zomablog

 Už více než devět se do podvědomí lidí v naší republice dostává kampaň Suchej únor. V roce 2013 ji iniciovala Liga otevřených mužů. Původně byla zaměřena pouze na muže, kteří se dlouhodobě pohybují na hraně závislosti na alkoholu, či k ní nebezpečně inklinují. Prvního ročníku se zúčastnilo asi sto mužů, postupem let kampaň rostla a otevřela se také ženám. Princip Suchýho února je poměrně jednoduchý. Vydržet celý měsíc bez kapky alkoholu. Ovšem, jsou lidé, pro které je tento úkol složitý a nezvládnutelný.  Já sama pití alkoholu neholduju. Párkrát do roka si dám skleničku, a to spíše v létě, kdy se častěji scházím s kamarádkami. Většina alkoholických nápojů mi nechutná. Hlavně nesnáším tvrdé pití - vodku, rum, nebo různé likéry, nemám ráda ani vaječný likér, který sice nemá tolik procent alkoholu, ale já nikdy nepochopila, co je na něm tak úžasného. Na Vánoce si s ním připíjíme u babičky (já tedy už ne, místo toho si dám trochu vína), ale za mě tedy vaječňák ne. Klasické pivo mi také ne

  Autor: Wilbur Smith Žánr: Autobiografie, Dobrodružný, Memoár  Mé hodnocení: 90% Obsah: "Prožil jsem život, jaký jsem si sotva dovedl představit.  Setkal jsem se s lidmi z nejzazších koutů světa a své čtenáře jsem vzal na nejzajímavější místa. Rozpoutal jsem nespočet válek a ničil tisíce měst - ale jen ve své představivosti." Tak popisuje slavný spisovatel Wilbur Smith svou životní cestu a zároveň to jsou i první slova jeho poslední knihy, autobiografie s názvem Na Leopardí skále. Rané dětství prožil v Jihoafrické republice, v tehdejší Severní Rhodesii na ranči obklopeném velkými pozemky, kde rodina Smithových chovala hospodářská zvířata. Později si Wilburův otec Herbert otevřel malou továrnu na plechy a jelikož se mu dařilo, skoupil většinu malých farem v okolí. Wilbur vyrůstal v krásné africké krajině, která však dokáže být i drsná. Jako šestiletý, při lovecké výpravě v údolí Zambezi, stanoval se svým otcem a sestrou v nehostinné divočině. Uprostřed noci vzbudil chlapce ob

 Na toto téma jsem se již kdysi rozepsala na starém blogu, ale od té doby uplynulo už pěkných pár let, takže jsem si říkala, že nebude špatné napsat jej s odstupem několika let znovu, protože tehdy byly mé zkušenosti čerstvé, a s odstupem let se na věci dívá člověk jinak. Na začátku roku 2015 jsem se rozhodla řešit své problémy s poruchou příjmu potravy. Už několik měsíců jsem málo jedla, hodně jsem zhubla a došlo mi, že je něco hodně špatně a musím to řešit. Objednala jsem se tedy u nás ve městě k psychiatrovi, který sídlí na poliklinice v centru duševního zdraví. Nejprve jsem u sestry absolvovala dotazník na všechny možné otázky, ohledně rodinné anamnézy a tak, a pak už mě objednala k psychiatričce. Na první návštěvu jsem tam šla už asi za dva dny, říkala jsem si, jak je to fajn, že to jde takto rychle. V ordinaci se mi líbilo, byla pěkně útulná, doktorka byla mladá, na první pohled sympatická. Představila se mi, podala mi ruku, a prý jí můžu tykat, jestli se tak budu cítit lépe. Jme

 Obecně nejsem milovník televize. Pustím si ji večer na zprávy, občas na nějaký dobrý film či seriál. Ale těch je poskrovnu. Teď aktuálně mě zaujal seriál na ČT Devadesátky, tato detektivní série mě hodně baví. Na TV Nova jsem večer zaregistrovala upoutávky na novou reality show. Musím přiznat, že právě upoutávka mě zaujala. Šlo vidět, že tvůrci si s ní docela pohráli, nepůsobila na mě nijak lacině. Jde o dobrodružnou reality show, kde se "obyčejní" lidé a celebrity na pustém ostrově mají přizpůsobit životu bez civilizace, obstarat si jídlo, přístřeší, zahrát si drsné a náročné hry a nakonec se snažit získat pro sebe pohádkovou výhru. Show se jmenuje Survivor Česko a Slovensko. Už název dává tušit, že na natáčení se budou podílet dvě televize. Samozřejmě, proč ne, ono to vyjde i finančně výhodněji, když se o náklady podělí kanály ze dvou spřátelených zemí. Ale velkým problémem u těchto show je to, že Češi často úplně neznají slovenské celebrity, a Slováci neznají naše hvězdy

