Překonaná závislost

 Někdy kolem roku 2012 u mě začala nenápadně, plíživě, a zdánlivě nepostřehnutelně propukat anorexie. Dlouho jsem si nepřipouštěla, že mám problém. Když mi někdo říkal, že jsem až moc hubená, smála jsem se a říkala, že mám dobré zažívání. Smála jsem se pro-ana blogům a říkala si, že ty holky jsou padlé na hlavu.

Jenže sama jsem už lítala v průšvihu. Právě v roce 2012 mě potkala nepěkná životní věc, a v roce 2015 měl můj přítel vážné zdravotní problémy, měsíc byl mimo domov, a já málem zešílela strachy. V té době jsem už na tom byla špatně, ale pořád jsem si nic ani trochu nepřipouštěla. Připadalo mi normální, že při výšce 160 centimetrů vážím pouhých osmatřicet kilo. Když se teď na to číslo podívám, je mi z něho opravdu nanic.

Přítel se mi snažil dlouho promlouvat do duše, nakonec jsem se nechala zlomit a navštívila jsem se svým "problémem" obvodní doktorku. Uvozovky píšu pro to, že jsem si připadala absolutně v pohodě a fajn.

Doktorka se každopádně zhrozila, jak vychrtle vypadám, a napsala mi žádanku k psychiatrovi. Na vstupním pohovoru s otázkami týkající se anamnézy mě přidělili k paní psychiatričce Pavlíně. Objednala si mě hned na příští týden. Byla jsem opravdu zvědavá, jaké to bude, nikdy předtím jsem u psychiatra nebyla. Ordinace doktorky Pavlíny byla moc pěkná, příjemné prostředí. Ptala se mě na můj soukromý život, rodinu, a hlavně, jak to tedy mám s tím jídlem? Všechno jsem jí vysvětlila, řekla jsem, že si myslím, že jím dostatečně, ale okolí si to nemyslí.

Mimochodem, tehdy mi připadalo normální za den sníst jen půlku rohlíku k snídani. A taky jsem začínala využívat triky, abych se vyhnula jídlu - příteli jsem tvrdila, že jsem jedla u mamky, a opačně. Pohoda, ne? 

Pavlína tedy usoudila, že můj problém přerostl do poruchy příjmu potravy, což by mohly spravit léky - antidepresiva, a terapie. Napsala mi dvoje. Jedny na spaní, druhé jsem měla brát ráno - prý pro lepší náladu. A já si naivně a hloupě pomyslela, že to je přeci skvělé, když můj problém vyřeší jen dvě pilulky. Byl to opravdu fatální omyl.

Hned večer jsem si natěšená vzala prášek na spaní. A myslela jsem si, jak se skvěle vyspím. Omyl. 

Ráno jsem se vzbudila totálně mimo.  Motala se mi hlava, málem jsem spadla z postele, a bylo mi na zvracení. Jediné pozitivum byla tedy chuť k jídlu - vyžrala jsem půlku lednice. A šla zase spát. Prospala jsem půl dne a připadala jsem si jako chodící zombie. Další den to stejné. Usoudila jsem tedy, že léky na spaní nejsou to pravé ořechové. Prostě jsem je už nebrala.

Ty, co jsem měla brát přes den, už vypadaly zajímavěji. Cítila jsem se po nich dobře. Bylo mi strašně fajn. Jako by všechno kolem mě jen tak proplouvalo, starosti i radosti. Každý den jsem brala půlku tabletky, a hned jsem měla lepší den. Nějaký problém? Já to neřešila. Začínala jsem nad vším mávat rukou. Doktorce jsem tvrdila, že mi je dobře. A taky bylo, nějakou dobu. 

