odstavce, nelogické a hloupé dialogy postav, které byly ukončeny vykřičníky, i když to nebylo vůbec potřeba, a nepůsobilo to na mě, jako na zkušeného čtenáře, vůbec dobře.

Vadilo mi přeskakování z minulosti do současnosti, které nedávalo vůbec smysl, dokonce jednou v půlce kapitoly změnil autor postavu vypravěče, a to bez jakéhokoliv upozornění či předělu, například oddělením mezerou nebo tak, jak to v knihách často bývá.

Chování postav bylo divné, nedávalo vůbec žádný smysl. Představte si situaci, že jste někde v opuštěné albánské přírodě, najdete tam jakýsi starý srub, který funguje jako jakási hospoda, jenže tento srub je opuštěný, ale přesto. Vlezli byste tam? A co myslíte, že napadne naše dva hlavní hrdiny? No samozřejmě, že tam vlezou, a ještě se ožerou jak hovada, a přitom mají v patách nebezpečí!

Jinak kniha obsahuje všechna možná klišé. Obchod s orgány, krevní msta, krvežízniví Albánci, věčně zpitá hlavní hrdinka, ze které je psychická troska, drsnou přestřelku, temné a zaprášené kobky, které slouží jako vězení.

Dělalo mi problém knihu dočíst až do konce, a to má něco málo přes dvě stě stran, a to jsem odečetla i ilustrace, kterých je v knize dost, a ty jsou mimochodem docela hezké.

Bohužel, o záhadu ztracených studentů se kniha jen lehce otře, žádné velké vysvětlení se nekoná, a ten konec, ten byl tak překombinovaný a směšný, že jsem se nestačila divit.

A nejvíce mě mrzí i to, že na koci knihy jsou citace od rodin ztracené Lenky Tučkové a bratrů Pavelkových. Jako nezlobte se na mě, ale kdyby někdo napsal takový škvár o mém ztraceném bratrovi nebo jiném rodinném příslušníkovi, asi bych byla pěkně naštvaná a rozhodně bych s něčím takovým nesouhlasila.

Bohužel, tato kniha se mi vůbec nelíbila. Chvílemi jsem měla pocit, že to autor musel psát ve spěchu, protože některé pasáže a věty byly tak stupidní, že jsem jen vrtěla hlavou. Jako by to autor chtěl napsat co nejrychleji, rychle shrábnout prachy za prodej knihy. Návrat do Valbone má dokonce své vlastní webové stránky, což je u českých autorů docela nezvyklé. Velké PR, a nakonec nula nula nic.

Podle diskuze čtenářů prý autor nebyl schopen ani dodržet faktografická fakta a v díle jsou tedy velké zeměpisné chyby, což by mi jako laikovi zase tolik nevadilo, ale chápu, že člověka, který třeba v Albánii byl a tyto oblasti navštívil, to může neskutečně štvát.

Za mě tedy naprostý odpad a zbytečná kniha. Pokud Vás případ zaujal a chcete si o něm přečíst více, pěkné shrnutí je třeba tady:

https://czwiki.cz/Lexikon/Zmizen%C3%AD_t%C5%99%C3%AD_%C4%8Cech%C5%AF_v_Alb%C3%A1nii_v_roce_2001

Nebo můžete mrknout na toto video.

Celý případ je zajímavý a co se mohlo třem mladým lidem stát, to už se asi nikdy stoprocentně nedozvíme. 

A co Vy? Slyšeli jste o případu ztracených studentů v Albánii? Máte názor na to, co se s nimi mohlo stát? Četli jste někdy nějakou knihu, která měla být napsaná na motivy skutečných událostí, a pak jste byli zklamaní? Znáte knihu či film Habermannův mlýn? Napište mi do komentářů!

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