Přeskočit na hlavní obsah

Planeta záhad: Příliš reálné přízraky

Už před několika lety jsem si oblíbila starší dokumentární cyklus zabývající se všemi možnými záhadami - Planeta záhad. Tato dokumentární série byla natočena v roce 1996, a režíroval ji slavný záhadolog a spisovatel Arnošt Vašíček. 

A před pár dny jsem s potěšením zjistila, že dokumenty vysílají na stanici ČT3. A jeden velmi zajímavý díl jsem si pustila zpětně, a ráda bych Vás s ním seznámila blíže, protože pro milovníky záhad to musí být zajímavé, ale zároveň tak trochu strašidelné. 

Já sama jsem brala podobné dokumenty a články, které se týkaly osobních zkušeností například s duchy či jinými paranormálními jevy hodně s rezervou, dokud jsem se vloni nepřesvědčila na vlastní kůži, že něco mezi nebem a zemí opravdu existuje. Pokud máte zájem o článek s mým příběhem, najdete jej tady na blogu, v archivu měsíce listopad, pod názvem Strašidelné probuzení. Teď už podobným autentickým vyprávěním věřím, protože se s tím dokážu sama ztotožnit.


Příliš reálné přízraky je epizoda vyprávějící příběhy pěti lidí, z nichž každý zažil buď kontakt se záhrobím, či jinou, racionálně těžko vysvětlitelnou událost.

Jako první svůj zážitek vypráví paní Milada. Dnes už paní důchodového věku popisuje, co se jí stalo v osmnácti letech, kdy byla doma s malou dcerkou, kterou tehdy ještě kojila. Jednou v noci nemohla usnout, proto si šla v noci, kolem dvanácté, zakouřit cigaretu. Kouřila v malé chodbičce, přímo u vchodových dveří.

Najednou uslyšela venku podivné kroky. Někdo kráčel k domu, a ten někdo, podle chůze, citelně dopadal na nohu. Paní Milada dále popisuje, jak se přímo před jejíma očima otevřely vchodové dveře, které byly zamčené, a navíc ještě zajištěné řetízkem.

A ke svému zděšení spatřila přímo před sebou člověka, který měl půlku obličeje a půlku těla ošklivě zohavenou. Jen tam tak stál a koukal na ni. Paní Milada byla v šoku, k smrti se vyděsila, a tak rychle popadla z košíku svoje dítě a zeptala se neznámého: "Prosím vás, co tady chcete?" 

A ten člověk odpověděl: "Já jsem Mlejnek. Já jsem tady kdysi bydlel..." Milada jej poprosila, ať jde pryč, že tady nemá co dělat. Muž poslechl, otočil se, odešel, a žena slyšela jen jeho vzdalující se kroky, a teď šlo o to jasněji slyšet, že dopadá právě na jednu nohu.

Milada zkontrolovala ještě jednou vchodové dveře, zda je zamčeno a zámek je na místě, všechno bylo v pořádku. Jako by snad nikdo nikdy její dům nenavštívil. Další den se s podivným nočním zážitkem svěřila sousedce. A sousedka paní Miladu poslala, ať jde do posledního patra jejich paneláku, že tam bydlí právě nějaká paní Mlejnková, a ta že by mohla snad o její podivné noční návštěvě vědět více.

Podivná náhoda, že?

Milada spolu se sousedkou se tedy vydaly za paní Mlejnkovou. Když jí odvyprávěla svůj podivný noční zážitek, tak k Mladině šoku paní Mlejnková řekla: "To musel být určitě můj manžel. Padnul v první světové válce. Zabil ho granát, který ho na místě připravil o půlku těla... Víte, já jsem kdysi i s mužem bydlela v tom spodním patře, tam kde bydlíte teď vy. On určitě neví, že jsem se přestěhovala..." A celou dobu se prý paní Mlejnková tak podivně usmívala, jako by snad věděla více...

Ještě větší překvapení ale nastalo, když paní Mlejnková podala Miladě staré album s fotografiemi. Tam totiž mezi vojáky Milada bezpečně identifikovala pana Mlejnka, který ji přišel v noci navštívit. Toto vyprávění působí opravdu autenticky, a sama za sebe nemám jediný důvod staré paní tento zážitek nevěřit...


