Přeskočit na hlavní obsah

Knižní recenze 241 Život po životě

 Autor: Raymond A. Moody

Žánr: Naučný, Psychologický, Filozofický

Mé hodnocení: 80%

Obsah:                                     1. Život po životě

                                                 2. Úvahy o životě po životě

                                                 3. Světlo po životě

Autor se ve svých třech útlých knihách - zde jsou ve vydání otisknuty všechny v jednom svazku - zabývá do hloubky tématem posmrtného života a autentickými výpověďmi lidí, kteří přežili díky moderní lékařské péči klinickou smrt, ale na chvíli zažili setkání "s druhým břehem."

Moody se při své profesi lékaře a klinického psychologa setkal s tolika pacienty, kteří mu vyprávěli o svých zážitcích, že se rozhodl věnovat se, tehdy ještě neprozkoumanému tématu podrobněji, a stal se na poli bádání o životě po životě průkopníkem. Díky vyprávěním svých pacientů cítil morální povinnost napsat knihu, a ta se stala v roce 1977 v USA bestsellerem.

Co nás čeká po smrti? Nicota, prázdnota, definitivní rozpad těla i duše? Nebo se dostaneme do nějaké jiné, vyšší formy života? Snad každého z nás tato otázka někdy napadla.

Moody předkládá čtenáři anonymní výpovědi lidí, kteří se mu rozhodli svěřit se svými zážitky, kdy se jim podařilo probrat se zpět k životu z klinické smrti, a to ať už při operaci, či děsivé autonehodě. Pětadvacetiletý mladík zde například líčí svůj zážitek, kdy se mu zastavilo srdce během operace a "cítil se jako maličká kulička uvnitř kulatého míče."

Spousta dalších pacientů popisuje při svém stavu klinické smrti setkání s jistou světelnou bytostí. Věřící v ní vidí Boha, ateisté anděla či prostě jen světelnou bytost. A ta s umírajícími komunikuje, zvláštní formou, ne hlasem, snad myšlenkami či telepatií, protože často to pacienti nemohou slovy správně vyjádřit.

Bytost se pacientů ptá, zda jsou připraveni zemřít, jestli jsou spokojeni s tím, co dosud vykonali, zda cítí, že by se měli vrátit zpět do života či chtějí zůstat v nové realitě se světelnou bytostí. A pokud se pacient rozhodne pro návrat, často cítí, jak je podivným způsobem vrácen zpět do svého těla - někteří jej při návratu viděli ležet pod sebou na nemocničním lůžku.

Podle skeptiků a valné části lékařů se jedná o halucinace vyvolané léky či stresem z blízkosti smrti, ale autor obratně tyto hypotézy vyvrací.

Halucinace ani účinky léků nemohou vysvětlit to, že pacienti jsou schopni popsat do nejmenších detailů to, co se s nimi dělo během resuscitace. Pamatují si oblečení lékaře, který s velkým nasazením bojoval o jejich záchranu, jsou schopni popsat atypické lékařské nástroje a někdy i slyší to, o čem se lidé na sále bavili.

Dle studie se většina pacientů, až na malé výjimky, cítila ve stavu klinické smrti příjemně, cítili neuvěřitelný klid a mír, a často se s těžkým srdcem vraceli do "normálního života." Otázkou ale zůstává, proč jsou prožitky těchto pacientů ve spoustě důležitých detailů odlišné, když smrt je přeci jen jedna...

Moody se ale věnuje i palčivějším otázkám. Proč vnímají děti klinickou smrt mnohem intenzivněji, a i přes svůj věk jsou schopny popsat zážitek z pohledu dospělého? Děti, které o smrti sice vědí, ale třeba v pěti letech si její pojem ještě nedokážou správně vysvětlit, a tyto děti lící své zážitky tak sugestivně, že je téměř jisté, že si je nemohly vymyslet.

Autor nedospívá k jednoznačným závěrům, notně však čtenáře nahlodává a otevírá prostor pro nové otázky a zamyšlení. Pro každého z nás.




Hodnocení: Knížku jsem si vypůjčila na základě podivného nočního zážitku, který se mi stal v noci. Prostě jsem slyšela doma ducha malého miminka. Napsala jsem na toto téma článek s názvem Strašidelné probuzení - najdete jej tady na blogu v archivu loňského listopadu. 