  Autor: Unni Lindellová Žánr: Krimi, Thriller, Psychologický Mé hodnocení: 75% Obsah: Zdánlivě obyčejná rozvířená oblaka rozsypaného cukru vzbudí nečekané a dlouho potlačené vzpomínky. Dvaadvacetiletá norská dívka Kari Helena Bielerová se zastaví ve své oblíbené kavárně na kávu a zákusek. Kari Helena má již několik let psychické problémy, které řeší právě pomocí jídla. Proto i přes své mládí vypadá jako nevzhledná hrouda tuku. A právě při nevinném nákupu kokosového dortíku, který si dívka chtěla vzít sebou, upustí prodavačka kleštičky přímo na zákusek a onen cukrový prach v Kari Heleně vzbudí  vzpomínky na to, co se před šestnácti lety stalo jejímu malému bratříčkovi Gustavovi. Od osmi let jí rodiče tvrdili, že za to, co se mu stalo, může ona, ale Kari Helena teď ví, že to celé bylo úplně jinak. Pravda ale může být nebezpečná. Ještě ten den se Kari Helena spojí s rodinným přítelem Martinem Eggem, ředitelem místního policejního oddělení, se kterým si na večer domluví schůzku. Chce se m

 Plasty, jejich nadměrné množství a často i minimální recyklace patří mezi dlouhodobé mezinárodní problémy. Chytré mozky přicházejí s různými nápady, jak plasty nahradit. Někdy to ale není úplně nejlepší řešení. Například zákaz plastových brček. Myšlenka je to samozřejmě skvělá, protože toho plastu je kolem nás opravdu více než dost. Sama to vidím, s taškou plnou vytříděných plastů chodím každý týden, a stejně mi hned přijde, že se ta taška za dva dny zase naplní. Bohužel ani nakládání společnostmi s vytříděnými plasty není úplně ekologické - některé skončí ve spalovnách, jiné jako přeměna na tuhé palivo, a zbytek zase na nějakých skládkách...  Vhodnou alternativou plastovým brčkům mohou být ta skleněná. Ta vydrží dlouho (pokud je nerozbijete,) a třeba v kavárně ve frappéčku to vypadá esteticky hezky. Za tento nápad palec nahoru. Už horším nápadem jsou brčka papírová. Toto někdo tak trochu nedomyslel. Občas si kupuju ta malá ovocná mlíčka v kartonu nebo dražší ledové kávy. A tam jsou p

 Někdy vloni jsem četla knihu od Patrika Hartla Prvok, Šampón, Tečka a Karel. Bylo to mé první seznámení s autorem, a kniha se mi líbila tak napůl. Jedná se o hodně nenáročné čtení, které se dá zhltnout za dva deštivé nudné večery. Upřímně jsem moc nechápala, jak je možné, že se kniha stala bestsellerem, ale český čtenář má specifický vkus. Když jsem se tedy dočetla, že se chystá natáčení celovečerního filmu právě podle této knižní předlohy, byla jsem v rozpacích. Upřímně, čekala jsem, že film bude propadák, a nebude se mi líbit ani trochu. Dnes jsem měla možnost se na film podívat, a musím své mínění poopravit. Tentokrát se filmové zpracování povedlo lépe než to knižní, ač se to děje výjimečně.  Děj je celkem jednoduchý. Čtyři kamarádi, kteří se věkem už přehoupli přes čtyřicítku a leccos už tedy v životě prožili, se tak trochu ztrácejí v krizi středního věku a balancují se svými dosavadními životy. Prvok má z celé čtveřice nejpočetnější rodinu. Tři dcery, čtvrté dítě na cestě, stálou

 S nějakým ovlivněním a nenápadnou manipulací ve formě reklamy se setkáváme takřka denně, někdy si to už ani neuvědomujeme. Děje se tak nejen při sledování televize, ale i při četbě novin, časopisů, prohlížení internetových stránek, někdy se reklama dostane i na místa, kde bychom ji úplně nečekali. Když si, nejčastěji o víkendu, pustím večer televizi na nějaký pěkný film, už reklamy tak nějak nevnímám. Buď přepnu na jiný program, nebo sednu k počítači, případně jdu umývat nádobí. Ale některé reklamy z televize se prostě nedají nevnímat, protože jsou svou hlasovou stránkou tak neskutečně protivné a vlezlé, až se člověku chtě nechtě dostanou do hlavy, a pak mi stupidní znělka z reklamy zní v hlavě po zbytek dne. Poslední dobou mi také přijde, že jsou ty reklamy, hlavně tedy večer mezi filmy, zase o něco hlasitější. Vím, že se to kdysi už řešilo, že reklamy nesmějí být o moc hlasitější než film, ale mám pocit, že to televize zase pomalu porušují. Vrcholem jsou pak reklamy uprostřed hlavní

