Přeskočit na hlavní obsah

500 odstínů šedi

 Všech pět smyslů člověka je svého druhu úžasná věc, kterou často bereme jako samozřejmost, často až do doby, než se vyskytne nějaký zdravotní problém. Smysl je schopnost lidského organismu vnímat určité vjemy z okolí.

Tyto smysly máme od narození, někdy se ale vyvinou špatně, či málo, a pak můžeme mít v životě tak trochu handicap. Někdo musí nosit naslouchátko, další brýle. Zrak i sluch slábnou věkem - moje máma už po padesátce také nosí brýle, začala špatně vidět na televizi a hůře četla písmenka v novinách. 

Já nosím brýle už od osmi let. Tehdy jsem ve škole seděla v přední lavici, a najednou jsem přestala vidět pořádně na tabuli. Písmenka byla rozmazaná, snažila jsem se zaostřit, ale nic. Tehdy jsem se za svůj problém styděla a měla jsem strach o tom někomu říci. A nenapadlo mě nic lepšího než si písmenka a věty, které jsem nemohla přečíst, vymýšlet. V sešitě jsem pak měla naprosté bláboly.

Třídní učitelce velmi brzy došlo, že se něco děje, a napsala mi lístek pro rodiče, že by bylo dobré mě objednat na oční. Pamatuji si, že jsem se té první návštěvy docela bála, ale nebylo to samozřejmě noc strašného. Čtení písmenek na velké tabuli s každým okem střídavě zakrytým, měření nitroočního tlaku a následné zkoušky se speciálními velkými brýlemi, aby se přišlo na to, která dioptrie mi bude vyhovovat.

Moje první brejličky byly klasické kulaté "lennonky." Vůbec se mi nelíbily, doma jsem v noci brečela a bála se v nich jít do školy. Naštěstí se mi spolužáci nesmáli, na brýle jsem si brzy zvykla, a dnes jsou mou neoddělitelnou součástí.



Zrak se mi totiž během puberty hodně zhoršil, každý rok jsem musela chodit na kontroly a skoro pokaždé jsem dostala pár dioptrií přidáno. Hůře vidím na levé oko, alespoň podle doktorky, ale v běžném životě to vnímám prostě tak, že nevidím na obě stejně.

Brýle musím nosit pořád. Nevidím bez nich na televizi,  nemůžu číst knížku, a dokonce ani psát na počítači, protože když je nemám, vidím jen nezřetelné šmouhy. Ale zvykla jsem si, a neberu to, že nosím brýle, jako nějakou velkou překážku. Jsou mojí součástí a nepostradatelným společníkem.

Naštěstí jsem nikdy žádné vážnější problémy se zrakem neměla, žádné záněty nebo úraz. Švagrová začala ale před lety šilhat na levé oko, stalo se jí to po úrazu hlavy. Spadla nešťastnou náhodou ze schodů, lehký otřes mozku, a začala šilhat. Dost ji to psychicky vzalo, navíc taky začala hůře vidět, takže musí nosit brýle, a to oko jí prostě pořád ujíždí na jednu stranu.

Odborně se této vadě říká strabismus. Už jednou byla na operaci očních svalů, která měla pomoci, bohužel se to ale nepodařilo a problém je pořád stejný. Naštěstí tento zákrok proplácí zdravotní pojišťovna. Hledala jsem si k tomuto informace na internetu a prý se to stává dost často, že ty oční svaly se nepodaří srovnat ani operativně. Tento operativní zákrok se ale může provádět opakovaně, ale říkala, že neví, jestli do toho půjde. Pooperační stav byl prý dost bolestivý, to oko měla dost oteklé. 

Je mi jí opravdu líto, protože vidím, jak je z toho nešťastná a hodně se změnila, je z ní uzavřený a odtažitý člověk, a to jsme si dřív rozuměly. Chápu, že taková oční vada asi člověku hodně podkope sebevědomí, ale mě by nikdy nenapadlo se smát někomu, kdo šilhá, protože na tom nic vtipnýho fakt není.



