Přeskočit na hlavní obsah

Právo na smrt

 Včera mě na Facebooku zaujal příspěvek jedné politické strany, kterou sleduji. A ten se týkal tématu eutanázie - dobrovolnému odchodu ze světa - asistované sebevraždě lidí, kteří jsou těžce nemocní, a nemají již žádnou šanci se uzdravit. Ale ani ne tak z pohledu těžce nemocných lidí, ale těch starých. Těch, kteří mohou mít díky svému pokročilému věku a zdravotním problémům, které jsou už v určitých letech přirozené, pocit, že jsou rodině a společnosti na obtíž, a chtějí proto dobrovolně odejít ze světa.

Web holocaust.cz uvádí, že pojem eutanázie se bohužel ujal již v době nacistického Německa. Od roku 1939 až do roku 1945 byly smrtící injekcí zavražděny tisíce postižených dětí a mladistvých - ať už bylo jejich postižení tělesné, či duševní. Jenže v tomto případě to byla nedobrovolná smrt, tito lidé si to sami nevybrali, rozhodl za ně někdo, kdo věřil ve zrůdnou ideologii nacismu. Toto se nazývalo "Akce T", a vše bylo přísně tajné. Jenže jak už to tak bývá, pozůstalí nemohli uvěřit často až absurdním příčinám smrti, které byly napsány v úmrtním listu, a proto brzy došlo k protestům. Hitler tedy celou akci v tichosti zastavil. 

Podle dostupných údajů při Norimberském procesu mělo nedobrovolně zemřít více jak 275 000 lidí...

Zemí, kde je eutanázie povolená, je celkem sedm, a to má každá země ještě specifické podmínky, za kterých ji povolí. Podle příspěvku na Facebooku se v Belgii stává prý velmi často, že jsou staří lidé usmrcováni i bez souhlasu a vědomí. To mi přijde tedy hodně zvláštní. To za ně rozhodne rodina, nebo lékař, a píchnou jim nějakou injekci, nebo je odpojí od přístrojů? Je to ale morální? I starý člověk přeci může rozhodovat o svém životě... 

Na konci června vyšel na webu Novinky.cz článek, že poslanci ANO a Pirátů  chtějí uzákonit asistovanou smrt v normě o eutanázii a paliativní péči - paliativní péče je pojem, kdy je na tom člověk tak špatně, že už pro něj lékařská věda nemůže nic udělat. Musí dále splňovat věk nad osmnáct let, nesmí být k eutanázii nikým nucen, a zároveň k ní nesmí nutit ani lékaře. Pokud se tento zákon schválí, začne platit až od roku 2023. 

Podle mě by měl těžce nemocný člověk mít právo rozhodnout se dobrovolně odejít ze světa. Můj dědeček měl rakovinu, a v konečném stadiu ležel na LDN. Na ten pohled nikdy nezapomenu. Z dědečka, kterého jsem milovala, byla vyhublá troska, která skoro nevnímala přes velké bolesti, které snad zčásti utlumoval morfin. Není to už pro toho člověka nedůstojné, když leží, nehýbe se, trpí bolestmi, ví, že to už nebude lepší, a že brzy zemře, a nic se již nezvrátí? Když vidíme v bolestech svého milovaného domácího mazlíčka, kterému již není pomoci, také jej vezmeme ke zvěrolékaři a ten mu píchne vysvobozující injekci. Vím, že zvíře není člověk. Ale toho zvířete se nikdo neptá, zda tu injekci chce, a pejsci  moc dobře poznají, proč jsou veterináře a co se bude dít, že je to jejich poslední cesta a že se domů již nikdy nevrátí.

Pokud by u nás byla eutanázie nakonec povolena, bylo by potřeba pečlivě dohlížet na to, za jakých podmínek a na kom bude vykonávána. A to i ze strany lékaře i pacienta. Je lepší tato možnost, nebo to, že na smrt nemocný pacient nakonec třeba stejně spáchá sebevraždu tím, že například spolyká léky, nebo si fatálně sáhne na život jinak? 

V roce 2017 došlo v Miami k dost zvláštnímu případu. Pacient, který potřeboval nezbytné lékařské ošetření, měl na hrudi vytetovaný nápis: Neoživovat. Jelikož lékaři nevěděli co dělat, svolali se k poradě, a nakonec se rozhodli mužovo přání nerespektovat a poskytli mu péči, kterou akutně potřeboval. Mužův stav se podařilo stabilizovat, bohužel v článku, který jsem našla, není uvedeno, zda nakonec přežil a nějak se k tetování vyjádřil. Dá se ale tetování, byť takové, jaké měl ten daný muž vytetované, brát jako doslovné přání? Nešlo jen o humorné tetování?

Já osobně jsem pro uzákonění eutanázie v těžkých případech a s plným souhlasem pacienta i lékaře. Toto rozhodování je bohužel asi to nejtěžší, ale pro opravdu nemocné je to poslední naděje a vysvobození. Jsem zvědavá, zda zákon nakonec projde, a v jaké podobě.

