Věk je jen číslo, ne?

 Moje první láska byla ta školková. Jmenoval se Honzík, chodili jsme spolu do jednoho oddělení, a tak nějak jsme se navzájem shodli na tom, že se vroucně milujeme. Chodili jsme spolu za ručičky, pusinkovali jsme se, a dokonce jsme měli i školkovou svatbu. Honzík si kvůli mě dokonce ustřihl bambuli na čepici a daroval mi ji, protože se mi moc líbila! Doma za to dostal pochopitelně pěkně vyhubováno. 

Dětská láska se změnila v celoživotní přátelství, chodili jsme spolu na základce do jedné třídy, a často na naše dětské zamilované období se smíchem vzpomínáme. Pořád jsme v kontaktu.

Coby puberťačka jsem byla zamilovaná každou chvíli. Do kluka z vedlejší třídy, do brigádníka, který sekal babičce zahradu, ale třeba i do krásného mladého učitele, který právě nastoupil. Spřádala jsem různé romantické představy, snila jsem o tom, jak se s mou "životní láskou" vezmeme, budeme mít krásný dům a kupu dětí...

Roky plynuly, já nastoupila na učňák a moje období zamilovaností pokračovalo. Stále jsem koukala po klucích, ale většinou jsem byla tak plachá, že jsem je nedokázala oslovit. A když už jsem to zkusila, dopadlo to nezdarem, chlapec neměl zájem, a já byla studem rudá až za ušima. 

Takto to pokračovalo až do mých devatenáctin. Tehdy v létě, právě jsem dokončila učňák, doma jsem měla výuční list, a užívala jsem si prázdnin. A to léto bylo výjimečné. Znovu jsem se zamilovala, ale tentokrát mě k tomu klukovi něco tak až magicky přitahovalo, že jsem to nikdy dřív nezažila. Trávila jsem hodiny v místní hospůdce a čekala, kdy se konečně objeví. Kdykoliv se objevil, rozbušilo se mi srdce a znervózněla jsem. Vydržela bych hodiny koukat na jeho obličej, tmavé vlasy a ty nejkrásnější hnědé oči, jaké jsem kdy viděla.

Jenže on neměl ponětí, že existuju. Tedy alespoň jsem si to myslela. Ale trvalo mi dlouho, než jsem sebrala odvahu, a šla jej oslovit. Přiměla jsem se k tomu až po půl roce. A světe div se, on měl o mě zájem! Byl to první kluk, který se se mnou bavil úplně normálně, nesmál se mi, ani mi neříkal, že jsem pro něj moc obyčejná a ošklivá. 

Začali jsme spolu chodit. Ze začátku to bylo poměrně složité, dnes je už ale náš vztah harmonický, pořád se máme moc rádi. 

Když náš vztah začínal, mě bylo devatenáct, a jemu šestatřicet. To je věkový rozdíl sedmnáct let. Bydlím na malé vesnici, kde je přímo líheň drbů, a nedovedete si představit to, co následovalo. Takové věci, co si o nás povídali... Jak na nás každý divně koukal, lidi si šeptali a potají se smáli. Bylo mi z těch reakcí okolí velmi smutno.

Moje rodina to ze začátku brala docela špatně, nikdo to nechtěl pochopit. Dvě moje kamarádky se mi smály a ptaly se, jestli jsem připravená na to, že budu svému partnerovi jednou utírat zadek. Když jsem si dala na Facebook fotku s přítelem, napsala mi jedna bývalá spolužačka jedovatě do zpráv: "To je ten tvůj přítel? Vypadá jako tvůj táta! A to spolu opravdu máte sex?" Nenamáhala jsem se na takovou hloupost vůbec odpovídat. Dnes už se to všechno celkem uklidnilo, okolí si zvyklo, ale ty divné pohledy občas vídám neustále. Už ani nespočítám, kolikrát jsem si vyslechla rozpačitou omluvu, kdy jsem musela vysvětlovat, že tohle je můj partner, a ne táta. 

Je pravdou, že ve svém okolí neznám moc lidí, mezi kterými by byl věkový rozdíl skoro dvacet let. Ale pár jich znám, a jsou šťastní. Za sebe dnes už můžu říci, že kdybychom se nedejbože s přítelem rozešli, hledala bych si zase staršího partnera. Nechtěla bych někoho ve svém věku. Jsem už zvyklá na určitý klid, žádné lítání po diskotékách - na to jsem nebyla nikdy - a případné dělání postpubertálních vylomenin. Mám ráda usedlý život, večer mít pohodu u televize, případně si vyjít na procházku. Upřímně už ani nevnímám, že je můj partner starší, protože se ve většině věcí shodneme, a i přes věkový rozdíl tu nejsou žádné velké překážky. Jednou se třeba mezera mezi námi právě kvůli věku prohloubí, já ale pevně věřím, že se tak nestane. 

Když se dva lidé milují, věk přece nehraje zase tak velkou roli. Samozřejmě pokud jsou oba lidé plnoletí a uvědomují si, do čeho jdou. Mrzí mě předsudky lidí, kteří na takovém soužití vidí něco ošklivého nebo zvráceného. Je přeci úplně přirozené, že k sobě najdou cestu lidé i v odlišném věku. 

Co si o tomto myslíte Vy? Mají vztahy i přes velký věkový rozdíl šanci na úspěch, nebo je lepší hledat si rovnocenného partnera? Napište mi Váš názor do komentářů!

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥

Zdroj obrázku: google.com