Možná si říkáte, proč jsem pro název článku zvolila zvláštní název. Proč zrovna 500 odstínů šedi? Lidské oko totiž dokáže rozlišit až 500 odstínů šedé barvy. Neuvěřitelné číslo, že?

Často slýcháme slovní spojení, že oko je oknem do duše. Je to hlavně proto, že oči o nás prozradí i to, co bychom nejraději nechali skryté. Jde tedy o velmi důležitý orgán při lidské interakci. Znáte to, stačí, když se na vás někdo škaredě podívá, a už víte, na čem jste.

Na závěr jsem si pro Vás nachystala pár pěkných zajímavostí, které jsem o očích a zraku dohledala na internetu:

1.) Oči jsou tvořeny ze 2 milionů funkčních částí

2.) Po narození miminko nerozezná barvy, vše vidí normálně až po šesti měsících

3.) Oči mohou každou hodinu zpracovat přibližně 36 000 bitů informací

4.) Slzy nejsou tvořeny pouze vodou, jak si myslí většina lidí. Skládají se z hlenu, tuku, a samozřejmě i vody

5.) Oči se hojí rychle. Se správnou péčí trvá zhojení poškrábané rohovky jen 48 hodin

6.) Oko zaměří asi padesát věcí za sekundu. Za celý život vidí průměrně 24 milionů různých obrazů

7.) I osleplí lidé mohou ve snech vidět, neboť jejich mozek čerpá ze vzpomínek. Čím déle ale uplynula doba od oslepnutí, tím více ztrácejí sny konkrétní obrysy

8.) Každá řasa má životnost přibližně šest měsíců

9.) Lidé obecně čtou o pětadvacet procent pomaleji z obrazovky počítače ve srovnání s papírem






To bude už pro dnešní článek o očích a zraku vše. K napsání článku mě inspirovala brzká návštěva u očního, která mě brzy čeká. Doufám, že se Vám alespoň trochu líbil, a dočetli jste až do konce.

Budu moc ráda, když mi napíšete Vaše zkušenosti s očima, ať už s nošením brýlí či nějakou oční vadou! Nosíte, nebo nosili jste brýle? Byli jste někdy na vyšetření u očního lékaře? Napište mi do komentářů!

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný slunečný den, Vaše Eliss ♥



Komentáře

  1. Já žádné extra obtíže naštěstí nemám, té půl dioptrie na dálku nemá cenu zmiňovat. Ale fascinuje mě jak moc nám mozek lže o tom, co vidíme. Zvláště u foťáku se člověk rozčiluje, že tam není to samé, co vidí, přitom ostře vidí maličkou oblast a zbytek dokresluje mozek po paměti...

    OdpovědětVymazat
  2. Tak zatím patřím mezi ty šťastné, kteří v téměř 71letech ještě brýle nepotřebuji ani na čtení, ani na dálku. Přijímám to jako velké štěstí. Měj se pěkně.
    .

    OdpovědětVymazat
  3. Ja si hodně zkazila oči v praci.Seděla jsem u počitače a ještě kontrolovala z něho vytištěne sestavy s malymi čislicemi.Když byla uzavěrka seděly jsme s kolegyni u počitače i 14 hodin denně.Kolikrat jsem si myslela,že jsem přišla o zrak.Měla jsem takove zvlaštni zablesky,když byly oči unavene.V duchodě jsem si pořidila multifokaly.Kdyz se sejdeme s kolegyněma jsme brýlate všechny.
    Eli,hezky vikend

    OdpovědětVymazat
  4. Eliss, zdravím. Já na dálku vidím dobře, ale na čtení a ruční práce, zkrátka na blízko brýle nosím. Neustále je hledám... Když už brýle musím nosit, kupuju si kvalitní a barevné - měla jsem červené, teď mám jedny bílo - černé a druhé zelené. Můj taťka, kterému je 86 let, nepotřebuje brýle vůbec. Měj hezký víkend. Lenka
    www.babilenka.cz

    OdpovědětVymazat
  5. Brýle nosím od základky.
    Mnohé z nich došly k úhoně při školních šarvátkách nebo při sportu.
    Zvykl jsem si na ně, ale jsou situace, kdy mi vadí; nejvíc, když jedu na kole a spustí se déšť.
    Nechápu některé menežery, kteří nosí brýle s nedioptrickými skly, v rámci zvyšováni "imidže"; přijde mi to jako rouhání.