V knihovně mě překvapilo, že mi knihovnice donesla tři knížky v jedné - chtěla jsem jen Život po životě, a dostala jsem "tři životy", ale nakonec to nevadí.

Musím přiznat, že jsem čekala, že knížka bude o něčem trochu jiném. Myslela jsem, že se dočtu o setkáních s duchy a jiných paranormálních jevech. Samozřejmě je to můj problém, že jsem si předem nezjistila, o čem kniha je. Dostalo se mi tedy rozsáhlého souboru Moodyho výzkumu o zkušenostech se zážitky z klinické smrti. 

Ale i tak se mi kniha líbila. Je znát, že autor se o téma opravdu zajímá, případy ze své lékařské praxe líčí velmi syrově a autenticky, až mi běhal mráz po celém těle a opravdu těm výpovědím pacientů, tedy z převážné části, věřím. 

Oceňuji i to, jak Moody k tématu přistupuje seriózně, nesnaží se knihou vyvolat senzaci za každou cenu. Předkládá čtenáři své poznatky a příběhy pacientů tak, jak mu jej vyprávěli. Samozřejmě je tu i otázka, zda jsou vyprávění pacientů reálná, ale z celé knihy necítím, že by šlo o nějakou fabulaci. Proč by si lékař vymýšlel příběhy pacientů a za každou cenu z nich chtěl sestavit knihu? To upřímně moc smysl nedává.

Všechny tři knihy jsou napsány čtivě, některé informace se opakovaly několikrát, ale bavilo mě číst příběhy pacientů z prožitků klinické smrti, i když i ty si byly v hodně věcech podobné, a přece mám pocit, že každý zážitek musí být úplně jiný. Hodně mě zaujala i souvislost života po smrti se sebevraždou, podle toho, co vypověděli přeživší pacienti, na ty, kteří si dobrovolně sáhnou na život, nečeká nic moc dobrého.

Všechny tři knihy jsem přelouskala jedním dechem, místy mi běhal mráz po zádech, ale jsem ráda za spoustu nových poznatků, které jsem se dočetla. A v poslední řadě je poselstvím knihy i naděje, že smrtí život nekončí, ale třeba teprve něco nového začíná, a takový optimismus se mi líbí.

Pokud jste knížku nečetli, tak můžu doporučit, ale asi to není čtení úplně pro každého.

A co Vy? Četli jste nějakou ze tří Moodyho knížek, nebo jste četli stejné vydání jako já? Máte rádi literaturu s podobným tématem? Věříte v život po životě? Mají zážitky pacientů z klinické smrti i nějaké racionální vysvětlení? Setkali jste se s podobným zážitkem ve svém okolí? Napište mi do komentářů!

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥

Komentáře

  1. "Credo, ergo sum" se ve mně pere s "cogito, ergo sum"
    Takže nevím.
    Ale jednou jsem kdysi četl citát:
    "Kdyby existoval Bůh, netrpěl by na světě takovou čeládku jako jsou lidé."

    OdpovědětVymazat
  2. Psychologická témata nejsou mým žánrem, stejně jako horory. Nemám na to nervy a protože mám bujnou představivost, tak bych pak opravdu nespala a měla různé zlé sny, tak že se těmto žánrům vyhýbám. Téma "života po životě" je velkou neznámou a toto téma já prostě neřeším...Měj se moc hezky a opatruj se.

    OdpovědětVymazat
  3. Já se snažím věnovat tomu, co můžu nějak ovlivnit. V tomhle si prostě počkám a nechám se překvapit :-).

    OdpovědětVymazat
  4. Tomuto tématu se vyhýbám .Je na mě moc těžké.Nečtu takové knihy a ani nekoukám na filmy.
    Eli,měj hezký začátek týdne

    OdpovědětVymazat
  5. Knížku jsem četla, ale je to už hodně dávno. Od stejného autora je i kniha Život před životem. Co ale bude, to poznáme každý jednou sám 🙂

    OdpovědětVymazat
  6. zní to rozhodně zajímavě :) ale jsem v tomto rozpolcená, to si pak každý zjistí sám :)

    OdpovědětVymazat
  7. Ahoj Eliss,
    přiznám se, že autora vůbec neznám a vlastně jsem ani nikdy nečetla tento typ literatury. Děkuji tedy za zajímavý tip!
    Měj se krásně,
    Hanka z ciculka.cz

    OdpovědětVymazat
  8. Mám doma Život po životě, koupila jsem kdysi dávno a dost hltala. Dnes si nejsem jista. Může být, nemusí být. Může být i reinkarnace. Duše může skutečně existovat, ale také je možnost že prostě umřeme a je to konec, definitivní. Čím víc jsem na toto téma četla, tím víc si nejsem jista. Ale ta myšlenka, že se po smrti někam dostaneme, ta by se mi líbila.