Jenže to jídlo se nezlepšovalo. Stále jsem nejedla, ale bylo mi to už úplně jedno. Přišla jsem ze školy, šla jsem spát, a spala jsem i pět hodin. A večer jsem chodila spát už v sedm. Byla jsem naprosto nepoužitelná, doma se mi nic nechtělo dělat, a když mě přítel plísnil za nepořádnost, jen jsem se smála. Na ty léky, které mi Pavlína napsala, se nesmí pít. Jenže v jednadvaceti jsem z toho měla legraci. A taky to skončilo dalším průšvihem. Byla jsem jako guma, opila jsem se už po dvou skleničkách a prováděla věci, za které se dodnes opravdu stydím. 

Hubla jsem čím dál víc, a Pavlína mi začala lehce vyhrožovat léčebnou. To jsem odmítla. Takže mi zvýšila dávky. Po obědě si mám vzít další půlku pilulky. V té době už jsem prášky jedla něco přes dva roky, takže mi přišlo skvělé, že budu ještě více sjetá, a jedla jsem ty léky dvakrát denně. 

Jenže, k dalším problémům se přidal ten největší, začala jsem zapomínat. Problém se týkal hlavně krátkodobé paměti. Ve škole na praxi se mi stávalo, že jsem zapomněla, co mi říkala mistrová před pěti minutami. Zapomínala jsem na domluvené schůzky, nevěděla jsem, pro co jdu do obchodu, ačkoliv ho mám deset minut od domu. Začínala jsem se toho děsit. Když jsem to říkala Pavlíně, uklidňovala mě, že je to jen ze stresu. 

Jednoho dne přítel bouchl do stolu. Buď prý ty prášky přestanu jíst, nebo se mám jít léčit na psychiatrii. Nechápala jsem, co mu je. Bylo mi přece tak fajn, všechno bylo růžové, krásné - sice jsem vypadala jako vězeň z koncentráku, věci na mě visely, ale to bylo vedlejší, ne? 

Dospěla jsem k tomu nakonec sama. Jenže ono to nebylo jen tak, vysadit si sama antidepresiva. Nejprve jsem přestala jíst tu obědovou dávku. To celkem šlo. Jenže já si nedovedla představit, co bude, až přestanu jíst i tu ranní. Měla jsem - naprosto iracionální - strach, že prostě bez těch léků nebudu existovat. Naplánovala jsem si to na prázdniny, protože jsem neměla tušení, co to se mnou udělá. A kupodivu, žádná hrůza se nekonala. Já vím, že je to hloupé, takto si sama vysadit antidepresiva, jenže když jsem nebyla nijak psychicky nemocná, tak jsem to prostě udělala. 

První dny byly dost krušné. Točila se mi hlava, cítila jsem se ospalá a tak nějak zvláštně mimo. Ono i v příbalovém letáku bylo napsané, že na těchto lécích si tělo nebuduje závislost a není problém je vysadit, ale tak jednoduché to nebylo. Ale zvládla jsem to. Přežila jsem ty stavy lehkého motání, výbuchů vzteku a podrážděnosti. 

A víte co? Všechno se spravilo. Vrátila se mi chuť k jídlu - paradoxně ji způsobily léky, které mi měly pomoci - to s tím nechutenstvím je také psané v příbalovém letáku, a dala jsem se psychicky do pořádku. Pavlínu jsem už nenavštívila a doufám, že to tak i zůstane.

Pátrala jsem na internetu po různých diskuzích o účincích léku, který jsem brala, a zůstala jsem docela paf. Lidi se tam shodovali na tom, že lék by se měl brát jen rok, protože pak jim taky způsoboval problémy s krátkodobou pamětí, přesně to, co jsem popisovala i já. Nehledě na to, že se na svět dívám teď přímo, bez nějakých příkras, všechno je tak nějak intenzivnější - týká se to i pohlavního života, který byl těmi léky hodně oslabený. A taky jsem přestala být unavená, už mě vůbec nenapadne přes den spát.

Nakonec jsem si s anorexií poradila sama. Trvalo to, dalo mi dost úsilí se s některými věcmi vnitřně smířit, a jsem na sebe opravdu pyšná. Doufám, že si i v budoucnu poradím bez nějakých léků, které mohou více ublížit, než pomoci.

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