Pod článkem na Novinkách je anketa, ve které lidé hlasovali o uzákonění eutanázie. Celých 81 procent souhlasí...

Co si o tomto tématu myslíte Vy? Má mít člověk právo rozhodnout se dobrovolně ukončit svůj život za lékařské asistence? Nebo ne? Napište mi do komentářů!

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥


Komentáře

  1. Určitě, dokud o tom je schopen rozhodovat, měl by se rozhodnout sám! Většinou ale už tenhle přepych nemá.

    OdpovědětVymazat
  2. Ano, člověk by měl mít právo ukončit svůj život za lékařské asistence, pokud není žádná naděje na uzdravení a člověk nesnesitelně trpí.
    Listina základních práv a svobod nám říká, že člověk má mimo jiné právo na život, na integritu osobnosti, na důstojnost, osobní čest, dobrá pověst, jeho jméno. Neměl by být dehonestován ani po smrti. V případě, že lidé nesnesitelně trpí, většinou volají po smrti. Není-li naděje na uzdravení, měli by být vyslyšeni.
    Problém je, pokud o ukončení života nemocného/postiženého rozhodují příbuzní. Může to být ze zvlášť zavrženihodných pohnutek.

    OdpovědětVymazat
  3. Moc dobře zpracovaný článek na nelehké téma. Přiznám se, že já k tomuto jasný názor nemám. Já osobně si myslím, že jakýkoliv předčasný odchod ze života není správný. Na druhou stranu ale nikomu ani neberu právo na sebevraždu. Když je pro něj stav neúnosný... Ale asistovaná sebevražda pro mě tak jednoznačná není, může se zneužít, někoho zapojím do mojí vraždy...

    OdpovědětVymazat
  4. Je to opravdu moc zajímavě napsaný článek na toto těžké téma. Já sama nevím, je-li to dobré či ne, protože je o mně známo, že je mé mamince 100 let, je už téměř slepá a ležící pacient. Moc toho ze život fakt nemá. Někdy říká, že už by nejraději odešla, ale druhý den už se zase bojí, aby se jí něco nestalo. Umí se ještě zasmát a v hlavě to má celkem v pořádku, i když má léky na demenci. Moc by mi to její denní povídání chybělo a jí myslím taky. Já bych spíš uzákonila trest smrti za vraždu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. S tím trestem za vraždu souhlasím... Tolik lidí spáchá tak hrůzné zločiny, a do konce života pak mají klid a pohodu ve vězení, teplé jídlo a zdravotní péči. Na druhou stranu se o opravdu těžké zločince postarají ostatní vězni, mnohdy tam moc dlouho nevydrží...

      Vymazat
  5. Já jsem určitě pro svobodu (a zároveň odpovědnost) člověka rozhodovat o svém osudu a tohle do té oblasti jednoznačně patří. A říkám s plnou vážností, že i pro sebe bych tuhle možnost rád měl.

    OdpovědětVymazat
  6. Já znal jednoho, co měl na krku přerušovanou čáru následovanou nápisem "Zde oddělit".
    Člověk by měl měl o sobě rozhodovat sám. Ale na druhou stranu život dar boží. A opovrhovat dary se nesluší, říká Guth-Jarkovský.

    OdpovědětVymazat
  7. Tohle téma je opravdu těžké. Na jednu stranu by člověk asi měl mít svobodu a právo na ukončení života, pokud ho v něm čeká už jen prodlužované utrpení. Na druhou stranu tu pak bude vždy otázka, jestli život ukončil opravdu ze své vůle jen kvůli nemoci, nebo zda ho k tomu rozhodnutí nedotlačili svým chováním příbuzní či zdravotníci, kteří se na něj dívají jako na přítěž. Nechci být pesimista, ale bojím se, že by k tomu docházelo. A pokud v Belgii opravdu zabíjejí staré lidi i bez jejich souhlasu, tak to je zrůdnost.

    OdpovědětVymazat
  8. Zajímavý článek vhodný k zamyšlení. Přeji Ti krásné a pohodové dny.

    OdpovědětVymazat
  9. Já myslím, že by člověk měl mít právo o svém osudu rozhodnout, ale musí být ve stavu, kdy o tom ještě schopen rozhodnout je. A určitě by se muselo pečlivě dohlížet na to, aby to rozhodnutí bylo opravdu toho člověka. A nikoho jiného.
    Finální rozhodnutí by mělo být čistě jenom na tom, koho se to týká. Lékař by měl dodat všechna fakta, ale přímo do rozhodnutí by podle mě mluvit neměl. Může poradit, sdělit svůj názor, ale myslím si, že by určitě neměl dotyčného přesvědčovat tak ani tak.

    Složitý téma... Trošku mi to připomíná, když jsem jednou polemizovala o trestu smrti... Což je něco, s čím zas na druhou stranu nesouhlasím. Protože rozhodnutí v tomto případě není na tom člověku ale na jiných. A když náhodou odsoudí nevinného, život mu už nevrátí.

