Překonaná závislost

 Na toto téma jsem se již kdysi rozepsala na starém blogu, ale od té doby uplynulo už pěkných pár let, takže jsem si říkala, že nebude špatné napsat jej s odstupem několika let znovu, protože tehdy byly mé zkušenosti čerstvé, a s odstupem let se na věci dívá člověk jinak.

Na začátku roku 2015 jsem se rozhodla řešit své problémy s poruchou příjmu potravy. Už několik měsíců jsem málo jedla, hodně jsem zhubla a došlo mi, že je něco hodně špatně a musím to řešit. Objednala jsem se tedy u nás ve městě k psychiatrovi, který sídlí na poliklinice v centru duševního zdraví. Nejprve jsem u sestry absolvovala dotazník na všechny možné otázky, ohledně rodinné anamnézy a tak, a pak už mě objednala k psychiatričce. Na první návštěvu jsem tam šla už asi za dva dny, říkala jsem si, jak je to fajn, že to jde takto rychle.

V ordinaci se mi líbilo, byla pěkně útulná, doktorka byla mladá, na první pohled sympatická. Představila se mi, podala mi ruku, a prý jí můžu tykat, jestli se tak budu cítit lépe. Jmenovala se Pavlína. Připadalo mi zvláštní, tykat si s psychiatrem, a tak jsem raději zůstala o toho neosobnějšího vykání.

Svěřila jsem se, trochu váhavě, Pavlíně se svými problémy s jídlem. Vše co jsem jí říkala si zapisovala do počítače, občas se na něco zeptala, a celou dobu se tvářila.... Divně. Nakonec mi řekla, že mám s velkou pravděpodobností anorexii, a musí se to prý co nejdříve začít řešit. A řešením pro mě měly být léky. Jedny jsem dostala na ráno a jedny na spaní.

K těm ranním mi Pavlína řekla, že jsou k tomu, aby se mi ráno dobře vstávalo a měla bych mít lepší náladu. A ty na spaní by mi měly po probuzení pořádně rozjet apetit. Budete mít ráno velký hlad, říkala mi s úsměvem.

Se dvěma recepty jsem odcházela z ordinace a vydala se hned do lékárny. Cítila jsem se dobře, že se můj problém začal řešit, i když ve formě léků. Ve své naivitě jsem si myslela, že léky všechno vyřeší, budu se cítit skvěle a konečně začnu jíst. Nemohla jsem se více mýlit... 

Z lékárny jsem si nesla domů dvě krabičky, a hned večer jsem si vzala půlku prášku na spaní. Už si to přesně nepamatuji, ale v příbalové informaci bylo něco o tom, že lék působí do půl hodiny. Vzala jsem si ho v osm, lehla si a čekala na účinky. Ani nevím jak jsem usnula, bylo to rychlé.

Jenže probuzení už zdaleka tak rychlé nebylo.

Asi patnáct minut jsem seděla v posteli a nemohla se vzpamatovat. Točila se mi hlava, bylo mi na zvracení, chtělo se mi strašně spát a zvedal se mi žaludek, takže jsem nevěděla, jestli nepůjdu zvracet. Zvracet jsem nebyla, ale dostala jsem strašný hlad. 

Vyjedla jsem půlku ledničky a šla zase na dvě hodiny spát. Cítila jsem se jako praštěná palicí. A to jsem v noci spala neuvěřitelných dvanáct hodin, a ještě jsem spala přes den... Sama za sebe jsem usoudila, že ty léky na spaní prostě brát nebudu. Měla jsem po nich hlad, což bylo super, ale nemohla jsem fungovat vůbec přes den. Chápejte, tehdy jsem chodila na praxi do školy na pět hodin ráno, vstávala jsem ve čtyři, takže abych byla vyspaná, musela bych jít spát ve čtyři odpoledne, což je nesmysl.

Takže léky na spaní jsem měla pouze jednou, a už jsem je dál nebrala. Bohužel už nevím, jak se jmenovaly, ale byly to malé žluté tabletky, které měly hrozně hořkou chuť.

Antidepresiva, která jsem měla napsána přes den, byla zajímavější. Tyto léky se jmenovaly Citalon. Tabletky měly 10 mg účinné látky a já měla brát půlku každé ráno. První dny jsem neměla dojem, že by se mnou léky něco zvláštního dělaly.

Ale postupem času jsem začala vnímat zvláštní pocit euforie, kdykoliv jsem si vzala ráno lék. Bude to znít praštěně, ale v hlavě se mi vždycky rozezněla nějaká písnička a ta mi tam hrála třeba půl dne. Krom pocitu euforie se dostavila únava.

Přijela jsem ve dvě hodiny ze školy, a šla jsem rovnou spát. Vstala jsem třeba v šest, něco málo podělala v domácnosti, osprchovala se, a šla zase spát. Chodila jsem spát třeba v sedm hodin večer, protože jsem se cítila hrozně unavená.

