Přeskočit na hlavní obsah

Planeta záhad: Příliš reálné přízraky

Už před několika lety jsem si oblíbila starší dokumentární cyklus zabývající se všemi možnými záhadami - Planeta záhad. Tato dokumentární série byla natočena v roce 1996, a režíroval ji slavný záhadolog a spisovatel Arnošt Vašíček. 

A před pár dny jsem s potěšením zjistila, že dokumenty vysílají na stanici ČT3. A jeden velmi zajímavý díl jsem si pustila zpětně, a ráda bych Vás s ním seznámila blíže, protože pro milovníky záhad to musí být zajímavé, ale zároveň tak trochu strašidelné. 

Já sama jsem brala podobné dokumenty a články, které se týkaly osobních zkušeností například s duchy či jinými paranormálními jevy hodně s rezervou, dokud jsem se vloni nepřesvědčila na vlastní kůži, že něco mezi nebem a zemí opravdu existuje. Pokud máte zájem o článek s mým příběhem, najdete jej tady na blogu, v archivu měsíce listopad, pod názvem Strašidelné probuzení. Teď už podobným autentickým vyprávěním věřím, protože se s tím dokážu sama ztotožnit.


Příliš reálné přízraky je epizoda vyprávějící příběhy pěti lidí, z nichž každý zažil buď kontakt se záhrobím, či jinou, racionálně těžko vysvětlitelnou událost.

Jako první svůj zážitek vypráví paní Milada. Dnes už paní důchodového věku popisuje, co se jí stalo v osmnácti letech, kdy byla doma s malou dcerkou, kterou tehdy ještě kojila. Jednou v noci nemohla usnout, proto si šla v noci, kolem dvanácté, zakouřit cigaretu. Kouřila v malé chodbičce, přímo u vchodových dveří.

Najednou uslyšela venku podivné kroky. Někdo kráčel k domu, a ten někdo, podle chůze, citelně dopadal na nohu. Paní Milada dále popisuje, jak se přímo před jejíma očima otevřely vchodové dveře, které byly zamčené, a navíc ještě zajištěné řetízkem.

A ke svému zděšení spatřila přímo před sebou člověka, který měl půlku obličeje a půlku těla ošklivě zohavenou. Jen tam tak stál a koukal na ni. Paní Milada byla v šoku, k smrti se vyděsila, a tak rychle popadla z košíku svoje dítě a zeptala se neznámého: "Prosím vás, co tady chcete?" 

A ten člověk odpověděl: "Já jsem Mlejnek. Já jsem tady kdysi bydlel..." Milada jej poprosila, ať jde pryč, že tady nemá co dělat. Muž poslechl, otočil se, odešel, a žena slyšela jen jeho vzdalující se kroky, a teď šlo o to jasněji slyšet, že dopadá právě na jednu nohu.

Milada zkontrolovala ještě jednou vchodové dveře, zda je zamčeno a zámek je na místě, všechno bylo v pořádku. Jako by snad nikdo nikdy její dům nenavštívil. Další den se s podivným nočním zážitkem svěřila sousedce. A sousedka paní Miladu poslala, ať jde do posledního patra jejich paneláku, že tam bydlí právě nějaká paní Mlejnková, a ta že by mohla snad o její podivné noční návštěvě vědět více.

Podivná náhoda, že?

Milada spolu se sousedkou se tedy vydaly za paní Mlejnkovou. Když jí odvyprávěla svůj podivný noční zážitek, tak k Mladině šoku paní Mlejnková řekla: "To musel být určitě můj manžel. Padnul v první světové válce. Zabil ho granát, který ho na místě připravil o půlku těla... Víte, já jsem kdysi i s mužem bydlela v tom spodním patře, tam kde bydlíte teď vy. On určitě neví, že jsem se přestěhovala..." A celou dobu se prý paní Mlejnková tak podivně usmívala, jako by snad věděla více...

Ještě větší překvapení ale nastalo, když paní Mlejnková podala Miladě staré album s fotografiemi. Tam totiž mezi vojáky Milada bezpečně identifikovala pana Mlejnka, který ji přišel v noci navštívit. Toto vyprávění působí opravdu autenticky, a sama za sebe nemám jediný důvod staré paní tento zážitek nevěřit...


