zomablog

Církev je svatá, ale tvoří ji hříšní lidé...  S polskou kinematografií nemám moc zkušeností. Viděla jsem snad jen nějaké starší snímky od Romana Polanského, a to je tak asi všechno.  A předevčírem jsem náhodou při brouzdání na československé filmové databázi narazila na Kler. Matně jsem si vzpomínala, že jsem o filmu slyšela, tuším že to bylo někde v rádiu. V Polsku totiž film vzbudil velké vášně, jelikož se dotýká dost citlivého polského tématu - katolické církve a mnohých skandálů, které se v ní děly, a bohužel stále dějí. Poláci patří mezi velmi věřící národy, je tam problém i s u nás "běžným" umělým přerušením těhotenství - je možný jen při vážném ohrožení plodu či matky. Režie se ujal Wojciech Smarzowski - i jeho další režijní počiny jsou velmi zajímavé a jsou hodnoceny vysoko.  Kler  je příběhem tří katolických kněží. Seznamujeme se s nimi na hned na začátku, kde právě probíhá bujará oslava na faře jednoho z nich. Kněz Lisocki je ze všech tří nejvíce ambiciózní - pevně

  Autor: Kathy Reichs  Žánr: Krimi, Thriller, Sci-fi  Mé hodnocení: 85% Obsah: Čtrnáctiletá Tory Brennanová právě prodělává těžké období. Po tragické smrti matky se stěhuje k otci, kterého celých čtrnáct let neviděla. Vzhledem k tomu, že jejímu otci Kitovi je jen jednatřicet, těžce spolu vycházejí, ale spojuje je touha po vědění - Kit pracuje jako mořský biolog. A jen těžko se sžívá s novým prostředím, ostrovem Morris.  Tory je tak trochu outsider - je hodně zvláštní, a má nezvyklého koníčka - vědu - a hlavně se zajímá o různé zvířecí vykopávky a ostatky. Aby také ne, když její prateta je Temperance Brennanová, slavná soudní antropoložka! A právě teta Tempe darovala Tory takovou menší sadu k určování kostí, ale také k jejich pečlivému očištění. Seznamuje se se skupinkou místních dětí, které sdílejí její zápal pro vědu - introvertním Benem, který tvrdí, že je napůl indián, Hiramem, kterému  nikdo neřekne jinak než Hi, a Sheltonem, který je klasický šprt, a je kvůli tomu ve škole terčem

 Někdy kolem roku 2012 u mě začala nenápadně, plíživě, a zdánlivě nepostřehnutelně propukat anorexie. Dlouho jsem si nepřipouštěla, že mám problém. Když mi někdo říkal, že jsem až moc hubená, smála jsem se a říkala, že mám dobré zažívání. Smála jsem se pro-ana blogům a říkala si, že ty holky jsou padlé na hlavu. Jenže sama jsem už lítala v průšvihu. Právě v roce 2012 mě potkala nepěkná životní věc, a v roce 2015 měl můj přítel vážné zdravotní problémy, měsíc byl mimo domov, a já málem zešílela strachy. V té době jsem už na tom byla špatně, ale pořád jsem si nic ani trochu nepřipouštěla. Připadalo mi normální, že při výšce 160 centimetrů vážím pouhých osmatřicet kilo. Když se teď na to číslo podívám, je mi z něho opravdu nanic. Přítel se mi snažil dlouho promlouvat do duše, nakonec jsem se nechala zlomit a navštívila jsem se svým "problémem" obvodní doktorku. Uvozovky píšu pro to, že jsem si připadala absolutně v pohodě a fajn. Doktorka se každopádně zhrozila, jak vychrtle vyp

 Před cirka pěti dny probleskla českým internetem a médii zpráva o návratu roušek od prvního září. A to kvůli zhoršující se epidemiologické situaci. Roušky či jiná ochrana dýchacích cest měly být povinné ve školách, hromadné dopravě, restauracích, ale i v obchodě nebo na úřadech. Toto prohlásil ministr zdravotnictví. A na sociálních sítích vypukla mela. Lidem se ani trochu nelíbil chaos, který vznikl. Dítě ve škole musí mít roušku na chodbě. Ale ve třídě ji mít nemusí. Musí ji mít nasazenou během fronty na oběd. Jenže pak si sedne ke stolu, a oběd jí logicky bez roušky. Jaké mělo, prokristapána, toto nařízení význam? Každý normální člověk si to sesumíruje v hlavě a vidí, že je to naprostá pitomost. Dále padlo i to, že roušky budou povinné i v restauračních zařízeních. Ale samozřejmě, jen pokud nebudete jíst a pít! To s rouškou půjde jen velmi těžko, že. Takže při chůzi kolem stolů s rouškou, u stolu bez. Toto vymýšlela další "hlava pomazaná," opravdu. Upřímně, jako mnozí dalš

