Školní obědy a strávnící

 Nedávno jsem v jednom českém měsíčníku letmo prolétla očima článek o stravování studentů ve školách, hlavně tedy těch menších dětí na základních školách. Podle českých nutričních specialistů děti tloustnou a klíčem má být změna stravy ve školních jídelnách.

Za sebe musím říci, že já mám na školní jídelnu na základce ty nejlepší vzpomínky. Tenkrát nám tam vařily dva staré paní kuchařky, a jídla byla vynikající. Ještě když jsem chodila na první stupeň, tak jsme měli jako menší děti povinnost si dát polévku. Pak se to nějak zrušilo a polévku už si dával jen ten, kdo chtěl, a myslím že je to tak i dnes. Jídla byla dobrá, správně kořeněná, žádné "univerzální hnědé omáčky."

Ve školce to bylo s jídlem trochu horší. Tedy, jen s obědy. Svačinky byly vynikající, dodnes vzpomínám na chleba s medem a máslem a výborné kakao. Obědy jsem měla někdy velký problém sníst, zvláště když bylo něco s vnitřnostmi nebo moc tučné maso, to mi jako dítěti dělalo strašně zle a když mě do toho jídla někdo nutil, málem jsem se pozvracela. Ve školce byla ale přísná ředitelka, která dohlížela na to, zda obědy opravdu jíme. Byla jsem tedy nucena dělat, že jídlo jím, ale nacpala jsem si ho na bok do pusy, zevnitř tváří, a takto jsem šla domů. 

Máma mi kdysi vyprávěla, že mě jednou vyzvedl ze školky děda na kole. Jeli jsme do města na zahrádku k babičce a prarodiče až tam zjistili, že mám v puse nacpanou kuličku z jídla, kterou jsem nechtěla sníst. Možná to působí jako legrace, ale je fakt štěstí, že jsem to jídlo nějak špatně nespolkla a neudusila se. No, děti napadají různé věci, a já to tenkrát jíst opravdu nechtěla, takže mě nenapadlo nic lepšího. Kamarádka mi kdysi vyprávěla, že ona ve škole, když nechtěla něco jíst, tak si třeba kus masa nebo brambory nacpala do kapsy a po cestě domů to vyhodila do koše.

Celou základní školu jsem chodila na obědy, a nemůžu si stěžovat. Tenkrát tam vařili opravdu moc dobře, žádné "blafy" to nebyly, ale samozřejmě se našla jídla, která jsem neměla ráda. Nemám ráda maso prorostlé tukem a vnitřnosti, ale většinou jsem ve škole snědla všechno, často jsem si dokonce chodila přidat, až se kuchařky divily, že jsem tak hubená a tolik toho sním.

Když odešly obě staré paní kuchařky do důchodu, přišly jiné, a už to bylo s kvalitou jídel horší, ale pořád to šlo. Před rokem jsem chvíli v létě brala právě ze základní školy obědy, a zaplatila jsem jen jeden měsíc, protože už to opravdu nebylo ono. Já nejsem moc vybírává, ale bohužel jsem z těch jídel cítila chemickou pachuť, hlavně u polévek, které byly často i přesolené a takové bez chuti.

Já vím, že ono je to těžké, vlézt se do toho rozpočtu a za to kvalitně uvařit dětem, ale tohle mě opravdu zklamalo.

Na učňáku a na střední to už bylo s kvalitou obědů horší. Malé porce, nic moc chuť, takové to nenadchne, ale ani neurazí. Bohužel jsme měli obědy přes praxi povinné, aby měli učni pro koho vařit, ale já si často moc nepochutnala. Později jsem na jeden rok nastoupila na učební obor kuchař-číšník, a byla jsem tedy přímo u "zdroje" přípravy obědů a večeří pro studenty.

Skončila jsem na konci prváku, protože mě obor nezaujal. Bavilo mě na place obsluhovat studenty, ale v kuchyni mě to nebavilo. Abyste tomu rozuměli, já ráda vařím, ale podle sebe, a tady se vařilo podle Receptur teplých pokrmů, takže se musely striktně dodržovat postupy a to mě nudilo. Doma ráda vařím, peču, ale podle sebe, a ve školní kuchyni tomu chyběla fantazie a nějaká inovace. Já chápu, že škola neměla peníze na kdovíjaké kuchařské experimenty, ale i za málo peněz se přeci dá něco vykouzlit...

Praxe ve školní kuchyni mi ale hodně dala v tom směru, že jsem se začala zamýšlet nad tím, kolik jídla se vyhazuje a kolik ho vyhodím i já sama. Když stojíte u okýnka a vyškrabujete do velké nádoby hromady zbytků, často i celé netknuté obědy, které se prostě jen tak vyhodí, přemýšlíte o tom pak jinak. Když děláte přímo v provozu, sledujete náročnou přípravu jídla, a pak ho celé netknuté seškrábnete do zbytků, není to nejpříjemnější pocit.

Problém byl asi i v té povinnosti chodit na obědy přes praxi, neexistovala možnost si oběd odhlásit, jedině kvůli nemoci. Na jedné straně by kuchaři neměli pořádně pro koho vařit, ale pak sledovat ty protáhnuté obličeje studentů, kterým dané jídlo nechutná a jen se v něm porýpou, případně jej celé vyhodí...

Upřímně si myslím, že za to, že české děti tloustnou, nemůžou zase až tak školní jídelny. Můžou za to velkou měrou i automaty na sladkosti ve školách, příliš sladké nápoje a případně i rodiče, kteří dětem nekupují svačiny nebo se pořádně nestarají o to, co si vůbec do školy kupují. 

Pak třeba děti ani nechtějí obědy vůbec jíst. Problém je i chování dětí, které si jídla neváží. Často, když procházím právě kolem základky, vidím na zemi rozšlapané ovoce, poházené papíry od musli tyčinek a jiné odpadky. To je podle mě hodně smutné. Když to nechci jíst, tak to vezmu domů, ale hodit to na zem, a ještě to třeba schválně pošlapat? Ale děti jsou různé, a některým to asi připadá v pořádku. Neříkám, že takové jsou všechny děti, ale při procházkách kolem školy to vidím na vlastní oči.

Co si o tomto myslíte Vy? Jaké máte vzpomínky na školní obědy? Chodili jste na ně rádi, nebo ne? Myslíte, že české děti více tloustnou? Opravdu za to mohou školní jídelny, nebo je problém někde úplně jinde? Napište mi do komentářů Vaše názory!

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