 



Pan Miloš Koupený pracoval na začátku sedmdesátých let v ukrajinském Záporoží. Firma jej ubytovala v novém panelákovém hotelu, a již od prvního dne se v pokoji projevoval "vliv neviditelné ruky." Ta panu Milošovi přesouvala věci z místa na místo. Knihy, hodinky, oblečení, až si myslel, že začíná přicházet o rozum.

Tím to však neskončilo. Když se jednoho deštivého večera vrátil domů z práce, čekal na něj v zamčeném pokoji podivný host. Seděl v křesle, byl podivně bledý, neduživý, a ruce mu spočívaly na kolenou, která byla zvláštně špičatá. Nejděsivější bylo ale podle pana Miloše to, že když neznámý promluvil, vůbec při tom neotvíral ústa. Jako by jeho hlas vycházel z hlubin těla...

Muž Milošovi zdvořile vysvětlil, že tento pokoj je jeho, a zda by se nemohl vystěhovat. To bylo prý hodně zvláštní, protože muž nebyl vůbec nazlobený... Miloš byl k smrti vyděšený, a tedy vzhledem ke svému nervovému stavu muži přislíbil, že se hned zítra odstěhuje. S tímto hovor přestal. Neznámý vstal z křesla - které se ale vůbec nepohnulo tím takovým charakteristickým způsobem. Chápete, ani nevrzlo, ani se neudělala taková ta prohlubeň.

Při odchodu ještě pohnul rukou, odešel, a zůstal po něm jen mrazivý chlad, jako když otevřete lednici a ovane vás štiplavý mráz. Ještě ten den se pan Miloš přestěhoval na jiné patro. O pár týdnů později se dozvěděl, že onen pokoj dlouho obýval starý muž, který v něm i zemřel. Mohl snad mít starý pán k pokoji tak silný vztah, že v něm zůstal i po své smrti...?

Rozhodně to ale musel být děsivý a silný zážitek.

Jako poslední vypráví svůj příběh pan Hokenkreuz. Na starý fotoaparát vyfotil svou malou dcerku v postýlce. Nechal vyvolat v obchodě film, a domů si nesl obálku s fotografiemi. Doma v šoku zjistil, že mezi čtvrtým a pátým obrázkem se objevila na fotce hlava starce, který samozřejmě v místnosti během focení nebyl.

Film byl tehdy úplně nový, a další fotografie už byly v pořádku. Mohla snad být chyba na straně prodejce a výrobce filmu? Tohle vysvětlení ale není příliš uspokojivé. Podařilo se zjistit jen to, že tvář by mohla patřit úředníkovi, který s místnosti před desítkami let měl pracovat...

Každý z těchto případů je zajímavý a jde z toho tak trochu strach. Nejděsivější mi připadá ten přízrak z ubytovny a pak také ta podivná fotografie. Bohužel není k dispozici na internetu, ale celý dokument je na uložto, přidávám odkaz, kde si jej můžete stáhnout a posoudit sami, jak na Vás fotografie působí:

https://ulozto.cz/file/hetfuzWzyoPh/ct3-planeta-zahad-prilis-realne-prizraky-mkv#!ZGRlBGR2AwMyZwV3AGWxZwpkMwV5Z2uDo3yTA2yjD2gOHTV5Aj==

Dokument se mi opravdu líbil, i když je kratičký, tak stopáž je tak akorát, a vypravěč, který příběhy doprovází. Pokud máte rádi záhady, tak je tento dokument přesně pro Vás! Pár dílů je i v docela obstojné kvalitě ke shlédnutí online na YouTube.

A co Vy? Máte rádi záhady a různá takováto tajemná vyprávění? Viděli jste některý dík z dokumentární série Planeta záhad? Četli jste nějakou knihu od Arnošta Vašíčka? Napište mi do komentářů!

