Přeskočit na hlavní obsah

Knižní recenze 240 Lékárník z Osvětimi

 Autor: Patricia Posnerová

Žánr: Historický, Válečný, Podle skutečné události

Mé hodnocení: 80%

Obsah:                             Nevyřčený příběh Victora Capesia.

Kam až může dojít lidská krutost, bezohlednost a chorobná touha po penězích a majetku? Dlouho utajovaný a upozaďovaný příběh Victora Capesia, hlavního lékárníka největšího nacistického tábora v Osvětimi se po dlouhých letech dočkal knižního zpracování.

Autorka odkrývá Capesiovo kruté a chladné jednání, které vykonával při své službě v Osvětimi. K jednotkám SS se dostal po obsazení své rodné Transylvánie Němci, když dostal povolávací rozkaz. Opustil manželku a tři dcery, a po absolvování výcviku se dostal do koncentračního  tábora Dachau. Tam se mu podle jeho slov "velmi líbilo," nicméně od roku 1943 byl převelen do Osvětimi, kde měl zastupovat nemocného a starého lékárníka, který již nezvládal nápor své práce.

Capesius se v "táboře smrti" velmi rychle rozkoukal a krom starostí s malou lékárnou a ošetřovnou (léky, které byly v táboře, byly určeny pouze pro příslušníky SS, pro vězně ani náhodou), tak začal chodit na rampu a vykonával selekce u nových vězňů, kteří právě strávili několik hrůzných dní a nocí namačkaní v dobytčácích a do tábora jeli s přesvědčením, že budou v táboře pracovat.

A právě Capesius se často, a dokonce podle některých výpovědí chopil této práce a pouhé gesto jeho ruky - doprava či doleva, rozhodovalo o životě či smrti. Ukázání doprava znamenalo pro vězně okamžitou smrt, protože byli posláni do plynu.

Capesius byl také krom své bezcitnosti a krutosti také chamtivý. Při své práci na rampě často prohledával kufry a osobní věci vězňů, kteří byli pár chvil po svém odjezdu posláni buď na smrt, či na fyzicky těžkou práci, a majetek, včetně šatstva jim byl zabaven a oni byli zbaveni veškeré své důstojnosti.

Capesia zajímaly hlavně peníze, ale i šperky, a také léky a jiný lékařský materiál, který byl v táboře nedostatkové zboží. Zrůdnosti však zašly ještě dál, a to když v Osvětimi začali pracovat dva zubaři, kteří mrtvolám páčili z úst zlaté zuby, které se později přetavilo v hroudy zlata a bylo posíláno zpět do Říše.

V Osvětimi se Capesius setkal i s Josefem Mengelem, se kterým se nějakou dobu přátelil.

Po evakuaci tábora v roce 1945 byl Capesius v britském zajetí, ale díky nedostatku důkazů, které by prokázaly jeho spojitost s nacisty, byl nakonec propuštěn.

Po válce začal zcela nový život. I když se pořádal hon na bývalé pracovníky koncentračních táborů, Capesisus žil dlouho dobu v Německu, kde si zřídil lékárnu a kosmetický salon, údajně za peníze z prodaného zubního zlata, které se mu podařilo před evakuací tábora schovat.

Před soud se dostal až v roce 1959, a to když jej na vlakovém nádraží poznal jeden z přeživší tábora Osvětim, který na Capesia zavolal policejní hlídku.

Soud na něj vydal téhož roku vazbu, a začal dlouhý a zdlouhavý soudní proces. Capesius vinu popíral, tvrdil, že byl k práci v lékárně nucen, tvrdil, že se nepodílel na rozhodování, kteří vězni půjdou na smrt, a při výpovědích bývalých vězňů v Osvětimi se usmíval nebo dokonce propukal v hlasitý smích. 

I přes dlouhé soudní líčení se nedá říci úplně s uspokojením, že byl Viktor Capesius spravedlivě potrestán (nechci spoilerovat, pokud máte zájem, najděte si to, jak to s ním nakonec dopadlo na internetu, nechci odradit případné čtenáře.)