 



Pan Miloš Koupený pracoval na začátku sedmdesátých let v ukrajinském Záporoží. Firma jej ubytovala v novém panelákovém hotelu, a již od prvního dne se v pokoji projevoval "vliv neviditelné ruky." Ta panu Milošovi přesouvala věci z místa na místo. Knihy, hodinky, oblečení, až si myslel, že začíná přicházet o rozum.

Tím to však neskončilo. Když se jednoho deštivého večera vrátil domů z práce, čekal na něj v zamčeném pokoji podivný host. Seděl v křesle, byl podivně bledý, neduživý, a ruce mu spočívaly na kolenou, která byla zvláštně špičatá. Nejděsivější bylo ale podle pana Miloše to, že když neznámý promluvil, vůbec při tom neotvíral ústa. Jako by jeho hlas vycházel z hlubin těla...

Muž Milošovi zdvořile vysvětlil, že tento pokoj je jeho, a zda by se nemohl vystěhovat. To bylo prý hodně zvláštní, protože muž nebyl vůbec nazlobený... Miloš byl k smrti vyděšený, a tedy vzhledem ke svému nervovému stavu muži přislíbil, že se hned zítra odstěhuje. S tímto hovor přestal. Neznámý vstal z křesla - které se ale vůbec nepohnulo tím takovým charakteristickým způsobem. Chápete, ani nevrzlo, ani se neudělala taková ta prohlubeň.

Při odchodu ještě pohnul rukou, odešel, a zůstal po něm jen mrazivý chlad, jako když otevřete lednici a ovane vás štiplavý mráz. Ještě ten den se pan Miloš přestěhoval na jiné patro. O pár týdnů později se dozvěděl, že onen pokoj dlouho obýval starý muž, který v něm i zemřel. Mohl snad mít starý pán k pokoji tak silný vztah, že v něm zůstal i po své smrti...?

Rozhodně to ale musel být děsivý a silný zážitek.

Jako poslední vypráví svůj příběh pan Hokenkreuz. Na starý fotoaparát vyfotil svou malou dcerku v postýlce. Nechal vyvolat v obchodě film, a domů si nesl obálku s fotografiemi. Doma v šoku zjistil, že mezi čtvrtým a pátým obrázkem se objevila na fotce hlava starce, který samozřejmě v místnosti během focení nebyl.

Film byl tehdy úplně nový, a další fotografie už byly v pořádku. Mohla snad být chyba na straně prodejce a výrobce filmu? Tohle vysvětlení ale není příliš uspokojivé. Podařilo se zjistit jen to, že tvář by mohla patřit úředníkovi, který s místnosti před desítkami let měl pracovat...

Každý z těchto případů je zajímavý a jde z toho tak trochu strach. Nejděsivější mi připadá ten přízrak z ubytovny a pak také ta podivná fotografie. Bohužel není k dispozici na internetu, ale celý dokument je na uložto, přidávám odkaz, kde si jej můžete stáhnout a posoudit sami, jak na Vás fotografie působí:

https://ulozto.cz/file/hetfuzWzyoPh/ct3-planeta-zahad-prilis-realne-prizraky-mkv#!ZGRlBGR2AwMyZwV3AGWxZwpkMwV5Z2uDo3yTA2yjD2gOHTV5Aj==

Dokument se mi opravdu líbil, i když je kratičký, tak stopáž je tak akorát, a vypravěč, který příběhy doprovází. Pokud máte rádi záhady, tak je tento dokument přesně pro Vás! Pár dílů je i v docela obstojné kvalitě ke shlédnutí online na YouTube.

A co Vy? Máte rádi záhady a různá takováto tajemná vyprávění? Viděli jste některý dík z dokumentární série Planeta záhad? Četli jste nějakou knihu od Arnošta Vašíčka? Napište mi do komentářů!