    OdpovědětVymazat
  6. Jej, ta historka z dětství, jak ses bála říct, že špatně vidíš, je moc smutná... ale jsem ráda, že to dobře dopadlo a nikdo se ti nesmál. Sama vidím jako ostříž a i když je mi jasné, že to tak nebude navěky (to věčné koukání do obrazovek a pobývání uvnitř tomu zcela určitě nepomáhají), tak si to užívám, jak se dá :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Též odmala patřím mezi brejlovce neboli kobry. :-) Na blízko jsem dlouho viděla celkem dobře, ale na dálku rozmáznutě. Teď na stará kolena jsem si na radu očního pořídila bifokály do práce, protože už ani na blízko to není ono.

    OdpovědětVymazat
  8. Bohužel musim mit bryle byť by pouze na čtení..I mne po padesatce dohnala "starecka vetchozrakost"

    OdpovědětVymazat
  9. Mám štěstí, že brýle vůbec nepotřebuji, ale můj syn má dost dioptrií. Také u něj to začalo v první třídě, když neviděl dobře na tabuli, ale na rozdíl od tebe tehdy očař nasadil brýle hned několika dětem a ony to považovaly za něco výjimečného, takže se za brýle nestyděly. Eliss, hodně sil a zdraví Tobě i sestře.

    OdpovědětVymazat
  10. Brýle potřebují pouze na ruční práce a na čtení. Na každém oku mám jiné dioptrie. K očnímu chodím pravidelně na roční kontroly. Myslím si, že za brýle se nikdo stydět nemusí.

    OdpovědětVymazat
  11. jak jsi psala, pěkně se nám to sešlo :D já bych měla mít brýle zpátky snad příští týden a nosit je budu, tak uvidíme, jak bude okolí znovu reagovat... teď si nikdo nevšiml, že je nemám :D

    OdpovědětVymazat
  12. Já nosila brýle asi ve 2. třídě a naprosto jsem je nenáviděla. Doteď je mám doma schované. Naštěstí jsem nikdy žádné velké dioptrie neměla. V poslední době se mi ale nošení brýlí čím dál víc zamlouvalo, tak mě mamka objednala k oční a dostala jsem předpis na 0,5 dioptrie a bylo to na mém zvážení. Neváhala jsem a brýle jsem koupila, protože jsem je chtěla :D a také jsem chtěla skla proti modrému světlu :) teď už je budu mít 2 roky a pořád je miluju :)

    WantBeFitM

    OdpovědětVymazat
  13. Přesně jak říkáš. Zdraví bereme jako samozřejmost. Až když se něco stane, začneme si ho vážit. Brýle nosím od 9 let na dálku. Nemám naštěstí vysoké dioptrie 1,5 a 2. Mamka se moc bála, že budeme mít vysoká čísla, protože s dědou mají přes 10 i přesto, že byli na operacích. Četbu nebo počítač zvládnu bez nich, ale jinak je nosím stále. Hodně jsem si oblíbila čočky. Začala jsem o nich přemýšlet, když jsem se bouchla do brýlí tenisovou raketou. Na ježdění jsem brýle nenosila, protože jsem se bála, že by se mi mohly při pádu nepěkně zarýt do obličeje (známému se to stalo na kole). Čočky mi hodně pomáhají. V době roušek byly taky velkým pomocníkem, protože se mi nemlžila sklíčka. Večer si je ale vcelku brzy sundávám. Když mám unavené oči, čočky začnou nepříjemně řezat. Obdivuji mamku, která s nimi vydrží do té doby, než jde spát. Také se s nimi nekoupu a neplavu. Tento semestr máme plavání. Každé úterý tedy nosím brýle a v bazénu jsem logicky bez nich. Spolužačka nosí čočky i na plavání, ale já bych se strašně bála. Může se ti do nich dostat chlorovaná voda, pak nepůjdou ven... Párkrát se mi také stalo, že se mi v oku čočka "ztratila" a nemohla jsem ji vylovit. Hodně nepříjemný pocit...

