Od malička jsem byla rodiči vedena ke skromnosti. Nebyli jsme nikdy vyloženě chudí, ale ani bohatí. Řekla bych, že jsme byli průměrná rodina. Nepamatuji si ale, že bych měla někdy pocit, že mi něco chybí, nebo že bych zažila nějaký pocit méněcennosti. Rodiče mi platili jeden dosti drahý kroužek - výtvarku, a to mi úplně stačilo. Byla jsem na všech školních výletech, akcích, dostávala jsem s sebou kapesné na útratu, nebylo sice vždycky tak velké, jako měli ostatní spolužáci, ale na nakoupení maličkostí to úplně stačilo. Spousta hadříků z mé skříně byla poděděná po sestřenicích a různých rodinných známých. Přišlo mi to normální, běžné - byly to hezké věci, a proč bych je neměla chtít nosit? Jen proto, že už je měl někdo přede mnou? To by mě nikdy nenapadlo. Samozřejmě, že jsem také dostávala nové oblečení, ale o to více to pro bylo sváteční, a také jsem si toho vážila. S jídlem se u nás doma zacházelo vždycky opatrně. Jídla bylo dost, to ano, ale máma vždycky dávala velký pozor, aby...