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥







Komentáře

  1. Eli,zahady me hodně bavi a některe dily Planety zahad jsem viděla.Koukam na podobne pořady na Youtube a jsem rada,ze jsi napsala ze serial davaji na ČT 3.Zrovna ten program nesleduji
    Hezký večer

    OdpovědětVymazat
  2. Arnošta Vašíčka jsem také svého času hltala, četla jsem snad všechny jeho knihy a moc mě bavil seriál Strážci duchů. A tyhle tvoje články mám dodnes moc ráda!

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Omluva - nemoc

 Ahoj kamarádi a čtenáři, moc se omlouvám, ale teď pár dní nebudu přidávat žádné články. Skolila mě škaredá zimní viróza, asi jsem se někde nachladila - nejspíše v práci, kdy jsem přebíhala ze studeného skladu na vyhřátou dílnu... Hrozně mě bolí v krku, hlava, klouby a mám i horečku. Už v neděli mi bylo všelijak, ale pondělí jsem celé proležela v posteli, a hlavně jsem strašně unavená, pořád bych jen spala... Zatím jsem si vzala pondělí a úterý dovolenou, zítra jdu ráno k doktorce, počítám že do pátku budu mít neschopenku, tak snad o víkendu bych mohla přidat nový článek, ale uvidím... Cítím se fakt mizerně, tak doufám, že to nebude na antibiotika a je to fakt jenom virového původu. Děkuji Vám za pochopení, přeji krásné zimní dny hlavně bez nemoci, Vaše Eliss ♥ Koupila jsem si v lékárně horký nápoj a beru Acylpyrin. Žofka se mnou leží celý den, docela určitě ví, že mi není dobře a je příjemné ji mít u sebe.

Dnešní kontrola

 Dneska ráno jsem musela vstávat už v šest, protože jsem byla objednaná na kontrolu po třech týdnech na gynekologii. Ale stejně jsem byla vzhůru už od čtyř, se spánkem to mám teď takové rozhozené - jednou spím do osmi, pak zase vstanu už ve čtyři. Ale často to pak dospím i přes den. V sedm hodin jsem se vypravila na zastávku, bez snídaně, v batůžku pečlivě zavázanou skleničku s močí. No nebylo mi ráno moc dobře, jelikož jsem nesnídala, ale čekaly mě ještě odběry, a na ty se musí nalačno. V čekárně už přede mnou čekaly tři pacientky. Potěšilo mě, že jsem potkala kamarádku ze střední, která byla o ročník níž, dřív jsme spolu párkrát zašly na kávu, ale dlouho jsme spolu nemluvily, ani jsme si nepsaly. Dost mě překvapila sdělením, že má před maturitou - vždyť už dávno musela skončit, to mi nesedělo do počtu. A tak se rozpovídala o svých zdravotních problémech, kdy musela akutně na operaci s naštěstí nezhoubným nádorem na žlučníku.  A kvůli rekonvalescenci po operaci tak samozřejmě nedoděla

Dnešní kontrola u doktora

 V minulém článku, který pojednával o mých zdravotních potížích spojených s bušením srdce, tlakem v hlavě a pískání v uších, jsem zmiňovala, že dnes mám jít na kontrolu - doktor na pohotovosti to zdůrazňoval. Moje obvodní má opět dovolenou, takže jsem musela za zastupující lékařkou do nemocnice. Potíže nijak extra neustoupily. Včera v noci jsem nemohla vůbec usnout. Pořád se mi do hlavy vkrádaly špatné myšlenky - určitě umřu, srdce mi najednou přestane pracovat... Nemohla jsem tyto strašné věci dostat ven pryč z hlavy. K tomu se samozřejmě přidalo i bušení srdce. Tlaky v hlavě ale trochu povolily, i to pískání už je o něco snesitelnější. Ráno jsem tedy šla na autobus do města, a z autobusáku mi navazoval rychlý spoj do nemocnice. V čekárně nikdo nebyl, takže jsem jako při své minulé návštěvě vložila kartičku pojišťovny do přístroje, zmáčkla na displeji účel návštěvy, a sedla si do čekárny. Za chvíli už pro mě přišla sestra. Předala jsem jí svou lékařskou zprávu a vysvětlila, proč tu js