    OdpovědětVymazat
  9. Hodně zajímavé téma o kterém se v poslední době často bavím s rodiči. Zrovna včera jsme se znovu bavili a dnes čtu tuhle recenzi. Náhoda? Nemyslím si...

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Omluva - nemoc

 Ahoj kamarádi a čtenáři, moc se omlouvám, ale teď pár dní nebudu přidávat žádné články. Skolila mě škaredá zimní viróza, asi jsem se někde nachladila - nejspíše v práci, kdy jsem přebíhala ze studeného skladu na vyhřátou dílnu... Hrozně mě bolí v krku, hlava, klouby a mám i horečku. Už v neděli mi bylo všelijak, ale pondělí jsem celé proležela v posteli, a hlavně jsem strašně unavená, pořád bych jen spala... Zatím jsem si vzala pondělí a úterý dovolenou, zítra jdu ráno k doktorce, počítám že do pátku budu mít neschopenku, tak snad o víkendu bych mohla přidat nový článek, ale uvidím... Cítím se fakt mizerně, tak doufám, že to nebude na antibiotika a je to fakt jenom virového původu. Děkuji Vám za pochopení, přeji krásné zimní dny hlavně bez nemoci, Vaše Eliss ♥ Koupila jsem si v lékárně horký nápoj a beru Acylpyrin. Žofka se mnou leží celý den, docela určitě ví, že mi není dobře a je příjemné ji mít u sebe.

Dnešní kontrola

 Dneska ráno jsem musela vstávat už v šest, protože jsem byla objednaná na kontrolu po třech týdnech na gynekologii. Ale stejně jsem byla vzhůru už od čtyř, se spánkem to mám teď takové rozhozené - jednou spím do osmi, pak zase vstanu už ve čtyři. Ale často to pak dospím i přes den. V sedm hodin jsem se vypravila na zastávku, bez snídaně, v batůžku pečlivě zavázanou skleničku s močí. No nebylo mi ráno moc dobře, jelikož jsem nesnídala, ale čekaly mě ještě odběry, a na ty se musí nalačno. V čekárně už přede mnou čekaly tři pacientky. Potěšilo mě, že jsem potkala kamarádku ze střední, která byla o ročník níž, dřív jsme spolu párkrát zašly na kávu, ale dlouho jsme spolu nemluvily, ani jsme si nepsaly. Dost mě překvapila sdělením, že má před maturitou - vždyť už dávno musela skončit, to mi nesedělo do počtu. A tak se rozpovídala o svých zdravotních problémech, kdy musela akutně na operaci s naštěstí nezhoubným nádorem na žlučníku.  A kvůli rekonvalescenci po operaci tak samozřejmě nedoděla

Dnešní kontrola u doktora

 V minulém článku, který pojednával o mých zdravotních potížích spojených s bušením srdce, tlakem v hlavě a pískání v uších, jsem zmiňovala, že dnes mám jít na kontrolu - doktor na pohotovosti to zdůrazňoval. Moje obvodní má opět dovolenou, takže jsem musela za zastupující lékařkou do nemocnice. Potíže nijak extra neustoupily. Včera v noci jsem nemohla vůbec usnout. Pořád se mi do hlavy vkrádaly špatné myšlenky - určitě umřu, srdce mi najednou přestane pracovat... Nemohla jsem tyto strašné věci dostat ven pryč z hlavy. K tomu se samozřejmě přidalo i bušení srdce. Tlaky v hlavě ale trochu povolily, i to pískání už je o něco snesitelnější. Ráno jsem tedy šla na autobus do města, a z autobusáku mi navazoval rychlý spoj do nemocnice. V čekárně nikdo nebyl, takže jsem jako při své minulé návštěvě vložila kartičku pojišťovny do přístroje, zmáčkla na displeji účel návštěvy, a sedla si do čekárny. Za chvíli už pro mě přišla sestra. Předala jsem jí svou lékařskou zprávu a vysvětlila, proč tu js