Další změna v mém chování bylo postupné oprostění od emocí. A to od těch dobrých, ale i těch špatných. Nedokázala jsem se už pořádně ničemu zasmát, všechno jsem brala hrozně vážně. Když mi zemřela babička, necítila jsem nic, neuronila jsem ani slzu, vnímala jsem to apaticky. Jako by to celé proplulo kolem, a mě se to nijak nedotklo.

Ovšem s jídlem to bylo také čím dál horší. Za celý den jsem třeba snědla jen půlku rohlíku, a připadalo mi to v pohodě. Za tu dobu užívání léků jsem dvakrát zkolabovala z hladu a skončila na kapačkách. Až později jsem se dozvěděla, že Citalon způsobuje nechutenství a jeho užívání může dokonce vést k anorexii.

Léky jsem brala více než dva roky. Stala se ze mě psychická a fyzická troska. Nic mě nebavilo. Jen spát a válet se v posteli. Nechtělo se mi ani chodit se psem. Chodila jsem za školu, třetí ročník učebního oboru jsem musela opakovat, protože jsem neměla absolutní zájem se na odborném výcviku třeba trochu snažit.

Mé chování se rapidně změnilo. Byla jsem agresivnější, často úplně zbytečně, jednou jsem se v čekárně u lékaře málem poprala s nějakou holkou. Šílené výkyvy nálad, častěji ty horší, asi dvakrát za tu dobu jsem měla několik dní tak nepříjemné deprese, že jsem už přemýšlela i o tom, jestli se nemám zabít.

A pak přišlo to nejhorší, a sice zapomínání. Hrozně se mi zhoršila krátkodobá paměť. Na praxi jsem nevěděla, co mi mistrová řekla před pěti minutami. Když jsem se jí přišla zeptat, jakou že mi to zadala vlastně práci, koukala na mě jak na šílence a myslela, že si z ní střílím. A projevovalo se to i v životě mimo školu.

Něco jsem si domluvila s mámou nebo s kamarádkou a na druhý den jsem to už nevěděla. Totální okno. Snažila jsem se o tom samozřejmě promluvit s Pavlínou. Tušila jsem, že za to můžou ty léky. Není přeci normální, abych ve dvaceti zapomínala jako pokročilá důchodkyně. 

Po dvou letech jsem léky vysadila. Sama. Vím, že jsem udělala pitomost, měla jsem se s někým poradit, ale už to bylo všechno natolik špatné, že jsem nevěděla co jinak dělat. Hodně se mnou hnulo to, že mě podruhé vedla s kolapsem sanitka do nemocnice a tam mi doktorka dost drsně promluvila do duše a na rovinu se mě zeptala, jestli chci umřít, protože můj fyzický stav k tomu pomalu, ale jistě spěje. Pro představu, tehdy jsem při výšce necelých sto šedesáti centimetrů vážila třicet osm kilo, což byla vážně tragédie.

Vysazení léků bylo těžké. Prvotním krokem bylo překonat strach z vysazení. Měla jsem jakousi fobii, že pokud ty léky nebudu brát, umřu, nebo se můj život ocitne v troskách. Nic z toho se ale nestalo. Pár dní jsem měla nepříjemné závratě a motání hlavy (jednou jsem málem spadla na autobusové zastávce), ale nic horšího se nedělo.

Naopak.

Můj život se dal do pořádku. Začala jsem jíst, být šťastná, ujasnila jsem si to, co v životě chci opravdu studovat, zmizely špatné nálady, deprese a únava. Dostala jsem se z poruchy příjmu potravy a začala jíst. Překonala jsem závislost na lécích, které mě zbrzdily úplně ve všem a dostaly mě do spousty špatných situací. 

Často na tuto epizodu s léky vzpomínám a zpětně vnímám to, že jsem Citalon začala jíst, jako jednu ze svých největších životních chyb. 

Proč o tom píšu až teď? Včera mě napadlo jen tak podívat se na uživatelské recenze k tomuto léku. Většina tam psala to samé, co sedělo mně. I to zapomínání, žádné vnímání emocí. Někteří uživatelé si ho ale zase naopak pochvalují. Samozřejmě, někomu tento lék může sednout, záleží i na tom, s čím se kdo léčí.

Při projíždění diskuzí jsem narazila na, pro mě šokující informaci. V nově zrevidovaném příbalovém letáku je informace, že užívání Citalonu může způsobovat anorexii a nechutenství, a to dokonce u jednoho uživatele z deseti. Takže toto byl pravděpodobně můj případ, moje problémy s anorexií zhoršily léky, které mi měly pomoci se z anorexie dostat. Strašné.

Jsem neuvěřitelně šťastná, že jsem se ze závislosti na lécích dostala včas a už netrpím poruchou příjmu potravy. Tohle pro mě bylo velké ponaučení a doufám, že se už nikdy nedostanu do životní situace, kdy bych musela antidepresiva brát.

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