    OdpovědětVymazat
  10. Souhlasím s názorem Ježurky. Moje maminka vždycky říkávala, že život jsme si nedali, a proto nemáme právo si ho ani brát. Riziko zneužití povolené eutanázie je podle mě příliš vysoké.

    OdpovědětVymazat
  11. Samozřejmě, je nesmysl nutit někoho přežívat z hodiny na hodinu, když nemůže sám prakticky nic, když má třeba i bolesti, když ví, že se to nezlepší, uměle protahovat přežívání, co za něj uměle odvádějí přístroje, když se rozhodne, že konec, měl by mí tplné právo na konec. Ostatně sebevražda sice je taky řešení, ale komplikovaná, a člověk, co je na tom takhle, ji často není schopný spáchat. Problém akorát je, kdo by to prováděl, lékař nesmí podle přísahy. Ale k tomu nevím, jak to řeší tam, kde je to povolené. Já bych i brala tu možnost vyhotovit prohlášení o tom, že to mají udělat, když už nebudu schopná sama to říct, jako takovou verzi poslední či spíš předposlední vůle. Ale to by musela být vždycky veřejná listina, ne jako možnost závěť si někde sepsat sám.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

To je pravé štěstí...

 Nový režim s miminkem se nám už pomalu zabíhá, zítra jdeme k dětské paní doktorce na další kontrolu, Julinka hezky roste, oblečky, které měla velké, už jsou jí pomalu akorát. Pořád intenzivně kojím, malá má hlad co dvě tři hodiny, v noci vydrží někdy i trochu déle, ale nemusím ji kvůli krmení budit.  Fyzicky už se cítím dobře, žádné bolesti nemám, mám dojem, že se to všechno pěkně hojí. Poslední dny mám strašnou chuť na mléčné věci, prakticky pořád piju mléko, jogurty, sýry, ale to je asi kvůli tomu kojení.  Už se nám ten nový režim tak trochu zaběhl. Ale sranda je, že se Julinka skoro vždycky při přebalování buď počůrá nebo pokaká, takže jsem nejprve dala na přebalovací podložku bavlněnou plenu - jenže tu musím pořád dokola přepírat - samozřejmě jich mám několik, ale je to vody a vody! A na tu gumovou přebalovací podložku ji nechci pokládat, protože mi přijde studená.  Už jsme byli i na ortopedii, na ultrazvuk kyčlí, zatím je vše v pořádku, na další jdeme v říjnu.  Je úžasné pozorova

Tak si užíváme...

 Co jsem přijela z nemocnice cítím se líp, zvykám si na nový režim s miminkem, je to sice náročné, ale strašně krásné. Porod trval necelé tři hodinky, Julinka se narodila pětadvacátého srpna v 9:14, měřila 48 centimetrů a vážila 2 695 gramů.  Termín jsem měla dvanáctého září, narodila se o maličko dřív, ale je donošené miminko, a to je nejdůležitější. Všechno proběhlo celkem bez komplikací, akorát malá má novorozeneckou žloutenku, ta ale pomalu mizí. Rodila jsem přirozeně, v jednu hodinu v noci mi praskla plodová voda, ani jsem ještě necítila kontrakce, ty přišly až v autě. V porodnici mě vyšetřila doktorka, kontrakce byly ještě slabé, tak mě poslala na pokoj, ale do pár hodin se to začalo tak bolet, že jsem nemohla už ani sedět - a to jsem se předtím ještě na pokoji houpala na balonu, protože to jediné pomáhalo. A pak už se to rozjelo, v lékařské zprávě mám, že porod trval celkem 02:46. No nebylo to nic příjemného, ale řídila jsem se instrukcemi doktorky, ohledně dýchání a tlačení, pa

Nezpracované zážitky...

 Dnešní článek bude poměrně osobní, ale stalo se tento týden dost věcí, a mám prostě potřebu se z toho vypsat.  Přítel je už týden pryč, a od pondělí sem začala chodit každý den moje máma i se svým partnerem. Tak nějak mi prostě řekla, že když budu sama doma, musí sem každý den přijít a se vším mi pomoct. Jenže ono jaksi není pořádně s čím. Nakoupím si, sama si zatopím, dřeva do kamen i třísek tu mám nachystaných dost. Takže sem máma prostě vůbec chodit nemusela.  Nemám nic proti tomu, když mi přijde domů návštěva. Jenže máma mi začala být spíše na obtíž, pokud to  mám až takto napsat.  Vrchol všeho přišel ve čtvrtek. To mi přinesla bednu na dřevo s tím, že prostě nemůžu mít dřevo do kamen nachystané v obýváku. Prý jak to tu vypadá, když přijde návštěva... Podotýkám, že dřevo mám u kamen vyskládané do hraničky, kde to snad nikomu vadit nemůže. A že by mi sem domů chodilo tolik návštěv, to se rozhodně říct nedá... První problém byl tedy s dřevem. Druhý problém nastal, když se přesunula