  Autor:  Ruta Sepetysová Žánr: Válečný, Historický, Podle skutečné události Mé hodnocení: 90% Obsah:                           Zima roku 1945.                                       Čtyři mladí lidé.                                       Čtyři tajemství. V roce 1945 se válka pomalu chýlila ke konci. Poblíž Východního Pruska se tisíce uprchlíků zoufale snaží přesunout k moři, které znamená úprk do země neomezených možností, nový začátek a tolik kýžený pocit bezpečí. Mezi těmito uprchlíky se našla spousta lidí, kteří mají před okolím, a často i sami před sebou co skrývat. A právě mezi nimi je i nesourodá čtveřice, které svedla dohromady náhoda. Dvacetiletý Němec Florian, který prchá před sebou samým s svým svědomím, zachrání při svém bloudění lesem mladou polskou dívku Emilii před sovětským vojákem. Tato nesourodá dvojice dojde až k velké stodole, kde se jim podaří ukrýt a potkají další uprchlíky. Mezi nimi je i mladá zdravotní sestra Joana, která bere jako své důležité životní poslání z

 Nedávno jsem v jednom českém měsíčníku letmo prolétla očima článek o stravování studentů ve školách, hlavně tedy těch menších dětí na základních školách. Podle českých nutričních specialistů děti tloustnou a klíčem má být změna stravy ve školních jídelnách. Za sebe musím říci, že já mám na školní jídelnu na základce ty nejlepší vzpomínky. Tenkrát nám tam vařily dva staré paní kuchařky, a jídla byla vynikající. Ještě když jsem chodila na první stupeň, tak jsme měli jako menší děti povinnost si dát polévku. Pak se to nějak zrušilo a polévku už si dával jen ten, kdo chtěl, a myslím že je to tak i dnes. Jídla byla dobrá, správně kořeněná, žádné "univerzální hnědé omáčky." Ve školce to bylo s jídlem trochu horší. Tedy, jen s obědy. Svačinky byly vynikající, dodnes vzpomínám na chleba s medem a máslem a výborné kakao. Obědy jsem měla někdy velký problém sníst, zvláště když bylo něco s vnitřnostmi nebo moc tučné maso, to mi jako dítěti dělalo strašně zle a když mě do toho jídla něk

 Není snad na světě nikdo, kdo by neslyšel jméno kouzelníka Harryho Pottera. Narodila jsem se v polovině devadesátých let, takže i mě tento kouzelnický svět zasáhl. Zejména tedy knihy. Moje nejlepší kamarádka měla postupně doma sbírku všech dílů, v takovém speciálním knižním boxu, a já si je od ní popůjčovala a rychlostí blesku přečetla. Ač mě knížky bavily, moc jsem nerozuměla té mánii kolem. Dnes se na to s odstupem času už dívám jinak a plně rozumím, proč se Harry a jeho kouzelnický svět stal tak oblíbeným. Proto když mi přítel oznámil, že stáhnul na anglických stránkách dokument o Potterovi a Bradavicích, kde se tvůrci a herci sešli po dvaceti letech od natáčení prvního dílu, byla jsem lehce v rozpacích. Sice mě to zajímalo, ale na druhou stranu podobné retrospektivní věci, často plné patosu a vzpomínek, moc nemusím. Říkala jsem si, že se mi to asi líbit nebude. Potěšila mě ale stopáž dokumentu, přes hodinu a půl, tak jsem se rozhodla dát návratu do Bradavic šanci.  A nakonec jsem

  Autor: Raymond A. Moody Žánr: Naučný, Psychologický, Filozofický Mé hodnocení: 80% Obsah:                                      1. Život po životě                                                  2. Úvahy o životě po životě                                                  3. Světlo po životě Autor se ve svých třech útlých knihách - zde jsou ve vydání otisknuty všechny v jednom svazku - zabývá do hloubky tématem posmrtného života a autentickými výpověďmi lidí, kteří přežili díky moderní lékařské péči klinickou smrt, ale na chvíli zažili setkání "s druhým břehem." Moody se při své profesi lékaře a klinického psychologa setkal s tolika pacienty, kteří mu vyprávěli o svých zážitcích, že se rozhodl věnovat se, tehdy ještě neprozkoumanému tématu podrobněji, a stal se na poli bádání o životě po životě průkopníkem. Díky vyprávěním svých pacientů cítil morální povinnost napsat knihu, a ta se stala v roce 1977 v USA bestsellerem. Co nás čeká po smrti? Nicota, prázdnota, definitivní ro