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Tak si užíváme...

 Co jsem přijela z nemocnice cítím se líp, zvykám si na nový režim s miminkem, je to sice náročné, ale strašně krásné. Porod trval necelé tři hodinky, Julinka se narodila pětadvacátého srpna v 9:14, měřila 48 centimetrů a vážila 2 695 gramů.  Termín jsem měla dvanáctého září, narodila se o maličko dřív, ale je donošené miminko, a to je nejdůležitější. Všechno proběhlo celkem bez komplikací, akorát malá má novorozeneckou žloutenku, ta ale pomalu mizí. Rodila jsem přirozeně, v jednu hodinu v noci mi praskla plodová voda, ani jsem ještě necítila kontrakce, ty přišly až v autě. V porodnici mě vyšetřila doktorka, kontrakce byly ještě slabé, tak mě poslala na pokoj, ale do pár hodin se to začalo tak bolet, že jsem nemohla už ani sedět - a to jsem se předtím ještě na pokoji houpala na balonu, protože to jediné pomáhalo. A pak už se to rozjelo, v lékařské zprávě mám, že porod trval celkem 02:46. No nebylo to nic příjemného, ale řídila jsem se instrukcemi doktorky, ohledně dýchání a tl...

Nezpracované zážitky...

 Dnešní článek bude poměrně osobní, ale stalo se tento týden dost věcí, a mám prostě potřebu se z toho vypsat.  Přítel je už týden pryč, a od pondělí sem začala chodit každý den moje máma i se svým partnerem. Tak nějak mi prostě řekla, že když budu sama doma, musí sem každý den přijít a se vším mi pomoct. Jenže ono jaksi není pořádně s čím. Nakoupím si, sama si zatopím, dřeva do kamen i třísek tu mám nachystaných dost. Takže sem máma prostě vůbec chodit nemusela.  Nemám nic proti tomu, když mi přijde domů návštěva. Jenže máma mi začala být spíše na obtíž, pokud to  mám až takto napsat.  Vrchol všeho přišel ve čtvrtek. To mi přinesla bednu na dřevo s tím, že prostě nemůžu mít dřevo do kamen nachystané v obýváku. Prý jak to tu vypadá, když přijde návštěva... Podotýkám, že dřevo mám u kamen vyskládané do hraničky, kde to snad nikomu vadit nemůže. A že by mi sem domů chodilo tolik návštěv, to se rozhodně říct nedá... První problém byl tedy s dřevem. Druhý problém na...

To je pravé štěstí...

 Nový režim s miminkem se nám už pomalu zabíhá, zítra jdeme k dětské paní doktorce na další kontrolu, Julinka hezky roste, oblečky, které měla velké, už jsou jí pomalu akorát. Pořád intenzivně kojím, malá má hlad co dvě tři hodiny, v noci vydrží někdy i trochu déle, ale nemusím ji kvůli krmení budit.  Fyzicky už se cítím dobře, žádné bolesti nemám, mám dojem, že se to všechno pěkně hojí. Poslední dny mám strašnou chuť na mléčné věci, prakticky pořád piju mléko, jogurty, sýry, ale to je asi kvůli tomu kojení.  Už se nám ten nový režim tak trochu zaběhl. Ale sranda je, že se Julinka skoro vždycky při přebalování buď počůrá nebo pokaká, takže jsem nejprve dala na přebalovací podložku bavlněnou plenu - jenže tu musím pořád dokola přepírat - samozřejmě jich mám několik, ale je to vody a vody! A na tu gumovou přebalovací podložku ji nechci pokládat, protože mi přijde studená.  Už jsme byli i na ortopedii, na ultrazvuk kyčlí, zatím je vše v pořádku, na další jdeme v říjnu....