Hodnocení: Tuto knížku jsem si v knihovně vypůjčila hlavně na základě názvu. Mám ráda literaturu, která se týká druhé světové války, a i téma koncentračních táborů mi je blízké, i když se jedná o hodně smutné a často až depresivní čtení.

O Osvětimi jsem už hodně knih četla, ale nikdy jsem nezaznamenala, že by tam pracovali lékárníci. Jistě, ono je to asi logické, ale přesto mě to nikdy nenapadlo. 

Knížka má dvě stě padesát stránek, ale ke čtení jich je prakticky jen dvě stě, protože závěrečné stránky zabírají fotografie, seznam bibliografie, poděkování, poznámky a hodně obsáhlý rejstřík. To mě při prvním listování knihou celkem zarazilo, protože jsem se snad ještě nesetkala s knihou, kde by krom samotného příběhu bylo tolik různých příloh.

Ale kniha mě od začátku zaujala, četla se mi dobře, dozvěděla jsem se spoustu zajímavých informací, jedna rozsáhlá kapitola pojednává i o Cyklonu B či fenolu, který se užíval jako jed vpravený injekcí přímo do srdce. a způsobil téměř okamžitou smrt.

Kniha má celkem čtyřiadvacet kapitol, které jsou celkem krátké a proto se mi dobře četly. Styl vyprávění se mi líbil, ale nejednalo se o pěkné čtení. Někdy jsem byla opravdu šokována Capesiovou krutostí a chamtivostí, se kterou se hnal po penězích a majetku, Chamtivost je hrozná vlastnost, a v kombinací s krutostmi válečných zločinů se jedná o šílenou kombinaci.

Je důležité si tyto zločiny připomínat, a snažit se udělat vše, aby se podobná zvěrstva již neopakovala.

Lékárník z Osvětimi se mi líbil, a velmi oceňuji autorčinu píli a snahu, se kterou sestavila příběh, který byl po mnoho let zapomenutý. Musela se probírat hromadami materiálů a to se cení. Pokud máte rádi příběhy z druhé světové války a máte rádi historii, knížku doporučuji.

A co Vy? Četli jste nějakou dobrou knihu z období druhé světové války či koncentračních táborů? Máte rádi tento typ knih? Slyšeli jste o lékárníkovi z Osvětimi? Napište mi do komentářů!

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥

Komentáře

  1. Já četl kdysi kdysi dokument o Osvětimi napsaný již v roce 1946 - Erich Kulka "Továrna na smrt".

    OdpovědětVymazat
  2. Podobná literatura mne už děsí. Kdysi jsem ale četla dost knih s válečnou tématikou. Já jsem ani nechtěla navštívit Osvětim, když jsem chtěla vidět Krakov, vybrala jsem zájezd v kombinaci s Veličkou.

    OdpovědětVymazat
  3. Knížku jsem zaznamenala podle názvu asi v Databázi knih, věřím, že je zajímavá, ale nevím, jestli čtení pro mě. Na gymplu jsem přečetla hodně knížek od Lustiga a Remarqua, takže si něco představit dokážu. Asi se chci obklopovat veselejší literaturou. Ale každý by si někdy měl přečíst něco s touto tématikou, aby si uvědomil, jaké má štěstí, že žije tady a teď.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A byla jsem v Terezíně se školou. To je zážitek, na který taky nikdy nezapomenu.

      Vymazat
  4. Zaujalo mě to. A to dost. Ale stále častěji si říkám, že asi nemám potřebu takové věci číst. Hlavně dřív jsem tohle hodně hltala, ale teď už se mi do toho moc nechce.

    OdpovědětVymazat
  5. Tohle téma je přesně pro mě. Mám tyto knihy ráda, ačkoliv se jedná o velice smutné téma. Přesto mě to zajímá a dá se říct, že do těchto knih dost investuji. Tuto si taky píšu na seznam, protože to je přímo o tom, který ubližoval. A asi tuším, že budu na konci dost rozčílená, pokud nebyl spravedlivě potrestán :/

    OdpovědětVymazat
  6. zaujalo mě to :) já moc tedy knihy na toto téma nečtu a spíše se zajímám o vězně, kteří toto peklo přežili... ale dohledala jsem si více informací o něm a ten trest.. jako vážně? :(

    OdpovědětVymazat
  7. Téma mě zajímá, ale nevím, jestli bych po knize sáhla.