  Autor: W. Bruce Cameron Žánr: Román, Rodinný Mé hodnocení: 80% Obsah: Jeden pes se může narodit několikrát za sebou, aby dospěl k tomu, jaké je vlastně jeho poslání, a shledal se se svým prvním a nejlepším páníčkem.  A tohle se stalo právě zlatému retrívrovi Baileymu. Tedy, na začátku vlastně vůbec nevěděl, jak se bude jmenovat. Narodil se v doupěti spolu se spoustou sourozenců, které na začátku popisuje jako teplé, kníkající a zapáchající kuličky. A nejdůležitějším a zároveň i tvorem poskytujícím bezpečí je matka. Jenže jak čas plyne, štěňata rostou a dospívají, není už možné se bránit okolnímu světu. Štěňátko se spolu se sourozenci a matkou ocitá na místě plném psů, a všichni brzy pochopí psí hierarchii. Jenže Bailey je neposedný, za drátěným plotem se mu moc nelíbí, a proto se jednoho dne spolu s matkou vyplíží ven. Matka jej však opustí a dá mu jasně najevo, že si musí poradit sám.  Pejsek se tedy potuluje, pojídá zbytky z popelnic, ale jednoho dne si jej všimne řidič kamionu. Te

 Moje první láska byla ta školková. Jmenoval se Honzík, chodili jsme spolu do jednoho oddělení, a tak nějak jsme se navzájem shodli na tom, že se vroucně milujeme. Chodili jsme spolu za ručičky, pusinkovali jsme se, a dokonce jsme měli i školkovou svatbu. Honzík si kvůli mě dokonce ustřihl bambuli na čepici a daroval mi ji, protože se mi moc líbila! Doma za to dostal pochopitelně pěkně vyhubováno.  Dětská láska se změnila v celoživotní přátelství, chodili jsme spolu na základce do jedné třídy, a často na naše dětské zamilované období se smíchem vzpomínáme. Pořád jsme v kontaktu. Coby puberťačka jsem byla zamilovaná každou chvíli. Do kluka z vedlejší třídy, do brigádníka, který sekal babičce zahradu, ale třeba i do krásného mladého učitele, který právě nastoupil. Spřádala jsem různé romantické představy, snila jsem o tom, jak se s mou "životní láskou" vezmeme, budeme mít krásný dům a kupu dětí... Roky plynuly, já nastoupila na učňák a moje období zamilovaností pokračovalo. Stá

 Včera mě na Facebooku zaujal příspěvek jedné politické strany, kterou sleduji. A ten se týkal tématu eutanázie - dobrovolnému odchodu ze světa - asistované sebevraždě lidí, kteří jsou těžce nemocní, a nemají již žádnou šanci se uzdravit . Ale ani ne tak z pohledu těžce nemocných lidí, ale těch starých. Těch, kteří mohou mít díky svému pokročilému věku a zdravotním problémům, které jsou už v určitých letech přirozené, pocit, že jsou rodině a společnosti na obtíž, a chtějí proto dobrovolně odejít ze světa. Web holocaust.cz uvádí, že pojem eutanázie se bohužel ujal již v době nacistického Německa. Od roku 1939 až do roku 1945 byly smrtící injekcí zavražděny tisíce postižených dětí a mladistvých - ať už bylo jejich postižení tělesné, či duševní. Jenže v tomto případě to byla nedobrovolná smrt, tito lidé si to sami nevybrali, rozhodl za ně někdo, kdo věřil ve zrůdnou ideologii nacismu. Toto se nazývalo "Akce T", a vše bylo přísně tajné. Jenže jak už to tak bývá, pozůstalí nemohli

 Ráda sleduji na internetovém kalendáři významné a mezinárodní dny, protože mi to přijde poměrně zajímavé, některé jsou až kuriózní. No a právě třináctého srpna si můžeme připomenout Den leváků. Tento den se slaví od roku 1996. A protože i já patřím k tomu menšinovému procentu populace, která píše levou rukou, chtěla bych se o tom rozepsat trochu podrobněji.  Už v první třídě na základce začaly moje problémy s psaním. Nemohla jsem se to pořádně naučit. Velkým oříškem pro mě bylo písmenko A. Psací. Nemohla jsem se zaboha naučit, jak ho napsat. Nevím, jestli byl problém v tom, že mi ukazovali pravou rukou, doma i ve škole - oba mí rodiče i bratr jsou praváci, ale domácí úkoly z psaní pro mě byly ze začátku hororem. Postupem času se to srovnalo, i když mám docela neúhledné písmo - spolužáci si ode mě nikdy nechtěli půjčovat sešity. Peklem jsou i takové ty spirálové bloky, pro leváka téměř nepoužitelná věc, protože při psaní do nich si málem zlomíte ruku. Dalším problémem při psaní bylo &q

