Rodinná sešlost

Včera jsem se po dlouhé době setkala s nejbližší rodinou. Byla jsem totiž na oslavě sestřenice Ivany, která slavila pětatřicáté narozeniny.

Na oslavu jsem se ze začátku těšila, protože jsem dlouho neviděla babičku. Jenže mé nadšení krapet opadlo, když jsem se dozvěděla, že přijede i sestřenice Pavla. Moc ji totiž nemusím. Nejde ani tak o věkový rozdíl, vadí mi její povýšenost a arogance.

Pavla má už po čtyřicítce, vychovala dvě děti, ale často mám pocit, že zamrzla kdesi v pubertě, protože její chování je často dětinské.

Pavla pracuje jako učitelka v mateřské škole, dřív učila na základní škole, po tom, co se jí ale nepodařilo ani na několikátý pokus udělat magistra, přestěhovala se do Plzně. Vždycky jsem měla pocit, že na svoje rodné město tak trochu zanevřela, a moje pocity se při včerejší návštěvě potvrdily.

Pavla a Ivana jsou sestry, ale jak to tak bývá, jsou obě úplně jiné. Ivana má pětatřicet, ale je rozhodně vyspělejší než Pavla, vždycky jsem si s ní pěkně popovídala, prostě normální holka s rozumnými názory.

Oslava se včera odehrávala v zahrádkářské kolonii, vyjeli jsme tam s mámou a mým bratrem asi kolem druhé hodiny.

Na oslavě byly obě sestřenice, moje teta, babička, no a my tři. Jen takové malé posezení.

Dorazili jsme jako úplně poslední, což mě nepřekvapilo, protože nám to tak většinou vychází. Účastníce oslavy již seděly v zahradním altánku, s úlevou jsem zjistila, že není přítomen nikdo cizí, s kým bych se třeba musela seznamovat, a taky jsem si jen tak letmo pomyslela, že Pavla zase přibrala. Při svých ani ne sto šedesáti centimetrech může vážit určitě kolem stovky kilo.

Neviděla jsem ji už dlouho, takže mě vážně šokovalo, jak vypadá. Kulatý obličej, faldy tuku jí přetékaly z o několik čísel menšího trička - vypadalo to vážně nevkusně.

Chápejte mě dobře, nevadí mi tlustí lidé. Spousta z nich jsou mí kamarádi, ale Pavla si za to může sama, co se přestěhovali do nového, stále se fotí s jídlem u bazénu, nebo talíře plné jídla.

Když jsme se blížili k altánku, viděla jsem Pavlin obličej, jak se křiví do zlomyslného úsměvu. A jejda, pomyslela jsem si. Co z ní zase vypadne za moudro...

A první obětí se stal můj bratr. "Čau, Martine! Ty jsi zase přibral, ty v té práci určitě ho*no děláš..." Ztuhla jsem.

Můj bratr rozhodně není tlustý. Pracuje u policie, takže je namakaný, hora svalů, k tomu je ještě vysoký, takže není rozhodně žádná třasořitka.

Ale nikdy jsem si o něm nepomyslela, že je tlustý, nebo že spěje k nadváze.

Jenom jsem protočila oči a čekala, co se bude dít dál. No, a brácha si to rozhodně nenechal líbit.

"A co ty, Pavli? Viděla ses teď někdy v zrcadle?" Toto řekl naprosto klidně, bez známky sarkasmu. Měla jsem chuť vyprsknout smíchy při pohledu na Pavlin obličej, který rudl vzteky. Ale neřekla už nic. 

Tak ona nevidí víc než půl roku bratrance, a toto jsou její slova na přivítání?

Takže jsme si sedli, popřáli Ivaně, a rozproudil se fajn pokec.

Mezi řečí se brácha zmínil, že už konečně zrekonstruoval celou koupelnu, a pozval obě sestřenice na návštěvu.

Řekl to úplně normálně, postě se chtěl podělit o radost z nové koupelny, kterou sám vybudoval, nejednalo se o nějaké machrování.

A Pavla si hned jedovatě odfrkla: "No, my jsme si nic budovat nemuseli, stěhovali jsme se už do vlastního!" Ten tón byl opravdu hodně ošklivý.

Tak ono je určitě pohodlné se přestěhovat do hotového bytu s pěknou koupelnou, člověk se nemusí o nic starat. 

Na druhou stranu, něco si zrekonstruovat podle sebe, z toho má zase člověk fakt obrovskou radost.

Ale dle mého se u Pavli jednalo o obyčejnou závist.

Během posezení se chovala arogantně, často skákala ostatním do řeči, a stále na sebe upoutávala pozornost. Za chvíli mě z jejího křiku začala bolet hlava.

Ona je prostě učitelka i doma, měla jsem pocit, že nás bere jako svoje žáky a má potřebu nás vychovávat a usměrňovat.

Co mě ale zamrzelo nejvíce, bylo její chování k babičce. Skoro s ní nemluvila, a když se jí babička na něco zeptala, odpovídala velmi úsečně a bylo vidět, že se do hovoru s ní nutí. Já se s Pavlou nebavila skoro vůbec, na rodinných oslavách se necítím moc dobře, vadí mi velké skupiny lidí, i když se jedná o rodinu. 

Většinou jen sedím a poslouchám, sem tam něco prohodím. 

To nejlepší přišlo ale nakonec. Ivana nabídla Pavle, ať u ní přespí, protože to má domů daleko, a že by bylo lepší, aby jela ráno.

Pavla dostala hysterický záchvat, že v žádném případě. Prý má ze svého rodného města trauma, a není na to připravená, a nebude spát ani u sestry...

Pokud vím, nikdy jí tu nikdo neublížil. S manželem, kterého tu potkala, je dodnes, vychovala tu děti, studovala, má tu rodiče a babičku...

Pavla se brzy zvedla a šla na vlak, a myslím, že nám všem se ulevilo. Mám svou rodinu ráda, babičky si velmi vážím, a proto mi bylo stydno za Pavlino chování. Ženská po čtyřicítce, která má dobrou práci, úžasného manžela a dvě zdravé děti, a má nějaká traumata?

Nevím, byla jsem z toho dost vykolejená. 

Je škoda, když rodinnou oslavu a pohodu pokazí jeden člověk, a to svou záští a zlobou. 

Co si o tomto myslíte Vy? Zažili jste někdy něco podobného? Napište mi do komentářů!

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