    OdpovědětVymazat
  8. O koncentračních táborech jsem přečetla desítky knih. Měla bych se preorientovat na jiné téma, ale tahle knížka mě zaujala, díky za tip. Ráda si ji přečtu.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Nezpracované zážitky...

 Dnešní článek bude poměrně osobní, ale stalo se tento týden dost věcí, a mám prostě potřebu se z toho vypsat.  Přítel je už týden pryč, a od pondělí sem začala chodit každý den moje máma i se svým partnerem. Tak nějak mi prostě řekla, že když budu sama doma, musí sem každý den přijít a se vším mi pomoct. Jenže ono jaksi není pořádně s čím. Nakoupím si, sama si zatopím, dřeva do kamen i třísek tu mám nachystaných dost. Takže sem máma prostě vůbec chodit nemusela.  Nemám nic proti tomu, když mi přijde domů návštěva. Jenže máma mi začala být spíše na obtíž, pokud to  mám až takto napsat.  Vrchol všeho přišel ve čtvrtek. To mi přinesla bednu na dřevo s tím, že prostě nemůžu mít dřevo do kamen nachystané v obýváku. Prý jak to tu vypadá, když přijde návštěva... Podotýkám, že dřevo mám u kamen vyskládané do hraničky, kde to snad nikomu vadit nemůže. A že by mi sem domů chodilo tolik návštěv, to se rozhodně říct nedá... První problém byl tedy s dřevem. Druhý problém na...

Procházky a výlety

 Nejen v dnešních extrémně teplých a horkých dnech vyrážíme s přítelem na procházky. Většinou chodíme alespoň na menší procházku či výlet. Máme to štěstí, že bydlíme na vesnici, hned za domem máme pole a les, a je tam opravdu krásně.  Z tohoto důvodu jsem ráda, že bydlím na vesnici, a ne ve městě. Tam bych si asi zvykala už těžko, jsem zvyklá na ten kus přírody kolem a čistý vzduch bez smogů a jiných zplodin. Na procházkách také často fotím, ať už přírodu, nebo momentky s pejskem. A dnes bych Vám chtěla ukázat pár svých fotografických výtvorů. Většina je z loňského roku, ale něco málo i z letoška. První dvě fotky pocházejí z pole, které máme přímo za naší bytovkou. Tam chodíme nejčastěji na procházky se psem, tady jsem si hrála už jako malá a pořád Pro mě to místo má stejnou atmosféru a mám s ním spjato plno hezkých vzpomínek.  Tuto třetí fotku s plošticemi, které hodují na pavoukovi, mám opravdu ráda. Vyfotila jsem to náhodou po cestě do obchodu, když mě cosi upoutalo na...

Obrovský průšvih?

 Řetězce rychlého občerstvení nepatří zrovna mezi podniky, kde bych se pravidelně stravovala. U nás ve městě nemáme McDonalds ani KFC, jen pár čínských bister a kebab. A pak je tu taky malý kiosek, kde se prodávají párky v rohlíku a hamburgery. Sem tam si tady koupím párek v rohlíku, v čínském bistru jsem měla párkrát nudle, ale to je tak jednou do měsíce, když fakt dostanu chuť na něco nezdravého.  V McDonaldu jsem byla poprvé v životě vloni, to když jsme jeli na genetiku do Olomouce. Snídani jsme si dali až po vyšetření, nevěděla jsem, jestli nemám být nalačno, takže jsem raději ráno nic nejedla, dala jsem si jen vodu. Pro mě to byla nová zkušenost, prostředí bylo takové typicky americké, řekla bych. Brácha si dal nějaký burger, já si objednala lívanečky a nějaký mléčný nápoj.  Jako jo, nebylo to špatné, hotová kalorická bomba, a tak si zpětně říkám, že je fajn, že jsem tenkrát nemohla jíst to maso. V KFC jsem nikdy nebyla, tenkrát jsme jeli kolem něj, ale brácha mávl p...