 Na základní škole jsem v mnoha předmětech nevynikala, byla jsem spíše podprůměrný žák, ale z čeho jsem měla vždycky jedničky a dvojky, byla čeština. Nedělalo mi problém napsat sebedelší pravopisné cvičení či diktát na výbornou. Snad to je i zásluhou toho, že často a ráda čtu, takže mám prostě tak nějak načteno, jak to má být. Co mi ale občas plete hlavu, je shoda přísudku s podmětem. Mým nešvarem je i mě/mně. To si prostě nedokážu uvědomit, a píšu to prostě tak, jak se mi to v dané větě více líbí. Nikdo není neomylný, takže se občas musím ujistit o správné variantě na internetu. Chápu, že je spousta lidí, kteří mají různé poruchy učení - dyslexii, dysgrafii - a zkrátka mají s psaním, a nebo čtením problémy. Dnes jsou ale na chytrých mobilech a počítačích funkce, které nás upozorní, pokud nějakou tu hrubku uděláme. Například na Facebooku se dané slovo červeně podtrhne, a to i když píšeme nespisovně, nebo právě s nějakou chybou. Osobně mě pohled na opravdu "prasácké" chyby drá

  Autor: Christina Laurenová  Žánr: Erotický, Romatický Mé hodnocení: 55% Obsah: Třiadvacetiletá Ruby Millerová pracuje jako stážistka v jedné z největších a nejúspěšnějších strojírenských firem v Londýně. Své místo si musela tvrdě vydřít, ale v současnosti patří k jedné nejperspektivnějších zástupkyň mladé generace ve firmě, ostatní převyšuje svým nadáním a inteligencí.  Když ji jednoho podzimního dne pošle šéf Anthony na služební cestu do New Yorku, je Ruby zděšena. Ne z profesního hlediska, ale z osobního. Na cestu se totiž vydá s Niallem Stellou, firemním expertem na městské plánování, a také, alespoň pro Ruby, nejvíce sexy chlapem na světě. Ruby je do něj totiž už více než půl roku zamilovaná, ale Niall ani pořádně neví, že Ruby existuje, ale už při nočním letu plném flirtování a narážek mezi oběma zaplane jiskra. Čerstvě rozvedený Niall je co se týče vztahů nezkušený, ale mladá a energická Ruby jej přiměje se podívat na vztahy jinak. Niall měl totiž v životě vztah jen s jedinou ž

Můj vztah k televizi není moc vřelý, doma ji s přítelem sice máme, ale koukáme na ni spíše sporadicky, nejčastěji si na ní pouštíme filmy z internetu. Máme ji tedy spíše jako takový doplněk v interiéru, už nekoukáme večer ani na zprávy, protože nic pozitivního se tam člověk nedozví, ale já si ji ráda pouštím při žehlení - to si naladím kanál Óčko STAR, kde hrají starší písničky, u toho se žehlí opravdu parádně. Náš poskytovatel internetu nabízí v základním balíčku, který stojí něco přes sto korun, službu SledováníTV. Jednoduše si na tuto stránku najedu, přihlásím se, a můžu si listovat mezi jednotlivými programy. Výhodou je nahrávání pořadů, možnost pouštět si pořady zpětně, a tudíž přetáčet i reklamy. To přetáčení reklam je super, protože ty mě neskutečně vytáčejí, například ta na lichvářské půjčky typu Zonky, kde se vesele zpívá, ale skutečnost už taková veselá není. Většina kanálů je v HD, vysoká kvalita je super, na televizi máme v HD jen programy ČT. Jelikož léto je letos takové p

Včera jsem se po dlouhé době setkala s nejbližší rodinou. Byla jsem totiž na oslavě sestřenice Ivany, která slavila pětatřicáté narozeniny. Na oslavu jsem se ze začátku těšila, protože jsem dlouho neviděla babičku. Jenže mé nadšení krapet opadlo, když jsem se dozvěděla, že přijede i sestřenice Pavla. Moc ji totiž nemusím. Nejde ani tak o věkový rozdíl, vadí mi její povýšenost a arogance. Pavla má už po čtyřicítce, vychovala dvě děti, ale často mám pocit, že zamrzla kdesi v pubertě, protože její chování je často dětinské. Pavla pracuje jako učitelka v mateřské škole, dřív učila na základní škole, po tom, co se jí ale nepodařilo ani na několikátý pokus udělat magistra, přestěhovala se do Plzně. Vždycky jsem měla pocit, že na svoje rodné město tak trochu zanevřela, a moje pocity se při včerejší návštěvě potvrdily. Pavla a Ivana jsou sestry, ale jak to tak bývá, jsou obě úplně jiné. Ivana má pětatřicet, ale je rozhodně vyspělejší než Pavla, vždycky jsem si s ní pěkně popovídala, prostě nor