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥







Komentáře

  1. Eli,zahady me hodně bavi a některe dily Planety zahad jsem viděla.Koukam na podobne pořady na Youtube a jsem rada,ze jsi napsala ze serial davaji na ČT 3.Zrovna ten program nesleduji
    Hezký večer

    OdpovědětVymazat
  2. Arnošta Vašíčka jsem také svého času hltala, četla jsem snad všechny jeho knihy a moc mě bavil seriál Strážci duchů. A tyhle tvoje články mám dodnes moc ráda!

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

To je pravé štěstí...

 Nový režim s miminkem se nám už pomalu zabíhá, zítra jdeme k dětské paní doktorce na další kontrolu, Julinka hezky roste, oblečky, které měla velké, už jsou jí pomalu akorát. Pořád intenzivně kojím, malá má hlad co dvě tři hodiny, v noci vydrží někdy i trochu déle, ale nemusím ji kvůli krmení budit.  Fyzicky už se cítím dobře, žádné bolesti nemám, mám dojem, že se to všechno pěkně hojí. Poslední dny mám strašnou chuť na mléčné věci, prakticky pořád piju mléko, jogurty, sýry, ale to je asi kvůli tomu kojení.  Už se nám ten nový režim tak trochu zaběhl. Ale sranda je, že se Julinka skoro vždycky při přebalování buď počůrá nebo pokaká, takže jsem nejprve dala na přebalovací podložku bavlněnou plenu - jenže tu musím pořád dokola přepírat - samozřejmě jich mám několik, ale je to vody a vody! A na tu gumovou přebalovací podložku ji nechci pokládat, protože mi přijde studená.  Už jsme byli i na ortopedii, na ultrazvuk kyčlí, zatím je vše v pořádku, na další jdeme v říjnu.  Je úžasné pozorova

Tak si užíváme...

 Co jsem přijela z nemocnice cítím se líp, zvykám si na nový režim s miminkem, je to sice náročné, ale strašně krásné. Porod trval necelé tři hodinky, Julinka se narodila pětadvacátého srpna v 9:14, měřila 48 centimetrů a vážila 2 695 gramů.  Termín jsem měla dvanáctého září, narodila se o maličko dřív, ale je donošené miminko, a to je nejdůležitější. Všechno proběhlo celkem bez komplikací, akorát malá má novorozeneckou žloutenku, ta ale pomalu mizí. Rodila jsem přirozeně, v jednu hodinu v noci mi praskla plodová voda, ani jsem ještě necítila kontrakce, ty přišly až v autě. V porodnici mě vyšetřila doktorka, kontrakce byly ještě slabé, tak mě poslala na pokoj, ale do pár hodin se to začalo tak bolet, že jsem nemohla už ani sedět - a to jsem se předtím ještě na pokoji houpala na balonu, protože to jediné pomáhalo. A pak už se to rozjelo, v lékařské zprávě mám, že porod trval celkem 02:46. No nebylo to nic příjemného, ale řídila jsem se instrukcemi doktorky, ohledně dýchání a tlačení, pa

Nezpracované zážitky...

 Dnešní článek bude poměrně osobní, ale stalo se tento týden dost věcí, a mám prostě potřebu se z toho vypsat.  Přítel je už týden pryč, a od pondělí sem začala chodit každý den moje máma i se svým partnerem. Tak nějak mi prostě řekla, že když budu sama doma, musí sem každý den přijít a se vším mi pomoct. Jenže ono jaksi není pořádně s čím. Nakoupím si, sama si zatopím, dřeva do kamen i třísek tu mám nachystaných dost. Takže sem máma prostě vůbec chodit nemusela.  Nemám nic proti tomu, když mi přijde domů návštěva. Jenže máma mi začala být spíše na obtíž, pokud to  mám až takto napsat.  Vrchol všeho přišel ve čtvrtek. To mi přinesla bednu na dřevo s tím, že prostě nemůžu mít dřevo do kamen nachystané v obýváku. Prý jak to tu vypadá, když přijde návštěva... Podotýkám, že dřevo mám u kamen vyskládané do hraničky, kde to snad nikomu vadit nemůže. A že by mi sem domů chodilo tolik návštěv, to se rozhodně říct nedá... První problém byl tedy s dřevem. Druhý problém nastal, když se přesunula